Reportáž z vánočního plavání: Plavu ve Vltavě, je to výzva, mám i strach

Zatímco ostatní novináři stojí v teplých bundách s foťáky, kamerami a mikrofony na velikém pontonu, já mám na sobě plavky, na nohách žabky a přes ramena ručník. Už dvacet minut přešlapuji v parku na Slovanském ostrově, trochu jsem neodhadl čas nástupu. Nemá ale cenu vracet se do vyhřívaného stanu nebo krásné budovy Žofína, protože nemrzne. Vzduch má teplotu 8,5 stupně.

Povídám si mimo jiné s plaveckým i novinářským kolegou Romanem Jirešem, se kterým plaveme v I. plaveckém klubu otužilců Praha, u nás v Braníku. Zatímco Roman dnes plave 100 metrů, aby pak hned a rychle běžel napsat zpravodajský text pro agenturu ČTK, já se chystám na 300 metrů. Však tento článek můžu začít psát doma až za několik hodin.

Registrováno je 348 plavců ze všech koutů Česka, malá část lidí přijela ze zahraničí. Celkem jsou připraveny tři trasy – kromě stovky a třístovky ještě 750 metrů, která je závodní a měřená na čas. Moji třístovku plave 147 lidí včetně mě, při registraci dostávám na ruku pásku, do ruky papírovou poukázku na párek. Mám pořadové číslo 188. Na mostě přes Vltavu a na nábřeží už stojí davy přihlížejících.

Teplota vody 3,4 stupně, teplota vzduchu minus 6 stupňů – ehm, to jsou loňské údaje, kdy jsem se tradičního otužileckého Memorialu Alfreda Nikodéma účastnil poprvé. Diplom mám stále vystavený doma – zvládl jsem to.

Letos jdu do toho znovu – teplota vody je v tento pondělní den, na Štěpána, 4,9 stupně. Čeká nás prý ale velký proud. Uvidíme. Když jsem ještě před oblevou chodil sněhem trénovat do Vltavy obutý v žabkách, několikrát mě zradil jejich zjevně letní vzorek. V dnešním „podzimu“ ale pády nehrozí.

Je nedělní noc. Místo abych se těšil na následující den na plavání, jsem trochu nervózní. Nejsem žádný závodní plavec, jen takový rekreační plácal. Navíc jsem měl poslední dva dny zapeklité a necítím se zcela fit. Je to výmluva? Hledám za tmy, jak se naladit. Pouštím si na YouTube videa z předchozích ročníků. Koukám, jak ti „draví vlčáci“ na nejdelších 750 metrů jedou, rychle tempo za tempem. Je mi jasné, že tohle není moje kategorie.

Čím pomůžu své rozjitřené psychice? Beru doma do ruky jeden z takzvaných šamanských bubnů a se zavřenýma očima se za rychlých úderů paličky nořím do vln aktivní imaginace. Jako když se mozek pustí volně na špacír ze zajetých kolejí.

V jakémsi virtuálním módu živých představ potkám lachtana, proplavu si s ním prostor na Vltavě u Národního divadla, začínám se usmívat. Super, cítím se dobře. Však zimní plavání ve studené až ledové vodě pro mě není sportem, ale spíš meditací. Cítím celé tělo, s každým tempem je pořád jenom teď a teď a teď…

Bim bam! Je noc 25. října 2022. Zbývají právě dva měsíce do akce. Mám natrénováno přesně nula temp v ledové vodě. Loni jsem se na Memorial Alfreda Nikodéma připravoval poprvé a začal jsem skoro o měsíc dřív. Místo spánku ještě mrknu na otužilecký web, abych zjistil, že teplota říční vody v hlavním městě je aktuálně 13,7 stupně.

Proč pořád odkládám první krok (do Vltavy)? Spíš ten první šplouch, tempo, záběr… V srpnu mě kousl do nohy venkovský čokl, když jsem dětem chystal bojovku. Dlouho se to hojilo, nechtěl jsem lézt s otevřenou ránou do Vltavy, přece jen to není křišťálová studánka. Pak jsem měl jet do zoo do Norimberka, takže jsem nechtěl nastydnout. A hned nato jsem pár dní kašlal – hlavně teda na plavání. No prostě kromě těch psích zubů v lýtku to byla samá výmluva mé mysli ve zpohodlnělém těle.

Pak ale přišel nápad na tento článek, a to je najednou zcela jiná situace, když o tom můžu i psát… Má to přesah. Jdu na to! Ne nadarmo mám průkazku zimního plavce, protože loni jsem se upsal do I. plaveckého klubu otužilců Praha. Dobrovolně. Dokonce jsem byl před dvěma týdny opět na zátěžovém EKG, zda mám srdce jako zvon. Je to každoroční povinnost každého člena klubu. Jsem připraven! Teoreticky.

Koukám do kalendáře v mobilu na symboly modrých delfínů, kterými jsem si označil svoje pondělky, středy a soboty jako plavecké dny. Mrskají se tam zatím v kolonkách pěkně na suchu. Vlastně nepěkně.

Píšu kamarádovi Danovi, kterého jsem loni poznal v otužilecké klubovně a se kterým jsme chodili plavat ve dvojici: Jak jsi na tom? Aha, tak je pořád na slunné Maltě, už několik měsíců, a ještě několik bude. Dobře, zítra, ve středu 26. října, dva měsíce do memoriálu, půjdu letos na podzim poprvé plavat do Vltavy.

V chodbě otužilecké klubovny v pražském Braníku leží na stole kniha velikosti středověké bible. Zapisují se do ní příchozí účastníci. Malý domeček na začátku cyklostezkové aleje otvírá své dveře v 16 hodin, zatím je tu asi patnáct jmen. To nejčerstvější je moje: Jan David. Nahoře nad čarou je napsáno propiskou: středa 26. 10., vzduch 10 st. Celsia, voda 13,5 st. Celsia. Cítím, jak mě začíná škrábat v krku. Ta psychosomatika je prevít.

Vlevo v šatně pro pány je teplo, starají se o to nová kamna na dřevo, která krásně hicují do prostoru s pingpongovým stolem, boxerskou hruškou u stropu a snad nejstarším veslařským trenažérem. Je tu pár chlapů, ahoj, ahoj… V plavkách a žabkách jdu k vodě, s ručníkem přes ramena. Lidé jsou na cyklostezce slušně zachumlaní do bund. Na břehu doutná oheň, který si zapalují neorganizovaní otužilci. Až vylezou. Na zahřátí.

Shodím ručník, vlezu po kotníky do vody. Po kolena. Pořád nic. Po pás… Hele, nestudí to! Bál jsem se zbytečně. Je to mnohem mírumilovnější než ledová sprcha, kterou na sebe mířím zhruba obden asi v minutovém intervalu. Přijde mi, jako bych lezl do venkovního bazénu v Podolí – tedy, samozřejmě vyhřívaného na jejich zhruba 25 stupňů. Tady má voda skoro o půlku méně.

Do začátku prosince opravdu chodím plavat třikrát týdně. Teplota vody se mírně snížila, v sobotu 26. listopadu, skoro měsíc do akce, má osm stupňů. Většinou plavu od „našich schodů“ nedaleko klubovny k jednomu modrému molu proti proudu. Podle mapky v klubovně je to tam a zpátky 420 metrů, což mi potvrzuje i mapa na Googlu. Chytré hodinky nemám, musím si vystačit sám.

Poslední měsíc se rozhoduju chodit jen dvakrát týdně. A je to super. Nejčastěji plavu jen nějakých tři sta metrů. Tolik budu plavat u divadla.

V poznámkách mám napsáno, že ve středu 7. prosince to bylo příšerné. Byla mi zima už odpoledne, byla mi zima cestou do klubovny. Teploměr ukazoval čtyři stupně nad nulou, mrazy se měly vrátit až příští týden. Řeka má podle bichle na stolku sedm stupňů, takže stále žádné drama. V šatně je veselo a živo, ale jsem tam jenom stínem. Necítím se na plavání. Ale jdu. Jsem přece odpočatý, spal jsem dobře, necítím příznaky žádné nemoci. Jen nemám sílu. V žabkách jdu pološerem, po louce, bahnem k řece.

Pořád je mi zima. Jdu do vody. Po kotníky. To nedám, vzdám to, říkám si v duchu. Ten pocit je silný. Nadechnu se, vlezu tam po kolena. Rozum mi tvrdí, že umřu, že nemám sílu. Nadechnu se do břicha, všimnu si, jak se cítím na solaru, jak se mám v oblasti srdce. Dobře. Vstoupím po pás, po prsa, plavu. Dvě tempa, chci ven! Tohle jsem ještě nezažil! Studí to, zmrznu. Plavu ale dál. Říkám si, že dám aspoň sto metrů. Postupně se ale cítím líp a líp. Doplavu až k molu a cestou zpět si užívám krásného žlutého měsíce nad cyklostezkou. Jsem já to ale někdy „hérečka“!

V zasněžené krajině u klubovny proplouvají Vltavou eskymáci na kajacích. No dobře, nejsou to eskymáci, ale nějací dobře a hlavně teple oblečení sportovci na rychlých sportovních loďkách. To už ale kolem mě ladně projíždí žena na běžkách. Muž opodál si běžky chystá. Voda má mezi čtyřmi a pěti stupni, aspoň podle chlapů v klubovně – teplotní zápis v knize příchozích dneska chybí.

Mám v sobě z plavání lehkost, radost. Jsem ve vodě asi necelou čtvrthodinu. Užívám si opravdu ladovskou zimu. Píšu to, protože zimní plavání v otevřené vodě vůbec nemusí být boj (jak občas píšou některá média). Naopak, je to aktivní relax. A najednou přišel úžas, okouzlení – proletěl kolem mě ledňáček (jak stylové) a usedl na větev. Šlapal jsem tam vodu, abych pozoroval leskle modrý klenot ptačí říše. Jak za odměnu.

Jsem na ostrově. Je pondělí, pozdní ráno. Nejsem zdaleka první. Z budovy Žofína se vine řada plavců čekajících na registraci. „Nazdar, kde máš Lukáša,“ volá s typickou moravskou koncovkou muž v bundě prozrazující nápisem, že je z Prostějova. Další bunda prozrazuje plavkyní od Náchoda.

Potkávám prvních pár našich členů, které znám z klubovny. Prosí mě o společnou fotku s nevidomou plavkyní Hankou Jetelovou, která chodí do vody s podpůrným doprovodem. Jedním z mužů je Jan Dvořák, také člen I. PKO Praha, který letos napsal a vydal knížku Česko se otužuje - příručka pro začínající otužilce a zimní plavce. Zájemce o o zimní plavání se z ní dozví fakt hodně.

Na špici ostrova už je ukotven veliký ponton, od kterého během odpoledne odplouvá tlačný remorkér. Je 9:26, když se u můstku poutají lanem dvě lehké, vratké pramice s názvy Záchranáč a Čáryfuk. Dobrovolníci na nich za chvíli začnou umisťovat do řeky veliké nafukovací bóje s opravdu nelehkými zátěžemi.

Oproti loňské trase ve tvaru trojúhelníku je představena mapka s dráhou pentagonu. „Nevím, jestli mám dát 750, nebo 300 metrů,“ baví se sportovně působící vousáč s kolegy. Všichni řeší dnešní silný proud, kvůli kterému vypadá trasa jinak. Nosí se tu dřevěné žebříky, po kterých budeme slézat a vylézat. Přípravy jedou.

Je 9:33, start prvních závodníků na nejdelší trase má být zhruba ve čtvrt na dvanáct. Času dost. Organizátoři zvažují, jak může být trasa změněna oproti vytištěnému plánku. Pár minut po desáté hlásí do mobilu Tomáš Prokop, předseda našeho pořádajícího oddílu, že na pontonu začne technická porada.

V 10:10 do vody vleze zkušební plavec. „Aby bylo vidět, jak ho unáší proud,“ vysvětluje mi v rychlosti Tomáš a už má další telefonát. Přicházejí zářivě červení záchranáři, ladí se podrobnosti, později připlují na člunu i hasiči. Zkušební plavec se zatím v 10:16 dostává k nejtěžší bójce. Fakt maká, ale proti proudu se dostává rychlostí šneka. Nejde to. Jak někdo za mými zády správně říká: Je to boj. „Kolik je průtok?“ – „Asi 250.“ – „To je dost.“

Jak černovousatý bojovník ve vodě zdolá kritickou bójku, jde mu to zase od pohledu samo. V 10:17 přistává u dřevěných žebříků. Trasa se definitivně mění, místo pentagonu poplaveme my třístovkáři dvojitý menší trojúhelník. Hezky v „závětří“ ostrova. Tak jo. Je 10:22, když Tomáš Prokop komunikuje se záchranáři.

Jsem ve svém novinářském živlu, na čas jsem úplně zapomněl, že také budu plavat.

Je 12:38, stojím frontu na teplý párek a mírně se klepu. Počkat, to bych asi něco přeskočil. O dvě hodiny dříve říká předseda Tomáš Prokop do mikrofonu, že dnes plavou i čtyři dvanáctiletí, na opačné věkové škále jsou zralé ženy, jedné už je přes osmdesát. Závod těch nejrychlejších plavců na sedmsetpadesátce nevidím, všude je tolik přihlížejících, na mostě, na nábřeží, i zády na ostrově – davy lidí. Každopádně úplně nejrychlejší ze všech je Lenka Štěrbová s časem osm minut a osm vteřin. Tato někdejší pokořitelka kanálu La Manche je nejrychlejší ženou této akce už po deváté.

Poté, co doplavou kraulující vlčáci, se na stometrovou trať vydává s doprovodem nevidomá Hanka. Musí od spoluplavců slyšet pokyny – kudy. Na pontonu se tou dobou tísní hrozny nás třístovkářů. Musím přiznat, že i po dvaceti minutách venku je mi stále teplo a dokonce se potím. Může za to i plavecká čepička, která na mě působí jako poklička na hrnci držící teplo uvnitř. Miluju to. Jsem nějak v klidu, v noci už jsem tady přece plaval ve své představě s tuleněm. Ulítlé, ale jako podpůrná vizualizační technika to parádně zafungovalo.

Nasazuju plavecké brýle, jsem ve vlnkách. Plavu. Jde to samo. Moje hlava je jednou z mnoha desítek na hladině. Teplota 4,9 stupně je příjemná, jen chladí, loni jsem byl zmrzlý na kost. Po dvou dnešních kolech bych v pohodě zvládl i třetí. Zavrhuju ten nápad. Podruhé proplavu branou na hladině. Jsem na pontonu. Ty jo, hotovo, to už bylo ono? Převléct, zahřát a šup na ten párek.

Diplom za účast mám. Začínám přemýšlet o zlepšení plavecké techniky, o sedmsetpadesátce, o akci v roce 2023. Uvidím. Zatím jsem sotva dopsal článek.