Jeho „montérková“ kolekce pro Expo víří vášně. „Móda je hra,“ říká designér Černý

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kolekce uniforem pro český národní pavilon na Expo 2025 v Ósace spojuje dvě zdánlivě vzdálené tradice – české montérky a japonský workwear. „Chtěl jsem vytvořit něco, co respektuje japonskou estetiku, ale zároveň nese jasnou českou identitu. Uniformy skrývají i nenápadné odkazy na naši prezentaci – od maskota Reného po lipový list,“ říká návrhář Jan Černý.

Vloni rozbouřil české vody vizuálně výrazným oblečením pro české olympioniky, za což si odnesl dvě prestižní oborová ocenění.

Profesního nebe se po letních olympijských hrách v Paříži v roce 2024 za pár dní opět dotknete při Světové výstavě Expo. Tam státy prezentují své národní charakteristiky, technologické novinky i tradice. Co jste pro japonskou Ósaku vytáhl z české povahy?

Je to tentokrát něco úplně jiného. V Paříži jsme spolu s mým týmem v podstatě tvořili oblečení na jediný večer, na jeden ceremoniál – reprezentativní a výrazné, aby upoutalo svět během pár sekund. Pro Ósaku naopak navrhujeme oděvy, ve kterých bude celý pavilon oblečený po dobu půl roku. Musí reagovat na změny počasí a zahrnuje i gastro, které potřebuje zástěry. Chtěl jsem přijít s úplně jiným konceptem, protože účel je odlišný. Lidem v tom musí být pohodlně každý den, když v tom budou půl roku pracovat.

Na čem jste to tedy postavil?

Udělal jsem si rešerši našeho specifického vkusu, se kterým si vždycky rád hraju. Třeba ikonické kostkované kalhoty, původně určené na trek, u nás lidé nosí i do práce nebo do společnosti. Češi obecně neumí přizpůsobit oblečení konkrétní společenské události – nerozlišují, co si vzít do přírody a co do města. Mnozí muži mají jedny univerzální kalhoty, které nosí kamkoliv. Speciálním fenoménem jsou pak odepínací kalhoty 3 v 1 – dlouhé, polodlouhé a kraťasy, s nimiž si někteří vystačí celý rok na všechny příležitosti.

Neříkám to s despektem, spíš to vnímám jako součást naší kultury, nebo možná nekultury, to už záleží na úhlu pohledu. Hledal jsem tedy ikonické prvky českého odívání s trochou nostalgie a našel jsem třeba montérky. Postupně jsem je začal propojovat s japonskými vlivy. Japonci třeba skoro vůbec nenosí potisky, tam bychom úplně nepochodili s batikovaným kabátem.

Vy jste chtěl propojit montérky s kimonem? Spíš jsem chtěl propojit náš pracovní oděv s japonským workwearem. Kdyby dnes v soupravě, jakou měl Otík ve filmu Vesničko má středisková, někdo vyrazil do Paříže, dal si k tomu cool tenisky a čepici, bude nepřehlédnutelný.

A když řeknete, že zaměstnanci českého pavilonu Expo budou mít na sobě montérky, tak se celý národ zděsí, ale mně to přijde super. Přitom to nejsou montérky, jak si všichni představujeme. Učesal jsem je, jsou z krásné a kvalitní bavlny. Navíc na sobě mají různé detaily.

Co je tedy hlavním stavebním kamenem kolekce pro národní pavilon?

Je to sada unisex oblečení velmi čistého designu. Každý pracovník bude mít pracovní bavlněné kalhoty, volné kratší triko, oversize košili a pracovní bundu pro chladnější teploty. Bunda má kapsy vyšívané jako dekor. Modrá sada je pro gastro, pískově béžová pro hostesky a tmavá je pro pracovníky úklidu. Radost mám ze zástěry, která má průstřih a vypadá jako lacláče.

Proč to oblečení působí trochu obnošeně?

Záměrně jsem bundám dodal mírně sepraný vzhled. Do toho naleštěného areálu Expo jsem chtěl dostat lidskost. Má to v sobě patinu, kus historie, najednou v tom cítíte teplo domova. Nejsme stroje, nebydlíme ve sterilních kostkách, máme rádi, když věci mají texturu a charakter. Lidské oko to baví. I proto dodnes slaví denim takový úspěch.

Celá kolekce vypadá, že je v pohodě nositelná kdekoli jinde. Vraťme se na olympiádu, kde jste českou reprezentaci oblékl do vizuálně výrazné kolekce. Získal jste zahraniční ocenění, ale na domácí půdě to byl zprvu pořádný „stěr“, jak se lidově říká.

Počítal jsem s tím, protože se kritika strhla vždycky. Mým cílem nebylo, aby se to všem líbilo. Mým cílem bylo ukázat světu, že v Česku vzniklo něco zajímavého ze současného designu. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že mi zavolají z magazínu Time, abychom udělali rozhovor. Podpora sportovců i profíků ze světa módy byla tak obrovská, že zastínila bouři negativních názorů. I když většině lidí to bylo stejně jedno, protože je móda nezajímá.

Vzhledem k tomu, kdo všechno si vaši kolekci vzal do úst, zbystřili i lidé, kteří módu běžně nesledují.

My Češi si nevěříme, předpokládáme automaticky neúspěch a trapas. Když jsme ale nakonec s tou kolekcí uspěli a začaly vycházet pozitivní články, aniž bychom to sami někam tlačili, začali mnozí obracet.

Vaše oblečení je unisexové. Proč je podle vás odlišování pohlaví v módě přežitek? Překvapilo mě, když to bylo kolem olympiády jedno z hlavních témat, protože já a moje bublina bereme jako normál, že je jedno, jestli holka nosí pánské sako, když se jí líbí a sedne jí.

Když se podíváte na starší kultury, šaty a sukně oblékali muži, nosily se zdobené róby, až postupně se to začalo transformovat. Běžně se zobrazovala nahota. Představte si, že by se dnes někdo nechal namalovat nahý a takový obraz si pověsil nad gauč. To by byl skandál.

A přitom ten stejný člověk sjíždí sociální sítě plné nahých těl. To je pravda, ale v reálu se tváříme, že to neexistuje. Miluju, když se udělají krásné korzetové šaty pro ženu, baví mě to stejně, jako když si holka vezme velké sako. Nepopírám, že ženy i muži mají jiné proporce, jsem rád, že to tak je, ale když máte ráda volnější střihy, tak proč to samé dělat dvakrát – jedno pro muže, druhé pro ženy?

Že vaše práce rezonuje u odborné veřejnosti, dokazuje i nedávno získané ocenění Czech Grand Design. Zaujalo mě, že jste byl při přebírání cen jedním z mála, který nepůsobil vůbec překvapeně. Opravdu jste byl tak v klidu?

Beru to tak, že při děkovné řeči na takové ceremonii máte šanci pobavit sál. Říkal jsem si, že bych to mohl zkusit pojmout jako v Americe. Trochu jsem si ze sebe udělal srandu, abych to odlehčil, protože těch vyklepaných hlásků tam bývá dost.

Řekl jste, že všechno je to vlastně jen hra. Jak jste to myslel?

Všichni se snažíme, makáme na sobě a chceme dělat to nejlepší. Chtěl jsem tím říct, že je fajn, že ty ceny máme, ale pojďme se z toho nezbláznit. Pro mě je to hlavně ocenění za práci, kterou jsem odvedl s celým týmem. To, že máme studio a můžeme tvořit každý den, je pro mě ta pravá ‚grand prize‘.

Hravost je ve vaší tvorbě patrná od samého začátku. Proč jste se vůbec rozhodl pro módní návrhářství?

Vyrůstal jsem v Hodoníně, studoval gymnázium, ze kterého kámoši mířili na techniku, medicínu, architekturu nebo práva. Můj táta je chirurg, ale nikdy mi nevnucoval, že bych měl jít stejnou cestou.

Nevěděl jsem přesně, co budu dělat, ale vždycky mě přitahovala kreativita a bavila estetika. Když mamka doma naaranžovala kytici z květin, které dědeček přivezl z pole, fascinovalo mě, jak dokonale krásně to vypadalo. Všímal jsem si detailů. Myslel jsem, že to tak vnímají všichni, ale postupně mi došlo, že to tak vůbec není.

Brzdilo vás gymnázium v kreativitě, nebo vám dalo určitou výhodu, že jste nebyl uzavřený v umělecké bublině?

V prvních dnech na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, kam jsem šel na design oděvu, jsem si myslel, že je to hrozná nevýhoda, když neumím ze střední školy šít. Zpětně to ale hodnotím jako super výhodu, protože jak jsem neměl zažité jednotlivé oděvní postupy, že takhle se dělá záševek na zádech, byl jsem nucen si je vymýšlet sám. Velmi mi to pomohlo v konstrukci oblečení, protože jsem nejel podle zaužívaných šablon.

Takže máte vlastní steh?

Mám své principy. A taky díky tomu, že jsem občas trochu líný, vždycky hledám efektivní způsoby, jak to udělat, aby mě to bavilo. Nechci se držet zdlouhavých a nudných procesů.

Chirurgové také musejí trénovat šití. Konzultoval jste to se svým tatínkem?

To jsem s ním fakt nikdy neřešil, naše světy jsou úplně oddělené. Jsem ale vděčný, že mi rodiče, i když první léta vůbec nechápali, co dělám, neřekli, ať se na to vykašlu nebo že jsem se zbláznil, když chci dělat módu. Toho si moc vážím.

Mohl jste zvolit výtvarné umění, fotku, grafický design, sochu… Stále jste mi neodpověděl, proč právě móda.

Na gymplu mě začala bavit hlavně jako konzumenta. Nebyl jsem ještě ve fázi, že bych něco sám tvořil, ale rád jsem s kámoši v Brně procházel obchoďáky.

Takže začátky nového „grandesignéra“ jsou v brněnském nákupním centru?

Ano, v podstatě takhle má „kariéra“ začala. Bavilo mě nakupování, stylování a objevování, co různé siluety umí. Na gymplu jsem měl i skvělého učitele, Tomáše Válku. Cítil, že bych se potřeboval víc umělecky projevovat, takže mi nechal absolutně svobodnou ruku. Mohl jsem dělat projekty, které přesahovaly hodiny výtvarky. Dělal jsem sochy pro školní aulu, organizoval jsem módní přehlídku. Díky tomu jsem se na gymplu nezasekl.

A co vysoká škola ve Zlíně? Potkal jste tam někoho podobně blízkého?

Největší výhodou byla svoboda. Měl jsem pět let na to, abych se naučil všechno, co jsem potřeboval, bez stresu, že musím hned začít vydělávat, platit daně a zakládat firmy. Ale nejlepší bylo setkání s paní Danou Lapšanskou, teoretičkou módy. Neuvěřitelně aktivní dáma, která na Slovensku po revoluci zakládala první módní magazíny a módní relace v televizích. Vášnivě mluvila o historii módy, o její magii. Byla navíc velmi přející.

Móda je pomíjivá. Docela rychle podléhá expiraci. To vám vyhovuje?

Je pravda, že je to rychlé, ale právě to mě na tom baví. Miluju architekturu, ale než bych postavil dům, asi bych se z té pomalosti netrpělivostí zbláznil. Vyhovuje mi, jak rychle dokážu ty věci nasekat, abych viděl výsledek.

Právě paní Lapšanská mi poradila, abych se v názvu značky vykašlal na příjmení Černý a nechal jen „JAN“. Říkala, že těm třem písmenkům budou rozumět kdekoli na světě. Podle ní je písmeno „A“ silné a v názvu značky by vždycky mělo být. Na to konto jsem vymyslel svou ikonickou visačku, která je na všech mých věcech.

Ta maxivisačka s logem Jan Société je opravdu nepřehlédnutelná. Zásadní pro vás bylo pařížské angažmá, kdy jste stážoval u módního domu Louise Vuitton. Jak jste se tam dostal?

Předtím jsem absolvoval stáž v Londýně u menší značky, kde si mě oblíbila jejich sales manažerka Nana Suzuki. Jako zkušená insiderka má skvělé kontakty v módním světě. Díky ní jsem dostal příležitost setkat se s talent scoutkou od Louis Vuitton – a odtud už se vše začalo odvíjet. Opět se mi potvrdilo, jak na sebe věci přirozeně navazují. Měl jsem velké štěstí, že jsem na gymnáziu potkal Tomáše Válku, že jsem si z univerzity odnesl to podstatné a že jsem měl možnost poznat paní Lapšanskou, kterou bych dnes už na škole nepotkal, protože tam neučí.

Takže taková šťastná okna ve vašem životě?

Ano, ale člověk jim musí jít naproti. Není to zadarmo. I když jsem dítě štěstěny, doma na gauči jsem to nevyseděl. A té práce za tím vším je opravdu dost.

Jaké to u Vuittona bylo?

Jestli jsem byl předtím zvyklý makat, nebylo to nic v porovnání s tím, co jsem zažil v Paříži. Tu stáž jsem miloval, jel jsem tam v páťáku na vysoké, už jsem uměl šít, dělat rešerše i ovládat potřebné programy. I díky tomu, že jsem byl trochu starší než ostatní stážisté, tak si mě u Vuittona všimli.

Co jste pro ně hlavně dělal?

Různě. Brali mě na fittingy i na schůzky, kam stážisté běžně nechodili. To mi dalo nejvíc, to byla pecka. Dělal jsem i technické nákresy a nejlepší bylo, když přijely produkty z fabriky do ateliéru a šli jsme je zkoušet na modely. Tehdy tam vedle kreativního ředitele v jedné místnosti seděli lidi, co hýbali světovou módou…

…a vy. V jednom rozhovoru jste zmínil, že největším přínosem vaší pařížské štace bylo uvědomění si, že každý člověk může jít svou vlastní autorskou cestou a že neexistuje jediná správná umělecká pravda.

Zaprvé mi došlo, že každý máme svou jedinečnou kreativitu, estetiku i vizuální styl. Nebylo to o tom, že bych se tam kreativně něco zásadního naučil, spíš jsem pochopil procesy a fungování týmu. Druhým zásadním uvědoměním bylo, že možnosti jsou neomezené – že hranicí není Česko, ale celý svět. Jak se říká, limitem je jen nebe. Představa, že by moje oblečení mohlo viset po celém světě, mě stále nesmírně motivuje.

Je vám 31 let, máte dvě světové akce ve svém portfoliu, plus zásadní oborové ocenění Czech Grand Design – to některým autorům zabere velký kus kariéry. Tak kam dál?

Designérky Lucie Koldové se po ocenění Grand designér někdo zeptal, jestli zdražila. Takže… víte co? Já nezdražím. Lidé vnímají ocenění různě. Nejsou za to žádné prize money, ale mám od Honzy Plecháče krásný kus skleněného dortu jako trofej. Příští rok to bude na mě. Musím vymyslet něco pořádného.

Móda je hra, to už jsme si řekli. Tak proč si podle vás tolik lidí hrát nechce? Možná na to nemají čas, mají jiné priority, někteří se možná nechají zaskočit módními přehlídkami, které jsou záměrně přeexponované a plné emocí. Jenže kdybyste na přehlídce viděla jen bílé košile a černé kalhoty, nebavilo by vás to.

Řada lidí je zbytečně k módě kritická, přitom je v pořádku, když se vám něco nelíbí. Ne všechno je pro všechny, móda má různé cílové skupiny. Pojďme být ohleduplní, nemusíme všechno hned komentovat. Je normální, že se nám nějaká estetika nelíbí. Chybí nám respekt k těm, kteří něco dokázali. Někdo moudrý kdysi řekl: Když někomu jeho byznys funguje, kdo jsem já, abych to soudil? Ten člověk ví, co dělá.