Společné zážitky. Jak funguje pražské komunitní bydlení

Ještě před rokem na podzim si Radek Polomik představoval, že ve vile v pražských Řeporyjích mohou žít i páry a časem rodiny s dětmi. Tuto zkušenost si přinesl z USA, Kanady a Řecka, kde se inspiroval v obdobných komunitách, aby věděl, čeho se preventivně vyvarovat.

„Pro páry a rodinný život to na tomto místě není,“ uznává dnes muž, který roky pracoval v centrále Microsoftu v Seattlu v oblasti marketingu. Nezavrhuje komunity jako takové, ale poznal, že ta řeporyjská je ideální spíše pro singles, tedy lidi bez partnerů.

Jak říká, ženy v komunitě se časem shodly na tom, že by každá chtěla vlastní kuchyň a ideálně také tlustší zdi. „Jak kvůli možným dětem, tak i projevům sexuálního života. To je i část důvodů, proč už brzy půjdu jinam,“ přiznává Radek. Ve vile má každý svůj pokoj, ale dvě kuchyně jsou sdílené.

„Po dosavadních zkušenostech si každý uvědomuje svoje priority. Část komunity by chtěla víc do přírody a do města jen dojíždět. Jiným zase městský život chybí,“ podotýká muž s extravagantním účesem, který bydlí v pokoji číslo 5.

Dům už od pohledu rozbíjí představu, že komunitní bydlení rovná se pankáčsko-hippiesácký squat opentlený duhovou batikou. „Když se lidé dozvědí, že žiju v komunitě, setkávám se s dvěma úhly pohledu,“ říká pětatřicetiletá Tereza, obyvatelka pokoje číslo 9 v nejvyšším patře, která pracuje jako personalistka v jednom z největších nakladatelství. „Někteří jsou fascinovaní stylem bydlení a života, jiní se naopak obávají, jestli nejsem v sektě. Nejsem. A ještě jsem se nesetkala s nikým, kdo by se tu necítil příjemně,“ podotýká.

Hned za vstupními dveřmi, na kterých cedulka upozorňuje, že dům je zároveň výdejním místem online farmářského tržiště s názvem Scuk, je chodba plná věšáků a botníků a schodiště stoupající vzhůru. Na nepřehlédnutelné nástěnce je sepsaný seznam pokojů podle čísel a kulaté magnety ukazují podle svého umístění v kolonkách IN nebo OUT, kdo je přítomný a naopak. Má to i ryze praktický důvod. Další z instrukcí na dveřích totiž říká: „Jdeš poslední? Zkontroluj/zavři okna v přízemí a zamčenou terasu.“

Procházíme chodbou, vlevo je první ze čtyř koupelen, vpravo první soukromý pokoj. Jdeme dál a ještě v přízemí vstupujeme do obří místnosti s krbem, která by hravě pohltila panelákový byt 2+1. Na sedačce si povídají dvě mladé ženy: Simona s Míšou.

Radek a Tereza upozorňují na co-workingové místo s pracovními stoly a počítači v zadní části, kde je možné psát i vestoje, a přitom třeba šlapat na stepperu. Pochlubí se i osvětlením, které imituje denní svit. Z největšího prostoru v domě se vstupuje na terasu i do hlavní kuchyně. Tady je také vidět snaha o řád, strukturu a pořádek – úložné krabice v policích jsou polepené jmény.

Stoupáme po schodech vzhůru, abychom se v nejvyšším patře dostali do druhé společenské místnosti přímo propojené s kuchyní, kam si Míša odskakuje míchat oběd. Tady, v podkrovním prostoru, se odehrávají společná setkání.

Dnes si tady povídáme, je krátce po poledni a na stolku stojí dvě termosky s čajem. Ženy mají online pracovní hovory, takže teď tady sedí tři muži – v úvodu zmíněný Radek, šestatřicetiletý Kuba, který se věnuje tradiční čínské medicíně a masážím, a stejně starý Petr, nejen lektor jógy a kouč, ale také strojní a stavební inženýr spolupracující na projektech v zahraničí.

„Každý týden v úterý se tady dobrovolně setkáváme,“ říká Petr s šátkem na hlavě. „Do jisté míry jsou to praktická organizační setkání ohledně fungování, ale zároveň mají velkou šťávu, když se řeší třeba neshody a osobní naštvání. Je to zajímavé. Někdo přijde s osobním tématem, které může cítit jako příkoří, a zároveň tady máš tlupu lidí, kteří na to vnesou svoje pohledy,“ vypráví.

Jak dodává, do komunitního bydlení, ve kterém je tady jako osm z deseti současných obyvatel už od začátku, vstoupil zejména kvůli rozvoji své osobnosti. „Odhaduju, že bez komunity by mi pochopení některých životních témat trvalo pět let, tady mi stačil rok díky hlubší sebereflexi,“ říká Petr.

Má přítelkyni, ale ta žije mimo komunitu. „Navštěvuje mě tady a také to mění můj pohled. Partnerské soužití v tomto domě není pro mě. To si už ujasnilo vícero z nás, ale byla potřeba zkušenost,“ říká. Kuba vysvětluje, že on se znal s Radkem od vidění a měl chuť jít do komunity, aby zažil pocit sounáležitosti s větší skupinou.

Personalistka Tereza s věčným úsměvem na tváři přiznává, že ji vždycky zajímalo, jak žijí ostatní lidé. „Navenek žijí jiný život. Mě zajímá náhled do přirozenosti, co se opravdu skrývá za okny a dveřmi,“ říká s tím, že od komunitního bydlení očekávala poznání lidí, kteří se budou vzájemně inspirovat. „Žijí tu lidé, kteří jsou finančně zcela nezávislí, nebo zajímaví lektoři. Další se věnují kryptoměnám. Podstata je ale stále stejná. Pokud chci, jsem v neustálé interakci s ostatními,“ popisuje.

Souhlasí s tím, že s úplným soukromím to v domě trochu pokulhává. „Přece jen při cestě do kuchyně nebo na záchod můžete kohokoliv potkat. Holt se tu neprocházím nahá do koupelny,“ směje se. Sama pro sebe si nedávno vyhodnotila, že se toho tady hodně naučila – třeba vycházet s ostatními.

„Vždycky jsem byla společenská a život v komunitě mě naučil vážit si soukromí a říkat třeba ne i skvělým věcem. Nedá se podílet na všech projektech,“ vysvětluje. Komunitní život má podle ní potenciál. „Potkávám lidi, kteří žijí velmi osamoceně a neumí se pravdivě a živě bavit o čemkoliv. Tady je to přitom běžné. Tenhle barák je skvělý na vyzkoušení toho, jestli mě bude lákat komunitní osada, kde budeme mít každá jednotka vlastní soukromí, nebo budeme bydlet úplně zvlášť,“ dodává.

Za jeden pokoj jeho obyvatel platí skoro 11 tisíc korun měsíčně, aby společně vytvářeli dostatečné rezervy. Částka obsahuje fond na opravy a vylepšení, fond na služby nebo fond na běžnou potřebu, jako jsou jary či prášky na praní. „Máme i super velkou rezervu na energie. Díky tomu jsme se po cenovém šoku plynu a elektřiny vešli a neměli jsme dramatický propad. Téměř nic jsme nedopláceli,“ vypráví Radek, se kterým tu na střídačku žije a nežije jeho partnerka Simona.

Právě Radek je jedním ze zakladatelů komunity. Spoluobyvatele sháněl přes osobní video natočené na Facebooku. „Po zveřejnění videa, kde jsem prezentoval svoji vizi, se mi ozvalo enormní množství zájemců. Věnoval jsem asi týden času předvýběru. Pak proběhlo několik videohovorů a z nich vyšlo asi pětadvacet lidí, které jsme pozvali na prohlídku s majiteli domu,“ vzpomíná Radek. Důležité pro něj vždy byly při výběru lidské hodnoty: „Chceme hlavně pohodu do domu.“

Nové obyvatelce domu, osmadvacetileté Míše, vyhovuje, že se tady lidé potkávají přirozeně, bez kalendáře. „Přijdu domů a slyším už z chodby zvuk ukulele. Hned mám chuť se tam podívat,“ říká o předchozím večeru, kdy s drnkáním do strun začal Radek, pak přišel Petr se svou partnerkou, Tereza začala zpívat.

„Tohle je typ zážitků, proč komunita funguje. Najednou tu bylo pět lidí, všichni měli pocit radosti, nemuseli jsme dělat pozvánky, posílat zprávy… Něco se tu děje a na chvíli toho chceš být součástí,“ říkají jeden přes druhého.

Jdeme chvíli na zahradu udělat pár fotek. Je tu dobrá atmosféra, trochu jako na táboře. Pak už se Míša vrací k vaření, Tereza a Radek každý ke svému počítači, Kuba se chystá pryč, Petr vyřizuje pracovní telefony…