Hlavní obsah

Lidé na Marsu? Nejdřív za 15 let, říká slovenská „žena z Marsu“, která velela 30 misím

Foto: Archiv Michaely Musilové

Jak by vypadala mise na Mars? To si umí nejlépe představit právě Michaela Musilová, která vedla přes 30 simulovaných misí na Mars a Měsíc.

Několik měsíců žila tak, jak by asi fungovali lidé na Marsu. Nyní chce zdolat nejvyšší hory všech kontinentů a najít na nich dosud nepoznaný život. Slovenská astrobioložka Michaela Musilová spolupracuje i s agenturami NASA a ESA.

Článek

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Stát se astronautem je častou dětskou touhou. Málokdo pro splnění tohoto snu ale udělal více než Michaela Musilová. Vědomé kroky k tomu podniká už od svých 15 let. Studovala na prestižních zahraničních školách včetně kalifornského Caltechu a spolupracuje s kosmickými agenturami NASA i ESA. Několikrát si také v rámci simulovaných misí zkoušela, jak by práce astronautky na Marsu nebo Měsíci asi vypadala.

Sama přiznává, že má jen omezené možnosti, jak si svůj dětský sen splnit. Jen tak se ho ale nevzdá. „Překonala jsem spoustu obtíží a problémů, diskriminaci i další nepříjemné věci. Když už jsem to všechno překonala, tak je škoda to teď vzdát,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy vědkyně, o níž v roce 2020 na Slovensku vyšla kniha Žena z Marsu.

O svých zkušenostech bude mluvit na prvním ročníku kreativní konference Signal Forum. Ta je součástí Signal Festivalu a uskuteční se 11. a 12. října v pražském centru CAMP. Na to, jak její práce vypadá, co všechno při ní zažívá a jak s ní souvisí výpravy do vysokých hor, jsme se jí zeptali už nyní.

Astrobiologie je pro mě osobně nesnadno uchopitelná věda, protože na život a živočišné formy pohlíží úplně v jiném kontextu. Jak vypadá práce astrobioložky v praxi?

Astrobiologie je obrovská věda. Zahrnuje vše od otázky, zda existují mimozemšťané, až po to, jak vznikl život na Zemi a zda by lidé mohli žít mimo naši planetu. Na to, aby astrobiologii mohl člověk správně studovat, tak by se měl vyznat v různých oborech. Ovládat astrofyziku, geologii, biologii i inženýrství.

Jako astrobiologové se pak musíme zaměřovat na něco specifického. Já se specializuji na studium extrémofilů, což jsou organismy, které dokážou přežít v extrémních podmínkách – například ve velkém chladu, extrémním tlaku v hloubkách oceánů i v toxických prostředích. Život tak, jak ho známe, si dokáže najít cestu všude možně. A já se snažím zjistit, co mu to vlastně umožňuje a zda by něco podobného mohlo existovat i jinde, například na Marsu.

Jak to vůbec člověka napadne, věnovat se právě tomu?

Začalo to už v dětství takovou jednoduchou vášní a zvědavostí. Už jako osmiletá jsem se zajímala o vesmír a byla zvědavá, jestli existuje nějaký mimozemský život, a sama jsem chtěla najít způsob, jak ho studovat. Pár let nato jsem měla možnost potkat se se zatím jediným astronautem ze Slovenska Ivanem Bellou a posledním mužem, který byl zatím na Měsíci, Genem Cernanem. Během setkání s těmito pány jsem si uvědomila, jakou mají úžasnou práci – být astronaut a dělat výzkum přímo ve vesmíru. A tak to vlastně celé začalo. V 15 letech se mi připomněly tyhle dětské vášně a definitivně jsem se rozhodla jít tou vědeckou cestou.

Zatím jste takzvaná analogová astronautka, účastnila jste se několika simulovaných misí na Měsíc a Mars a více než 30 jste jich dokonce vedla z pozice velitelky. Pamatujete si na tu první? Jak jste se do ní dostala?

V době, kdy jsem si dělala doktorát na britské univerzitě, bylo vyhlášeno výběrové řízení na první britskou posádku pro simulovanou misi na Mars. Nemám sice britské občanství, ale jako studentka britské univerzity jsem si řekla, že se tam zkusím přihlásit a uvidím, co se stane. Zpočátku to nebylo jednoznačné, ale líbily se jim moje vědecké nápady. V té době jsem už měla zkušenosti z NASA a v rámci studia extrémních organismů jsem zažila expedici do Grónska a výzkum v Japonsku. A tyto relevantní zkušenosti mi pomohly, že mě do té posádky nakonec vybrali.

A jak ta mise probíhala?

Byla náročná z různých důvodů. Na samotné stanici několik věcí nefungovalo a v posádce vznikly nějaké mezilidské problémy.

Co se přesně stalo?

Náš velitel byl mladý a nezkušený. Jeho prioritou nebylo ujistit se, že členové posádky spolu dobře vycházeli. Když jeden člen posádky začal mít problémy s dalšími členy, tak se tomu nevěnoval. Věděla jsem, že pokud něco neudělám alespoň já, tak by mise mohla velmi špatně dopadnout. Proto jsem se pokusila být mediátorem, abych situaci uklidnila a mohli jsme misi úspěšně dokončit.

Což se nakonec stalo a i moje vědecké experimenty byly úspěšné. Díky tomu jsem dostala nabídku vrátit se o pár let později jako velitelka mise. Později si mě NASA vybrala i na misi na Havaji, kde si mě majitel výzkumné stanice HI-SEAS vybral jako její ředitelku, z čehož vzniklo dalších 30 simulovaných misí, kterým jsem velela.

Viděla jsem pár videí ze stanice HI-SEAS. Je to život na pár metrech čtverečních. Co vlastně během těchto misí všechno děláte? A liší se mezi sebou nějak výrazně?

Mise jsou si vcelku podobné. Každá stanice je sice trochu jiná, ale cílem těch misí je připravit lidi pro skutečný život a práci na Měsíci a na Marsu. Žijeme ve velmi jednoduchých malých stanicích, podobných těm úplně prvním, které se tam jednou postaví. Posádky jsou většinou šestičlenné, neboť šest lidí se považuje za ideální počet pro první dlouhodobé mise.

Živíme se tam vysušeným lyofilizovaným jídlem pro astronauty a máme tam velmi limitované množství vody, protože veškeré zásoby budou jednou při takové výpravě velmi omezené. Děláme tam také výzkum týkající se astrobiologie a geologie, který bychom prováděli na Měsíci nebo Marsu. Studujeme ale také psychologické aspekty toho všeho. Ven například můžeme jít jen s povolením řídicího střediska, což je takový ekvivalent Houstonu, řídicího střediska NASA.

Jak to funguje na takovém místě s hygienou, když říkáte, že máte omezené množství vody?

Sprchovat se můžeme jen jednou za dva týdny s pár litry vody. Proto většina z nás používala suchý šampon a je velmi důležité mít na misi i dobrý deodorant.

A s tímto řídicím střediskem komunikujete i se zpožděním, které na lince Země–Mars nebo Země–Měsíc vznikne?

Ano. Na simulovaném Marsu trvá 20 minut, než přijde zpráva z Marsu na Zemi, a dalších 20 minut, než přijde odpověď. A to i v krizových situacích, kdy by si například někdo zlomil nohu. Proto tyto posádky učíme, aby byly soběstačné a byly schopné řešit různé problémy.

Měsíc je mnohem blíže Zemi, takže tam je ten časový rozdíl jen několikasekundový a dá se tedy komunikovat poměrně rychle. A to je vlastně hlavní rozdíl mezi těmito simulovanými misemi. Ty marťanské jsou hodně o soběstačnosti, měsíční jsou více pod dozorem ze Země a od rána do večera nám někdo rozkazuje, co máme dělat.

Co kdyby v simulované misi na Mars nastala opravdu velká krizová situace nebo šlo o život? Existují tam mechanismy na okamžité ukončení?

Dokud je to něco, co ta posádka dokáže vyřešit nebo je vycvičená k tomu, aby to vyřešila na misi, tak si musí poradit sama. Jakmile je ohrožen něčí život nebo posádka nedokáže problém vyřešit, tak se mise přeruší. Nechceme riskovat, že se někdo vážně zraní nebo bude ohrožen život.

A to je vlastně důvod, proč jsem se později stala ředitelkou stanice HI-SEAS. Ti, kteří stanici řídili přede mnou, bohužel udělali řadu chyb, které vedly k tomu, že byl jeden člověk v ohrožení života. Tehdy jsem byla součástí posádky a musela jsem tomuto člověku dvě hodiny poskytovat první pomoc, než přijela záchranka. Naštěstí ten člověk přežil, ale má kvůli tomu dlouhodobé následky. A já jsem poté systém předělala, aby se při vážných situacích mise ihned přerušila, protože nemůžeme takto riskovat.

Moje následující otázka měla být: Jakou nejhorší situaci jste na misích zažila? Ale předpokládám, že tohle byla přesně ona.

Přesně tak. Tehdy to bylo opravdu tak, že byl kamarádův život do jisté míry v mých rukou, dokud konečně nepřijela sanitka. To byl jeden z nejhorších zážitků v mém životě.

Kdo je Michaela Musilová?

  • Narodila se 11. října 1988 v Bratislavě.
  • Studovala planetární vědy na University College v Londýně a na California Institute of Technology (Caltech) v USA. Doktorát z mikrobiologie si dokončila na University of Bristol.
  • V rámci astrobiologie se věnuje výzkumu takzvaných extrémofilů – organismů, které dokážou přežít v extrémních podmínkách.
  • Vedla více než 30 simulovaných misí na Mars a Měsíc a byla ředitelkou vesmírné výzkumné stanice HI-SEAS na Havaji.
  • Založila a vede neziskovou organizaci XtremeFrontiers, skrze kterou může kdokoliv podpořit její projekty. Jejím prostřednictvím vede například i projekt Astro Koruna Země. Při něm podniká výzkumné expedice na nejvyšší vrcholy kontinentů.
  • Aktivně upozorňuje na postavení žen ve vědě a výzkumu. Absolvovala například čistě ženskou expedici na Antarktidu.
  • Na Slovensku o jejím životě vyšla kniha Žena z Marsu.

Více o Michaele Musilové se dozvíte na jejích webových stránkáchsociálních sítích.

Po této hrozné zkušenosti jste tedy byla v roli toho „Houstonu“?

Původně to tak mělo být. Ta „mission control“ je postavená asi hodinu jízdy od výzkumné stanice, odkud jsem měla mise řídit a pomáhat s výcvikem. Nakonec si mě ale vesmírné agentury vysloveně vyžádaly jako velitelku posádek a pak také přišla pandemie. Kvůli karanténě a různým pravidlům jsem musela posádky školit během mise. Proto jsem se nakonec stala velitelkou tolika misí a byla zavřená na stanici spolu s posádkami.

Máte spočítané, kolik času jste dohromady strávila v izolaci?

Dělali si ze mě srandu, že si ani nemusím pronajímat byt. Nepočítala jsem to přesně, ale byl to rok a pár měsíců.

Kdybychom si představili, že už nyní by existovaly veškeré potřebné technologie k přepravě lidské posádky na Mars, jak jsou na tom lidé? Zvládli by nesimulovanou misi?

Lidé se mě často ptají, kdy už konečně poletíme na Mars. Zatím to vypadá, že nejdřív tak za 15 let. Některé firmy se věnují vývoji raket, které by nás teoreticky mohly dopravit až na Mars, ale zatím se ještě daleko neposunuly. Abychom úspěšně mohli dostat lidi živé a zdravé na Mars a zpět, tak musíme vyvinout obrovskou raketu, která tam včetně lidí vezme i všechno jídlo, vodu, kyslík a dalších potřebné věci pro přibližně dvouletou až tříletou misi.

K tomu ještě nemáme plně vyvinuté skafandry a spoustu jiných technologií, které budou potřebné k tomu, aby lidé mohli bezpečně fungovat na Marsu. Také ještě nemáme promyšlený zdravotní aspekt, stravu a především psychologický aspekt.

Proč je zrovna ta lidská psychika nejdůležitější?

Sice máme představu o tom, jaký typ posádky bychom mohli do vesmíru poslat, ale dlouhodobých misí, které trvají rok nebo déle, jsme uskutečnili velmi málo. A i když děláme velmi realistické mise na Zemi, tak si její účastníci jsou vědomi toho, že jsou na Zemi. A kdyby se stalo něco velmi špatného, tak tu misi přeruší. Při skutečné misi to tak nebude a myslím si, že to na lidi bude působit dost vážně, a i na to je musíme připravit.

Nejlepší by bylo, kdyby lidé nejprve trénovali přípravu na Mars mimo Zemi, například na Mezinárodní vesmírné stanici nebo na Měsíci. Jsme ale omezeni hlavně politikou a financemi. Dokud se třeba členské země Evropské kosmické agentury (ESA) nerozhodnou zaměřit na Mars, tak ani nehodlají investovat peníze potřebné na důkladný výzkum.

Z toho, co říkáte, je vidět, jak těžké je stát se skutečnou astronautkou. Takže ani ty vaše dosavadní zkušenosti na misích k tomu nemusí stačit.

Ano a nepomáhá tomu ani moje státní příslušnost. Slovensko se teprve nedávno stalo přidruženým členem ESA a ta velmi hledí na to, jak moc daná země přispívá na její vesmírné programy. Pokud Slovensko tyto finanční příspěvky nezvýší, je jen malá šance, že se někdo z naší země stane astronautem ESA.

Do NASA zase berou jen Američany. Za pár let bych se mohla pokusit přihlásit sem, pokud získám americké občanství. A komerční vesmírné programy jsou zatím určeny hlavně lidem, kteří si mohou finančně dovolit letět na pár minut do vesmíru a zpět. Z hlediska výzkumu se tu ale tolik zajímavých věcí neděje.

Dětského snu se ale stále držíte? Pokusíte se o to například skrze to americké občanství? Jednou nohou přece v Americe žijete.

Řekla jsem si, že to za to stojí. Celý život jsem podnikla spoustu věcí, abych dosáhla svých vesmírných snů. Překonala jsem spoustu obtíží a problémů, diskriminaci i další nepříjemné věci. Když už jsem to všechno překonala, je škoda to teď vzdát. Určitě udělám všechno pro to, abych se k tomu snu přiblížila.

Teď se věnujete projektu s názvem Astro Koruna Země, v jehož rámci zlézáte nejvyšší hory jednotlivých kontinentů a zkoumáte na nich už zmíněné extrémofily. Co vás k tomu vedlo?

Do jisté míry je to zase takový dětský sen. Simulované mise mě opravdu bavily a užívala jsem si je, ale také jsem už potřebovala změnu. Upřímně jeden z důvodů, proč jsem začala tento projekt, je, že jsem v předchozí práci měla velmi toxické pracovní podmínky. Dostávala jsem mnohem menší plat než moji mužští kolegové, i když jsem měla vyšší pozici než oni. A tak jsem si řekla, že stačilo, a raději si založila vlastní neziskovku XtremeFrontiers, jejíž prostřednictvím projekt vedu.

Za sebou už máte výstup na tři hory – Kilimandžáro, Aconcaguu a Denali. Co jste během expedicí zjistila nového? Našla jste například úplně nové extrémofily?

Cílem projektu je studovat, jak mohou extrémní organismy přežít v podmínkách vysokých hor a jak se liší od sebe navzájem na celé naší planetě. Proto se vydávám na různé kontinenty. A to nás může nasměrovat, zda by podobný život mohl existovat například na Marsu.

Je možné, a já tomu věřím, že jsme objevili nějaký nový druh života, který ještě neznáme. Koneckonců vědci se často nedostanou do takových vnějších podmínek. Jen všechny analýzy trvají strašně dlouho. Vzorky jsou rozeslané do NASA a různých dalších institucí po celém světě, ale výsledky mohou trvat i několik let. Takže ještě bohužel neznám odpověď na vaši otázku.

Signal Forum 2024

Michaela Musilová je jedním z řečníků na konferenci Signal Forum. Jde o edukační platformu pod záštitou Signal Festivalu, kde promluví 15 mezinárodně uznávaných řečníků. Témata konference propojují kreativitu, technologie a udržitelné inovace. Koná se 11. a 12. října v centru CAMP v Praze.

Sama jste naznačila, že vědce si lidé spíš představí v laboratoři než na dobrodružné výpravě. Co všechno nosíte v krosně nad rámec těch nezbytných věcí k výstupu?

Máme s sebou různé satelitní technologie pro komunikaci, ale třeba i malé přenosné mikroskopy a další speciální věci k výzkumu, které jsou třeba o trochu větší než mobilní telefon. Všechno, co se dalo, jsme zmenšili a odlehčili. Ale je pravda, že naše batohy na těchto expedicích jsou kvůli nástrojům nejméně o deset kilo těžší než batohy běžných horolezců. A pak jsou tu ještě odebrané vzorky, které jsou často geologické. Takže například z Aconcaguy jsme nesli navíc ještě 15 kilo čistě jen kamenů, které jsme tam odebrali.

Takže máte na zádech přes 30 kilo?

Ano. Na Denali jsme museli být schopni přenést asi 60 kilo, 37 kilo v batohu a zbytek na saních. Takže člověk musí být opravdu hodně fyzicky zdatný a mít dobré kardio. Je to totiž takový několikatýdenní maraton. A čím vyšší hory, tím víc se musíme vytrénovat, abychom byli schopni dýchat ve vysokých nadmořských výškách. K tomu jsme se učili i speciální dechové cvičení se zadržením, abychom mohli cvičit v podmínkách, kdy je v našem těle velmi málo kyslíku.

Nemohu se ubránit dojmu, že vy sama jste taková extrémofilka. Nedochází vám někdy síly?

Někdy ano. Za ty roky jsem toho hodně obětovala a až teď jsem se naučila být na sebe hodnější. Ale velmi náročné chvíle jsem zažívala například při dokončování svých studiích, kdy jsem dělala vše pro to, abych zaplatila studijní poplatky. Žádala jsem o všechna možná stipendia, granty, charitativní pomoc, ale prostě to nevyšlo. To bylo poprvé, co jsem měla takovou krizi, že jsem se málem zhroutila. Tehdy jsem si ale uvědomila, že je důležité požádat o pomoc. Oslovila jsem přímo profesory i další lidi z univerzity a nakonec skončila u děkanky, která mi poskytla speciální grant pro lidi v nouzi. Tehdy mě to naučilo se i v nejhorších chvílích nevzdávat a nacházet různé alternativy při překonávání problémů.

Na druhou stranu vědecký svět stále patří převážně mužům. Jak jste si poradila s tímhle?

Bylo to těžké. Když jsem začínala, byla jsem často jedinou ženou v rámci studia nebo stáží. Pro vydobytí respektu nadřízených mnohdy nestačilo být tak dobrá jako moji mužští kolegové, vždycky jsem musela být lepší. Na druhou stranu jsem díky tomu dostávala různá stipendia a mohla jsem prorazit v různých konkurencích, takže to asi mělo i světlé stránky. Postupem času začalo přicházet do různých oborů čím dál víc žen. Navzájem jsme si pak pomáhaly a držely jsme spolu. I teď jsem součástí různých organizací, které podporují ženy, aby měly lepší pracovní podmínky a nemusely čelit stejným problémům, kterým jsem čelila já.

Co byste vzkázala a poradila mladým dívkám, které se chtějí profilovat ve vědě?

Když se člověk věnuje něčemu, co ho baví, je to úžasné. A stojí to za to, i když to nemusí být snadné. V životě se vždy najdou překážky a my se jimi nesmíme nechat odradit. Když se nám jejich překonáním povede postoupit dál, je to pak velmi obohacující. Pokud máte sen, do kterého se chcete pustit, pak se do něj pusťte. Možná nebudete mít vždy takovou podporu, jakou byste chtěli, ale můžete ji najít v přátelích a nemusíte se stydět požádat o pomoc. Čím více si nás žen bude pak pomáhat, tím lepší bude pracovní prostředí.

Doporučované