Z pražského metra zmizela část uměleckých děl z dob socialismu

Málokdo proslavil v druhé polovině 20. století českou kulturu ve světě tak jako sochařka a sklářská výtvarnice Jaroslava Brychtová a její manžel Stanislav Libenský. Společně tvořili monumentální skleněné plastiky, také díky nimž měl takový mezinárodní úspěch československý pavilon na Světové výstavě Expo 1958 v Bruselu.

Vytvořili i plastiky pro interiér oceňovaného vysílače na Ještědu a dvě okna pro Kapli svatého Václava ve svatovítské katedrále nebo výzdobu českých ambasád ve Stockholmu či Brazílii.

V roce 1970 byli oba vyloučeni z KSČ kvůli nesouhlasu s okupací Československa armádami Varšavské smlouvy. Z už nainstalované skleněné plastiky Řeka života pro Expo 1970 v Ósace byly na příkaz StB přímo v Japonsku přes noc zbroušeny otisky sovětských vojenských bagančat.

Přesto mohli i za normalizace dál tvořit, a to nejen díky své dominantní umělecké pozici doma i v zahraničí. Jejich zahraniční zakázky totiž přinášely do státní kasy nemalé částky v tvrdé měně.

Mezi zásadní díla Brychtové a Libenského patřil rovněž skleněný objekt Kontakty, který byl v roce 1987 osazený ve vestibulu stanice metra Národní třída. „Duo sklářských umělců pracovalo s představou pomyslného setkání v uzlu městské veřejné dopravy a vtělilo ji do dvou hranolů o trojúhelníkové základně.

Jeden byl vně a druhý uvnitř stanice a v místě jejich průniku vznikal při pohybu diváka dojem rotující krychle,“ píše se v nedávno vydané obsáhlé publikaci Pražské metro, která se věnuje historii a současnosti uměleckých artefaktů v „největší ucelené galerii umění ve veřejném prostoru v republice“.

Od devadesátých let byla tato monumentální sklářská plastika zakryta stánky s levnou konfekcí. Když se na místě začala plánovat nová developerská výstavba, díky spolku Vetřelci a volavky, který se věnuje umění ve veřejném prostoru, nebylo dílo Jaroslavy Brychtové a Stanislava Libenského demolováno spolu s vestibulem.

Brychtová vlastní plastiku za stovky tisíc korun odkoupila, nechala odborně demontovat a zrekonstruovat. A posléze ji za miliony dolarů prodala do arménského Cafasjian Center for the Arts, které vlastní jednu z největších sbírek skla na světě – včetně toho českého.

„Je samozřejmě dobře, že se skleněná plastika z Národní třídy podařila zachránit. Smutné ovšem je, že si ho více váží v zahraničí než u nás,“ konstatoval Pavel Karous, sochař, pedagog a hlavní autor už zmiňované knihy Pražské metro, který se uměním ve veřejném prostoru věnuje dlouhé roky.

Takové štěstí jako skleněná plastika z Národní třídy neměla některá jiná umělecká díla v pražské podzemní dráze. Podle Karouse zmizela asi čtvrtina všech výtvarných instalací ze všech jejích linek. Ve vestibulech a stanicích přitom bylo nainstalováno 120 uměleckých artefaktů. Některá další zakryly dodatečné vestavby prodejních stánků.

Například ze stanice Náměstí Republiky po rozsáhlé rekonstrukci a výstavbě nového nákupního centra zmizela monumentální trojice dvojitých sloupů o výšce 3,6 metru – tedy od podlahy ke stropu. Mezinárodně uznávaný sklářský umělec Václav Cigler je sestavil z horizontálně navrstvených tabulí broušeného optického skla.

„Jednotlivé vrstvy slepil barevnými fóliemi – bílými, červenými a modrými – a dosáhl tak působivého efektu. Divák při pohybu po eskalátoru, po schodech nebo podchodem vnímal, jak přes skleněný objekt přechází optická vlna v barvě trikolory,“ píše se v publikaci Pražské metro. Část původní instalace, na níž byla v osmdesátých letech přidělena neuvěřitelná částka 1,2 milionu korun, se nyní nachází v administrativní části obchodního centra.

Argument, že šlo o ideologická díla vytvořená na zakázku komunistických funkcionářů, v tomto případě neobstojí. Prvoplánových politických děl bylo jen pět procent – kupříkladu Leninův reliéf ve stanici pojmenované po něm (dnes Dejvická) anebo mozaika Vítězný únor ve Staroměstské.

Na ideologii naopak i doplatili někteří umělci, kteří se měli podílet na výzdobě vybraných stanic. Když se na začátku normalizace dostali na index, jejich návrh se neuskutečnil. Týká se to sochařů Olbrama Zoubka, Evy Kmentové a Miloslava Chlupáče, kteří byli v druhé polovině šedesátých let vybráni, aby vyzdobili atrium stanice Gottwaldova (dnes Vyšehrad).

Zoubkovy a Chlupáčovy koncepty schválila komise Československého fondu výtvarných umění v roce 1967, návrhy Evy Kmentové byly ještě v roce 1969 doporučeny jako nejlepší. V roce 1972 ale byly všechny práce zastaveny. Ostatně těžko si lze představit, že by komunističtí funkcionáři povolili například Zoubkovy tři monumentální figury, které si autor ve svém deníku pojmenoval Zatčený, Vyslýchaný a Odsouzený.

Výtvarná díla v pražském metru, ale i na jiných veřejných místech vznikala díky takzvanému čtyřprocentnímu zákonu, podle něhož se muselo dát na tvorbu plastik a jiných uměleckých objektů jedno až čtyři procenta z celkového finančního objemu státní investice. Tento zákon byl ale v roce 1991 zrušen. Sochař Pavel Karous připomněl, že v žádné nové stanici metra projektované po sametové revoluci už zatím žádné stálé umělecké dílo nevzniklo.

V roce 2019 se tehdejší ministr kultury Lubomír Zaorálek pokusil na čtyřprocentní zákon navázat a předložil návrh novely zákona o některých druzích podpory kultury, podle níž by zadavatelé veřejných zakázek na stavební práce museli investovat aspoň jedno procento ceny stavby na zhotovení uměleckého díla.

„Současná výstavba trpí především důrazem na pouhou užitkovost a často jí chybí estetický rozměr. Výzdoba veřejných staveb nebo staveb financovaných z veřejných rozpočtů uměleckými díly přitom vykazuje dlouhou tradici ve středoevropském kulturním prostoru a je osvědčenou podporou umění v členských státech Evropské unie,“ zdůvodnilo ministerstvo záměr s tím, že příslušnou právní úpravu v Evropě nemají vedle České republiky pouze na Ukrajině, v Bělorusku a Albánii. 

Zákon ale nebyl schválen a po volbách v roce 2021 se k tomuto tématu už žádný politik nevrátil. Procentový zákon přitom není žádný komunistický výmysl. Například ve Spojených státech byl přijat už v roce 1934 jako součást programu New Deal prezidenta Franklina D. Roosevelta, což byl soubor opatření s cílem pomoci Spojeným státům při Velké hospodářské krizi.

I bez procentního zákona se v Česku přece jen blýská na lepší časy – aspoň v pražském metru. V roce 2019 pražský Dopravní podnik pod tlakem odborné i laické veřejnosti zřídil novou pracovní pozici architekt metra. Ve výběrovém řízení zvítězila architektka Anna Švarc, která má za sebou například přípravu takzvaného design-manuálu pro celý systém londýnského metra a jeho aplikaci na vybrané stanice.

„V souvislosti s přípravou stavby metra D a rekonstrukcí současných stanic jsme postrádali odborníka, se kterým bychom mohli konzultovat architektonickou, estetickou a současně funkční stránku formování veřejných prostor metra, a současně osobu, která by nás zastupovala v porotách výtvarných soutěží a prosazovala naše požadavky,“ vysvětlil tehdejší generální ředitel dopravního podniku Petr Witowski zřízení nové funkce.

Anna Švarc v rozhovoru pro magazín Czech Design uvedla, že metro bylo v době svého vzniku jednou z výkladních skříní socialistického Československa. Podíleli se na něm špičkoví architekti a designéři a používal se kvalitní materiál.

„Metro bylo vnímáno jako reprezentativní veřejná budova opravdu pro veřejnost, což se dnes zřejmě ztrácí. Na druhou stranu to byl nástroj propagandy. Po revoluci se všechna politika z metra odstranila nebo zanesla prachem. Pod nánosem vizuálního smogu se však stále nachází ten špičkový design, materiál a vlastně i historický odkaz. Zdědili jsme esteticky velmi hodnotnou věc, kterou jsme ale nikdy nevnímali jako hodnotnou,“ uvedla Švarc.

Dopravní podnik skutečně při rekonstrukcích stanic jejich prostor „čistí“ a snaží se mu vrátit podobu, která co nejvíce připomíná původní vzhled. Takovou proměnou už prošla například Malostranská. Současně se chystá na umělecké pojetí nové linky D, která je právě ve výstavbě. Už byly dokonce vyhlášeny výtvarné soutěže.

„Celkově výsledky hodnotila odborná i laická veřejnosti kladně. Obzvlášť zaujal návrh nejmladšího z vítězů Jakuba Nepraše, který v duchu své dosavadní tvorby plánuje vytvořit kinetickou animovanou stěnu a 3D objekty, které budou inteligentně využívat čas cestujících,“ uvádí se v publikaci Pražské metro.

„Proměnlivá světelná koláž bude znárodňovat současným alegorickým jazykem provázanost společnosti s technologií v jeden superalgoritmus. Animace se bude měnit s denní dobou a v závislosti na pohybu cestujících.“