Hvězda světového designu Ron Arad v Praze: Prostě dostanu nápad a jdu za tím

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Přátelí se s módním návrhářem Jean-Paulem Gaultierem, vyrůstal v izraelské bohémské rodině. Hraje na kytaru, má rád autorské pokrývky hlavy. Ale vyhýbá se škatulkování a průměrnosti. Jeho jméno zná každý fanoušek designu, architektury, umění a módy. Britský designér izraelského původu Ron Arad.

Nebojte, nebudu se vás hned úvodem ptát na sbírku vašich čepic, baretů a klobouků, i když to bývá oblíbené téma rozhovorů s vámi. Přesto mě zaujalo, že když jste před třiceti lety sám vedl rozhovor s Brianem Enem, tak jste vy měl bekovku a Eno baret. Pěkné propojení. Jak jste se dali dohromady?

Jedna francouzská televize mi dala na výběr, že si můžu vybrat kohokoli na rozhovor. Tak jsem si vybral Briana. Kromě toho, že je muzikant a skládá hudbu, tak je všestranným umělcem. Cítil jsem vzájemnou spřízněnost, protože se oba nedržíme jednoho směru, jedné disciplíny. A k těm čepicím – to víte, někteří lidé mají kvalitní vlasy a jiní mají dobré klobouky. Bohužel já patřím do té druhé skupiny.

Často zmiňujete disciplínu, říkáte, že toho děláte naráz hodně, protože jste pohodlný. Přiznám se, že tomu moc nerozumím.

Zní to trochu divně, já vím. Nepracuji podle přesně předem daného postupu. Nemám rád lidi, kteří říkají, co bych měl, nebo neměl dělat. Když je někdo velmi disciplinovaný, pracuje metodicky a chce dělat stále dokola to samé, jako třeba Giacometti. Jeho dílo miluju, abychom si rozuměli, ale já takový nejsem.

A jaký jste?

Prostě dostanu nápad, myšlenku, a jdu za tím, aniž bych potřeboval od kohokoli dobrozdání nebo povolení.

Jste impulzivní?

Ano, ale trochu jinak. Když se mě myšlenka drží, když mi na delší chvíli uvázne v hlavě a neodchází, tak ji sleduji. Možná znáte mou kolekci věnovanou Mickey Mousovi?

Samozřejmě, je to ikona, která vzbudila náležitý ohlas nejen názvem Don't F**k With The Mouse.

Nebylo to jednoduché, ale nechci vás zdržovat dlouhým vyprávěním.

Povídejte, zajímá mě to.

Oslovili mě z londýnské pobočky společnosti Disney, abych udělal něco k devadesátinám Mickey Mouse. A když pracujete pro Disneyho, tak oni neplatí vám, ale vy jim. Míněno, že když chcete použít jejich jméno, je to drahé. Projekt nakonec zkrachoval, tak jsem do toho šel sám na vlastní triko. Celá léta navrhuji studiové kusy, kde za mnou nestojí byznys…

V tom se cítíte svobodněji?

Svoboda je všude! Ale ano, je v tom víc svobody, protože vás netlačí čas ani byznys plán. Rozhodl jsem se udělat Mickeyho v limitované edici. Věděl jsem, že to ale nemůžu pojmenovat Mickey Mouse, tak jsem zvolil název Topolino, což je italský výraz pro myšku. Zavolal jsem svému právníkovi s tím, jestli můžu použít ten název. On mi povídá: Upřímně? Můžeš, ale jak my právníci říkáme, „Don´t fuck with the mouse“ (Nehraj si s myší!). A tak jsem měl perfektní název. Udělal jsem dvacet křesel, po jednom každé páteční ráno.

Proč pátek?

Protože každý čtvrtek řeším, co zítra udělám. Nápad na Mickeyho ovšem přišel ve chvíli, kdy jsem zrovna pracoval na něčem úplně jiném.

Co to bylo?

Měl jsem nápad ztvárnit slovo, které je vizuálně palindromické (symetrický výraz –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lze ho číst zprava doleva, zleva doprava). A tak mě napadlo, že když zrcadlově otočím slovo LOVE, vznikne slovo SONG. O tom je má kolekce Love Song. Počkejte, ukážu vám to (vytahuje tablet a začne ukazovat fotografie a videa, pozn. red.). A tak vznikly různé objekty, obaly elpíček, dokonce je Love Song vytesán z jednoho obřího třímetrového kusu mramoru.

Když se vrátíme ke křeslům z kolekce Mickey Mouse, každé je úplně jiné. Které byste vypíchl?

To, které jsem vymyslel v týdnu, kdy Anglie opustila Evropskou unii. Pojmenoval jsem ho Now What. (Co teď.). Cestou do studia jsem koupil všechny noviny toho dne a jejich titulní strany jsem vložil do polyesterového povlaku křesla. Vidíte? Tady je slovo „sbohem“ v sedmadvaceti evropských jazycích. A tady jsou ještě Margaret Thatcherová a Boris Johnson.

Ano, vaše slavné Brexit Chair, jak se mu přezdívá. Je pro vás brexit stále citlivým tématem?

Celý svět je tématem. Nemyslíte?

Narodil jste se v izraelském Tel Avivu do bohémského prostředí. Kdo vás z rodiny nejvíc ovlivnil?

Když jsem vyrůstal, moje maminka byla malířka, můj otec byl sochař a já v sobě řešil, že když jsou všichni kolem umělci, tak jak proti nim můžu jako teenager rebelovat?! Nedávali mi moc příležitostí.

Jak to myslíte?

No všichni mí kamarádi měli spoustu možností se pořádně vzbouřit, ale já ne. Byl jsem o to ochuzen svými bohémskými rodiči. Na druhou stranu, měl jsem velké štěstí, že jsem mohl vyrůstat v zajímavé a dobré rodině, navíc s fantastickým bratrem. Stále spolu mluvíme každý den. On žije v Americe, věnuje se hudbě. Pro naše rodiče bylo velmi důležité, že jsme si navzájem umělecky nekonkurovali. Já dělal vizuální umění, brácha hudbu. Jak říkám, prostě jsme vzešli z dobrého domova.

Máte stejný hudební vkus?

Vůbec ne. On je klasický hudebník a skladatel. Já když hraju na kytaru, jsem přesvědčený o tom, že hraju lépe než Bob Dylan. Dělám si samozřejmě legraci! Bratr je o šest let starší, žijeme v paralelních uměleckých vesmírech, které se často protínají. Máme hodně společného.

Neříkejte, že se občas nechytnete.

Občas ano. Každý den hrajeme scrabble online. Vyvinuli jsme si vlastní styl, hrajeme třeba symetrický scrabble, takže když já dávám tři písmena doprava, on doleva. Hrajeme taky proti sobě o to, kdo získá nejvíc bodů, ale otočili jsme pravidla. Vítězem se stane ten, kdo získá nejméně bodů. Je to velmi zajímavé, musíte strategicky myslet.

Když jste byli kluci, čím jste se bavili?

Chodili jsme normálně ven, hráli fotbal a ping-pong. Ten je v mém životě taky důležitý. Znáte moje pingpongové stoly?

Neznám.

Ty vám ukážu, počkejte, ale nejprve vám musím říct, že jsem porazil Rafaela Nadala. Technicky samozřejmě! Pro Královskou akademii umění jsem vymyslel prohnutý pingpongový stůl. Když ho sochař Antony Caro v posledním roce svého života uviděl, povídá mi: Tohle je úžasná socha. Měl bys na ní zkusit hrát ping-pong! On v tom viděl nejprve sochu, až potom pingpongový stůl. A pak vznikla celá řada takových stolů. Jeden je dokonce z deseti různých vrstev mramoru.

Je stále v prodeji?

Je dost drahý, ale můžu vám dát slevu… Vrátím se k tomu Nadalovi. Společnost, která vyrobila ten mramorový stůl, mě poslala do Madridu na tenisový turnaj, abych si proti Nadalovi zahrál. Zápas mu bohužel nevyšel, a tak odletěl domů. Do svého deníku jsem si tehdy zapsal „technické vítězství nad Nadalem“ (vítězství bez boje, po skreči soupeře – pozn. red.). S ping-pongem ovšem nekončím. Do Prahy jsem přiletěl z Verony, kde byla konference o mramoru. Udělal jsem pro ni stůl s vyřezaným nápisem „Don’t Lose Your Marbles“, což znamená, ať člověk nepřijde o rozum.

Sám nemáte rád nálepky, ale zároveň říkáte, že značka prodává. Ostatně vaše jméno je spojeno s nejslavnějšími firmami, jako jsou Moroso, Kartell, Vitra, Alessi nebo Magis. Co je pro vás v tvůrčím procesu nejdůležitější?

Samozřejmě nejdůležitější je ping-pong. Na druhém místě je scrabble. Ale vážně, tak to přece nefunguje, že si řeknete, co je nejdůležitější.

Jak to teda funguje?

Jde o to, aby člověk uspokojil svou zvědavost a přiměl ostatní lidi, aby byli dostatečně zvědaví na to, co dělá on. Nemusí to být architektura ani umění. Když se dívám na svoje věci, říkám si, že jsou mnohem lepší, než si zasloužím.

Proč si to myslíte?

Protože je skvělé být překvapován tím dobrým. Nejhorší je, když je to naopak. Když se na něco podíváte, a je to průměrné.

Když se vás novináři ptali, na které dílo jste hrdý, odpověděl jste velmi ostře, že na žádné. Opravdu na nic z toho, co jste vytvořil a co patří do zlatého fondu světového designu, nejste ani trošičku hrdý?

To vůbec není otázka hrdosti! Je hezké vidět starší kousek po hodně dlouhé době. Vím, že bych to už znovu takhle nemohl udělat. Všechno sice nemusí být perfektní, ale musí to být autentické.