Když ticho léčí. Na Hradčanech si kdokoliv může vyzkoušet život mnicha

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Může jít meditující karmelitánský mnich na pivo do blízké vyhlášené pivnice U Černého vola? Tahle provokativní otázka mě napadá, když vstupuji do kláštera bosých karmelitánů na Hradčanech.

Odpověď se už brzy dozvím. Procházím se zatím klášterní zahradou ve výšce několikapatrového domu, dole se klikatí ulička s řadami schodů. Dostávám se na terasu s výhledem na Prahu, od Břevnovského kláštera a Petřína přes centrum Starého Města až po sousední Schwarzenberský palác, za kterým se schovávají věže katedrály svatého Víta.

Když pak vstupuji dovnitř, v chodbách čtu milé citáty a příběhy vepsané v oknech. Například tento: Jeden stařík každodenně seděl v kostele hodiny bez hnutí. Jednou se ho kněz zeptal: „O čem k vám Bůh mluví?“ – „Bůh nemluví, jen naslouchá,“ pravil stařík. – „Aha, a o čem tady mluvíte vy k němu?“ – „Já také nemluvím. Jen naslouchám.“

Je tu ticho, málokdy během několika hodin zahlédnu někoho procházet. Při tom se letmo, polohlasem pozdravíme. Jsem jak v jiném světě. Ruch a shon zůstaly kdesi venku. Přitom stačilo tak málo. Zazvonit v pravý čas u masivních vstupních dveří s nápisem Fortna – klášter bosých karmelitánů.

Lákalo mě podívat se sem, protože je to možné i pro veřejnost bez křesťanského vyznání. Mimo společných meditací lidé najdou na Fortně také individuální nabídky karmelitánů a jejich spolupracovníků, jako jsou duchovní doprovázení, psychologické poradenství, psychosomatická poradna, ale i osobní koučink nebo dokonce vícedenní pobyty v tichu.

Po zdravotně náročném období mě vábila už informace na klášterním webu: „Někdy potřebujeme jen krásné místo, kde je možné se na chvíli zastavit, vydechnout a nadechnout. Tím místem může být Fortna.“ Však se často říká, že ticho léčí. A třeba i pražská Fakultní nemocnice Motol nabízí samostatný prostor pacientům i návštěvám, který je věnovaný bytí v tichu. Tady to však má úplně jinou atmosféru.

Sedím na měkké podložce, kterou jsem si vzal v rohu místnosti, stejně jako deku přes nohy. Jsem potichu. Chvílemi zavírám oči, soustředím se na plynutí dechu a představ. Rezonuje mnou něco jako radost z místa, na němž teď mohu meditovat. Naproti pod oknem sedí mladý muž a čte si. Celá místnost s masivními stropními trámy je zasvěcená tichu. „Můžete ho využít pro individuální ztišení, meditaci, modlitbu, čtení či chvíli klidu. K zapůjčení jsou meditační podložky a sedačky,“ znějí instrukce.

Po vnitřním zklidnění vstoupím na rozlehlou terasu s úžasným výhledem. Následně se loudám chodbami a prohlížím knihy v knihovně. Do vědomého ticha pak znovu usedám v kapli s lavicemi po obvodu místnosti, která se nachází hned za vstupem do kláštera. Dvě místa jsou vyhrazena pro mnichy cedulkami s jejich jmény – Petr a David. Jednoho z nich už brzy poznám, ale až při své druhé návštěvě kláštera.

Je jím David Peroutka, bosý karmelitán, filozof a teolog, jenž zde na Fortně žije, pracuje a doprovází duchovní cvičení. Posledních téměř třicet let zasvětil klášterní kontemplaci. „Je to středověký termín dnešnímu člověku už méně srozumitelný. Používáme proto také pojmy jako meditace, vnitřní modlitba nebo modlitba usebrání, vědomí Boží přítomnosti všude, ve všem i v nás,“ přibližuje David Peroutka.

Právě ona kontemplace je pro karmelitány důležitým pojmem. Cesta kontemplace dle bratra Davida vede k bdělejšímu životu a vnitřní svobodě, jež osvěžuje a uzdravuje duši. „Znamená otevřenou, hlubší vnímavost veškeré skutečnosti, které se dotýkáme, a vede ke sjednocení s Kristovou láskou. Člověk se pak dívá na svět jinak,“ podotýká klidně vypadající mnich, jenž v minulosti působil kromě kláštera ve Slaném také v Itálii a v Africe.

Prošel jsem kolem mnohokrát, aniž bych si budovy a cedulky s jednoduchým nápisem všimnul. Oči většinou přeskočí mezi dlažebními kostkami a oblohou k věžím katedrály svatého Víta, ke Schwarzenberskému či Arcibiskupskému paláci nebo k některému z pouličních hudebníků. Karmelitánský klášter Fortna přímo na Hradčanském náměstí je přitom podobně zajímavý jako slavnější budovy v okolí, díky bohaté historii sahající až do 14. století.

Původně zde stál gotický kostel svatého Benedikta, jenž sloužil jako cechovní kostel kamenického cechu. V roce 1627 připadl z rozhodnutí císaře Ferdinanda II. řádu barnabitů, jenž zakoupil okolní domy a vybudoval zde první klášter. Po zrušení řádu v roce 1792 se do kláštera nastěhovaly bosé karmelitky, které zde žily v přísné klauzuře, tedy v odloučení, a komunikovaly s vnějším světem pouze skrze klášterní bránu zvanou fortna.

V srpnu 1950 klášter zabavil komunistický režim, když komunisté předvolali matku představenou na úřad: „Vážená paní, Státnímu úřadu pro věci církevní dochází ze všech stran stížnosti na to, že budovy ženských řeholí jsou většinou nevyužity, zatímco téměř na celém území státu se projevuje tísnivý nedostatek ubytovacích prostor, jak pro ubytování rodin, tak i pro umístění různých veřejných institucí…“

Sestry se musely odstěhovat do dvou dnů. A budova začala sloužit jako vládní hotel pro prominentní hosty, na jehož obnově pracovali političtí vězni – výtvarníci a architekti, které sem vozili z pankrácké věznice.

Bosé karmelitky se sem mohly vrátit až v roce 1992 díky intervenci prezidenta Václava Havla. Po třiceti letech si však vybudovaly nový domov v Drastech u Prahy, kam se na jaře 2020 přestěhovaly. Hradčanský klášter pak převzali bosí karmelitáni, kteří jej pod názvem Fortna otevřeli veřejnosti jako místo pro duchovní a vzdělávací programy.

Dva zdejší řeholníci mají další čtyři kolegy u Pražského Jezulátka v Karmelitské ulici na Malé Straně. Druhá komunita žije v klášteře ve Slaném. „Uvědomuji si historickou návaznost, kdy naše předky, bratry karmelitány pozval do Prahy už Karel IV., který pro ně postavil kostel na Novém Městě, odkud bratři museli odejít až za husitských válek. V první polovině 17. století pak v dnešní Karmelitské ulici založili svůj klášter bratři reformované větve, bosí karmelitáni. Mimo modliteb se věnovali i výrobě léčiv,“ zmiňuje bratr David.

Není asi překvapením, že den začíná pro bratry v klášteře modlitbou. „Od čtvrt na sedm jsem byl hodinu v kapli na pravidelné hodinové meditaci vnitřního usebrání, dala by se nazvat kontemplativní modlitbou. Na ni navazuje kratší liturgická modlitba ranní chvály, po které je snídaně a začíná běžný pracovní den, který je večer doplněn opět hodinovou kontemplací a liturgií. Bytí v tichu je však základní páteří celého dne řeholníka,“ popisuje klidně působící muž.

Před každou odpovědí na mé otázky se vždy hluboce zamyslí, někdy si při tom zavře oči. Je to zajímavá změna v dnešním uspěchaném světě. „Víte, dosud se mi povedlo rozhovor do médií vždy odmítnout, jste první,“ vysvětluje karmelitán, jenž byl před necelým rokem a půl přeložen do Prahy z kláštera ve Slaném.

„Lidé se mě ptali, jestli se po tolika letech života na jednom místě necítím vykořeněný. Odpovídal jsem ale po pravdě, že se tady cítím, jako bych se vrátil domů, do svého duchovního domova. Už jsem tady v minulosti sloužil bohoslužby pro sestry,“ říká. Vysvětluje, že řeholník skládá trojí slib – chudoby, čistoty a poslušnosti. Nemá tak žádný osobní majetek ani konto a o jeho působišti rozhodují jeho představení.

„Historicky spadáme do italské provincie, která sídlí v Janově, a k té kromě italské Ligurie patří jako satelity i Česká republika a Středoafrická republika, v níž jsem také dva roky byl – ovšem na vlastní žádost. Představení dnes rozhodují ohleduplným způsobem. A v Itálii jsem strávil asi rok a půl, ale to byl převážně čas noviciátu,“ vzpomíná muž, který žije v mnišské cele.

Smazává však i jen náznak představy spojitosti s vězením. „Je to malý pokoj, kde mám dvě police s knihami a další věci, které člověk potřebuje.“ Sám konvertoval ke křesťanství v osmnácti letech, ještě za komunismu, aby byl pokřtěn po jeho pádu na jaře v roce 1990. Brzy zatoužil stát se knězem a o pár let později nastoupil do teologického konviktu v Litoměřicích. Tam si jednou koupil knihu Hrad v nitru od svaté Terezie z Avily, zakladatelky bosých karmelitek a karmelitánů. Od té doby věděl, že chce být karmelitánem, do kláštera pak vstoupil v roce 1996: „Přitáhl mě důraz na hluboký vnitřní život,“ přibližuje bratr David.

Na stěně jedné z velkých místností visí pod sklem zarámovaný svitek s buddhistickým vyobrazením indického mnicha Bódhidharmy. „Kde se tam vzal, to nevím. Katolické křesťanství ale dokáže integrovat dobré inspirativní věci i z jiných tradic,“ říká mnich. Připomíná třeba myšlenky Platóna a Aristotela nebo v moderní době tradice zenového buddhismu v nakládání s tělem při meditaci – tedy rovné držení páteře, postupné uvolňování těla a dobré dýchání.

Tady v karmelitánském klášteře na Hradčanech si zájemci inklinující ke kontemplaci mohou pobýt v takové meditaci i sami – v prostoru k tomu určeném nebo v kapli. Případně se mohou připojit ke skupinovým meditacím v tichu pravidelně v úterý ráno nebo ve středu v podvečer. Meditují zde dvakrát 25 minut v tichu v sedě, což prokládají pěti minutami chůze. „Využíváme soustředění na svůj dech k uvědomění přítomného okamžiku, ve kterém se můžeme setkávat s Bohem,“ přibližuje duchovní rozměr meditace bratr David.

Lidé, kterým by krátký čas nestačil, se mohou domluvit na vícedenním pobytu v tichu i s přespáváním. Vždy přitom platí pravidlo: „Využívejte prostory Fortny s respektem k ostatním.“ Však klášter poskytuje prostory i jedné zenové škole. Při mé druhé návštěvě se zde zase konala dvě setkání najednou – jedno pravoslavné, druhé arteterapeutické. Díky rozloze a členitosti prostor bych o nich přitom při pobytu ani nevěděl, kdyby je bratr David sám nezmínil: „Tyto kontakty jsou oboustranně obohacující,“ vysvětluje.

Na závěr si neodpustím otázku položenou v úvodu článku. Zajde si někdy mnich k „Volovi“ na plzeň, když je to takový kousíček? „Není to zakázané, ale nezajde,“ usměje se karmelitán, než mě vyprovodí ke dveřím ústícím přímo na Hradčanské náměstí.

Nad klikou jsou dva nápisy: „Nádech, otevřete dveře.“ a „Výdech, dobře je zavřete.“ Odcházím a říkám si – jaký je asi vícedenní pobyt v tichu, v klášteře, třeba i bez mobilu a beze zpráv z vnějšího světa? Boží?