Křišťálové lustry září v Kamenickém Šenově už tři sta let. Jak dnes vypadají?

Jméno Elias Palme. Právě ono zásadním způsobem přispělo ke známosti Kamenického Šenova, malého města v severních Čechách, po celém světě. Lustry nejvyšší kvality, které se zde vyráběly, se dostávaly do předních operních domů, soukromých paláců, hotelů, nebo třeba kostelů. Byly vyhlášené svým designem i absolutní kvalitou.

„Dělat jen tolik, aby se vše dalo udělat přesně a osobně prohlédnout a zkontrolovat,“ bylo od počátku mottem firmy Elias Palme & Co., která se nebála velkých výzev. Třeba zmíněný lustr v Teatro dell’Opera má průměr šest metrů a výšku 3,5 metru, váží tři tuny a zdobí ho 27 tisíc hranolových skleněných krystalů. V roce 1928, kdy byl instalován, platil za největší lustr v Evropě.

Historie lustrů je ale v Kamenickém Šenově ještě starší. Svítidla se v okolí podomácku vyráběla už koncem 17. století. První větší dílnu ale založil Josef Palme v necelé dva kilometry vzdálené Práchni v roce 1724 – díky tomu letos oslavilo zdejší lustrařství 300 let. Je jen třeba podotknout, že první známá zmínka o výrobě křišťálového lustru v Česku je už z roku 1677 ze sklárny v Borové, kterou ovšem vedli Francouzi.

Dílna Josefa Palmeho nebyla velkou továrnou, jak bychom si ji představovali dnes, přesto se mu podařilo udělat z českých lustrů pojem. Ty jeho zdobily třeba zámek Hof v Dolním Rakousku.

Na absolutní špičku pak výrobu dostal Elias Palme. Ačkoliv jeho jméno svádí k představě, že jde o Josefova potomka, překvapivě nešlo o rodinnou tradici, ale o shodu příjmení. Ale možná i tahle shoda vedla Eliase k víře, že má šanci dostat se mezi nejlepší. V roce 1849 zaregistroval svou vlastní firmu a postupně se začal prosazovat i ve světě.

Společnost Elias Palme & Co. se začala specializovat na přepychové lustry s ověsky a také na věrné kopie historických svítidel, jako byla například ta ve Versailles. Historie firmy se však uzavřela v roce 1946, kdy byly jednotlivé lustrařské podniky sjednoceny pod „Společnou národní správu podniků pro výrobu skleněných lustrů v obvodech Bor a Kamenický Šenov se sídlem v Kamenickém Šenově“.

V roce 1966 pak byla většina výroby přesunuta do nové budovy národního podniku Lustry (dnešní Preciosy) ve spodní části města. A v roce 1972 zde skončila definitivně. Původní továrna nazývaná Eliáška pak ještě krátce sloužila jako sklad, ale od té doby zůstala nevyužitá.

Poslední majitel Harry Palme, Eliasův vnuk, byl vyjmut z povinného vyhnání německého obyvatelstva. Nejprve zaučoval nově příchozí české zaměstnance a později v ústraní psal odborná díla o historii Kamenického Šenova a tamním sklářství.

Z rodinné vily se musel vystěhovat do malého domku v Práchni, v důchodu ale požádal o možnost z republiky odejít. Toho se však nedočkal, zemřel 5. června 1955, pouhý den před povoleným vystěhováním za svou rodinou do západního Německa.

Smutný byl i osud samotné secesní továrny Eliáška. Je sice zapsána na seznam kulturních památek, roky však neutěšeně chátrá. Navzdory tomu, že o ní studentka Tereza Šváchová sepsala diplomovou práci, v níž navrhla novou možnost využití, i tomu, že o ní v roce 2019 pražské Uměleckoprůmyslové muzeum uspořádalo výstavu 170 let sklárny Elias Palme.

Výroba lustrů v okolí Kamenického Šenova si ovšem udržela vysokou kvalitu po celou dobu a křišťálové lustry odsud i za minulého režimu mířily do předních světových sálů. Po roce 1989 se stala nejúspěšnější zdejší značkou zmíněná Preciosa Lighting, která vznikla právě z národního podniku Lustry.

Svítidla, která dnes dodává do luxusních hotelových řetězců, soukromých rezidencí, paláců, jachet nebo obchodních domů po celém světě, vycházejí ze tři sta let staré tradice. Společnost přitom pracuje převážně na výrobě svítidel přímo na míru, zákazníky jsou převážně designová studia, architekti či developeři.

Lustry z Kamenického Šenova tak vedle slavných budov zmiňovaných v úvodu visí například také v hotelu One&Only One Za'abeel v Dubaji, v obchodním centru Reem Mall v Abu Dhabí, v Kigali Convention Centre ve Rwandě nebo ve vinařském hotelu Chateau Elan v americké Georgii.

Designéři společnosti pracují na návrzích exkluzivních svítidel v moderních designech, zároveň ale navazují i na odkaz minulosti. „I když se design svítidel neustále vyvíjí a přizpůsobuje novým technologiím a estetickým trendům, přesto se inspirujeme a čerpáme z tvarů, kompozic a z návrhů, pro nás teď už klasických, křišťálových svítidel z minulých staletí,“ popisuje Petra Mejzlíková, marketingová ředitelka značky.

Firma staví na ručním řemesle. „Základní principy techniky foukání a tvarování skla jsou po staletí stejné a mimo jiných materiálů používáme stále i dřevěné formy na tvarování skla. Vyvíjí se však nástroje, technologie a chemické složení skla,“ říká Mejzlíková.

Zároveň vysvětluje, jak se design lustrů ve srovnání s minulostí proměnil. Jak naznačuje, od světla očekáváme, že rozsvítí prostor, ale zároveň může přinést i něco navíc – emoce a neopakovatelnou atmosféru. I v době moderních technologií to stále splňují i křišťálové lustry, proto zájem o ně neklesá. „Jsou nadčasové, elegantní a v kombinaci s moderními prvky vytváří zajímavé kontrasty,“ zdůvodňuje Petra Mejzlíková.

Důležitou roli však v dnešní výrobě lustrů hrají i nové technologie, jako jsou umělá inteligence, LED či herní software. „Kombinací moderních technologií vznikají neuvěřitelně imerzivní instalace, které spojují inovativní design, inteligentní ovládání a dynamické světelné efekty pro jedinečný zážitek v každém prostoru,“ popisuje Mejzlíková.

Preciosa Lighting přitom není jediná firma, která v Kamenickém Šenově a jeho nejbližším okolí tradici výroby lustrů a potažmo skla udržuje. Na výrobu lustrů se zaměřuje i sklárna Jílek, kterou založili bratři Jílkovi v roce 1905.

I ta byla po roce 1948 zapojena do státního podniku Borské sklo. Po roce 1989 rodiny původních majitelů bývalou Jílkovu sklárnu odkoupily od Fondu národního majetku. Dnes má nové majitele, kteří se však snaží opět o její rozvoj. Značka vyrábí lustry na zakázku, případně nabízí repase historických svítidel.

To, že historie skla je v Kamenickém Šenově všudypřítomná, pak dokazuje další ze značek, Galerie Prousek. Vznikla sice až v roce 1989, svou výrobu má však v sousedním Novém Oldřichově v továrně, v níž své lustry kdysi vyráběl jistý Theodor Palme – další sklář tohoto věhlasného německého příjmení. Firma budovu koupila v roce 2011 v havarijním stavu a zachránila.