Jeho ruce pomohly Nadalovi i Keanu Reevesovi, sám přitom překonal těžký pád

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Zdravou bolest máme cítit každý den,“ říká světově uznávaný fyzioterapeut a kondiční trenér, který si při práci pouští do sluchátek klasickou hudbu od Mozarta.

Michal Novotný vypráví pro Seznam Zprávy, jak se v mládí ve Španělsku dostal od mechaniky aut k práci s lidským tělem nebo jak si zvýšil citlivost ve svých dlaních a prstech po závažném úrazu. O jeho životních zkušenostech vypráví formou rozhovoru také nová kniha Tajemství zdravého pohybu.

Potkali jsme se v Praze na Ořechovce, protože za klienty i dojíždíte. Dnes je to vaše lokalita?

Ano, hned po rozhovoru jedu za Dagmar Havlovou, která má tady kousek vilu. Vždy se snažím mít víc pacientů v jedné oblasti, abych neztrácel čas. Pár posledních pacientů si proto často domlouvám i v blízkosti školy, kde vyzvedávám děti.

Jakou dnes máte v okolí další práci?

Prvním pacientem byl ráno na Ořechovce fotbalista Ladislav Krejčí, který za mnou přiletěl z Girony na tři dny – právě kvůli zranění nemohl do nároďáku. Vystřídala ho pak nejrychlejší Češka Nikola Bendová, které pomáhám už několik měsíců, nejprve s kotníkem, teď jsme rychle dali dohromady jedno malé zranění. S posledním pacientem skončím v šest večer, jedinou volnou hodinu mám teď s vámi.

Neváže se k jejich zdravotnímu stavu informační embargo?

Zachovávám mlčenlivost podle kodexu, pokud hráč – nebo kdokoliv jiný – informaci o zdravotním stavu nezveřejní v médiích sám.

Za klienty také létáte. Kam jste se vypravil nejdál?

Když nebudu počítat cesty se sportovci, zejména s tenisty během mých deseti let u ATP, tak na žádost jediného pacienta do Dánska.

V nové knize se s vámi čtenáři vypraví i do zákulisí světa hvězdného sportu. Vyprávíte osobní příběhy o spolupráci s Federerem, Nadalem a díky shodě náhod s McEnroem… S lidským tělem pracujete pětadvacet let, překvapuje vás ještě něco na jeho regeneračních schopnostech?

S každým novým pacientem se stále učím. I když projevy zranění u různých lidí vypadají velmi podobně, jejich příčina může být pokaždé odlišná. Zároveň se snažím tělo nejen vyléčit, ale také ho spolu připravujeme, aby se zranění v budoucnu neopakovalo. Potvrzením naší lidské rozdílnosti však je, že i při léčbě stejného zranění nepřicházejí stejné výsledky.

Dějí se vám někdy pod rukama až zázraky, u kterých až kroutíte hlavou?

S tím mám vlastní zkušenost díky úrazu, který jsem prakticky neměl přežít. Je to pro mě jeden z důkazů, že tělo je nevyzpytatelné a je stvořeno hlavně k žití. Následná rekonvalescence mi navíc pomohla vnímat různé druhy bolesti, která je pracovně mým denním chlebem. Snažím se bolesti co nejvíc porozumět, když ji jako fyzioterapeut léčím, a dnes o ní také přednáším na španělské univerzitě.

Připomeňme jen, že jste se při „kajtování“ zřítil asi z deseti metrů a polámal si celé tělo.

Ano, na Tenerife v roce 2002. Zajímavé bylo, že jsem po pádu necítil bolest, jenom velké teplo. Potvrzovalo se to, co známe třeba při zranění vojáků, kteří si bolest uvědomí až po čase, aby byli schopni utéct. I když jsem měl ruku do pravého úhlu, ještě v šoku jsem se ji snažil sám srovnat, abych se na to nemusel dívat. A protože jsem dopadl do písku, prosil jsem, aby mě odnesli do moře. Endorfin přestal fungovat v nemocnici, kam jsem se dostal po hodině, pak už přišly velké bolesti na páteři, na ruce, na noze.

Jak se vám podařilo, že jste si po úrazu vypěstoval ještě větší cit v rukou?

Od začátku jsem věděl, že se musím stále co nejvíc stimulovat. Důležité bylo mít víru, vytrvalost a pravidelnost, protože začátky nejsou rychlé a měsíce jsem neviděl výsledky. Začínal jsem právě u ATP, takže jsem měl obavy, aby mě nevyhodili. Od 20. září 2002 do 6. února jsem byl mimo. Zlomené zápěstí mi narušilo nerv a necítil jsem levou ruku.

Bylo to alarmující, měl jsem strach, jak budu moct dál pracovat. Ani by mě tehdy nenapadlo, že se z tolika vážných zranění mohu dát dohromady během pouhých šesti měsíců na nějakých devadesát procent.

Co jste konkrétně dělal?

Koupil jsem si třeba sítka a do pěti očíslovaných misek nasypal písek z pláže podle stupně hrubosti. Pak jsem do nich vkládal ruku a učil se je poznávat. Začínal jsem u pětky s největší hrubostí a vytvořil jsem si systém, kdy jsem je nejprve střídal ob dvě, pak až ob jednu. Také jsem si ohříval písek na pánvi a snažil jsem se cítit změny teplot.

Koupil jsem si pět hrubostí smirkového papíru, zamíchal je jako karty a pak je rozeznával hlazením. Používal jsem vibrační míčky stimulující nerv… Ještě jsem si dával do otevřené knížky drobeček, jeden pod jednu stránku. A pak jsem ho dotykem hledal. Když se mi dařilo, dával jsem ho pod dvě stránky, pak pod pět, stala se z toho hra, kdy jsem začal získávat větší cit v rukou, než jsem měl kdy dřív.

To zní, jako byste si jen díky úrazu zvýšil svoji citlivost?

Zranění pro mě mělo spoustu pozitivních stránek, které by se měl každý snažit najít na svém neštěstí. Není příjemné se v tom hrabat, ale když zatneme zuby a začneme hledat, s vytrvalostní prací dokážeme najít něco dobrého na každé negativní věci, která se nám v životě stane.

Říkáváte, že vaše hlava je software, ruce jsou hardware. Patříte dnes mezi nejlepší ve svém oboru?

Jde o vyléčení pacienta, není to sport. Pokud je pro lékaře nebo fyzioterapeuta zdraví pacienta opravdu na prvním místě, měl by si každý z nich přát jen to, aby těch nejlepších lékařů nebo fyzioterapeutů bylo co nejvíc. Jde o zdraví, nikoliv o přebírání pacientů, i když i to existuje.

Nemohu říct, že bych byl lepší než magnetická rezonance. Jsem fyzioterapeut pracující ve vědě a dál se rád podívám na snímky, abych využil všech možností. Rád se ale nejprve zaměřuji na to, co cítí moje ruka. Nechci být předem ovlivněn obrázky. Úraz mi dal velký dar – začal jsem cítit nervovou bolest, svalovou bolest, zlomeninu. Mám od té doby větší empatii - vím, jak se pacient u čeho cítí.

Co vám během regenerace nejvíc pomohlo, co by mohlo inspirovat i ostatní?

Nemám to potvrzené vědeckou studií, protože nelze odvozovat od jednoho případu. Došel jsem ale k názoru, že na zranění je potřeba zaútočit z co nejvíce směrů. Pomáhala mi i vyvážená strava nebo podnebí, protože jsem se léčil na Tenerife. Na sluníčku jsem se dle mého názoru hojil rychleji, než kdybych byl v tomto sychravém chladném počasí. V zimě nás svaly automaticky brání, svalový tonus se navýší…

Promiňte, svaly se více stahují?

Ano. Zvýší se jejich napětí, dostávám se do jakési minikřeče, abych krátkými stahy produkoval teplo. To je i důvod chvění, když je nám zima. Jenže tím samozřejmě spotřebováváme víc energie, která by jinak mohla podpořit uzdravení.

Regenerace totiž spotřebovává velké množství energie. Při zlomené kosti nebo při přetrženém svalu nám celý reparační, remodelační systém spotřebovává energii, kterou je tělu potřeba dodat co nejefektivněji. Proto musíme nastavit i správný poměr živin a minerálů, které jsou potřeba k opravě dané poškozené tkáně.

Vaše první kniha se jmenuje Sport je bolest, a zajímá mě, která bolest je ještě zdravá.

To je ta, kterou bychom měli cítit každý den. Po cvičení, po běhání, zvyšuji hranici své výkonnosti právě díky dobré bolesti. Bez ní nejde posouvat hranice a zároveň posilovat dlouhověkost. Bolest je jazyk, kterým s námi tělo komunikuje. Říká nám tím, kdy je znovu připraveno na další trénink a kdy potřebuje regeneraci.

Když chci naučit sportovce více vnímat tělo a podpořit jejich schopnosti, zaměřujeme se i na to, jak se konkrétní sval během cvičení zkracuje, která část začne bolet nebo pálit, nebo co se děje v kloubu. Vědecké studie už potvrzují, že i pouhým soustředěním mysli můžeme posílit svaly o 4 až 5 procent. To je důležité i při poruchách nervového systému.

Takže když si člověk bude půl hodiny na pláži vleže představovat, že posiluje…?

Tak posiluje. To se dá krásně využít třeba i při omezení skrze nemoc. Při představě zapojení svalu vzniká jeho propojení s mozkem. Proto se příroda, a tím ani lidské tělo nedá oklamat. Pro rychlé nabrání svalů byste si mohl jen nasadit elektrody a díky stimulaci proudem si je vybudovat při koukání na televizi. Jenže při tom není zapojen neurologický systém, takže pak o ně zase rychle přijdete.

Zaujalo mě, že k uvolnění může pomoct dýchání jednou nosní dírkou…

Při dýchání nepoužíváme obě nosní dírky zároveň a vědci se snaží najít logaritmus, v jakých situacích přirozeně dýcháme levou, a kdy tou pravou. Podle jedné z teorií je pravý systém dýchání víc spojen se sympatickým nervovým systémem, což je aktivace na boj, nebo na útěk. Proto často vidíme boxery, kteří se potřebují před zápasem nabudit, že si zacpou levou nosní dírku a dělají hluboké nádechy pravou. Naopak když jsme ve stresové situaci nebo se potřebujeme uklidit, dýcháme levou nosní dírkou, která je více spojena s parasympatickým nervovým systémem.

Když vám bylo deset, patnáct let, věděl jste už tehdy, že byste se chtěl živit rukama tímto způsobem?

Šel jsem nejprve ve šlépějích svého otce, automobilového inženýra, který mě od malička vedl k autům a mechanice, k rallye. Byl tehdy i členem týmu Rallye Škoda. Vůni motoru jsem miloval. Dal jsem se na strojní průmyslovku a ve Španělsku jsem vystudoval automechanika. Pak jsem zjistil, že si rád vyměním olej a brzdy na svém autě, ale nechci každý den opravovat auta jiných lidí.

Jak jste se vůbec dostal k opravám lidí?

Sledovali jsme také silniční cyklistiku, a když mi bylo šestnáct, sedmnáct let, našel jsem inzerát s nabídkou kurzu sportovní masáže od fyzioterapeuta španělského cyklisty Miguela Induraina. Vysvětloval nám techniky a principy regenerace a konec kurzu byl pro mě spouštěčem. Masér řekl, že zhasneme všechna světla, budeme se po tmě dotýkat svalů, a budeme se snažit cítit, jak který sval dýchá, jakou má teplotu, kde je stažený, bez jakéhokoliv mačkání. Tehdy jsem si řekl: „Sakra, tohle by se mi líbilo.“ Takže jsem se přihlásil na sportovní fyzioterapii.

Mohli bychom vysvětlit, že do Španělska jste se dostal díky vztahům svých rodičů a díky fotbalovému otčímovi, což v knize otevřeně popisujete.

Přesně tak. Mám otčíma, Milana Luhového, který byl profesionálním fotbalistou českého národního týmu. Tehdy byl jedním z našich nejlepších útočníků, takže dostal angažmá do Španělska, kam jsem s ním také odjel, chodil s ním na tréninky a viděl, jakou má životosprávu. Poznával jsem, jak vypadá život profesionálního fotbalisty.

Ukazoval jsem mu techniky, které dělám, a díky tomu jsem se pak dostal nejprve k béčkovým týmům. Ale to bych předbíhal. Jako automechanik jsem se totiž nemohl dostat na sportovní fyzioterapii. Nejprve jsem musel na fakultu tělesné výchovy a sportu, která se stala pomyslným mostem k dalšímu studiu.

Mimo fyzioterapie na medicíně máte také doktorát z osteopatie. V knize mě zaujal váš popis syndromu esemeskového krku. Na co upozorníte čtenáře, kteří si teď rozhovor čtou v mobilu?

Když na displej mobilu koukáme dlouhodobě pod sebe, tak výrazně měníme korektní pozici. Hlava váží mezi šesti, sedmi kilogramy. A představte si činku, kdybyste ji měl držet v pokrčené ruce, kdy dlaň míří vzhůru a loket k zemi, nebo v natažené ruce, kdy je páka delší. V druhém případě je náročnější činku udržet, a podobné je to s hlavou. Když ji předkloníme, každých deset stupňů se její váha zdvojnásobuje.

Při čtení textu v mobilu a úhlu čtyřiceti stupňů už na vás působí vahou pětadvaceti kilo. Zadní šíjové svaly se tím dostávají do mnohem většího napětí, začínají si vypomáhat dalšími svaly, a ty postupně dalšími svaly, takže esemeskový syndrom může začít bolestmi hlavy, ale také se může dostat až do bederní páteře a podle jejího tvaru a dalších okolností i dál. Pozor na to.