Děti jsou často úzkostné, protože je rodiče moc opečovávají, říká psycholožka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pandemie covidu-19 odstratovala v mnoha lidech strach, následovala vlna obav spojená s válkou na Ukrajině. A pokračuje to zvyšujícími se náklady na zbrojení, diskusí o návratu povinné vojenské služby i nevyzpytatelnou zahraniční politikou Donalda Trumpa… Úzkostnými stavy a obavou z budoucnosti trpí stále více dětí.

Jak s dětmi o složitých tématech dnešního světa mluvit a jak je vychovávat tak, aby zvládly překonávat těžkosti? O tom mluví v rozhovoru Seznam Zpráv psycholožka a spisovatelka Iva Hadj Moussa, která se věnuje terapii dětí a dospívajících. Kromě jiného zdůrazňuje, že rodina je jeden propojený systém. Rodiče si proto mají dát mimo jiné pozor, aby dětem nepředávaly svou úzkost jako štafetu.

Jste psycholožka a terapeutka, ale i matka. Jak by měli rodiče s dětmi o těchto tématech mluvit?

Moji dětští klienti, ať už je jim osm, nebo čtrnáct, se mi občas svěřují, že mají strach z válečného konfliktu, změny klimatu a podobně. Když se dostaneme hlouběji, téměř pokaždé zjistím, že je to velké téma v rodině – jejich rodiče propadli katastrofickým scénářům.

Obecně platí, že když o těchto věcech děti chtějí mluvit, je důležité být jim k dispozici a situaci nepopírat. Zároveň je ale velmi žádoucí ujišťovat je, že naše země je i nadále bezpečným místem, kde nám bezprostředně nic nehrozí. Je důležité zasazovat informace do reálných proporcí a nevytrhávat je z kontextu. S tím souvisí digitální hygiena.

Co to znamená?

Rodiče dětem vytýkají, kolik času tráví na smartphonu – jenže sami na tom často nejsou o moc lépe. Člověk by měl být informovaný, vědět, co se děje, ale dennodenně číst celé hodiny vyhrocené komentáře na sociálních médiích nám na dobré náladě určitě nepřidá. Je to i moje zkušenost: kdykoliv se pustím do nějaké ostřejší diskuze na Facebooku, končí to pachutí… Proto to také už téměř nedělám.

Jak se k tomu tedy postavit?

Je důležité vést děti k pochopení, že i když se nám z médií zdá, že svět je plný zmaru a takřka v troskách, ve skutečnosti tomu tak není. Rodiče by měli s dětmi mluvit třeba také o tom, že média z principu upřednostňují špatné zprávy před dobrými, protože na ně čtenáři víc klikají, což zvyšuje příjem z reklamy. A že se na světě a v naší zemi děje také nesmírně mnoho dobrých věcí, o kterých nás média většinou neinformují.

Pokud má problémy dítě, pak má asi problémy také jeho rodič, nemýlím se?

Nemýlíte. Skoro všichni rodiče, kteří mě navštíví kvůli svým dětem, jsou nějak úzkostní. A když se jich ptám na jejich původní rodinu, ukáže se většinou, že jejich úzkostnost má kořeny v jejich dětství… Je to skoro jako předávání štafety.

Děti takových rodičů nejsou častokrát úzkostné proto, že se o ně nikdo nestará, ale naopak proto, že jsou opečovávány takovou měrou, že nejsou schopny potýkat se s běžnými překážkami a konflikty.

Jak to například v praxi vypadá?

Jejich rodiče upřednostňují ve výchově únikové strategie typu „když máš problém v kroužku, tak najdeme jiný“ nebo „když je ti ve třídě někdo nepříjemný, necháme tě přeřadit do jiné třídy nebo na jinou školu“. Myslím, že i proto to mají mnozí teenageři dnes tak těžké. Dospívání je náročné samo o sobě – ale když si navíc nevěřím, že si poradím s překážkami, pak je ještě mnohem těžší.

Kdy jsou obavy z budoucnosti ještě přirozené a kdy je už na místě vyhledat terapeuta?

Jsem ráda, že se ptáte právě takto, protože určitá míra obav je skutečně přirozená. Zejména v době, kdy se všechno „mele“ a kdy se míra předvídatelnosti blízké budoucnosti citelně snižuje. O závažnější potíže se jedná tehdy, kdy už jsou strach nebo úzkost tak intenzivní, že dotyčného limitují v běžném životě: nutkavé myšlenky, sociální izolace, nespavost… V takových případech je kromě jiného důležité omezit čas strávený v online prostředí.

Předpokládám, že pro děti je neúměrné množství času s očima na displeji ještě více ohrožující než pro dospělého, je to tak?

Určitě ano. A rodiče mají plnou odpovědnost za to, kolik času jejich děti na sítích a hraním her stráví. Často se setkávám s tím, že je to deset a více hodin. Tolik času prožívaného denně tímto způsobem může závažně narušit zdravý duševní vývoj dítěte.

Jaká je tedy zdravá míra pobytu na sociálních sítích a v online prostředí vůbec?

Nedávno jsem si pročítala nové zahraniční studie. Panuje shoda na tom, že u dospívajícího dítěte by to nemělo být víc než tři až čtyři hodiny denně.

To mi nepřipadá zase tak málo, čekal jsem popravdě striktnější vymezení.

Ano, vlastně je to dost liberální nastavení. Což je myslím v pořádku, technologie by se neměly démonizovat. Patří k této době a děti se s nimi zkrátka musí naučit rozumně zacházet.

Je ale důležité zdůraznit, že nepřiměřeně mnoho času tráví na sítích také rodiče. Existuje fenomén, jemuž se říká „phubbing“: termín, který vznikl spojením slov „phone“ a „snubbing“ – česky něco jako „okázalé přehlížení“. Označuje situaci, kdy se dítě snaží rodiči něco říct a on civí do telefonu a nevnímá ho.

Musím se přiznat, že když vidím v tramvaji nešťastné dítě úpěnlivě se dožadující pozornosti matky, která je totálně zhypnotizovaná svým mobilem a vůbec nereaguje, rve mi to srdce…

Někteří odborníci to dokonce považují za formu emocionálního zanedbávání. Každý rodič by si měl zkrátka upřímně přiznat, jak je na tom s obrazovkou sám.

Máte v tomto ohledu nějakou univerzální radu?

Zaměřte se na přítomnost. Na to, co vám dělá dobře. Kdy jste spokojení a uvolnění? Některé děti mi na to řeknou: „Když hraji na počítači.“ Pojďme tedy zkusit hledat něco jiného. Zjistíme třeba, že dříve rády chodily ven s kamarády, tak se snažíme vymyslet, jak to obnovit. Jak vyplnit čas ještě jinak než pobytem na sociálních sítích nebo hraním her.

Důležité je také přiměřeně o sebe pečovat po fyzické stránce. Některé děti mají příšernou životosprávu, chodí si lehnout s mobilem, usínají ve tři ráno, do školy vstávají před sedmou, cestou si dají energetický nápoj a potom ve škole kolabují. Vlivem takové „životosprávy“ se zvyšuje pravděpodobnost panické ataky.

Co by měli rodiče u dětí sledovat a kontrolovat?

Rodiče by si měli pozorně všímat, jak dítě spí a jestli se kvalitně stravuje. Může se to zdát jako banalita, ale není. Když se svých klientů, kteří absolvovali pobyt na psychiatrické klinice, ptám, co jim to přineslo, nápadně často si pochvalují, že tam měli řád a režim.

Někdo je autoritativně seznámil s pravidly: na mobil máš hodinu denně, pak ho odevzdáš, vstáváš každý den v určitou hodinu, nasnídáš se, půjdeš na terapii, pak na oběd… Netvrdím, že dítě musí mít i doma takto striktně nastavenou disciplínu, ale rozumná míra dohledu a pravidel přináší úlevu i bezpečí.

Nedávno jsem někde narazil na pěknou větu: „Sociální sítě umožňují kontakt, ale ne setkání.“ Jak důležité je pro děti, aby se se svými kamarády osobně setkávaly?

Když si dítě dopisuje s kamarády a kamarádkami přes telefon, je to určitě lepší než nic. Když byla pandemie, byl můj syn v sedmé a pak osmé třídě a hrál se spolužáky online hry, takže se spolu mohli alespoň slyšet. Byla jsem vděčná, že s nimi může mít alespoň takový kontakt.

Osobní setkávání je ale naprosto nezastupitelné. Už jen proto, že člověk prostřednictvím zpráv, emotikonů a memíček nedokáže dosáhnout skutečné blízkosti, jak také správně naznačuje ten váš citát. Zatímco když si teď kupříkladu povídáme my dva tady u stolu v kavárně, díváme se na sebe, hledíme si do očí, slyšíme odstín hlasu, vnímáme, jak ten druhý nonverbálně reaguje, jak se tváří, to je velmi bohatá komunikační škála, o kterou je online komunikace ochuzená.

Nesouvisí čas, který tráví děti online, často také s tím, kolik na ně mají rodiče času a jak se jim aktivně věnují?

Děti si mi často stěžují, že na ně rodiče nemají čas. Všechno je ve strašném spěchu a potřeby dítěte se často odsouvají. Občas pak vznikají paradoxy, že přes týden se děti s rodiči skoro nevidí, krátká komunikace se omezí na praktické věci typu „Byly dnes nějaké známky?“ a „Byl jsi v kroužku?“ – a v sobotu ráno najednou rodiče naplánují celodenní výlet na Karlštejn. A dětem se často nechce, ale musí. Proto by program na víkend měly možnost vymýšlet i děti, které tak skoro vždy rychle přejdou z odporu do nadšení.

Vždycky mi přišlo, že skvělá rodinná zábava je hrát nějakou deskovou hru.

To rozhodně ano. A zdůraznila bych knížky. Číst dětem je podle mě jeden z nejformativnějších rituálů dětství. Navíc knihy jsou skvělým odrazovým můstkem k tomu, jak mluvit s dětmi o složitých tématech. Třeba když dítěti umře milovaná babička a rodiče nevědí, jak mu to říct. Zrovna příběhů o ztrátě někoho blízkého je v pohádkách i v moderní dětské literatuře mnoho. Díky nim děti mohou s pomocí rodičů svůj smutek a truchlení dobře zpracovat.

Setkáváte se často s tím, že se rodiče snaží své děti chránit před realitou života?

To je dobrá otázka. Zrovna dneska za mnou přišla maminka s tím, že by si přála, aby mne navštívil její syn, který trpí úzkostmi, ale neví, jak mu to má říct. A tak ho prý za mnou raději pošle s tím, že mu poradím s výběrem školy. To je ukázkový projev nezvládnuté úzkosti, kdy rodič popírá realitu, aby svému dítěti neublížil. Když trpí dítě úzkostmi, je na místě s ním o tom mluvit, a ne vymýšlet zástupné důvody návštěvy u terapeuta.

Ze všeho, co říkáte, plyne, že terapie rodiče je stejně důležitá jako terapie dítěte.

Každá rodina je jeden propojený systém. Rodiče po mně často chtějí, abych jejich dítěti řekla nějaké „kouzelné formulky“ a ono bylo šťastné. Jenže takhle to bohužel nefunguje. Má-li se změnit dítě, musí něco pochopit i rodiče a změnit se. A tu změnu musí na sobě odpracovat.

Ještě se vrátím k té péči. Říká se často: „Dělej to, co ti přináší radost.“ Stalo se z toho dnes už trochu klišé, ale pro člověka je opravdu nesmírně důležité a nabíjí ho energií, když dělá něco, co mu dává smysl a co ho fakt baví.

Můžete to trochu víc přiblížit?

Neznamená to, že je to pokaždé jenom „jízda“. Ale když pro nás má studium nebo práce smysl a hodnotu, mnohem snadněji pak překonáme náročnější momenty. Protože k životu patří i nepříjemné povinnosti – nebo jako se hezky lidově říká „vopruzy“.

Teď možná budu trošku kontroverzní, ale připadá mi, že lidé jsou dnes často poněkud ukňouraní. Mají pocit, že svět je vůči nim nespravedlivý, že ostatní se mají lépe a že to není fér. Já se chci mít přece také líp! Já jsem ale přesvědčena, že své štěstí máme do velké míry ve svých rukou. Sebelítost je neproduktivní postoj, i když se jí samozřejmě někdy nevyhneme.

Nesmí se z ní stát životní program.

Ano, to je hezky řečeno. Protože prožít život v roli oběti znamená zcela se minout se svými možnostmi. A to je strašlivá škoda.

Existuje kult neustále šťastného, věčně rozesmátého dítěte. Nejsou výjimečné případy lépe situovaných rodičů, kteří ve snaze dítě rozptýlit a vyloudit mu úsměv na tváři řeknou: „A co kdybychom koupili zájezd do Egypta? Tam se ti bude líbit, uvidíš!“ Jenže pak se vrátí z dovolené domů, dítě se nudí a rodiče znovu vymýšlejí, čím ho zabavit.

Jaká je tedy lepší cesta?

Dítě se musí naučit mít rádo i všednodennost. Mělo by přijmout, že život není diskotéka. Nechci ale, aby to vyznělo tak, že život je utrpení a my se s tím musíme smířit. Protože život je všecko dohromady – a my si v tom musíme umět najít svoji cestu. Zradí nás kamarád, zemře nám někdo blízký… S tím vším se musíme umět poprat. Určitě není na místě neustále před tím dítě chránit. Protože dříve nebo později se mu postaví do cesty něco, čemu se už nevyhne.

Je pravda, že dnešní děti a dospívající jsou méně odolní, než byly předchozí generace? Mluvívá se o generaci sněhových vloček.

Já osobně nálepky typu „sněhové vločky“, „boomeři“ nebo „strážkyně patriarchátu“ nepoužívám, považuji je za dehonestující mediální zkratky. Že jsou dnes mnohé děti křehčí, než byli jejich rodiče, je ale fakt. Jenže to není jejich chyba a nemá smysl na ně posměšně ukazovat prstem. Je to chyba rodičů, kteří svým dětem nenastavují téměř žádné hranice. Děti totiž potřebují hranice úplně stejně, jako potřebují bezpodmínečnou lásku. Správná výchova dává mantinely – od toho je to výchova.

Co hrozí, když to rodiče dělají špatně?

Málo odolným dětem se v dospívání začne hroutit svět, protože nejsou zvyklé na to, že některým věcem musí čelit samy. Je to stejné jako s fyzickou imunitou: také potřebujeme vystavit tělo patogenům, abychom si imunitu mohli vytvořit. A zrovna tak si občas musíme nabít ústa, bez toho to zkrátka nejde.

Výchova není jednoduchá…

Výchova není jednoduchá a nikde se neučí. Svoje děti většinou vychováváme naprosto instinktivně. Základem úspěchu je najít rovnováhu mezi chápavým a tolerantním přístupem a přístupem, který nastavuje hranice.

Dnes jsou ve výchově různé přehnaně liberální trendy typu „výchova nevýchovou“. Spousta lidí si to překládá tak, že musí své dítě za všech okolností respektovat. Jenže zapomínají, že také dítě musí respektovat je – že ten respekt má být vzájemný.

Jedna mladá dáma mi dokonce nedávno řekla, že by své dítě nikdy nedala do klasické školky ani do školy, protože by mu tam prý zničili osobnost. Podle mě je to nesmysl.

Často se píše a mluví o emočních traumatech z dětství. Lze taková traumata skutečně zcela uzdravit?

Jsem přesvědčená, že ano, a sice s pomocí terapie. Když jsem studovala psychologii, uznávaný psycholog profesor Vladimír Smékal řekl větu, kterou si pamatuji dodnes: „Hlavním východiskem psychologie je, že člověk je schopen změny.“ Zní to takřka banálně, ale je to naprosto zásadní věc. Kdybych nevěřila, že to tak je, moje práce postrádá smysl.

Zároveň ale neříkám, že by se číkoli osobnost měla změnit od základů. Naopak. Je důležité, aby se každý z nás přijímal se všemi svými nedostatky a chybami, není zapotřebí být dokonalý. Ke štěstí často stačí změnit nefunkční vzorce myšlení, které nám otravují život. Taková ta sebezaklínadala typu: „No jasně, to jsem celý já, totálně neschopný smolař!“ Jsou to všechno jen naučené vzorce z dětství – a ty se s pomocí terapie opravdu dají trvale přenastavit.

Co z toho všeho, o čem jsme si povídali, je podle vás nejdůležitější?

Nejdůležitější je vztah. Musím se jako rodič ptát sebe sama: Mám se svými dětmi blízký vztah? Neodcizuji se jim? Věří mi? Jsem tím, za kým přijdou, když je bude něco trápit?

A pokud si přiznám, že náš vztah není v pořádku, je nezbytné na něm pracovat. Nejlépe s pomocí terapie. Nikdo jiný to za nás neudělá.