Návrat divočiny. Nadšenců, kteří se snaží obnovit zničenou přírodu, v Česku přibývá

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V zákrutu říčky Ploučnice u České Lípy se rozkládají rozsáhlé mokřiny. Tento asi stohektarový kus přírody dlouho hyzdily černé skládky a dvě stará úložiště kalů. V roce 2020 se ho ujala Česká společnost ornitologická, která jej postupně přeměňuje na ptačí park Mnišské louky.

Oblast se zarůstajícími zbytky původních říčních ramen je totiž ideální pro obnovu hnízdišť mokřadních ptáků. Ochrana ptáků zároveň pomůže i vzácným obojživelníkům, plazům, vážkám a motýlům.

V jednom ze dvou bývalých odkališť čistírny odpadních vod, jejichž činnost skončila před 30 lety, ornitologové obnovují staré rákosiny. Cílem je i zlepšit vodní režim vybudováním mělké a členité tůně o rozloze 800 metrů čtverečních. Vše má podpořit život ptáků, jako jsou slavík modráček středoevropský, chřástal vodní, cvrčilky nebo bramborníček černohlavý.

„Slavíků modráčků v parku každým rokem přibývá, což může být odrazem dobrého stavu jejich populace v regionu. Mnišské louky mohou být do budoucna jejich tradičním hnízdištěm s návazností na další lokality v širším okolí,“ popsal správce ptačího parku Josef Rutterle.

Od konce roku 2023 rozvoji ptáků na Mnišských loukách pomáhá i stádo divokých exmoorských poníků. Spásají vysokou trávu a kopřivy, ptáky lákají i trusem bohatým na hmyz, protože nedostávají odčervovací prostředky.

Do budoucna se počítá i s revitalizací druhého z odkališť, za předpokladu vykoupení plochy do vlastnictví společnosti. Ornitologové totiž pozemky skupují postupně z peněz dárců. Z výsledků může těžit i veřejnost, která získá pěkné místo na výlety. Ochránci přírody letos v parku vyznačili dvě návštěvnické trasy včetně budoucího naučného okruhu.

Česká společnost ornitologická takto obnovuje přírodu v ptačích parcích již více než 15 let. A výsledky už se dostavují. Z dříve fádních luk či území zarostlých náletovými dřevinami a nepůvodními druhy jsou nyní ptačí ráje v různých koutech republiky. Ornitologové tím podporují biodiverzitu a také připravují krajinu na lepší zvládání klimatické změny.

Jejich činnost přitom rozhodně není v Česku ojedinělá. Stále přibývá institucí či jednotlivců, kteří se snaží navrátit přírodě její divokost a vícedruhovost a eliminovat neblahé zásahy člověka – a že jich od roku 1948 bylo. Obce a neziskovky na to čerpají dotace vypisované vládními organizacemi i Evropskou komisí. Jednotlivci z řad skutečných nadšenců si tyto aktivity platí většinou sami.

K takovým soukromým ochráncům přírody patří i Viktor Mačura, který přeměnil bývalý lom Svatá Anna v Táboře v přírodní zahradu. Nepochází z Tábora, a jeho území proto detailně neznal. Když jednou přejížděl z Měšic na letiště, zastavil u pozemku se starým lomem.

Byl zarostlý a plný odpadu. „Přesto na mě místo působilo pozitivně. Od té chvíle jsem si říkal, že by bylo krásné jej vlastnit. Jsem z Volyně a odchovaný šumavskou přírodou. Chtěl jsem mít v novém bydlišti kousek naší přírody, abych se zde cítil lépe. Rekultivace byla nutnost. Bylo potřeba v lomu razantně redukovat zeleň a odvozit haldy odpadu, který se zde za desetiletí navršil,“ vzpomíná Viktor Mačura.

V lomu chtěli mít Mačurovi zahradu k rodinnému využití a relaxaci. Postupně však zjišťovali, že místo, ve kterém se rozvíjela příroda po celé století, je moc výjimečné na to, aby si ho nechali jen pro sebe. „Po revitalizaci jsme zjistili, že příroda v lomu doslova čarovala a spolu s naší prací se odhalila v plné kráse,“ říká Mačura.

Návštěvu lomu proto dnes nabízí lidem pro využití ke studiu, tedy školám a lidem, kteří vidí přírodu z odborného hlediska. „Druhý směr je k veřejnosti, která vnímá přírodu jako místo odpočinku, relaxace, sportovního vyžití a osvěty,“ popisuje Viktor Mačura.

Na úpravách pracoval s celou rodinou a s nikým se při tom neradil. Oslovil jen známého geologa Václava Cílka, zda by mu neporadil ohledně významu zdejšího kamene. Cílek přijel, prošel si lom a konstatoval, že jde o kámen nevalné hodnoty. Zdejší přírodu však hodnotil jako opravdu jedinečnou.

Revitalizaci Viktor Mačura financoval z prostředků rodiny. Podal sice žádost u města Tábora, aby částečně zaplatilo úklid nepořádku. „Když nám zastupitelé přidělili směšnou částku a navíc si ve smlouvě nárokovali nehorázné podmínky, dotaci jsme odmítli. Trocha peněz nestojí za ztrátu vlastní suverenity. Už nikdy jsme pak o žádné finanční prostředky nežádali,“ přidává zkušenost Mačura.

Lom je od roku 2014 denně otevřený, navštíví ho okolo 2500 lidí ročně. „Pro nás je radost, když k nám přijdou lidi a umí se slušně chovat. Neničí přírodu a nenechávají po sobě odpadky. Někdy přijde 20 lidí, jindy třeba jeden člověk za den. Lidi láká klidné místo plné zeleně, bez betonu, asfaltu a plastů. Místo, které nabíjí energií. Někdo přichází zkoumat přírodu, někdo si přijde zacvičit, jiný přečíst knihu, část jde jen tak na procházku. Lidé chodí i na akce pořádané v lomu,“ vyjmenovává majitel.

S prací v lomu Mačurovi nebudou zřejmě nikdy hotovi. Revitalizaci provedli tak, aby mohli místo udržovat za co nejnižších nákladů. Mimo lom mají další pozemek, který postupně začleňují do přírodní zóny. Letos se budou prořezávat vzrostlé duby, dokončuje se entomologický a ornitologický průzkum.

„S gymnáziem pracujeme na významném umělecké počinu. Student ekologické školy u nás letos začal maturitní práci. V místní zemědělské škole je nový obor zahradník a škola má zájem k nám vodit studenty na terénní cvičení. V létě budou pokračovat lekce jógy. A o víkendu otevřených zahrad se bude u nás odchytávat a kroužkovat ptactvo,“ vypočítává Viktor Mačura.

„Úžasný záměr, s entuziasmem realizovaný v potu tváře a odměněný dobrým pocitem všech návštěvníků i obyvatel z živočišné i rostlinné říše a hlavně bez dotačních titulů! Následováníhodné,“ říká na adresu Mačurova lomu Lucie Langová, odborná porotkyně soutěže Adapterra Awards.

Tato soutěž Nadace Partnerství každoročně hodnotí projekty zabývající se revitalizacemi přírody. A její záznamy dokazují, že takových aktivit není málo. Za šest ročníků už má v databázi více než 200 projektů na obnovu přírody a zeleně po celé republice.

Mezi nimi lze jmenovat například Experimentální zahradu pod Blaníkem. Její autorka Karolína Josková díky ní v sobě objevila vztah k bylinám, který měli už její pradědeček s prababičkou. Více než dvouhektarovou louku proměnila s pomocí dobrovolníků ve veřejně přístupnou zahradu k pěstování léčivých bylin, jejíž součástí jsou i remízek, dvě tůně a sad. Vzniklé biocentrum zadržuje vodu v krajině a brání půdní erozi.

Jiným příkladem je kout lesa s lesním jezírkem, kterému lidé z Bystřice v Moravskoslezském kraji říkají Na Kamenném. Kdysi býval oblíbeným cílem procházek a pamětníci vzpomínají, že se tu kluci v zimě vyřádili i s hokejkou a pukem. Během let však lokalita zarostla náletovými dřevinami a sotva se tudy dalo projít.

Místní se proto rozhodli místo oživit. Biotop Kamenné vyčistili a vytvořili zde příjemnou cestu k jezírku, na které je nyní výhled z lávky. Místo opět láká k procházkám, turisty zve k zastavení a děti z místní školy a školky si zde mohou užívat přírody a lesa. Vyčištěný les umí navíc lépe zadržet vodu, a místní tedy doufají, že ubude problémů s přívalovými dešti. Projekt vyšel na 1,5 milionu korun a obec odhaduje, že s potřebnou minimální údržbou bude jeho životnost minimálně deset let.

Další obecní projekt lze najít na okraji Mořic na Prostějovsku, kde na dříve holém poli vznikla doslova zelená oáza. Ačkoliv ji obec vytvořila už před 21 lety, stále ukazuje pozitivní vliv na okolní krajinu. Dnes již vzrostlé stromy obklopují louky, mokřad a protékající potok.

Zdejší Biocentrum Mokroš přitom vzniklo jako protipovodňová ochrana. Mořice se asi jednou za dekádu potýkaly s povodněmi z řeky Hané. Proto se místní rozhodli vybudovat na zamokřených polích umělý mokřad, který pomůže obec ochránit.

Biocentrum nyní pomáhá při rozlivech Hané, zvyšuje schopnost krajiny zadržet vodu, zabraňuje erozi a slouží jako úkryt pro zvířata. Veřejně přístupné území je i oblíbeným cílem dětí z okolních škol a mateřské školy v Mořicích, která se zaměřuje na environmentální výchovu.

Na vybudování mokřadu navázala výstavba naučné stezky s lávkou, ptačí pozorovatelnou a informačními tabulemi, poblíž přibyl sad starých odrůd ovocných stromů. V době vzniku velmi inovativní projekt vyšel asi na tři miliony korun.

Do podobných aktivit se zapojují i soukromé společnosti. Dlouhodobě se jim věnuje třeba plynárenská firma Net4Gas, která v rámci projektu Blíž přírodě spolupracuje hlavně s Českým svazem ochránců přírody.

Pomohla už lidem zpřístupnit desítky přírodních lokalit. Lidé se tak mohou přes dřevěné chodníky, zpevněné cesty či přemostění dostat do středu mokřadu nebo zblízka pozorovat mloky u pramene studánky. Spolku Beleco zase firma pomohla revitalizovat rašeliniště v Krušných horách nebo obnovit cenné biotopy v bývalých vojenských prostorech.

V rámci projektu Refugium.eu se revitalizacemi přírodních biotopů zabývá také realitní podnikatel Prokop Svoboda. „Hledáme místa, která slouží jako hotspoty výjimečné druhové rozmanitosti nebo která mají potenciál se jimi stát. Tyto přírodní pozemky vykupujeme, abychom měli oporu a jistotu soukromého vlastnictví. Poničené ekosystémy se snažíme obnovit a pak na nich udržitelně hospodařit,“ popisuje Svoboda.

Zatím má Refugium v portfoliu přes 150 hektarů přírodně cenných pozemků na 11 lokalitách po celé republice: od rašeliniště v Krušných horách po orchidejové louky v Bílých Karpatech, od severu Frýdlantského výběžku po jih Šumavy.

První v pořadí byl mařížský mokřad na Slavonicku, podnikatelova milovaná lokalita, kam se rád vrací. Niva Mařížského potoka trpěla intenzivním zemědělstvím v okolí. Když proniká z agrochemie na polích do mokřadu moc živin, biodiverzitu to omezuje. „Člověk si říká, jaká tu vzniká nová divočina, a laickým pohledem mu to přijde docela dobré, že si příroda poradí, ale není to úplně pravda,“ vysvětluje Prokop Svoboda.

Bylo na čem stavět, zůstaly zde ostrůvky s chráněnými druhy z červeného seznamu. „Vykopali jsme asi kilometr melioračních trubek, odstranili jsme narovnaná zahloubená koryta, z historických map jsme vysledovali, kudy šla voda, a snažili jsme se obnovit stav z 19. století,“ popisuje podnikatel.

Projektu se už věnuje asi čtyři roky. Nejvíc aktivní je Refugium na Karlovarsku a Jindřichohradecku, snaží se přitom komunikovat s místními komunitami. „Jakmile jsme začali být takto aktivní, nabídky na pozemky nám začaly přicházet samy. Je fajn, že nás po letech akceptovala i ochranářská obec, která vůči nám ze začátku chovala určitou ostražitost. Dneska nás už berou a sami nabízejí lokality, které jsou podle nich cenné a zasluhují ochranu nebo revitalizaci,“ pochvaluje si Svoboda.