Mladík z Třince zachraňuje slony v Africe pomocí včel a v Česku cvičených psů

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Slony nezachráníme, pokud nezajistíme, aby lidem nelezli do zelí,“ říká Arthur Sniegon, mladík původem z Třince, který se ochraně afrických chobotnatců věnuje dvanáct let. Není to až tak velká nadsázka. Tlustokožci při svých dlouhých poutích za potravou často dorazí na domorodá políčka, kde rozšlapou nejen „košíček“, ale mnohdy celou úrodu.

Nelze se pak divit, že jim místní chudí zemědělci nemohou přijít na jméno. Rozhodně pak nebrání pytlákům v jejich nelegálním odstřelu, spíše jim v něm rádi pomohou.

Přitom existují i jiné cesty. Jednoduchý, a navíc ekologický způsob, jak pole před největšími suchozemskými savci ochránit, je rozvěsit na drátech kolem pozemků včelí úly. Sloni totiž mají ze včelích žihadel panickou hrůzu, a tak se jim klidí z cesty. A vesničané k tomu ještě mají bonus v podobě medu, který mohou prodat na trhu.

Tento způsob snižování konfliktů mezi lidmi a zvířaty už léta funguje ve východní Africe. Ve střední části kontinentu, kde působí Sniegon, se ho však dosud nikdo nepokusil aplikovat. Až jím vytvořená organizace Save Elephants (Zachraňme slony) zavedla včelí bariéry na několika místech na čadsko-kamerunském pomezí. Podobně se organizace od roku 2021 zasadila o vybudování několika elektrických bariér proti hrochům, aby se omezil počet oboustranně nebezpečných setkání blízkých sousedů.

Kromě toho Sniegon v oblasti, kde žijí převážně sloni pralesní (od roku 2021 uznaní jako samostatný a kriticky ohrožený druh, pozn. red.), zavedl další inovace.

Například detekční psy – takové, kteří v Evropě na letištích hledají drogy. V bývalé francouzské kolonii Kongu jich dnes mají díky němu osm a někteří z nich byli vycvičeni v Česku nebo českými kynology přímo na místě.

Díky svému citlivému čichu hledají zbraně a munici, ale též slonovinu, kůže či šupiny vzácných živočichů, jež jsou především ve východoasijských zemích ceněnými artikly. Mohou narazit i na takzvaný bushmeat, jak se říká zvěřině z pralesa, která je hlavním kontrabandem na domácím černém trhu.

Ve spolupráci s organizací Kola pro Afriku sehnal Arthur Sniegon v Česku pro strážce v několika afrických parcích bicykly, aby jim usnadnil patrolování po rozlehlých rezervacích. Jiným česká organizace pomohla obstarat uniformy, potřebnou elektroniku a výstroj. V plánu jsou monitorovací obojky pro slony a hrochy, díky kterým by protipytlácké jednotky mohly vědět, kde se zvířata nachází.

Podobných projektů, na nichž se Sniegon podílí, je více. Jejich těžiště se nachází v takzvaném „malém“ Kongu s metropolí Brazzaville, další jsou v chodu v Čadu, Kamerunu nebo ve Středoafrické republice. „Jako nepočetná organizace tak trochu záplatujeme problémy, které větší hráči mezi ochranářskými neziskovkami opomněli řešit a přitom mají zásadní důležitost,“ komentuje roztříštěnost aktivit šestatřicetiletý Sniegon po telefonu.

Jak k tomu došlo, že se vysokoškolský student na vlastní triko pustil do zachraňování slonů? „Odmalička mě fascinovala příroda. Snil jsem o prozkoumávání nejodlehlejších koutů světa. Paradoxně Afriku jsem neměl mezi prioritami. Chtěl jsem podnikat expedice po Amazonii, po džungli v Indonésii nebo na Sibiř,“ vzpomíná.

Pak se do Afriky poprvé dostal, ale nikoliv do Keni, Tanzanie nebo Namibie, které jsou „provařené“ díky velkým safari. Volil raději exotičtější frankofonní část kontinentu, kterou i zcestovalejší našinci vynechávají. „Zapomenutých“ zemí kolem rovníku se drží pověst nebezpečných destinací, kromě toho mají dodnes prachbídnou turistickou infrastrukturu, a navíc získat vízum je časově náročné a drahé.

„Každopádně jsem se tam zamiloval. A to hned dvojnásobně. Do jedné kamerunské dívky a pak do středoafrické přírody a především do slonů. Bylo jasné, že se musím vrátit,“ vypráví Sniegon, který ze svých cest přiváží filmové i fotografické dokumenty.

Turistické návštěvy mu brzy přestaly stačit. Když se ocitl na místě pytláckého útoku, který zkraje roku 2013 zmasakroval téměř devadesátičlenné sloní stádo, došel k přesvědčení, že musí něco podniknout na jejich záchranu. Třeba opakovaně dělal terénního vyšetřovatele a volavku, když v různých zemích pod kuratelou neziskovky EAGLE předstíral zájemce o koupi klů, aby překupníky přivedl policii do rukou přímo při činu.

Ale chtěl udělat více. V roce 2012 tedy s několika kamarády a s podporou rodičů založil organizaci Save Elephants. Ta pak uvedla v život výše jmenované projekty, společně s lokálními spolupracovníky nebo jinými zahraničními organizacemi.

V Česku na projektech této organizace většinou na dobrovolnické bázi pravidelně pracuje deset lidí, další desítka se účastní v Kongu a Čadu. K rovníku s sebou ale Sniegon během posledních deseti let vzal z Česka mnohem početnější skupinu dobrovolníků, kteří v Africe dělali výzkum nebo pomáhali s jednotlivými aktivitami.

Možná překvapí, že na něj v tropech přes jeho mládí lidé na úřadech dosud nehleděli skrz prsty. Brali ho jako partnera, který přichází se zajímavými nápady. Ani nevadilo, že je cizinec. Jinde v rozvojovém světě, například v Indonésii, bývají představitelé tamních států dost hákliví na to, že jim běloši jezdí chránit jejich přírodu.

Na otázku, kolik slonů už se Sniegonovi podařilo zachránit, mladý muž nedokáže odpovědět číslem. „Nicméně něco se povedlo. Vybíjení slonů v Africe zpomalilo. Před patnácti lety situace vypadala pesimističtěji než dnes. Zásluhu na tom mají jak subsaharské státy, tak zahraniční ochranářské organizace. Já se Save Elephants jsme v tomto procesu jen úplně malým kolečkem,“ odpovídá Sniegon.

A hned svou odpověď koriguje, aby nezněla příliš optimisticky: „Sloni ale zdaleka nejsou za vodou. Stále jich ubývá, jen ne tak rychle jako před pár lety. Celková čísla zachraňují především konzervační úspěchy v Namibii, Botswaně nebo Zimbabwe na jihu kontinentu. Ještě je před námi spousta práce především na straně poptávky.“

Myslí tím, že je nutné zastavit zájem o slonovinu v Číně, Vietnamu, Thajsku, Japonsku a dalších zemích ve východní a jihovýchodní Asii. To platí i pro hroší zuby, ze kterých se dělají umělecká díla i dekorativní předměty denní potřeby, jež vylepšují zbohatlíkům jejich společenský status – náramky, jídelní hůlky či razítka.

Ještě složitější to bude ve stejné oblasti s poptávkou po rozích nosorožců, šupinách luskounů nebo například kostech lidoopů. Podle různých šarlatánů a podstatné části asijské veřejnosti mají léčivé účinky. Víra v jejich zázračnou moc je mezi Asiaty mnohdy i dost pevně zakořeněna.

Sniegonův dosavadní život by mohl sloužit jako námět na dobrodružný film. Však v rámci shánění fondů pro jeho organizaci už o něm jeden takový skupina českých dokumentaristů v roce 2022 natočila. Jmenuje se The Elephangelist a je plný nádherných záběrů z konžské divočiny.

Přes provokativní slovní hříčku, která slučuje anglické výrazy pro slona a evangelistu, 21minutový snímek ukazuje, jak se jeho činnost za ty roky pendlování mezi střední Evropou a střední Afrikou měnila.

Jeho přístup už se nezaměřuje pouze na slony, ale je holistický – tedy upřednostňuje celek přírody před její sebeikoničtější součástí. Sniegon totiž usiluje o to, aby konžská vláda ze Save Elephants učinila správce rezervace Tsoulou.

„Chráněná oblast je velká asi jako Krkonošský národní park, je v Kongu jedna z nejméně rozlehlých. A proto si myslíme, že i jako dosud malá organizace bychom si na její správu a rozvoj mohli troufnout,“ objasňuje.

Je podle něj úplně zapomenutá. Rezervací byla vyhlášena sice už v roce 1963, ale minimálně od konce 80. let v ní žádní strážci divočiny nepůsobí. „Je úplný zázrak, že tam nějaká zvířata zbyla. Procházejí jí sloni, nachází se v ní několik málo hrochů a na její periferii žijí i lidoopi a další primáti. Tsoulou má rozsáhlou živočišnou, rostlinnou a krajinnou pestrost. Je to nevybroušený drahokam,“ rozplývá se při líčení jejích krás Sniegon.

Sám ji prý také léta ignoroval, ač jezdil po střední Africe křížem krážem. „Když mi známý v roce 2020 poprvé ukázal fotky Modré řeky, myslel jsem si, že takový křišťálový skvost je z nějakého ekoturistického ráje typu Kostariky. A přitom to je víceméně za rohem hlavního konžského přístavu Pointe-Noire,“ říká.

Pro rezervaci Tsoulou by to mimo jiné znamenalo i finanční potenciál ze strany zahraničních pracovníků ropných společností, kteří zatím o rezervaci v dojezdové vzdálenosti často vůbec nevědí. Arthur Sniegon chce rovněž působit na místní lidi ze střední třídy, pro které návštěva divočiny a její ochrana zatím není natolik důležitým tématem, aby svůj postoj změnili. Plánuje pro ekoturisty vybudovat aspoň základní zázemí v podobě jednoduchých přírodních stanů.

Právě to by si vedle mnoha dalších úloh vzala na starost organizace Save Elephants. Jak vysvětluje Sniegon, v Kongu to funguje tak, že stát má dál na starost boj s pytláky včetně vyzbrojování strážců rezervace.

„Vše ostatní by padlo na nás jako zahraničního spolusprávce. Tedy mezi jiným monitoring živočichů, informační kampaně mezi lokálním obyvatelstvem – hlavně ve školách, omezování konfliktů mezi lidmi a zvířaty, starost o komunikace, budování ekoturistických kapacit, propagace rezervace po Kongu i v zahraničí. A samozřejmě školení a další profesionalizace jednotek strážců,“ vyjmenovává povinnosti.

Na dalším úkolu pracuje i doma. Je jím zpevňování neziskovky, aby v budoucnu nebyla tak závislá na něm osobně jako na hlavním tahounovi. Sám cítí, že je organizaci nutné po letech přeskupit a profesionalizovat, aby fungovaly i takové dosud zanedbávané „drobnosti“ jako pravidelná aktualizace webu.

Důležité je také rozkročit se do zahraničí. Dosud mezi přispěvateli figurují sponzoři hlavně z Česka, což při Sniegonových velkých plánech nemusí finančně stačit. Proto už příští rok přijde na svět sesterská organizace Save Elephants v Polsku.

Přiklepnutí Tsoulou pod křídla Save Elephants se však vleče. Český ochranář přitom za průtahy nevidí rasismus vůči bělochovi ani snahu dostat úplatek: „To je prostě problém konžské administrativy, že nic nejde rychle. Navíc jeden z nám nakloněných lidí, který nás na ministerstvu prosazoval, vážně onemocněl, což vše ještě více zpomalilo.“

Když se po uzdravení vrátil, vše nabralo obrátky. „Nyní musím narychlo do Brazzaville, protože konžská ministryně životního prostředí se mnou chce mluvit o detailech spolupráce,“ líčí Sniegon překotný vývoj posledních dní.

On a jeho kolegové mezitím v rezervaci Tsoulou pracují na menších projektech. Například organizují místní obyvatele, aby v Modré řece likvidovali invazivní a nebezpečně se šířící rostlinu tokozelku nadmutou, lidově známou jako vodní hyacint. Jinak by totiž mohla převrátit na hlavu dosavadní rovnováhu a biodiverzitu sladkovodních ploch v rezervaci.

„Snažíme se přijít na to, jak její sklizeň využít hospodářsky. Předělat tuny vodního hyacintu na bioplyn, brikety nebo hnojivo, aby z něj měli místní i nějaký užitek a ochrana přírody jim vydělávala,“ předvádí Sniegon v praxi svůj holistický přístup.

Pokud rezervace Tsoulou skutečně skončí ve správcovských rukou Save Elephants, plánuje muž původem z Třince, že většinu dosavadních rozjetých projektů v dalších zemích převede na partnerské organizace. Veškeré své síly by v tom případě vrhnul do Konga, kde může využít všechny dosud nabyté zkušenosti. Už by nemusel ochranářský oblek záplatovat, ale šít jedné rezervaci přímo na míru. Tak, aby se z konžského Tsoulou stal i pro pralesní slony další bezpečný kousek Afriky.