Když s Mikulášem chodí Turek či smrt. Unikátní tradice, která jinde vymizela

„Húúú!“ houkají vysokými tóny bíle oděné postavy s kříži na prsou a kuželovitými, pestře zdobenými čepicemi. Spolu s čerty, kteří vrčí a rachotí řetězy, běhají po návsi. Vystrašené děti pohladí, ale koho ze starších si vyberou, toho jako trest za hříchy šlehnou bičem.

Je týden před mikulášskou obchůzkou, na kterou ve Žlutavě na Zlínsku pořádají bohaté průvody s řadou masek. A konají se takzvaní Poslové. „K tradici patří, že týden před průvodem vysílá Mikuláš po vesnici své posly, aby zjistili stav přání a skutků, zejména dětí, v jednotlivých domácnostech,“ vysvětluje Markéta Holubová z Etnologického ústavu Akademie věd.

Postavy s vysokými čepicemi jsou laufři neboli bílí a jako poslové svatí zastupují dobro. Zlo představují čerti. Část vsi obejdou v průvodu a pak se rozběhnou po návsi, ve dvojicích vždy laufr a čert.

„Chodívá skupinka pět a pět nebo šest a šest podle toho, jak je silný ročník,“ vysvětluje hlavní organizátor Vít Daněk. Čerti jen straší a laufři se ptají dětí, co si přejí od Mikuláše. „Mají na ruce zápisníček s tužkou a dělají, že si píšou. Ale v masce nic moc nevidí, tak si dělají víceméně křížky,“ přibližuje Daněk. Rodiče dětská přání slyší a dárky pak můžou předat Mikuláši, aby je dětem nadělil.

Rej masek, který trvá půl hodiny, je tu oblíbená událost. I starší děti ve věku kolem 10 let přijdou třeba bez rodičů, ale ve skupinách laufrům zpívají a odříkávají svá přání. Někteří starší si zase jdou záměrně pro výprask, aby se předvedli před ostatními. Laufři a čerti pro tyto případy dostávají od zkušenějších pořadatelů varování, ať to nepřehánějí, aby nevyvolali bitku.

Stejné postavy zde pak spolu s dalšími chodí i na Mikuláše. Průvod čítá až 60 masek. „Jak tradice vznikla a jak se k nám dostala, s přesností nevíme. Domníváme se na základě bádání ve spolupráci s etnografickým oddělením ve Zlínském muzeu, že se k nám dostala při přesídlení vzpurných Valachů do naší vesnice,“ říká hlavní organizátor Vít Daněk.

Podle záznamů a pamětníků se tradice dodržuje už asi 230 let. Tím je Žlutava opravdu výjimečná. „Skupinky Mikulášů a čertů potkáme v předvečer svátku svatého Mikuláše takřka v každé obci, ale ne každá obchůzka se může pochlubit tím, že se odehrává jako ta žlutavská více než 200 let v takřka nezměněné podobě,“ potvrzuje Markéta Holubová.

Asi měsíc předem se aktéři scházejí v prostoru zvaném peklo v obecním domku, kde si připravují masky. „Dochovalo se také tradiční ‚svolávání‘ do pekla. Ten z mužů, který byl v pekle jako první – vyjde na prostranství a svolává ostatní hlasitým práskáním bičem,“ popisuje Vít Daněk. I když mladí už se dnes svolávají spíš přes sociální sítě.

Peklo se dřív jmenovalo nebe. Proč se to změnilo, už podle Daňka nikdo neví. Teorie říká, že jak se místnost stěhovala a byla u někoho v domě, kvůli divokému hluku ji někdo přejmenoval. Dnes jsou to dvě místnosti plné uskladněných masek, které jsou „pekelně“ cítit nikoliv sírou, ale výpary z barev.

Masky si vyrábějí nejen nově příchozí, ty starší se musí opravovat. „Jsou papírové a všechno je podlepené směsí s moukou. Když prší nebo sněží, tak se vám to rozlepí, i krunýř vám popraská,“ ozřejmuje Daněk.

Mikulášský průvod, který se letos koná v pátek 5. prosince od 17:30 hodin, má ustálenou podobu. Kromě Turka a Mikuláše žádná z figur nemluví, jen vydávají specifické zvuky.

„Role jsou obsazeny výlučně mužskými obyvateli obce a jsou pro ně vymezena zvyková pravidla, která k jednotlivým figurám patří. Dodržuje se celá řada zvyklostí, mezi které patří například vyžádání souhlasu starosty s pořádáním průvodu, či označení stavení, kam je ‚pekelným silám‘ zapovězen vstup,“ nastiňuje Markéta Holubová.

Účastnit se můžou kluci od 15 let, horní věková hranice daná není. „Většinou se končí tak, že když se vám narodí děti, chcete být v průvodu s nimi,“ říká Vít Daněk. Začátečníci nejdřív chodí za čerty a za laufry, později za muříny a pak mohou střídat různé masky. „Ale hlavní role jako Mikuláš, smrtka a Turek se předávají v rámci rodiny. Teďka máme dva nebo tři roky nového Mikuláše a to šlo ze strýce na synovce,“ nastiňuje Daněk.

Průvod vychází ze sokolovny. Vede ho červeně oblečený Turek se šavlí, za ním kráčí Mikuláš a anděl. Další jsou čtyři panáčci či pokladníci v oděvu podobném faráři. Buší kladívkem na pokladnu a vybírají příspěvky, jež poslouží na masky příští rok. Kdo nic nedá, může dostat od laufra nebo čerta výprask.

Pak je tu houf laufrů a smrtka s kosou, která pomyslně dělí průvod na dobro a zlo. Následuje osm až deset muřínů neboli černých – černě oděných postav v kloboucích s třásněmi. Dle maleb na krunýřích představují zlé věci jako války a nemoci. Za nimi vše uzavírají čerti.

„Průvod jde obcí až k budově obecního úřadu, kde Turek žádá starostu o povolení průvodu. Po udělení povolení se průvod rozeběhne mezi přihlížející,“ přibližuje Daněk. Hlavní skupinka s Mikulášem, Turkem, smrtkou a několika laufry, čerty a muříny pak obchází domy kolem návsi podle toho, kdo si je vyžádal.

V sokolovně večer následuje mikulášská zábava. „Mladí si to určitě nenechají ujít. Ale my starší jsme většinou tak ‚hotoví‘ a vymrzlí po tom průvodu, že jdeme domů,“ směje se Vít Daněk.

Žlutavský průvod je výjimečný dlouhou tradicí. S podobnými zvyky je však možné se potkat i jinde. Dříve bývaly běžné na různých místech po celé zemi, někde se znovu obnovují.

Tradice větších průvodů je nyní známá třeba z Karolína nedaleko Žlutavy. Silný je tento zvyk i v některých obcích na Valašsku – v Lidečku, Valašské Polance, Študlově, Valašských Kloboukách, Nedašově, Francové Lhotě, Valašské Senici či Střelné.

Bohaté průvody byly rozšířené i ve východních Čechách. Dle Jany Voleské, ředitelky Městského muzea Česká Třebová, jsou doloženy v 19. století z České Třebové i dalších obcí, jako jsou České Heřmanice, Sloupnice, Zhoř, Sruby, Tisová, Kornice, Cerekvice a Řikovice.

„V roce 2024 jsme se v České Třebové pokusili tuto tradici obnovit, a zdá se, že úspěšně,“ říká Jana Voleská. Letos průvod vyjde 5. prosince v 17:30 z parku Javorka a od 18 hodin pokračuje program na Starém náměstí.

Historicky jsou zdokumentována i další místa. „Na mnoha místech (Jindřichův Hradec, východní Čechy) chodili ještě v 19. století společně s Mikulášem, čertem a andělem další maškary masopustního typu – laufr, šašek, husar, koníčci,“ píše Jan Šimánek z Jihočeského muzea v Českých Budějovicích v publikaci Doudlebsko od jara do zimy.

Zmiňuje i Dvorec u Borovan, kde chodil za první republiky průvod s několika anděly, čerty a smrtkou. V Soběnově na přelomu 19. a 20. století doprovázelo Mikuláše až deset čertů. Kulturní historik, folklorista a etnograf Čeněk Zíbrt v knize Veselé chvíle v životě lidu českého zmiňuje i Litomyšlsko, třeba Heřmanice. „Mikulášský průvod litomyšlský je nepopiratelně maškarního rázu a bylo by jej možno prohlásit za masopustní, kdyby v něm nebylo biskupa (Mikuláše),“ cituje Zíbrt etnografa Jana Soukupa.

První doklady o mikulášské nadílce dle Markéty Holubové pocházejí ze 16. století. Některé zvyky vznikly ještě dřív. „Nejstarší zprávy o obyčejové formě mikulášského kultu v českých zemích lze doložit jako chlapeckou biskupskou kolední hru, provozovanou při pražském břevnovském klášteře, ve Svatovítském chrámu a olomoucké katedrále už ve 13. století,“ popisuje Holubová.

Ve 14. století popsal podobnou slavnost Jan Hus. Žáci při ní v kožešinových kuklách na hlavě přivezli jednoho ze spolužáků jako „biskupa“, posazeného na oslici čelem k ocasu. V 15. století existovalo rytířstvo svatého Mikuláše, jež představovali učitelé a žáci škol, kteří o svatém Mikuláši jezdili jako rytíři v drahocenném odění a se šperky po městě na koních.

„V souvislosti s rozšiřováním, prohlubováním a zlidověním mikulášského kultu se rytířské objížďky s biskupem transformovaly v obchůzky biskupových družin po domech a rodinách s dětmi. V obchůzkové formě se pak mikulášská slavnost rozšířila z měst na venkov,“ říká Markéta Holubová.

Čeněk Zíbrt zmiňoval, že mikulášské pochůzky byly často nerozeznatelné od masopustu, stejně jako ty na Lucii, před Štědrým dnem, před Novým rokem a na Tři krále. Kořeny viděl v legendách o putování tří králů do Betléma.

„Putování sv. tří králů, jimž tajemná hvězda ukazovala cestu do Betléma, bylo původem rozmanitých zkazek o světcích a nadpřirozených bytostech, jež po způsobu tří králů putovaly po zemi a vyhledávaly příbytky lidské,“ napsal etnograf. Dobu od Mikuláše do masopustu lidé vnímali jako jedno dlouhé období plné oslav.

Zíbrt zaznamenal, že někdy chodily skupiny 6-9 lidí, jindy velké o 30-40 postavách. Holubová doplňuje, že v průvodech byly dvě kategorie maškar – bílé či nebeské, symbolizující dobro, a černé strašidelné jako zlo.

„Smrt spolu s koněm, dále s biskupem – světcem a čertem tvořili základní sestavu mikulášské družiny v dobách jednoznačné převahy obřadního církevně kultovního aspektu mikulášské oslavy. Teprve později v podmínkách postupného oslabování Mikulášova kultu se rozšířil soubor mikulášských maškar o další postavy, zčásti zábavního charakteru,“ popisuje Holubová.

To byli laufr, mouřenín, Turek, žid, kněz či panáček, anděl. Bývali tu muzikanti se zpěváky a převleky za různá povolání, husary, žebráky či zvířata. „Ve formě maškary vystupoval – zůstal i koník. V některých českých krajích jezdili při obchůzce hned dva biskupové, jeden na koni, druhý na koze. Z ostatních zoomorfních maškar se objevoval medvěd, ale i čáp a vrána,“ vyjmenovává Holubová.

Znám je i případ, kdy chodili čtyři Mikuláši s jedním čertem. Na Moravě někde bývaly také ženské Mikulášky, někdy hodné a zastávající úřad andělů, jindy zlé a strašidelné.

V 19. století průvody ustupovaly, kvůli změně mentality i úředním zákazům. „S nástupem Josefa II. a osvícenstvím se mohly objevit zákazy, např. Josef II. zakázal stavení betlémů v kostelech, a tak se tato tradice přenesla do domácností. V 19. století se to dělo spíše lokálně, nikoliv centrálním nařízením,“ říká Markéta Holubová. Pořadatelé průvodů si totiž chodili pro povolení na faru či k vedení obce.

Třeba v České Třebové se poslední mikulášská obchůzka konala v roce 1890. „V roce 1894 se Českotřebovští naposledy převlékli do kostýmů, aby zapózovali fotografovi pro Národopisnou výstavu v Praze,“ dokládá Jana Voleská.

Důvody pro zákaz byly hluk a bujné výstřelky. „Obecně vadila rozpustilost těchto akcí, které se často neobešly bez nějakých výstředností. Navíc v některých obcích obchůzky trvaly několik dní, průvody vycházely po poledni a vracely se dlouho po půlnoci,“ říká Jana Voleská. Kritikům, k nimž patřil i rožmitálský učitel Jakub Jan Ryba, autor České mše vánoční, vadilo strašení dětí, které podle nich z lidí vychovávalo bázlivce. Poukazovali i na nehody ohrožující zdraví, které se při obchůzkách stávaly.

Jan Šimánek zmiňuje, že zatímco tradice průvodů na Mikuláše většinou zanikly, dál se dodržovaly Lucky či Barborky. „Dodnes chodí barborky v některých oblastech jižních Čech (Bechyňsko, Pošumaví),“ uvádí ve své knize. Lucky podle něj chodí ve Svaté Máří a okolí. Obchůzka Barborek byla dokonce v roce 2019 zapsána do Seznamu nemateriálních statků Jihočeského kraje.