Vyzkoušeli jsme 5 ledovců v Tyrolsku: Čím vás přední rakouské skiareály překvapí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tyrolsko je jedna ze spolkových zemí Rakouska, leží úplně na západě země mezi Bavorskem a Itálií. Pět ledovcových údolí Zillertal, Stubaital, Pitztal, Ötztal a Kaunertal (Tal znamená údolí) odbočuje z dálnice A12 protínající Tyrolsko mezi Kufsteinem a Landeckem směrem k italským hranicím jako zářezy na pažbě.

A na konci každého údolí je ledovec. Přesněji řečeno – ledovcový skiareál. A co ledovec, to unikát, nějaké „nej“ a jiný styl lyžování. A konečně i klientely.

Mám známého, který každoročně koncem října jezdí na lyže na Hintertux. A dalšího, který Den boje za svobodu a demokracii tráví výhradně na sjezdovkách Jamese Bonda v Söldenu.

A pak mám taky kamaráda, který od dětství jezdí na Stubai. Nedá na něj dopustit a je vlastně živým důkazem toho, jak moc se krajina ve třech tisících metrech pod tlakem klimatické krize mění.

Jsou to lásky na celý život. Přitažlivé, trvalé, neměnné. A nevím ve svém okolí o nikom, kdo by tyrolské ledovce miloval všechny najednou. Jiná atmosféra, jiné pocity, jiné zážitky.

Zapomeňte na představu, že se na každém z nich lyžuje či snowboarduje úplně stejně. Před pár lety jsem ukončila svůj soukromý průzkum a světe div se – z nepochopitelných důvodů mě táhne ke každému z nich něco úplně jiného.

Mimochodem, tahle pětka už se dala, pokud jde o skipasy, dávno dohromady. Kdo chce, může mít jeden svět tyrolských ledovců na pár dnů v roce na jednom skipasu. Jmenuje se White5. Prostě – bílá pětka.

Čím který ledovcový skiareál vyniká? Podíváme se na to.

Hintertuxer Gletscher (Gletcher je německý výraz pro ledovec) je fenomén, můj miláček a jediný celoročně otevřený skiareál v Rakousku. Na Hintertuxu jsou majitelé, kteří neskládají ruce do klína. Neustále vymýšlejí, kam tenhle byznys posunout dál – a přitom udržitelně a citlivě k přírodě i k ledovcům.

Na Hintertuxu mají ulítlé nápady, svěží vítr v plachtách a feeling „forever young“, jakmile člověk vleze do první ze zdejších tří mimořádných lanovek – Gletscherbusů.

Už jsem ho zažila v květnovém vedru i říjnovém babím létě, v prosincové vlhké mlze na Štědrý den, za vichru, ale i za dokonalých podmínek s půlmetrovým prašanem. Hintertux neboli zkráceně Tux je takový alpský chameleon.

Tohle středisko leží na konci alpského údolí Zillertal. A těch zillertalských zhruba 550 kilometrů sjezdovek mám opravdu ráda. Protínají skrz naskrz toto nejširší údolí táhnoucí se od řeky Inn v Tyrolsku na jih a člověk může podle počasí, ročního období i momentální nálady jezdit prakticky kdekoli a na čemkoli. Sněhově nejjistější areál v celém Rakousku je právě tady.

Na Tuxu můžete někoho požádat o ruku. Nebo si můžete na nový rok brzy po ránu sjet jako první prázdné sjezdovky a potom si u brunche vychutnávat nejen jídlo, ale i nekonečná panoramata.

Anebo si můžete dát snídani v gondole. Útulná kabinová lanovka s vyhřívanými sedadly přizastavuje v mezistanici na Tuxer Fernerhaus a během mžiku se proměňuje v poutavou restauraci. Jezdí se nahoru a dolů pod horou Gefrorene Wand, dokud člověku nepraskne zip na lyžařských kalhotách. A jí se bohatě z plného regionálního stolu – tyrolské jogurty, místní salám i sýry, domácí mléko, skvělé houstičky i horká čokoláda, ve které téměř stojí lžička, jak je mléko plnotučné.

Systém na sebe navazujících kabinových lanovek Gletscherbus 1,2 a 3 končí na Gefrorene Wand v 3250 metrech nad mořem. A přiznávám, je nutné to rozdýchávat, protože výška je výška a samotné zdolání kovového schodiště na vyhlídkovou terasu se pro netrénované zdá prvních pár minut jak výstup na osmitisícovku. Ale pak ten výhled! Od Großglockneru po Zugspitze. Alpy jako na dlani.

Na Hitertuxu se taky podíváte do nitra ledovce. Natur Eis Palast je ledovcová trhlina, která se nehýbe. Člověk tu leze ve více než třech tisících metrech nad mořem v přezkáčích po žebřících a téměř nedýchá. Ne snad že by mu došel kyslík, ale spíš jaká je to nádhera. Fantazie. Natur Eis Palast má uvnitř i jezero. Projet se tady na loďce a pak se sklouznout ledovcovým tobogánem – to vydá emocemi za dva tři večery na nejpovedenějších aprés ski party dole v údolí.

Stubaier Gletscher čili Stubaiský ledovec je výkladní skříní rakouského, přesněji řečeno innsbruckého turismu. Stubai je v Česku pojem a Češi ho po revoluci vzali útokem.

Stubai má Top of Tyrol neboli „vršek Tyrolska“ – terasu, ze které jsou vidět sjezdovky zalité sluncem, dá-li počasí, a moře třítisícových vrcholů v absolutním nitru Alp. A o které před pár lety psal časopis GEO jako o jedné z deseti nejkrásnějších vyhlídek světa.

Stubai se počítá k nejvýše položeným lyžařským střediskům v Alpách a je to i největší ledovcový areál v Rakousku. Je velký, prostorný, komfortní. Najezdíte tu oficiálně 68 kilometrů, ale to byste museli jet „šusem“. Ve skutečnosti je to zhruba 108 kilometrů i s carvingovými točkami. Lyžování do nadmořské výšky 3212 metrů je přitom prima i pro děti. Jezdí tady za pár eur a ani si nevšimnou, že jsou momentálně tak vysoko.

Uhnete z dálnice A13 pod Innsbruckem ve směru na Brenner, projedete stubaiským údolím a najednou je tu zase ten neodbytný pocit výjimečnosti. Už opět to „nej“. Byť překonané. Dvacet osm kilometrů od sjezdu z dálnice najdete nástupní stanici lanovky Eisgrat. Stavěla se v roce 2016 a tehdy to byla nejmodernější třílanová lanovka na světě.

Stubai je pro fajnšmekry. A pro gurmány. Na Stubai se divíte, jak je možné mít „nej“ i v gastronomii. Tak vysoko. Možná nejvýše položená manufaktura na těstoviny na světě v restauraci Eisgrat má patrně ty nejkratší transportní vzdálenosti, jaké si lze v dnešním (ne)udržitelném světě představit.

Těstoviny se tu dělají z italské mouky za rohem a z místních vajíček, vaří se hostům pod nosem a servírují se jen o pár decimetrů vedle. A vy si pak jen vyberete, jestli je chcete s omáčkou bolognese nebo nějakou zeleninou – šéfkuchař Guisseppe to hodí před vámi na pánev, chvíli míchá a máte hotovo.

Restaurace Jochdohle se pyšní dalším „nej“ – je to nejvýše položená restaurace v Rakousku. Přece jen – 3150 metrů nad mořem je holt 3150 metrů. A že si tady na „nej“ v gastronomii potrpí, je fakt. Schaufelspitz vlastnil v předchozích letech tři čepice od Gault Millau (něco jako Michelin) a umí takové pravé rakouské kreace, že se olizujete ještě o půl hodiny později na lanovce. Nebo se domácí štrúdl se skořicovou zmrzlinou a vanilkovou pěnou dá jen tak něčím překonat?

Pak je tu ekologie. A Stubai si o ekologii vážně jen nepovídá – ostatně jako i další areály v Rakousku. Na Stubaiském ledovci se činí. Pitná voda se tu bere přímo z místního horského pramene, voda v umyvadlech i na toaletách naopak ze zdejšího potoka. K zasněžování slouží sběrná jezera, do kterých neteče nic jiného, než co roztaje nebo naprší. Zasněžuje se bez chemie, řeší se tu fotovoltaika, větrná energie, rekuperace tepla. Rolby jsou malé roboty, které tuší, kde je kolik sněhu, kam je ho zapotřebí nahrnout a kde to není nutné.

Pitztal je moje srdcová záležitost a libůstka a vůbec něco z horního regálu. Výš se totiž v Rakousku lyžovat nedá. Tohle „nej“ patří ledovcovému skiareálu Pitztaler Gletscher a člověk musí počítat, že už je tady to údolí docela úzké a proplést se sem po klikaté silnici až k nástupní stanici lanovky Pitztaler Gletscherexpress je samo o sobě zážitkem.

Ledovec Pitztal je na dosah ruky z vedlejšího skiareálu v údolí Ötztal, pokud by ji člověk na svahu Rettenbach ve středisku Sölden natáhl. Na Pitztalu se dostanete do 3440 metrů nad mořem. Mně se to poštěstilo před lety a znovu letos. Tentýž ledovec a tentýž pocit euforie. Tehdy i nyní.

Výjezd jedinou možnou spojnicí do ledovcového sedla, lanovkou Pitztaler Gletscherexpress, je trochu psycho pro někoho, kdo nezvládá uzavřené prostory naplněné k prasknutí. Osm minut se zdá dlouhých, ale výsledek stojí za to. Sportovní, dlouhé sjezdovky pokryté prašanem – v horních částech dokonce i v jarních měsících - jsou něco, co se dá obtížně srovnávat s většinou dosavadních rakouských lyžařských zážitků.

Na Pitztalu mají fotovoltaiku a přírodní sníh a dělají všechno pro to, aby tento druh turismu patřil do kolonky udržitelných.

Na Pitztalu je výhoda, že se tu dá docela oficiálně za poměrně malou částku přespávat u nástupní stanice lanovky na parkovišti v obytném voze. Během tří minut stojí člověk na kase a během dalších osmi na ledovci, pokud nepočítám čekání na vláček. Pro někoho, kdo si chce zpestřit dovolenou outdoorovějším pobytem v „obytňáku“ a dostat se ledovci úplně nejblíže, je to ideální volba.

Sölden vás ohromí. Je luxusní, supermoderní a trendy. Najdete zde 150 kilometrů sjezdovek včetně těch mimo ledovec a lyžování na třech třítisícových vrcholech – Gaislachkogl, Innere Schwarze Schneid a Tiefenbachkogl. Jsou tu modré ledovce, na něž si můžete sáhnout, unikátní vyhlídky a jedinečná lyžařská túra „Big 3-Ralley“. Na ní pokoříte všechny tři zdejší třítisícovky, najezdíte 5200 výškových metrů a poznáte celý skiareál.

Ke středisku patří i hypermoderní architektura, za hranice proslavené après ski, James Bond a jeho filmový otisk na zdejších svazích. Stejně jako exkluzivní gastronomie, luxusní obchody se sportovním zbožím, celebrity a VIPky, noční život nebo lyžování do výšky 3340 metrů.

To je jen takový malý výčet, proč jet zrovna sem, do poměrně drahého střediska. Přinejmenším zdejší atmosféra je mimořádná a těžko se jí něco z tohoto pohledu jiného v tyrolských Alpách vyrovná.

Sölden je po natáčení „bondovky“ s Danielem Craigem asi tím nejfilmovějším městečkem v Rakousku. Tedy pominu-li Ellmau pár kilometrů od hranic s Bavorskem, kde se stal seriál Doktor z hor už součástí místní popkultury. Jen s tím rozdílem, že bondovka je slavná po celém světě, kdežto Doktor z hor především v Německu a v Rakousku.

Sölden hraje prim. Na konci října tu začíná Světový pohár v alpském lyžování a kdo tady nestojí na svahu, jako by nebyl. Lyžuje se na dvou ledovcích a zastavit se tu dá na drink na 33 chatách. Mimochodem – i Sölden má cenami ověnčenou restauraci. A taky Hannibala – představení, které se tady, v nadmořské výšce 3000 metrů, s přestávkami hraje více než dvacet let. Je to zaručeně ta nejmimořádnější a nejspektakulárnější show v Alpách.

A nakonec je tu Kaunertaler Gletscher. Nejvzdálenější, nejzapomenutější, nejzastrčenější. A také nejzaručenější tajný tip. Je to, jako byste jeli americkou divočinou někde uprostřed Skalistých hor v Coloradu, než se dostanete na nástupní stanici lanovky do 2150 metrů na Ochsenalm. Nikde nic. Jen příroda. Ale jaká příroda!

V Kaunertalu vás vyveze lanovka až na hranici s Itálií. Stačí natáhnout ruku a jste tam. Přímo kolem vás je třicet třítisícovek a nekonečná záplava alpského světa. Tady se nezasněžuje a zatím se snad ani nepočítá s tím, že by sníh jednoduše došel.

Mám známého, který vůbec netuší, co to Kaunertal je. A to má Tyrolsko proježděné křížem krážem. A dalšího známého, který tohle slovo nikdy ani neslyšel. Ani ho vlastně neumí vyslovit.

Kaunertal je rájem freeride. A také hostí alpské sjezdařské týmy. Třeba Ester Ledecká je tu jako doma v době, kdy v údolí kvetou jabloně nebo zrovna padá první listí. Aby ne, tady je skoro nepravděpodobné, že by vás zastihl overturismus. Kaunertal je prostě na konci světa.