Sklářský génius Janecký: Ani sebevětší úspěch mě nenaučil tolik jako chyby

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Už jako malý kluk si vysnil, že jednou bude ten nejlepší. Od třinácti makal ve sklárně, od devatenácti se protloukal světem a ke čtyřicítce si dal vlastní ateliér s pořádnou pecí.

Sklářské technice, která Martina Janeckého proslavila a již on teď proslavuje napříč kontinenty, se říká „inside sculpting“. Je to náročná metoda formování baňky skla zevnitř, ručně a při brutální teplotě. Obdiv si získal zejména unikátními skleněnými hlavami, kterým říká palice.

Pojďme začít trochu jinak než obvykle. Jsme v samém srdci staré Prahy. Popíšete mi, kde vznikají vaše sochy?

Tohle je bývalá oranžerie a později konírna. My tomu raději říkáme konírna.

Proč?

Zní to ke sklu trochu líp. Já mám navíc pár roztomilých vad a oranžerie by se mi vyslovovala hůř. Jsme v prostoru, který patří řádu Maltézských rytířů, a to včetně okolních paláců. Tohle místo bylo hodně let opuštěné a nevědělo se, co s ním. Od šedesátých let tu byla trafačka, taková betonová bedna, barák v baráku.

Kdo to místo objevil?

Můj kamarád Václav Dejčmar, což je můj společník v téhle naší srandě. Když jsme začali vyběhávat papíry na sklářskou pec, z nějakého záhadného důvodu to šlo hladce. Byl jsem k tomu celkem skeptický. Takový prostor jsem hledal v Praze pět let, a když už se mi něco líbilo, většinou nebyla možnost mít dlouhodobý nájem, aby se vyplatilo do toho narvat ty peníze. Tohle je církev, a i když byla jednání dlouhá, jsou skvělí.

Může to být tím, že tihle lidé obvykle ctí určité tradice?

Může to tak být. Jsou to normální milí lidé, kteří jako Maltézští rytíři pracují taky na něčem dlouhodobém a bohulibém, dá se říct. Mám je rád.

Je odpoledne a vy máte za sebou celodenní šichtu ve sklárně. Vypadáte adekvátně náročnému fyzickému výkonu. Jak se dáváte dohromady?

Upřímně? Ta práce se sklem je pro mě to nejjednodušší. Spíš to okolo mě vysiluje. Jsme už exponovaná firmička a někdy je toho na mě prostě moc. Ale za všechno si můžu sám. Já všechno tohle chtěl. Tohle jsem si vysnil a nějak jsem se k tomu dobabral.

S vaším rodinným zázemím to není tak překvapivé. Mnohem nečekanější by asi bylo, kdyby se sklářský synek stal nejlepším závodníkem Formule 1.

Kdybych vyrostl v Monaku, tak bych jím být mohl. Já ale vyrostl v Novém Boru a tam všichni foukali sklo.

Už jako kluk jste chtěl být ten nejlepší?

Jo, když mi bylo třináct, říkal jsem, že budu nejlepší sklář na světě. Jenže všechno je to relativní. Peru se s tím úplně stejně jako před třiceti roky, kdy jsem začínal. Je to věčný, ale hezký boj.

Sklo vás neposlouchá?

Nechávám ho, ať neposlouchá. Nesnažím se ho ovládat. Zkouším dělat věci, které neumím, a díky tomu se hodně učím. Dělám chyby, vztekám se u toho, furt probádávám, co z toho dělat a co naopak nedělat.

Cítíte stále tu vnitřní výzvu?

Není to o tom, že bych sklu musel kralovat. Ani sebevětší úspěch mě nenaučil tolik jako chyby a nezdary. Snažím se posouvat a zkoušet nové postupy. Přirovnám to k muzikantovi, který chce ovládnout nějaký hudební nástroj. V šesti letech umí na housle zahrát Ovčáky čtveráky, pak dalších třicet let trénujete osm hodin denně, až nakonec dokáže zpaměti zahrát ty nejtěžší a nejšílenější skladby. V mém případě je to dost podobné. Dnes mě víc než forma zajímá emoce, sdělení. Ty sochy jsou skleněné deníky mých náladiček.

Připomínáte mi klavíristu Lukáše Vondráčka, který dosáhl profesního vrcholu, a přesto na mě během rozhovoru působil smutně. Dovolím si volnou parafrázi jeho myšlenky: říkal, že se v té dokonalosti musí prát jen sám se sebou. Mluvil o tom, že může trénovat 18 hodin denně, ale že mu to už radost nepřinese, že nepotřebuje skladbu zahrát ještě dokonaleji, ale že hledá tu emoci.

Když pracuju, hodně času trávím tréninkem. Připravuju si zbraně, abych mohl dělat opravdu to, co chci.

A to je co? Kam ještě chcete jít?

Je zajímavé, že čím víc toho vím o práci se sklem a o tom řemesle, tím víc mě straší, co všechno mě ještě čeká udělat. Pokaždé, když se posunu o centimetr kupředu, otevře se přede mnou něco dalšího. Dnes mám progres malinkatý, běžný člověk to nepozná, ale když se o ten kousek posunu, sám zajásám. Takových soch udělám dvě až tři za rok, kdy vím, že se mi podařilo vstoupit ještě někam jinam. Vnitřních úspěchů mám už málo, ale jsou stále. Naštěstí…

Pojďme se podívat na toho kluka, který chtěl být největším sklářem na světě. Jako děcko jste koukal pod ruce pánům mistrům a pak jste se rozhodl z Čech odejít do Ameriky. Proč?

V Čechách to bylo vždycky rozdělené, že skláři nemají dělat svou vlastní tvorbu.

Ale to už je pryč, ne?

Myslím, že je to takhle pořád. V Česku se spíš skláři najímají. Hodně umělců a návrhářů si nechává své věci vyrábět jinde, navrhují je třeba na počítačích, ale fyzicky je pro ně udělá někdo jiný. U nás je opravdu velmi málo lidí, kteří ty věci sami navrhují i fyzicky vyrábějí.

Vyrůstal jsem s tím, že budu sklář, ale vždycky jsem velmi tíhnul k soše. Odmalinka mě zajímaly renesance i baroko, asi díky tátovi, který nás tahal po výstavách, hradech a zámcích. Nešel jsem na AVU ani UMPRUM, protože sklo je speciální disciplína, kterou musíte trénovat denně, musíte to furt mít v ruce. Tak jsem raději šel do světa.

Jel jste za konkrétním cílem?

Ve všech zemích, kam jsem od devatenácti odjel, jsem vždycky pracoval. Byl jsem v Africe, ve Švédsku a všude jsem dělal sklo. Kdysi v patnácti jsem předváděl na fesťácích ve Španělsku a ve Francii - vypadalo to skoro, jak když tahali toho Amadea po vystoupeních.

A tam jsem potkal pár lidí, kteří říkali, že až mi bude devatenáct, tak se mám sebrat a přijet. No tak jsem se sebral a přijel jsem.

Na černo jsem potom odjel do Ameriky. Měl jsem tam svoje hrdiny, které jsem si vytipoval, a pomalu jsem se k nim nějak doškrábal. Nikdy jsem se moc nebál, Amerika mi dala velkou sílu a motivaci dělat sochu. Tam bylo lidem jedno, odkud jsem, kdo jsem a jaké mám vzdělání. A protože jsem vždycky byl taková houba, stačilo, abych se chvíli díval, a uměl jsem to.

Takže to byla vaše vstupenka do amerického sklářského světa?

Prvních osm let jsem pracoval pro různé umělce po celé Americe, už legálně samozřejmě. Pak jsem začal dělat víc a víc svoje věci a rozjelo se to. Tam jsem pochopil, že sklo umím a že dělám něco, co moc jiných na světě nesvede.

Jaké to je, být za hvězdu?

Jdu si celý život svou cestou, a že to někoho zajímá, je bonus. Jsem nejšťastnější člověk na světě. Dělám si, co chci. Mám v tom úplnou svobodu a jsem za to vděčný. V tom, jak pracuju, jsem toho moc nezměnil. Jen jsem teď exponovanější a mám výstavy. I kdyby to nikoho nezajímalo, tak budu dělat se sklem. Ale ještě k té Americe. Oni byli hodně napřed oproti mnoha jiným zemím. Američani mají neskutečnou výhodu, že se nestydí učit se v jakémkoli věku. Navíc sklářská komunita po celém světě je navzájem hodně podporující, o to bylo lehčí se tam prosadit.

Kralujete v takzvaném inside sculptingu, kdy ručně tvarujete sklo zevnitř žhavé baňky. Má takhle technika nějaký limit?

Hlavně to, jak velké věci dokážu fyzicky vyrobit. Prostě neunesu na píšťale stokilovou skleněnou hlavu. Když tu sochu vyrábím, je to pro mě největší zážitek. Nějakým způsobem to reflektuje mě samotného, i když to nevypadá jak já, tak se to aspoň tváří jak já.

Mluvíte o hlavách, o emocích. Promítá se vaše psychické rozpoložení do výsledného díla? Má sklo něco jako emocionální čidla?

Dneska to není o tom, jestli to umím, nebo neumím. Dnes je to o tom, jestli jsem v pohodě, protože když jsem, dokážu udělat všechno možné. Takže docela intenzivně pracuju na tom, abych byl psychicky ok. Takové ty fámy, že nejlepší dílo vytvoří jen úplně zhrzený, zničený a třeba i ožralý člověk, jsou úplně mimo.

Navíc u rozžhavené pece to může být taky o zdraví.

No tak se trochu spálíte, to není nejhorší. Nejsložitější je rozpoložení uvnitř vás. Jak už jsem říkal, mám mnoho roztomilých poruch. Odmala jsem trochu zrychlenější. Můj tatínek tvrdíval, že jsem byl prostě jen zvídavější dítě, všechno jsem rozebíral, zajímaly mě věci okolo. Dodnes mě fascinuje celý svět.

Když si potřebujete vyčistit hlavu, neříkejte mi, že zase jdete do sklárny?

Jezdím na chalupu, se ženou si zatopíme a válíme se na peci, to je můj nový únik od všeho. Chodím na houby, mám psa a je to super. Doteď jsem měl dva roky dopředu skoro přesně naplánované, kde mám být, učil jsem na šesti školách, dělal různé předváděčky a výstavy, od Japonska až po Ameriku. Tak jsem si řekl, že ve čtyřiceti budu mít studio, pořídím si psa a budu chodit v bačkorách do práce. Že už nebudu takový ten cirkusák.

Začalo mi to brát vítr z plachet, a tak jsem se na to vykašlal, zrušil jsem v Americe zelenou kartu, abych neměl plán B, a odjel domů. Do Ameriky jsem odjížděl s tím, že se v životě nevrátím. Jenže čím víc jsem byl pryč, tím víc jsem chtěl zpátky.

Pojďme ještě k vaší rodině. Vaši rodiče celý život působí ve sklářském oboru, stejně jako vaši bratři. Má váš tatínek někdy i kritické oko k vašim sochám?

Nikdy! Tatínek je největší fanoušek. My to vlastně moc neřešíme.

Když se skláři sejdou u večeře, co řeší?

Řešíme všechno, ale sklo skoro vůbec. Po celém světě je takový trend, že mladí si chtějí o skle neustále povídat, ale nikdo ho nechce dělat. A my jsme si o tom doma moc nepovídali, ale furt jsme ho dělali.

Proč mladí lidé dnes sklo nechtějí dělat?

Protože je to moc práce, je to dřina. I když ty možnosti po celém světě jsou veliké, kdyby to někdo chtěl dělat. Stačí se zvednout od mobilu a jít prostě něco dělat. Chybí jim ta touha po objevování. Když jsem se já chtěl o něčem dozvědět víc, tak jsem si za tím musel jít. Dneska mají lidi všechno pod nosem a nikoho nic nezajímá.

Možná je to moc snadné, možná tam chybí ta fyzická bolest něco zkusit a třeba se i spálit. Doslova i přeneseně.

Já jim to opravdu vůbec nezávidím. Musí být hrozné, že když něco chcete vědět, můžete to mít okamžitě. Včetně toho, co jste nechtěli vidět ani vědět.

Vás hnala ta touha vědět víc?

Odmalinka jsem tím byl úplně fascinovaný. Možná až nezdravě posedlý. Pro mě to byl nádherný svět. Prošel jsem vším možným, foukali jsme tisíc kusů denně do forem, lil jsem sklo do lisu, v devadesátkách jsem vyráběl bonbony a kytky jako suvenýry. Měl jsem štěstí, že jsem zažil ty staré fabriky, nikdo se tam se mnou nepáral, byli na mě docela ostří. Musel jsem si zasloužit být mezi nimi.

Dalo vám to náskok oproti vašim vrstevníkům?

Dalo mi to porozumění materiálu a rutinu do krve. Prostě dobré základy. Všechny baví ty detaily, jak udělám nos, oko nebo ucho, jenže nejprve je třeba udělat mnoho různých kroků. Sklo se nedá ochcat. Nikdy! Vytrestá mě to pokaždé, když zkouším jít kratší cestou.

Jak to poznáte?

Když mám v sobě moc velkou nafrněnost, sklo mi hned dá přes prsty. Spálím se, nebo mi to praskne.

Jak člověk, který pracuje s nejtradičnějším materiálem, vnímá nejmodernější technologické možnosti, které by mohl pustit do své tvorby?

Přiznám se, že tohle jde úplně mimo mě. Sotva si zkontroluju e-mail. Mám to založené na tradičním řemesle, a to se snažím zdokonalovat. Líbí se mi jedno přirovnání. Jeden z nejlepších kuchařů na světě, který má restauraci se třemi michelinskými hvězdami někde na konci světa ve Švédsku, kde bydlí asi dvacet lidí, řekl zajímavou věc: že kdyby měl tu restauraci v Paříži, tak má okamžitou reflexi od kolegů, ale on se tím dostal do úplného solitérství, kde si jede jen to svoje. Já taky nemám s kým porovnat, jestli to, co dělám, je dobré, nebo blbé. Nejsem ovlivňován nikým jiným než sám sebou. Nikdo to za mě nevymyslí. Nemůžu se zajít podívat vedle k Pepovi, aby mi poradil.

A šel byste?

Určitě!

Takže vy se dnes už nemáte od koho učit?

Učím se z klasického sochařství. Dám vám příklad. Když jsem dřív dělal nějakou hlavu, míval jsem tam jedno slepé místo. Nevěděl jsem, co s ním. Chodil jsem do galerií a muzeí, kde jsem na sochách, v jejich obličejích, hledal to jedno slepé místo. A vždycky jsem ho tam našel. Díky sochaři Messerschmidtovi jsem objevil Ameriku. V 18. století udělal desítky charakterových hlav, a i když to byla realistická busta, používal zvláštní zkratku pro zachycení výrazu. Díky němu jsem to začal vidět.

Těch „Messerschmidtů“ ze sádry tady pár máte, stejně jako kresby a další sochy. Obklopujete se rád uměním?

Obklopuju se hlavně ostatními, ze svých věcí si nepotřebuju stavět pomníčky okolo. Když jsem začal vydělávat nějaké prachy, to mi bylo třináct čtrnáct roků, tak jsem ze sklárny u Poděbrad jezdil do Prahy po různých antikvariátech, kde jsem sháněl Trnku a Tichého. Za chvíli mě všichni znali a už od dveří hlásili: hele, už je tady zas ten malej kudrnatej! Na Trnkovi a Tichém jsem vyrostl i díky ilustracím. Byl to úžasný svět, a když jsem začal studovat jejich životy, o to víc mě to fascinovalo, jak ten člověk mohl vytvořit něco tak poetického a nádherného v tak příšerné době.