Rakouský gigant Ski amadé je rájem lyžařů s 350 sjezdovkami. Prozkoumejte ho s námi

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ski amadé je lyžařským fenoménem. Člověk je kousek pod Mozartovým Salcburkem a před ním se otvírá největší rakouský lyžařský ráj. Alespoň to o sobě Ski amadé říká.

Každopádně je to největší lyžařský region v Rakousku, kde se dá jezdit na jeden skipas. Pět významných lyžařských oblastí ve dvou spolkových zemích, Salcbursku a Štýrsku, se dalo dohromady. A výsledkem je propojení 25 renomovaných skiareálů, 270 moderních lanovek a 356 upravených sjezdovek s celkovou délkou 760 kilometrů. V oblasti takového rozsahu nemáte šanci se nudit, i kdybyste sem jezdili několik zim po sobě. Je to prostě gigant.

A z čeho ten název Amadé? Je obecně známo, že se Mozartovi nelíbilo oslovení Wolfgang a rád se podepisoval právě jako Amadé. No uznejte, že lepší název si největší rakouský lyžařský ráj na dohled od Salzburku nemohl vybrat.

„Ski amadé vzniklo v autě. Čtyři lidé, kteří tehdy stáli ve vedení čtyř různých lanovkových firem tady v Salcbursku, si jednou během cesty řekli, že by chtěli podniknout něco dohromady,“ vysvětluje mi Christoph Eisinger, výkonný ředitel sdružení, který je ve funkci už třiadvacet let. Tedy prakticky od počátku.

Jak vidno, k plodné spolupráci stačí málo. Každé středisko má své specifikum, svoji atmosféru, svoje zvláštnosti. Navenek je to ale dnes jeden region, v němž si host může skoro donekonečna vybírat.

Ski amadé loni v listopadu oslavilo čtvrt století existence. Zahrnuje celkem sedmnáct společností provozujících menší i větší skiareály. Já se v jednom takovém s Christophem potkávám – na nástupní stanici lanovky Hauser Kaibling ve stejnojmenném skiareálu. Nad námi, na vrcholu Hauser Kaibling, je nejvyšší bod zdejší lyžařské „houpačky“. Tak se říká střediskům, kde lanovkou jezdíte nahoru na kopec a po svých na lyžích dolů, a pak na další vrchol a zase dolů a tak dále. Až objedete celou lokalitu.

Hauser Kaibling je propojený s dalšími třemi středisky – Schladmingem, Hochwurzenem a Reiteralm - do jednoho „balíku“, který je takovou třešničkou na dortu celého Ski amadé. Nazývá se 4-Berge-Skischaukel Schladming neboli lyžařská houpačka na čtyřech horách. Dohromady zde lze najezdit zhruba 123 kilometrů, ve skutečnosti ale mnohem více, protože přece jen po sjezdovce nejedete dolů „šusem“, ale pěkně obloučky.

Lyžařská oblast na čtyřech horách je součástí regionu Schladming-Daschtein. V rámci Ski amadé je pravděpodobně tím, který sklízí největší mediální pozornost. Na jedné straně je tu ledovec Dachstein, který je absolutním turistickým magnetem v tomto koutu Rakouska. A pak zde máme Schladming, takový menší štýrský Sölden nebo vorarlberský Lech-Zürs – prostě něco z „horního regálu“.

Schladming je v lyžařském světě opravdu pojem. Už roky se tu na konci ledna koná akce, jež středisko proslavila na hony daleko. Pravidelný závod světového poháru, noční slalom mužů na sjezdovce na Planai prakticky přímo v centru města, je událostí, kterou jednoduše ve světě lyžování nemůžete přehlédnout. Definitivní hvězdu pak ze Schladmingu udělalo mistrovství světa v alpském lyžování v roce 2013, jež se sem v historii vrátilo už podruhé.

Není proto divu, že zahájení této lyžařské sezony ve Ski amadé se na začátku prosince odehrávalo právě tady. A bylo to skutečně ve velkém stylu. Kdo by čekal, že v zimě mezi zasněženými alpskými vrcholky potká na pódiu během tří dnů tak silnou trojku hudebníků, jakými jsou Bryan Adams, Sting a kapela Simply Red? Loni tu byl zase Robbie Wiliams. Na to, že má tohle městečko hodinu od Salcburku normálně asi šest a půl tisíce obyvatel, je to docela výkon.

O něco později stojím ve zmíněném středisku Planai na sjezdovce FIS, kde se noční slalom už za pár dnů pojede (28. a 29. ledna 2025). Tohle jsem si vždycky chtěla sjet. Paráda. A ty podmínky k tomu! Tma sice ještě docela není, ale už teď, v půl páté odpoledne, se intenzivně smráká.

Při troše fantazie si člověk docela jednoduše představí davy fanoušků dole na tribunách, když svah sjíždějí lyžařské celebrity. Prostě splněný sen. Pista je od startovní boudy až na parkoviště kompletně osvětlena a vytváří mystickou atmosféru.

Tuto scenérii vidím také každý den z pokoje protějšího hotelu Falkensteiner Schladming. Tedy sjezdovku osvícenou do pozdních večerních hodin, s posledními lyžaři a s rolbami zavěšenými na laně. Ještěže mám v autě pro všechny případy dalekohled. Protože, přiznávám: pohled na Planai uprostřed noci v plné kráse je lepší než televize nebo zprávy na mobilu.

A možná to tak architekt Josef Hohensinn, který hotel provoněný borovicí limbou neboli zirbe od recepce až po strop vyprojektoval, opravdu zamýšlel. Nezvyklá budova ve tvaru písmene ypsilon má většinu oken jakoby záměrně natočenou tak, aby si turista hru přírody a světla vychutnal do posledního polknutí.

Přiznávám ovšem, že tahle černá sjezdovka je po celodenním lyžování docela výzva. Středisko se sice nejvyššími body jen dotýká dvoutisícové hranice a většinu sjezdovek má modrých nebo červených. Ale vůbec se o něm nedá říct, že by tu bylo lyžování pro pohodlné.

Široké, dlouhé pisty anebo relativně náročné přejezdy mezi jednotlivými horami zvládnou i děti, ale všichni včetně zkušených dospělých si tady opravdu máknou. Odměna se tu podává v podobě výhledů na ledovec Dachstein, s panoramatem, jež je vidět za dobré viditelnosti i ze Šumavy.

A užijete si tu nejen sport. Dole na Planai nasednete do kabinky v hypermoderní nástupní stanici lanovky a nahoře vás to vyklopí třeba u horské chalupy Da Sepp, která vypadá jako vystřižená z alpského katalogu. Až člověk lapá po dechu, když vejde dovnitř. Proč to ti Rakušané tak umí vydesignovat a v Česku to stále většinou nejde?

A nejde jen o interiér, ale také o jídlo. Ano, drahé. Ale domácí, regionální, ze surovin od místních farmářů. Jednoduše „bodenständig“, volně přeloženo – stojící nohama na zemi.

„My jsme jedním ze všech skiregionů Rakouska, kde lyžování pravděpodobně nejvíc chutná,“ říká mi Christoph Eisinger.

A je to pravda. Zvláště když se podíváme do další části Ski amadé, Hochkönigu. Tolik dobrých horských restaurací a chat (neboli „Alm“ či „Berghütte“) pohromadě v jedné lokalitě jako tady jsem dlouho neviděla. „Hochkönig je z hlediska gastronomického tou nejlepší z pěti lyžařských oblastí Ski amadé,“ potvrzuje moji domněnku Christoph.

Ale pro mě nejen z toho gastronomického. Hochkönig je pro mě láska na první pohled. Ještě před rokem a půl by mě vůbec nenapadlo, že budu do Salcburska jezdit lyžovat. Tyrolsko se svými ledovci se stalo stálicí ve výběru zimní dovolené a nic jiného z Rakouska v podstatě nepřipadalo v úvahu.

A najednou se na mém seznamu náhodou zjevil Hochkönig. Na hranicích s Bavorskem, v podstatě na druhé straně národního parku Berchtesgaden, by člověk skutečně nečekal žádné ohromující lyžování. Jaká mýlka! Zdejší ultra dlouhá lyžařská „houpačka“ na několika vrcholech přímo naproti třítisícovce Hochkönig s 2941 metry nad mořem patří k hodně povedeným salcburským kombinacím.

Jak popisuje Christoph Eisinger, garance lyžařské zábavy na vysoké úrovni od prosince do dubna, ať už jde o kteroukoli část Ski amadé, není jen tak. Vyžaduje neustálou modernizaci, inovace a nová opatření. A v dnešní době to také rozhodně nejde bez přístupu šetrného k planetě. „Bereme energie z obnovitelných zdrojů, aby tato zábava byla maximálně ekologická a udržitelná,“ vysvětluje Eisinger.

I zde, ostatně jako ve velké řadě dalších rakouských lyžařských středisek, pokud se zdráhám přímo použít označení ve „všech“, staví udržitelnost a ekologii na nejvyšší příčky. Bez toho by se v současnosti tento byznys nejen v Rakousku ani nedal dělat. Všechny z 25 skiareálů, jež patří pod Ski amadé, sice podnikají na vlastní účet, ale navenek je to jedna filozofie. Jeden přístup. Jedna značka. A k ní patří i ekologie a udržitelnost.