Příběh jako z filmu: Čech zachránil Arcimbolda a odhalil falešného Rembrandta

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Restauroval malby v Obrazárně Pražského hradu nebo Braunovy sochy na Kuksu. Pak se přestěhoval do Švédska a tam svým vynálezem zachránil královskou sbírku knih a obrazů od plísní. Svou metodou pro odhalování padělků restaurátor František Makeš odhalil i falzifikát, který zmátl dokonce odborníky ve slovutném Louvru.

Seznam Zprávy ho nedávno navštívily přímo u něj doma ve Švédsku. Vydání článku se však už bohužel nedožil.

„Něco vám povím, já to neměl jednoduché. Ale kdo má?“ začíná Makeš náš rozhovor v rodinném domě nedaleko Stockholmu. Jednopodlažní domek je jednoduše zařízen, pan Makeš v něm po smrti milované ženy zůstal sám. Stěny zdobí jeho obrazy s přírodní tematikou a nad kuchyňským stolem, u kterého popíjíme kávu a ochutnáváme typický švédský princeznin dort, jsou vystaveny pozlacené malované talíře. Vypadají jako starožitný porcelán, ale jsou ručně malované na dřevo. Ta zlatá září, až oči přecházejí.

Příběh, za kterým jsem přijela do Švédska, mě fascinoval řadu let. Akademický malíř, chemik, spisovatel, učitel a vědec. Tenhle renesanční člověk, rodák ze Zlína, který dosáhl světového renomé výjimečnou dovedností, by se mohl stát i hrdinou velkého románu nebo celovečerního filmu.

František Makeš byl už jako chlapec velmi nadaný. A protože měl osvícené rodiče, mohl už jako šestnáctiletý nastoupit na uměleckou školu. Dostal se do Baťovy školy umění, kam jinak brali až od osmnácti let.

„Rodiče mi museli dát speciální povolení s tím, že pokud se tam zkazím, oni za to nemůžou. Tam se totiž malovaly akty a oni měli strach, abych nezvlčel. Ale přežil jsem to bez újmy. Na holky jsem neměl čas,“ vypráví s úsměvem.

Následovala Akademie výtvarných umění v Praze, kde strávil šest roků. Chtěl se stát malířem, jenže se zamiloval do restaurování. A postupně se v něm v Československu vypracoval na špičku. Restauroval malby Obrazárny Pražského hradu a pro Národní galerii vytvořil kopii fenomenálního středověkého obrazu Svatý Jeroným od Mistra Theodorika.

„Theodorik je můj nejoblíbenější umělec. Když jsem se na tu práci připravoval, chodil za mnou můj vysokoškolský profesor a říkal mi ‚Makeši, vy to nezvládnete, dokud nepochopíte, jak on myslel‘,“ vysvětluje Makeš. Tak chodil po Karlštejně a po lesích v okolí a přemýšlel, odkud ten mistr sháněl materiály a čím je pojil. „Dokonce mě zavřeli přes noc na hradě, abych Theodorika do sebe dostal,“ vzpomíná na jednu z velkých výzev.

Nejnáročnější bylo pozadí obrazu tvořené kostičkami s motivy lva a orlice. Byly popraskané, a tak bylo velmi složité je namalovat se všemi prasklinami. On si ale poradil – každou kostičku zvlášť odlil. „Bylo nemožné udělat každou prasklinku, to by snad svedl jen sám Bůh,“ dodává restaurátor.

Tímto obrazem si získal ohromný profesní kredit. Dobový tisk o něm psal jako o novém Theodorikovi. Měl pak možnost například i čistit Braunovy sochy v Kuksu, které dostal do rukou obrostlé mechem a trávou.

Největší výzva však na něj teprve čekala daleko od rodného Zlína i od Prahy. V místě, ve kterém původně plánoval strávit dva roky, ale stalo se mu druhým domovem po celý zbytek života.

Psal se rok 1967 a František Makeš se vydal do Stockholmu na zvláštní pozvání švédské královské rodiny. Jeho úkol zněl jasně: měl zachránit královskou sbírku knih a obrazů na barokním zámku Skokloster.

Tady, uprostřed severské krajiny asi hodinu autem od Stockholmu, se ukrýval poklad, jehož část patřívala českému národu. Švédové tam nashromáždili válečnou kořist z celé Evropy, včetně obrazů, nábytku a soch.

„Pozvali restaurátory z Finska, Švédska, Dánska, Norska, Německa a Itálie, aby jim zachránili 600 knih. Později se s nimi rozloučili, protože všechno, do čeho zasáhli, začalo plesnivět. Pak pozvali mě, abych s tím něco udělal,“ přibližuje Makeš své začátky ve švédských královských službách.

„Také jsem si zprvu s plísněmi nevěděl rady, proto jsem v Göteborgu na univerzitě dostudoval biochemii,“ přidává další vysokoškolskou zkušenost. Ale než si udělal doktorát a vědeckou obec překvapil originálním nápadem, zkoušel úkol vyřešit experimenty na zámku.

Skokloster není vytápěný, v zimě tam bývá mínus 20 a v létě plus 20 stupňů. Během zimy se na obrazech a knihách vytvořila jinovatka, která po nich po jarním oteplení stékala jako voda a všechny organické látky začaly plesnivět.

Nechali mu volnou ruku, jen ať udělá cokoli, že ty plísně musí pryč. „Restaurátoři při obnovování obrazů používali techniku, laicky řečeno, že když něco odpadávalo, tak to přilepili. Představte si to tak, že byste si vypadnutý zub přilepila epoxidem nazpět. Moc vám to nepomůže a možná brzy skončíte na hřbitově. Jenže obraz bude na stěně viset další dekády,“ popisuje Makeš.

Odpadnuté části obrazů se lepily nazpět směsí mouky a klihu. „Každá žena ví, že když si dá chleba do vlhkého prostředí, zplesniví, ale tehdy to restaurátoři asi nevěděli,“ pokračuje. Stejné je to s mícháním barev. Pigmenty musíte s něčím spojit, aby vznikly kvalitní barvy. U historických obrazů obvykle s olejem a vejcem.

Na univerzitě v Göteborgu se František Makeš naučil pracovat s enzymy. Sám si je izoloval třeba z mořského krilu (drobní korýši – pozn. red.) a pomocí nich rozpouštěl proteiny. Touto metodou zjišťoval, z jakých látek a v jakém množství je obraz sestavený. „Potřeboval jsem vědět, kolik vajíček a oleje bylo v jaké vrstvě. Díky enzymům jsem mohl přesně analyzovat výstavbu každého obrazu.“

Makeš tak vyvinul novou metodu pro restaurování obrazů, postavenou i na polarografii - metodě elektrochemické analýzy, objevené Čechem Jaroslavem Heyrovským, který byl za ni oceněn Nobelovou cenou za chemii. Je účinnější, zdravější než jiné postupy a stoprocentní, když se správně vypočítá. Makešova metoda s pomocí vyšších znalostí matematiky vrátí obraz do stavu, jako by byl čerstvě dokončený. Enzymy vyčistí malbu tak, že začne opět nádherně zářit.

„Nejprve jsem to testoval na krvi. Po nocích jsem si přivydělával v nemocnicích. Zjistil jsem, jaký mají elektrický náboj červené krvinky. Překvapilo mě, jak velký je rozdíl v náboji červených krvinek mladého kluka a starého dědka. Tím jsem přišel na to, že mezi materiálem ze 16. století a novým je obrovský rozdíl. Kromě restaurování jsem tak poté spolehlivě odhaloval falešné obrazy,“ odhaluje restaurátor.

Při odkrývání vrstev v obraze nebývá o překvapení nouze: „Sundáváte vrstvu po vrstvě, myslíte si, že je pod tím originál, ale tam je ještě další přemalba. Každý umělec má svůj rukopis, a to všechno při necitlivé restauraci s různými lepidly a zažehlováním nenávratně zmizí,“ popisuje Makeš.

Jakmile lepidlo prosákne všemi vrstvami obrazu, je jeho struktura navěky zničena. „Už se s tím pak nedá nic dělat. A právě má metoda, i když je složitější, zachová obraz tak, jako ho malíř před stovkami let vytvořil,“ zdůrazňuje.

Novou metodu, kvůli níž se musel zadlužit, aby mohl ve Švédsku rozjet svou analytickou laboratoř, už tedy František Makeš měl. Jen mu chyběl zázračný enzym, který by dokázal zastavit plísně. Štěstí ale stálo po boku jeho neúnavné povahy.

Tím „game changerem“, jak se dnes říká, se stal juglon. Látka obsažená ve šťávě z ořešáku královského, který plodí vlašské ořechy. Funguje totiž jako přírodní herbicid. „Jenže jsem se dostal do problémů, protože ve Švédsku vlašský ořech běžně neroste. Napsal jsem do botanické zahrady, že bych potřeboval list, ale oni mi ho z nepochopitelných důvodů neposlali. Jenže já ho musel mít, tak jsem ho prostě ukradl. Nerad to říkám. Přelezl jsem plot a vzal si pět listů,“ prozrazuje restaurátor.

Juglon se mu díky tomu podařilo izolovat: „Už v 18. století psali, že když nechceme, aby nám mravenci lezli do domu, máme dát listy z vlašského ořechu na práh a oni se mu vyhnou,“ vysvětluje Makeš. Nebylo to nic nového, jen se na to zapomnělo.

„Když jsem o juglonu vydal knihu, telefonovali mi z knihoven z celého světa, jak jím zastavují plísně. Stejně jím napouštěli plachty na plachetnicích, aby neplesnivěly,“ rozzáří se. Má být na co hrdý. Sám pomohl zachránit celou bibliotéku ve Skoklosteru.

A nejen ji. Zachránil také jeden velmi slavný obraz. Alegorický portrét Rudolfa II. jako římského boha Vertumna, který císaři věnoval malíř Guiseppe Arcimboldo z vděku za podporu při jeho pobytu v Praze a jako poděkování za povýšení do šlechtického stavu. Je to hravá koláž z ovoce, květin a zeleniny, tak jak se měnily sady, pole a zahrady pod vládou Vertumna, mytického strážce střídání ročních období.

„Pustili mě k němu s velkou opatrností. Když jsem ten obraz viděl prvně, vypadal hrozně. Je namalovaný na dřevěné desce a ta se nafukovala a smršťovala vlivem vlhkosti, takže odpadávaly kusy malby a na obraze vznikaly praskliny. Navíc po něm stékala voda,“ popisuje restaurátor.

Věděl, že je to velká zodpovědnost. A tak opět nastoupila metoda enzymů a upravené polarografie. Byl si už jistější, že bude fungovat. Před tím si ji už ověřil na jiném zapeklitém úkolu, který mu zadal osobně švédský král.

Přál si renovovat královský kočár ze 16. století. Byl z Francie a každá generace švédských panovníků na něm nechala přemalovat portréty. A král chtěl, aby malby sundal, nikoli až na původní francouzský portrét, ale na první z těch švédských. Nevědělo se přitom, jak vypadal.

A tak restaurátor odstraňoval pomocí enzymů vrstvu po vrstvě. Vše musel pečlivě spočítat a v pravý čas proces na sekundu přesně zastavit pomocí změny pH.

Až na něj vykoukl obličej krále Gustava II. Adolfa, byl nesnadný úkol splněn. Dnes je vůz švédskou chloubou vystavenou v muzeu. A František Makeš dostal nejvyšší vyznamenání švédského krále za záchranu evropského kulturního bohatství.

Ostatně se švédskými panovníky měl vřelé vztahy, a když jela princezna Kristina objevovat krásy Prahy, dělal jí osobního průvodce. „Tehdy jsem chodil po Praze s velkou hrdostí,“ přiznává.

Jak už jsme zmínili, Makešova metoda také spolehlivě odhalovala padělky. Několik autorství tak bylo zpochybněno, včetně jednoho z nejvzácnějších obrazů švédské královské sbírky.

„Průšvih jsem měl v Louvru, když si mě pozvali na analýzu obrazu Máří Magdaleny od Rembrandta. Podle mého výzkumu nesedělo století, jenže tehdejší šéf Louvru trval na tom, že je to originál. Vůbec se se mnou nechtěl bavit a vyhodil mě z kanceláře,“ vzpomíná Makeš.

Vrátil se do Švédska a začal si dopisovat s odborníky z biotechnologického institutu v Holandsku, kde porovnali svá zjištění s jeho postupem. „Nakonec se za mě postavili a potvrdili moje závěry,“ líčí tuto eskapádu.

Pomohl také mnoha soukromým sběratelům: „Jeden velvyslanec si nechal zarámovat obraz a přijel mi ho ukázat. Už na první pohled to vypadalo podezřele. Někdy je to prostě tak blbě namalované, že to poznáte pouhým okem. Tak si došlápli na rámaře a ten se přiznal, že kopii vyměnil za originál,“ dodává další historku.

František Makeš se na chvíli odmlčí. „Český národ měl úžasné obrazy. Byli jsme jedničky. Žádná nuda. Napište tam, že bychom měli všichni umění chránit a vážit si ho. Umění je dar,“ zakončuje náš rozhovor ve svém ateliéru, kde má úžasnou sbírku barevných pigmentů a několik rozdělaných obrazů.

Už je však nedokončí, stejně jako svou další knihu. František Makeš zemřel 16. ledna 2025. Bylo mu 93 let.