Jako režisérka dobyla svět mužů i Vídeňskou státní operu. Teď se chystá do Prahy

Mladá Češka režíruje opery v mnoha evropských metropolích a sbírá jedno ocenění za druhým. Na konci ledna vzbudila velký ohlas její adaptace opery Kouzelná flétna ve Vídeňské opeře. Recenze i reakce publika byly nadšené.

„Úspěch mě velmi potěšil. Hodně lidí z branže mi řeklo, že poprvé pochopili, o čem některé scény jsou. Navíc tam bylo věkově rozmanité obecenstvo od osmi do osmaosmdesáti let,“ říká režisérka Barbora Horáková Joly. Jak se jí podařilo uspět v ryze mužském světě? A proč vyměnila roli pěvkyně za režisérský post?

Jak jste Mozartovu Kouzelnou flétnu pojala, že představení promlouvalo k tak širokému publiku?

Dějovou linku jsem vystavěla na příběhu dvou lidí, kteří spolu stárnou a zvládají životní zkoušky, z nichž nejtěžší je projít si smrtí – toto téma určitě rezonovalo v těch starších divácích. Pro mladé jsem zase akcentovala magickou část opery, kde se děj odehrává v jakémsi strašidelném domě a tři géniové (tři chlapci) jezdí po scéně na BMX kolech. Na konci opery sám Sarastro (hlavní mužská postava, pozn. red.) pochopí, že musí nechat hudbu proniknout k srdcím, čímž nastolí harmonii. Celé představení ale stojí především na fantasticky spolupracujících zpěvácích.

Kouzelná flétna je ve Vídni považována za národní bohatství, podobně jako u nás Prodaná nevěsta nebo Rusalka. Nebála jste se, jak vaši vizi Vídeňané přijmou?

Samozřejmě tam obavy byly. Premiéra se konala na Mozartovy narozeniny, což je ve Vídni veliký svátek. Ty obavy se ale začaly rozplývat, když jsem viděla, jak výborně spolu všechny divadelní složky spolupracují.

Nechci, aby to znělo vychloubačně, ale bylo mi řečeno, že takovou premiéru Vídeň nezažila už 30 let. Navíc údajně místní opera spolu s milánskou La Scalou jsou dvě poslední scény, kde si je stále možné najmout takzvanou bučící klaku. V tomto případě ale prý vraceli peníze, protože se na konci nebučelo. Nevím, jestli je to pravda, ale potěšilo mě to.

Vídeňská opera je ikonický dům. Jak byste ho popsala někomu, kdo tam nikdy nebyl, a proč by se tam měl vypravit?

Slyšela jsem, že tam hrají novou fantastickou Kouzelnou flétnu a že stojí za vidění (smích). Vídeňská opera je speciální především v tom, jaká kolem ní panuje atmosféra. Ve Vídni je opera součást běžného společenského vzdělání. Je normální mít klub opery mladých příznivců i seniorů. Z dálky to může vypadat, že operní umění je trochu pod prachem a zavání kouzlem starých časů, ale ve Vídni opera žije všemi generacemi, a to jak na scéně, tak v hledišti.

Takže se to netočí jen kolem velkých hlasů a předražených vstupenek?

Vezměme si třeba představení nové sezóny. U nás proběhne formou tiskové konference a v médiích pak vyjdou zprávy, které tituly budou v sezóně uvedeny. Ve Vídni je to galakoncert, který přenáší televize. Ředitel opery přesně ví, o čem bude jaká opera pojednávat a zaníceně o tom mluví. Ples v opeře je fenomén, stále je důležitou součástí dospívání mladých, tahle tradice pro Vídeňany prostě patří k životu.

Když pomineme Kouzelnou flétnu, v zahraničí jste známá inscenací spíše těch méně uváděných oper, zatímco v Praze jste dělala Rigoletta a Figarovu svatbu. Nyní chystáte soudobou operu – Leara. Je za tím nějaké schéma? Začalo vám Národní divadlo více důvěřovat?

Myslím, že je to naopak. Byla jsem spíše angažována proto, abych zprostředkovala šok z toho, že staré opery se dají dělat i jinak než v klasických kulisách a kostýmech a tento účel byl splněn (smích).

Teď budu pracovat na soudobé opeře, což je pro mě osobně z mnoha pohledů snazší, protože se nemusím snažit vymýšlet stále něco nového. Klasické opery nám mohou být hudebně bližší, ale inscenačně se musíme dostat pod skořápku a nevyprávět příběh přímočaře.

Příběh krále Leara je každému notoricky znám díky Shakespearově předloze. Jak ji hodláte interpretovat?

Na pražského Leara se moc těším, stejně jako na opětovnou spolupráci s islandským basbarytonem Tómasem Tómassonem, který je fantastický. Chci se soustředit na Learův vnitřní svět, využít shakespearovského principu – tedy otázky, kde končí kulisy a kde začíná život.

Bude to dost syrové, půjdeme králi až do morku kostí a věřím, že pro některé diváky to bude šokující. Ale o tom ten příběh je. Hudba Ariberta Reimanna je fenomenální, používá hodně perkusí a je to celkově hluboké.

Jak vmínáte fakt, že jste žena, která se dokázala prosadit ve světě mužů?

Důležitá je moje práce, má inspirace, mé nápady, a ne moje pohlaví. Ale v divadlech se člověk setkává i s věcmi, na které musí být jako žena víc připraven. Začněme tím, že režisérky jsou méně placené než režiséři, a to všude.

Když jsem ještě dělala asistentku režie, viděla jsem, jak spolu komunikují režiséři a techničtí pracovníci. Je zažitá představa, že chlapi mají technické vidění a žena nemůže divadelním plánům rozumět. Žena se musí dvojnásob snažit, aby se prosadila a dokázala, že tomu rozumí stejně.

Předpokládám, že s vašimi četnými zkušenostmi ze scénografie to nebyl problém…

Tohle ne, ale jsou i jiné věci. Mužským režisérům obvykle stačí trochu zvednout hlas a nastolit si pořádek, ale když to udělá žena, zní jako hysterka. Proto jsem se naučila formulovat věci jinak. Ale nechci, aby to vyznělo, že jsem frustrovaná, jsem koneckonců jedna z mála režisérek na světě, která je tam, kde je.

Přesto si je člověk nejen v opeře vědom, že jistá diskriminace existuje…

Ano, mužům všeobecně projde více věcí než ženám. Já jsem ale zastánkyní názoru, že se ženy bez mužů neobejdou a naopak.

Hodně institucí mě angažovalo, protože jsem žena, a že tu a tu scénu musím udělat jako žena. Ale co to vlastně znamená? Toto vnímání mě staví do škatulky, v níž být nechci. Mám pocit že spoustu feministických témat dokážou lépe režírovat muži než ženy. Copak třeba Klec bláznů mohou inscenovat jen LGBTQ režiséři, protože se jich to týká? Chci být angažována pro to, co umím, a ne proto, že se zavádějí nějaké kvóty. Snahy některých divadel stavět sezóny na tom, že budou angažovat jen ženy, mi přijdou trochu prvoplánové a vypočítavé.

Proč je v porovnání s muži tak málo ženských režisérek?

V tomto povolání jsou muži braní jako automatismus a ženy jako výjimka. Dokud se tohle vnímání nezmění, nezmění se ani ta situace. Pro mě je v tomto ohledu velice důležitý rozum a rovnováha. Scénografii i režii může dělat stejně dobře žena i muž. Vždy jde o úhel pohledu a tvůrčí invenci.

Přílišná korektnost a boje za „něco“ jsou často nepodložené. Je hloupé, když si ze sebe nemůžeme udělat legraci. Lidskost se nesmí vytratit, člověk by měl umět vycítit, kdy někomu ubližuje nebo kdy je ubližováno jemu. A já chci věřit, že lidé si v podstatě stále rozumí.

Jste ráda, že jste režisérka?

Zatím ano, ta práce mě baví. V každé branži platí, že čím lepší jste, tím více máte přátel i nepřátel, a v režii to platí dvojnásob. Od malička jsem dělala sto věcí najednou, později při studiu jsem si vydělávala jako barmanka, což mě moc bavilo. V životě je přece plno jiných věcí než divadelní režie. Je štěstí na ní nebýt závislá.

Jak byste popsala svůj režisérský rukopis?

Pro mě je důležité, že zpěváci své postavy opravdu hrají, protože příběhy v operách jsou velice silné. Scéna, světla, kostýmy… to je jen bonus. Vycházím z tradice, že se dá divadlo zahrát s jedním stolem a dvěma židlemi a vše ostatní je na hercích. Ve velké opeře má kulisa děj dotvořit, ne ho vytvořit. Ale samozřejmě to chce víc odvahy. Režisér nesmí být schován za maskou, on i zpěváci se musí vzájemně otevřít. Pak jsou emoce opravdové.

Svou práci tedy zakládám na hereckém projevu a emocích. Ráda si hraju s „lynchovským“ světem ve světě, vytvářím na scéně více paralel a snových světů. Po představeních mi lidé říkají, že se na to musí podívat znovu, že se nedalo pochytat všechno najednou…

Kdo by měl mít poslední slovo? Režisér, nebo dirigent?

To je věčná diskuze. Nejlepší dílo ale vznikne, když spolupracují a jeden respektuje druhého. Ovšem ne vždy tomu tak je. Občas bývají dirigenti diktátorští, a pak je to boj.

O čem spolu zpravidla diskutuje režisér a dirigent?

Hodně záleží na uvedeném titulu a výkladu – jestli bude klasický nebo moderní. Například teď připravuji Divokého anděla od Prokofjevova v Brémách a ta hudba je natolik deskriptivní, že není potřeba vymýšlet nic nového. Na druhé straně třeba v barokních operách je běžné dělat škrty v hudbě i ději.

Co je na té spolupráci nejsložitější?

Ráda míchám různé styly. Kromě hudebníků z klasické scény spolupracuji s DJs, undergroundovými muzikanty… Musí to být dobře udělané a vyvážené, jinak to dopadne, jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Když tvoříte něco úplně nového, musíte vedle sebe mít silného a dobrého partnera.

Pojďme se vrátit o několik let zpátky. Jak jste se dostala k divadelní režii? Původně jste přece chtěla být zpěvačka.

Byla jsem hyperaktivní dítě, a to mi zůstalo dodnes. I proto mě maminka navigovala do různých kroužků. Jako malá jsem vystupovala v dětském sboru Radost Praha, se kterým jsme chodili do Státní opery zpívat sbory v Turandot, Carmen a dalších operách. To mě poznamenalo. Fascinovala mě ta velikost všeho, zvuky orchestru a vůně. Až jsem se do opery zamilovala. Konzervatoř byla jasná volba, načež jsem se dostala na Akademii múzických umění v Basileji, kde jsem objevila zcela jiný systém výuky.

V čem byl jiný?

V operním studiu v Basileji jsem poprvé viděla, jak se opera dělá moderně. Velký důraz byl kladen na nepěvecké obory. Měli jsme hodiny improvizace, dramaturgie, rozboru písní či choreografie. Mě bavilo všechno a nemohla jsem si vybrat zaměření. I proto mám čtyři vysokoškolské diplomy.

Každopádně mi otevřeli oči a zamilovala jsem se do celého divadelního světa, nejen do opery. Začalo mi to do sebe zapadat. Pochopila jsem, kde začíná a končí postava, spolupracovala s činoherními režiséry… Tam jsem si řekla, že nechci dělat jen zpěv.

Být zpěvačkou by vás nebavilo?

Nebavilo a nenaplňovalo. Navíc to je strašně náročné povolání, zpěváci se musí neustále kontrolovat, zápasit s alergiemi, počasím. Je to neuvěřitelně náročné na psychiku, protože hlas a psychika jsou mocně propojené. To by mě příliš svazovalo.

Zpíváte ještě? Předpokládám, že pro režiséra je výhoda, když rozumí pěvcům.

Je to výhoda, rozumím hudbě víc než většina režisérů. Ale ještě větší výhoda je, že znám divadlo ze všech stran. Kdysi jsem hrála v orchestru, zpívala na scéně, dělala asistentku, kulisáka, inspicientku, skládala hudbu pro činohru, dělala video i scénografii… Když si člověk projde celým divadelním provozem od sklepa po střechu, do všeho umí rychleji proniknout.

Tu otázku záměrně položím znovu a trochu jinak: Zpíváte si ještě?

Zpívám si a ráda, ale ne árie. Mám ráda hudbu Lady Gaga nebo francouzské šansony a samozřejmě jazz. V Bielu máme takovou undergroundovou jazzovou skupinu, ve které hrajeme a jamujeme.

Jste opravdu činorodý člověk, zvládáte u toho ještě nějak relaxovat?

Relaxaci a zároveň inspiraci čerpám ze všeho. Z přírody – miluju hory v zimě i v létě. Vandruju po horách, řekněme že v míře ne zcela zdravé (smích), občas třeba v Alpách přespím pod převisem.

Zároveň jsem ale knihomol, ráda si zalezu do kouta s dobrou knížkou, načež se nechám zlákat a vyrazím s přáteli na dobrou výstavu nebo film. A když mám všeho akorát dost, tak kreslím a vytvářím komiksy.