V Anglii milovaná, v Česku víceméně neznámá. Co všechno umí potočnice

Ještě než přijde sezóna medvědího česneku, je čas na sklizeň potočnice, kterou je možné sbírat již v polovině března. Celým jménem se jmenuje potočnice lékařská, ale říká se jí také řeřicha potoční. Unikátní vodní bylina roste v korytech potoků, ale klidně ji můžete pěstovat v zahradních jezírkách či v truhlíku za oknem. Díky své svěží a štiplavé chuti má všestranné využití.

Potočnice má velmi dlouhou historii a už v dobách antiky se tradovalo, že vedle příznivých účinků na lidské zdraví zvyšuje také chrabrost, proto se podávala vojákům před bitvou. Doporučoval ji už Hippokrates, byla oblíbená v antickém Římě a také si ji zamiloval Napoleon Bonaparte, který se zasloužil o její rozšíření ve Francii.

Její chuť je lehce nahořklá, příjemně štiplavá a pikantní, proto se hodí hlavně do salátů nebo na chléb s máslem, jemnou pomazánkou či čerstvým sýrem typu cottage nebo ricotta. Skvěle funguje jako svěží doprovod pečených mořských ryb (hlavně těch s bílým masem, jako je pražma, halibut či mořský vlk) a třeba v Anglii se často podává také ke steakům. A pokud ji rozmixujete do aioli (druh domácí majonézy), získáte parádní dip k pečenému masu.

Mimořádně oblíbená je především v Británii, kde se na trzích prodávala již v 19. století a společně s krajícem chleba sloužila jako rychlé a chutné občerstvení. Dnes s ní velmi rádi pracují špičkoví šéfkuchaři, nejen v Londýně, ale po celé zemi. A pomalu ji objevují také jejich čeští kolegové. Vedle příjemné chuti má potočnice také výrazné zdravotní benefity, neboť je plná minerálů a vitaminů (hlavně železa a vitaminu C), což je zvláště na jaře důležité.

V Británii se pěstuje na farmách, u nás roste ve volné přírodě, ale je chráněná a neměla by se zde trhat. Proto je ideální pěstovat si potočnici na zahradě či v truhlíku, neboť při správné péči nevyžaduje výše zmíněný potok, ale postačí dostatek vláhy a stinné prostředí.