Nejen nostalgie. Sběratelská vášeň žene nahoru ceny hodinek Prim

Po hodinkách značky Prim dnes pasou nejen pamětníci, ale i generace narozená po revoluci, která si k nim našla cestu přes prarodiče nebo si je oblíbila podle fotek na sociálních sítích. Mít staré primky je zase in. Výjimečné kousky mají i vysokou tržní cenu. Sběratelé vám dnes za některé vysázejí na stůl půl milionu korun.

Novoměstská továrna Chronotechna (později přejmenovaná na Elton) za socialismu chrlila až čtyři sta tisíc náramkových hodinek ročně. Na svou dobu šlo o kvalitní hodinky, které ovšem vzhledem, konstrukcí ani zpracováním nijak nevyčnívaly. Jakmile se v roce 1989 otevřely hranice, primky v přímé konkurenci se západním zbožím neobstály a výroba se začala utlumovat, až se téměř zastavila. I to jsou důvody, díky nimž se dají staré hodinky sehnat za dobrou cenu – hezké kousky koupíte v řádech tisícikorun, vyhledávané modely jako Diplomat pak kolem deseti tisíc.

Vysokou cenu mají jen prototypy, malosériové modely nebo kousky vydané při zvláštních příležitostech, jako byly třeba hodinky pro účastníky XV. sjezdu Komunistické strany Československa v roce 1976. Dostal je každý z více než třinácti set účastníků a několika z nich se ještě během zasedání porouchaly.

Vzhledem k politickým okolnostem se hromadná porucha vyšetřovala jako sabotáž a případ se dostal až k vrcholovému politikovi komunistické normalizace Vasilu Biľakovi. O místo tehdy přišel šéf kontroly kvality, ale veřejnost si šeptala, že hodinky nevydržely bouřlivý potlesk, který ve Sjezdovém paláci následoval po každém projevu.

Když tohle slovo pronesete před sběratelem, zasvítí mu oči: orlík. Poměrně nenápadné šedé hodinky s kruhovým pouzdrem a gumovým řemínkem jsou modrým mauritiem mezi primkami. Pro vojenské potápěče v továrně vyrobili pouhých tři sta kusů, jedny se nedávno prodaly za rekordních 650 000 korun. „Počkejte, ukážu vám je, někde je tady mám,“ říká Libor Hovorka, za kterým jsme přijeli na místo činu – do Nového Města nad Metují.

Fanoušek značky, sběratel a fenomenální znalec se na vývoji hodinek Prim podílel s přestávkami osmnáct let. Poté, co na ČVUT vystudoval optiku a strojírenství, nastoupil do novoměstského závodu Elton, kde pracoval až do poloviny 90. let.

Jeho současná pracovna v renesančním domě hned pod náměstím je plná hodinek. Hodinky jsou v prosklených vitrínách, skříňkách, šuplících i na plakátech nebo dobových reklamách. Jsou tu přístroje určené k měření přesnosti strojku, jemné šroubováčky, ostré pinzety, nástroj na sundávání ruček, kolotoč se šroubovacími víčky, zařízení pro odmagnetování nebo mikroskop.

Autor obsáhlé monografie s názvem Primky umí rozpoznat i ty nejjemnější rozdíly a odhalí i umně vyvedené padělky. Právě za ním přijíždějí sběratelé z celého Česka pro radu nebo aby si nechali vystavit certifikát pravosti.

„Tady jsou,“ říká Libor Hovorka a pokládá na stůl unikátní hodinky včetně původní krabičky, návodu k použití, záručního listu i prodlužovacího dílu k řemínku, který sloužil k tomu, aby se hodinky daly připnout na zápěstí i přes neopren.

Kromě vodotěsnosti do šesti atmosfér bylo jedním z požadavků to, aby bylo vidět na ručky i v kalné vodě na vzdálenost 30 cm. Docílilo se toho nátěrem radioaktivní světélkující barvou. „Ačkoli se tvrdilo, že radioaktivita nepředstavuje pro nositele riziko, doporučovalo se hodinky na noc odkládat,“ vzpomíná sběratel.

Když se o mnoho let později rušila výroba, Elton poslal zbytek nespotřebované barvy k odbornému zneškodnění do speciálního pracoviště v Praze běžnou poštou. Poté, co při manipulaci došlo k poškození balení, byl na pobočce vyhlášen radiační poplach. Zasahující protichemická jednotka zjistila, že původcem záření není nepřátelské nástražné zařízení, ale barva. Vše, co s ní přišlo do styku, muselo být zlikvidováno.

Pan Hovorka popisuje i to, jak si pro jedny orlíky jel až do kasáren na východním Slovensku. Pozval ho tam důstojník, který si za ně řekl sto tisíc korun. Přišel k nim, když měl za úkol ve vojenských skladech na Slovensku vyhledávat staré radioaktivní zářiče a stahovat je do zabezpečených prostor. Orlíky měl jeden vrátný přišpendlené v polystyrenové nástěnce za zády. „Zabavil mu je s tím, že jsou radioaktivní, a pak je prodal Hovorkovi,“ konstatuje sběratel, který má ke značce vztah, ale není sentimentální a staré primky nepřeceňuje ani neadoruje.

Vzpomíná, jak svoji první výplatu vyměnil za speciální peněžní poukázky zvané bony a šel s nimi do Tuzexu. V těchto obchodech se za valuty nebo bony dalo za socialismu koupit jinak nedosažitelné zboží ze Západu. Zde pořídil svoje první švýcarské hodinky Swatch. „I když šlo o plastové hodinky, měl jsem z nich obrovskou radost,“ říká sběratel, který dnes na ruce nosí rolexky. „Tak jak si někteří muži v jistém věku pořizují motorky, kabriolety nebo nové ženy, já jsem si dopřál pořádné krásné hodinky,“ směje se Libor Hovorka.

Primky byly pro mnoho lidí vůbec první hodinky. Jiní si je pamatují jako jediné náramkové hodinky, které se daly v socialistickém Československu koupit. Prodávaly se ve státních obchodech s názvem Klenoty asi za třetinu průměrné výplaty. Podle modelu se cena hodinek pohybovala kolem 400 až 600 korun československých. V té samé době stálo pivo korunu padesát. Důležité je ale připomenout, že většina atraktivních modelů jako Prim Sport patřila k nedostatkovému zboží a běžný občan bez kontaktů na správném místě měl jen malou šanci si je koupit.

Historie vzniku značky sahá do období po druhé světové válce, kdy bylo v Československu rozhodnuto o výrobě náramkových hodinek. Za úkol to dostal závod Chronotechna, zřízený v roce 1949 v Novém Městě nad Metují. V té době uměli náramkové hodinky vyrobit jen v několika málo zemích: ve Švýcarsku, západním i východním Německu, Francii, Rusku, Japonsku, Velké Británii a Spojených státech. Šlo o strojírensky i technologicky náročný postup vyžadující specifické znalosti i dovednosti.

Podle pana Hovorky existuje teorie, že touha ovládnout výrobu jemných hodinových strojků byla v Československu motivována i vojenskými důvody. Kdo uměl vyrobit miniaturní strojek, dokázal sestrojit i mechanický časovač pro letecké pumy nebo granáty protiletadlových flaků.

Vývojáři z Nového Města nad Metují vyrazili na pracovní cestu k hodinářům do Glashütte ve spřáteleném východním Německu, ale po vřelém přijetí se vrátili s prázdnou. Němci měli své výrobní tajemství, ale nechtěli se o něj dělit.

Ani výprava do Sovětského svazu nepřinesla očekávaný výsledek. Sověti měli hodinky Poběda (Vítězství), jimž jméno vybral sám Stalin, ale jejich vzhled i strojek vycházely z návrhu francouzské značky Lip, která Rusům poskytla licenci. Šlo o koncepci z roku 1937, přičemž v Česku se vědělo, že Lip již ve Francii prodává modernější model vyvinutý po válce. Podnik zahraničního obchodu KOVO v tichosti uvolnil devizové prostředky na nákup deseti moderních hodinek této značky a nechal je poslat na rozbor do novoměstské Chronotechny.

Během pěti let zde vyvinuli „vlastní strojek“, který se předloze podobal natolik, že nepřicházelo v úvahu, aby se hodinky vyvážely na Západ bez obavy z mezinárodní ostudy a arbitráže. Prototypové hodinky s názvem Spartak byly rozděleny mezi ministry vlády Viliama Širokého, jeden putoval i do kanceláře prezidenta Antonína Zápotockého.

„O tom, že nová značka hodinek se ze Spartaku přejmenuje na Prim, se rozhodlo až později,“ říká Libor Hovorka. Značka Prim tehdy již v Československu existovala, ale pod touto ochrannou známkou se vyráběly jen budíky a hodiny. Přejmenováním náramkových hodinek došlo ke sjednocení všech hodinářských výrobků ze závodů Chronotechny pod jednu značku.

Při povídání s Liborem Hovorkou zjistíte, že vás problematika československých hodinek pohltí. Dozvíte se třeba, že hodinky Sport pro polské vojenské námořnictvo neměly pouzdro z nerezu a na slaném mořském vzduchu korodovaly nebo že při navrhování loveckého modelu s názvem Myslivec byl autor designu podezírán z propagace nacismu. Hodinky si do výroby zadali komunističtí papaláši, pro které by byl svatohubertský motiv paroží s křesťanským křížem nepřijatelný. Autor návrhu jej proto vyměnil za kříž připomínající symboliku wehrmachtu a málem přišel o místo. Místo kříže se nakonec v designu ujala smrková větvička.

Pan Hovorka připomíná, že nejčastěji falšovaným modelem je Prim Sport vytvořený pro piloty československého vojenského letectva. Nyní, když jsou mezi sběrateli v kurzu, jeden podnikatel nechal v Číně vyrobit celou várku kopií, které prodává na internetu. „Poznáte je podle toho, že všechny nesou stejné sériové číslo „0000215“ a mají špatně uvedenou zkratku Československa. Číňané si originál špatně přečetli na číselníku a místo ČSSR vytiskli ČS5R,” upozorňuje sběratel, který zájemcům o jakékoli hodinky značky Prim doporučuje nákup vždy nejdřív probrat s odborníkem.

Důkazem, že hodinky Prim nejsou nostalgickou vzpomínkou pro dříve narozené, je osmadvacetiletý Václav Reischl z Prahy, který svůj sběratelský koníček povýšil na dobře fungující byznys. Dá se říct, že primky znovuobjevil pro mileniály, tedy generaci narozenou po roce 1990. Na svém instagramovém profilu s názvem Prostě Prim nasbíral 12 tisíc sledujících a nemalou část zisku investuje do toho, aby Google po zadání hesla Prim nabídl jeho stránku na čelných pozicích.

Reischl vyhledává staré hodinky, opraví je a nabízí k prodeji. Repasuje a čistí strojky, leští sklíčka, nefunkční díly nahrazuje novými a popraskané pásky vyměňuje za nové, hladké a barevné podle přání zákazníka. Za rok takhle na zápěstí vrátí kolem tří tisíc hodinek. Zakázky zpracovává se svou sestrou Annou v renovované sklepní dílně ve vile svého otce. Zájem nyní přesahuje jejich možnosti a šance posílit tým je v nedohlednu, protože jak říká, hodináři nejsou.

Hodinky, které prodává, se většinou dají koupit i v bazarech či na internetu nebo objevit v zapomenutém šuplíku u prarodičů, ale na rozdíl od těch v jeho nabídce budou omšelé, ošoupané, často nefunkční, ale jen málokdy ve stavu, v jakém byste je chtěli nosit nebo darovat. „Největší zájem je o klasické hodinky, oblekovky ze 60. let, spíš jednoduché tvary. O extravagantní kusy má zájem asi deset procent lidí,“ říká fanoušek značky.

Své první primky dostal od prarodičů, kteří mu nechali k osmnáctinám repasovat hodinky po pradědečkovi. Tím mu dali nejen dárek, ale také inspiraci pro podnikání. „Primky mám rád, protože jsou jednoduché a mechanické,“ říká.

Sám nosí unikátní zlaté hodinky z roku 1959, které ve své době stály neuvěřitelné 4 000 korun. Ve sbírce má asi 800 primek včetně orlíků nebo prototypových hodinek, kterých se vyrobilo do deseti kusů. Je sice vystudovaný ekonom, ale táhlo ho to k jemným strojům, a tak docházel do učení k hodináři Bláhovi z Libně.

Někteří z konzervativních sběratelů se na Reischla dívají skrz prsty, ale nemohou mu upřít jedno: právě díky němu krásné staré československé hodinky z Nového Města nad Metují žijí dál.