Motorkářkou na západě Ameriky. Jela jsem po Route 66

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když jsme loni začali s manželem cestu do Ameriky na motorkách plánovat, byla to všechno velká neznámá. Chtěli jsme původně jen na Route 66. Čím víc cestovatelských blogů jsme ale pročetli, tím bylo jasnější, že celou trasu z Chicaga až do Los Angeles nedáme.

Je to minimálně na tři týdny dovolené a to si kvůli dětem nemůžeme dovolit. Navíc jsme chtěli vidět víc než jen asfalt.

Vyrazilo nás celkem devět. Jeden manželský pár a zbytek muži různých věkových kategorií. Že bych si mezi nimi ale připadala nepatřičně nebo trapně, o tom nemohla být řeč. Když vás spojuje stejný zájem a koníček, na počáteční rozpaky není prostor.

Cestovat ve skupině má navíc nespornou výhodu v tom, že když se něco stane, nejste na to sami. Jednomu z našich spolucestujících se například podařilo při rozjezdu motorku „položit“. A zvedejte stroj vážící přes 300 kilo sám!

Doletěli jsme do Las Vegas, kde jsme si druhý den v půjčovně Eaglerideru pořídili motorky. Typ jsme si všichni vybírali již při rezervaci zájezdu. Harley-Davidson Road Glide už čekal.

I pro další chlapíky z naší skupiny, kteří běžně jezdí na enduro motorkách, nebyl problém se s tímto strojem sžít. Podobný zájezd prostě není jen pro „harlejáře“. Na místě je možné vyzvednout si i jejich helmy. To jsem odmítla, z Prahy jsem si vezla vlastní. Asi jsem rozmazlená ženská, ale představa, že bych si měla dávat na hlavu helmu „po někom“, pro mě byla nepředstavitelná.

Pokud budete chtít na motorku do zahraničí a vzít si vlastní helmu, nikdo se na vás nebude koukat skrz prsty. Po příletu do Las Vegas a s námi na odbavení čekala další desítka lidí, kteří měli v ruce helmu místo příručního zavazadla.

I když jsme navštívili mnoho krásný míst, rozhodně největším zážitkem byl vjezd na Route 66, na její historickou část. Právě ten považuje většina lidí za nejkrásnější úsek. Nemám s čím srovnávat, takže nezbývá než beze zbytku souhlasit.

Nádherná krajina, sluníčko a vítr ve vlasech. Když už se na silnici objevil nějaký kamion nebo auto, zcela automaticky uhýbal. To je mimochodem velké kouzlo Ameriky. Když to srovnám s českými silnicemi a hlavně chováním místních řidičů, ve Spojených státech jsou k motorkářům velmi ohleduplní.

Ano, troubí na vás, ale pouze na pozdrav. Kvůli fotkám jsme stavili téměř každých 50 metrů, ale nikdo s tím neměl problém. Navíc velkou výhodou je, že v tamním prostředí můžete motorku i s helmou nechat téměř kdekoli bez obav, že vám někdo něco ukradne.

Odpoledne jsme přes Route 66 dorazili až do Oatmanu v Arizoně. Představte si westernový film z počátku 60. let. Ano, přesně tak to tam vypadalo – lidé v kovbojských kloboucích a bylo téměř nemožné projet jím plynule. Všude nás totiž „obtěžovali“ oslíci prahnoucí po něčem dobrém.

Tento den plný zážitků jsme zakončili v městečku Kingman, které mělo být zlatým hřebem. Pro nás to bylo ale spíš zklamání. Z Route 66 tam udělali pouťovou atrakci. Legendárních cedulí je tam tolik, že se z toho stává kýč. Ale přesto: jeden jsme si přivezli domů.

Vzhledem k tomu, že přes den teploty šplhaly nad třicet stupňů, mnozí z nás jeli jen v tričku s krátkým rukávem. Já jsem si naběhla, protože jsem chtěla „dělat parádu“ v džínách s dírami. Nutno upozornit, že i když to při jízdě bylo příjemné osvěžení, po jejich svléknutí jsem vypadala jako dalmatin.

V Americe, zvlášť na jejím západě, není možné spoléhat se jen na namazání obličeje a rukou. Opalovací krém s vysokým faktorem mějte po ruce pořád a při každé zastávce se jím namažte.

MAPA CESTY (Las Vegas - Laughlin - Williams - Grand Canyon - Page - Monument Valley - Torey - Bryce Canyon - Zion - Mesquite - Las Vegas).

Celkem jsme po západu Ameriky cestovali 11 dní. Každý den byl nabitý k prasknutí zážitky. Už teď vím, že to nebyla naše poslední cesta. Že bych chtěla příště zkusit jinou část Spojených států.

I když klidně bych si dala i znovu tuto trasu, při které jsme najeli zhruba 2500 kilometrů, každý den spali v jiném motelu u silnice a procestovali tři státy (Nevadu, Utah, Arizonu). Bez udiveného výrazu a radostného poskakování ze všeho nového.

Užila bych si to stejně, ale jinak.