Tajemství sabráže: Jak efektně otevřít šampaňské a nepřijít při tom k úhoně

Pro otvírání šampaňského platí zvláštní pravidlo. Pokud láhev otvíráte ve společnosti (doma si každý může dělat, co chce), měli byste se držet dvou způsobů. Tím prvním je pomalé otevření zátky do ruky, kdy špunt nikam neodletí a samotné otevření neudělá ani žádnou ránu – jen takové tiché puf. Říká se tomu společenský pšouk. Takto se v 99 procentech otvírá šampaňské v restauracích.

Pokud máte zvláštní důvod, třeba oslavu nějakého výročí či výjimečné události, můžete obsluhu podniku požádat o sabráž, tedy o otevření láhve s pomocí šavle – případně sekáčku, nože či dalších vhodných nástrojů, kdy se hrdlo láhve usekne či spíše odsekne. Přestože tento způsob otevření je značně efektní, není paradoxně nijak složitý a hravě ho zvládne úplně každý. Když ne na první pokus, tak na druhý už určitě.

Kde se sabráž vlastně vzala? Kdo dostal ten báječný nápad otvírat šampaňské šavlí? A pozor, zatímco u šampaňského to jde fakt lehce, žádné tiché víno tímto způsobem neotevřete.

Historici nedovedou říci, kdo byl ten první blázen, kdo se o to pokusil, nicméně tradují se legendy, že to mohl být císař Napoleon, za jehož vlády se tento způsob houfně rozšířil. Napoleon šampaňské miloval a většinu svých vojenských výprav začínal i končil v kraji Champagne. Je také autorem bonmotu, že při vítězství si šampaňské zasloužíš, zatímco po porážce ho potřebuješ.

Pokud nebyl tím prvním on, pak jím byl někdo z císařských husarů, lehké jízdy, jejíž vojáky Francouzi po návratu z vojenského tažení vítali tak, že jim házeli láhve šampaňského. Husaři si je ještě v sedle otvírali šavlí. Dobu tedy známe, vynálezce nikoliv.

Některá důležitá pravidla, jak na sabráž, shrnul pro Magazín Seznam Zpráv zkušený barman, dnes manažer společnosti Pernod Ricard Karel Čeněk. Tím prvním je příprava samotné lahve, jež by měla být dva dny před sabráží na místě a tři hodiny předem by se měla chladit v lednici při teplotě zhruba 6–8 stupňů. Před samotným otevřením je nutné dodržet dvě věci: sejmout z láhve obal a drátěný košíček zvaný agrafa a na nikoho nemířit.

Vše je připraveno, ještě poslední lekci z teorie: „Klíčem k provedení sabráže je slabé místo láhve. Nákružek na konci hrdla je místem zvýšeného pnutí, stejně tak šev po její délce. V místě, kde se nákružek a šev setkávají, se toto pnutí násobí – a právě zde správně vedený úder šavle vytvoří trhlinu a hrdlo odpálí,“ vysvětluje Karel Čeněk.

Tak jdeme na to. Láhev držte v natažené ruce za dno s palcem uvnitř ve sklonu 45–60° směrem od sebe. Pak tupou stranou šavle v druhé ruce plynulým a rázným sekem přejeďte po láhvi v místě švu až k rozšířenému nákružku na konci hrdla. Není důležitá síla, ale přesnost a plynulost pohybu. Prásk! A je to. Gratulujeme.

A kdy sabráž neprovádět? Určitě ne v případě, že už máte jednu láhev vypitou. Také se to úplně nehodí, pokud otvíráte nějakou dražší či raritní láhev šampaňského. Vždy totiž hrozí možnost, byť není příliš pravděpodobná, že se láhev při nepovedené sabráži celá roztříští.

A ještě poslední pravidlo – po úspěšné sabráži se víno rozleje do sklenic – střepů se bát nemusíte, tlak je všechny odplaví. Přesto je lepší zkontrolovat, zda na dně sklenice není náhodou nějaký zbloudilý kus skla. Hlavně ale nikdy nepijte z odseknuté láhve. Hrdlo je totiž extrémně ostré.