Louis Vuitton a Murakami se vrací. Je spojení módy a umění receptem na úspěch?

Když před dvaceti lety značka Louis Vuitton představila spolupráci s japonským umělcem Takashim Murakamim, jeho kabelky a doplňky s květinami a kreslenými postavičkami způsobily senzaci. Módní kusy s motivy, které odkazovaly na popkulturu a kawai neboli japonskou kulturu „roztomilosti“ se staly okamžitě doslova ikonickými sběratelskými kusy. O to větší zájem vzbudila informace, že letos se toto partnerství vrací.

Louis Vuitton uvedl počátkem letošního roku novou kolekci, která je vlastně reedicí. Na slavných modelech kabelek, šálách, brýlích, ale třeba i na parfému či skateboardu tak opět můžeme vidět Murakamiho květiny, pandu a „stvoření z planety 66“.

Základním motivem kolekce Louis Vuitton × Murakami, jejíž tváří se stala herečka a zpěvačka Zendaya, je Monogram Multicolore s iniciálami LV střídajícími se s květinovým vzorem. Tady se zaslouží připomenout, že před dvaceti lety to bylo v historii značky vůbec poprvé, kdy povolila svůj legendární Monogram přepracovat. Díky vývoji technologií přitom nyní Murakamiho vzory září živějšími barvami a tisk je přesnější. Hlavní ale je hravá energie, která přetrvává.

Spojení „ikonická spolupráce“ přitom vůbec není nadnesené, byť kooperace módních domů s umělci se objevovaly už dříve. Jednou z nejslavnějších je kolekce, na níž módní návrhářka Elsa Schiaparelli, známá svými nekonvenčními návrhy, pracovala už ve 30. letech 20. století se surrealisty Salvadorem Dalím a Jeanem Cocteauem.

V 60. letech zase Yves Saint Laurent představil šaty inspirované Mondrianovými obrazy, v 80. letech americký umělec Keith Haring spolupracoval se značkami jako Swatch a Vivienne Westwood.

Právě přelom 20. a 21. století ale přinesl opravdový boom podobných spojení a Louis Vuitton na tom měl nezanedbatelný podíl. Když tehdejší módní ředitel Marc Jacobs oslovil Takashi Murakamiho, aby nově pojal ikonické modely značky, včetně kabelek Speedy a Pochette. Obrovský úspěch a ohlas kolekce vedly k tomu, že podobných spoluprací následovalo více.

V roce 2007 například výstava amerického malíře Richarda Prince inspirovala Marca Jacobse natolik, že se na přehlídce pro jaro/léto 2008 objevilo 12 supermodelek v průsvitných uniformách zdravotních sester, které byly poctou Princovu obrazu Nurse.

Francouzská značka představila i kolekce s dalšími slavnými jmény. Třeba s Japonkou Yayoi Kusama, známou svým díly plnými kruhy a puntíky. Nebo s Američanem Jeffem Koonsem, jenž se proslavil například zvířecími postavičkami z nafukovacích balonků vyrobenými z oceli.

A nejde jen o Louis Vuitton, brzy se s podobnými projekty rozpoutal boom. Značka Alexander McQueen sáhla po slavném anglickém malíři Damienu Hirstovi, proslaveném asi nejvíce dílem Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho naživu, které má podobu rozpůleného žraloka naloženého ve formaldehydu. V roce 2013 uvedla kolekci třiceti limitovaných designů, z nichž každý obsahoval upravené dílo z Hirstovy série Entomology.

Francouzská luxusní značka Hermès zase v roce 2011 spolupracovala s graffiti umělcem Kongem. Ten svým rozměrným piecem pokryl výlohy pařížského butiku a posléze navrhl i speciální řadu hedvábných šátků.

Podobné projekty ale najdeme nejen v oblasti módy  – příkladem je švédský nábytkový řetězec IKEA, který s umělci a návrháři spolupracuje dlouhodobě. Před deseti lety poprvé uvedl řadu Art Event, jež představuje kolekce vytvořené ve spolupráci s návrháři nebo designéry.

V roce 2021 šlo třeba i o berlínského výtvarníka a ilustrátora Stefana Marxe, který navrhl vázu a pléd, jež měly předávat emocionální sdělení: váza - I’m so so so sorrryyyy (v překladu: Je mi to tak tak tak líto, poznámka redakce),  pléd naopak – I’ll wait here for you forever as long as it takes (Budu tady na tebe čekat tak dlouho, jak bude potřeba.).

Jsou známy i starší příklady. Třeba katalánská nábytkářská značka BD Barcelona začala už v 70. letech vyrábět pohovky ve tvaru rtů, které navrhl již zmiňovaný Salvador Dalí ve spolupráci s architektem a designérem Oscarem Tusquetsem na základě svého obrazu Pokoj Mae West ze 30. let. Od roku 2004 jsou v upravené verzi ve výrobě pod názvem Dalilips. Ze spolupráce s umělcem postupně vzešla celá kolekce nábytku a svítidel.

Spolupráce mezi designéry a umělci se ale objevují i v Česku. Patří k nim i ta mezi kosmetickou značkou Pigmentarium a sochařkou Terezou Štětinovou. Vše odstartoval projekt Studio Visit Nikoly Novákové a Adély Mazánkové, na němž se zakladatelé značky Tomáš Ric a Jakub Florian Hiermann (ten má dnes již novou značku) také podíleli.

„Vybrali si mě, abych pro ně navrhla podstavce pod parfémy, které ale budou současně svébytnými sochami. Ze spolupráce se posléze stalo velké přátelství. Věřím, že i díky tomu jsme pokračovali v nových projektech - například jsme vytvořili první oltáře pro jejich vonné tyčinky,“ vysvětluje umělkyně.

Spolupráce měla vliv i na její tvorbu, byť se jí zpočátku obávala. „Před spoluprací s Pigmentariem se v Česku podobné aktivity, na nichž by značky kooperovaly s umělci, moc neděly,“ vysvětluje s tím, že pozornost vzbudil fakt, že Pigmentarium nechalo na sochy, které jim zapůjčila, položit parfémy.

„Tehdy mi napsalo pár přátel umělců, jestli mi to nepřijde dehonestující, stavět parfém na sochu. Ale já si to obhájila sama před sebou i před ostatními. Přijde mi, že se tím odemkla podivná propast mezi uměním a designem, která tady byla a která v zahraničí tak velká není – možná jde o určitý strach z komerce, strach z toho, aby umění neztratilo svoji hloubku,“ konstatuje Tereza Štětinová. Díky spolupráci s Pigmentariem se paradoxně dostala do povědomí lidí, kteří ji poté začali vystavovat v galeriích.

Za covidu to byla naopak ona, kdo Tomáše s Jakubem oslovil. „Říkala jsem si, že v době, kdy nevíme, jak dlouho budeme izolováni, je ideální vytvořit nový projekt, kdy pro spolupráci nemusíme být v kontaktu, i když se jedná o intimní záležitost. Vůně zraje dlouho, proto člověk ani nemůže reagovat ihned. To bylo ideální. Vymyslela jsem si příběh o dané vůni, jak ji cítím, co pro mě znamená, jak chci, aby voněla. Oni ji pak zpracovali přímo pro mě. A protože měla všeobecně ohlas, tak se rozhodli, že ji v Paříži předvedou širšímu světu na výstavě,“ říká Tereza Štětinová.

Ze spolupráce vznikla společná výstava, pro kterou Tereza vytvářela kompozice a díla, která byla vystavená současné s vůní, která se linula prostorem galerie - nejprve v Paříži a posléze v galerii u Filipa Polanského v Čechách.

Tereza Štětinová říká, že ji spolupráce posunula i v její volné tvorbě - ostatně tak jako každá spolupráce či přátelství. Ocenila i to, že od značky měla absolutní volnost a důvěru.

„Práce pro Pigmentárium se až tolik nelišila od mé volné tvorby. Spolupráce pro mě byla inspirativní. Naši tvorbu spojovala práce s pamětí a nostalgií, nicméně kluci přemýšleli nad smyslovostí věcí jiným způsobem. Vždycky jsem milovala parfémy, ale nikdy mě nenapadlo je spojovat s uměním, které tvořím, byla jsem hodně haptická. A najednou zde byla možnost pracovat v další vrstvě sebevyjádření – využila jsem vůni,“ uvádí Štětinová.

I u nás se přitom objevují spolupráce mezi komerčnějšími značkami a umělci. Například české zastoupení značky VANS před třemi lety zahájilo projekt Art on the box, kdy oslovilo malíře Martina Lukáče, aby pro ni navrhl přebaly pro model Old School. Další rok přišla spolupráce s malířkou Michaelou Červenou a pak s vizuální básnířkou Michaelou Fenkl (ForgetMeNot).

Spolupráce umělců a designérů ale může mít řadu podob – kromě přímé kooperace na kolekcích či návrzích může jít o mnohem volnější, ale neméně důležitou koexistenci. To ukazuje i Janja Prokić, jedna z předních českých šperkařek.

Sama původně začala studovat volné umění, nejprve malbu na AVU a posléze sochu na UMPRUM. Nakonec ji ale začal nejvíc naplňovat šperk. Umění je pro ni a její práci ale zcela zásadní: „Sleduju českou i mezinárodní uměleckou scénu a inspiraci hledám právě v umění, ne v designu či užitém umění,“ říká Janja, která se proto rozhodla mít v prostoru, kde prodává šperky, i malou galerii.

„Rozhodla jsem se vystavovat současné umělce a umělkyně, které mám ve své sbírce. Mám pocit, že moji klienti, kteří mi rozumí, chápou i umění, případně jim do něj více otevírám bránu,“ dodává s tím, že ale nejde o spolupráci jako takovou, ale o činnost, která ji naplňuje, tím spíš, že se tak ve své práci dívá na obrazy, které má ráda.

Vloni na podzim například u Janji Prokić vystavovala malířka Kateřina Ondrušková a na první pohled by se mohlo zdát, že existuje i konkrétní vazba mezi jejími obrazy a poslední kolekcí Janji Prokić Amor Fati neboli Miluj osud. Ta se totiž opírá o několik symbolů, z nichž nejdůležitějším je můra. Můra se přitom objevuje i na obrazech Kateřiny Ondruškové – šlo tady o spolupráci a vzájemné ovlivnění?

„Ta můra je vlastně shoda okolností,“ říká Janja Prokić s tím, že občas naráží na určitou synchronicitu. „Často se mi děje, že symboly, o které se v dané době zajímám, se mi začnou ukazovat v jiných kontextech, často skrze umění jiných lidí. A tak to bylo i s Kateřinou,“ vysvětluje. Ondruškovou Janja zahrnula i do svého projektu Faces, v němž se snaží představovat ženy, které její šperky nosí a s nimiž lidsky nebo hodnotově souzní.

To, že jsou hranice mezi designem a uměním často velmi tenké, ukazuje i cesta konceptuálního umělce Ondřeje Viceny. Absolvent pražské AVU se totiž přes zájem o design brýlí dostal k samotnému navrhování pro Okula Nýrsko a tato práce do velké míry odsunula i jeho vlastní tvorbu.

Jak ale uvedl v rozhovoru pro magazín online.umprum.cz, zvažuje, že se k umění zase vrátí, a upozorňuje, jak moc je umění s designem v současné době propojené. „Vzpomínám si na Than Hussein Clarka, který před časem vystavoval v galerii Futura. Clark vytvářel objekty, u kterých využíval různá starobylá řemesla, na výstavě si například nechal udělat fresku a byly tam k vidění i další techniky… Umělci chtějí být designéři a designéři chtějí být umělci. A na tom je poznat, že vlastně pořád sledujeme oba ty světy a snažíme se vnímat, co je lepší, co je horší…“ říká Ondřej Vicena v rozhovoru s Jánem Gajduškem.

Mezi uměním a sklářskou výrobou byla odedávna křehká hranice a častá spolupráce. Příkladem je značka Artěl, znovuvzkříšená na konci 90. let Američankou Karen Feldman, která se zaměřuje na výrobu nápojového a dekorativního křišťálového skla. V roce 2008 uvedla limitované kolekcce sklenic, na jejichž podobě se podíleli výtvarníci Franišek Skála, Petr Nikl nebo Zdeněk Lhotský.