Jak si užít Vánoce bez stresu, ať už po česku, nebo po katalánsku

Co s tím, když vaší ženě ze slunného jihu nevoní středoevropský kapr a vaší mámě zase mořské plody? V rodině Františka Lomského to vyřešil smažený kuřecí řízek, ovšem s bramborovým salátem. Českou oslavu Vánoc už mají letos za sebou.

Kouč a lektor mindfulness v rozhovoru se Seznam zprávami vypráví o rozdílných zvycích v Česku a v Katalánsku, díky své profesi přidal i tipy, jak vystoupit z myšlenkového tornáda prostřednictvím mikromeditace s kávou a vizualizačních technik vnitřní stability.

Co pro vás znamenají Vánoce?

Vánoce pro mě mají hodnotu jak rodinnou, tak spirituální. Mám rád tento čas s koledami a dekoracemi a i když nejsem praktikující křesťan, v této době vnímám duchovní náboj. Mysl se obrací ke stěžejním tématům, která jsou spojená s křesťanstvím, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. A možná mnohem víc, než bychom si byli ochotní připustit.

Co třeba?

Vnímat potřeby druhých, ustoupit ze svého sebestředného vnímání světa – to je třeba sdílení a charita, ale i obrácení se do nitra a bytí v přítomnosti. To se s křesťanstvím tradičně spojuje. Vnímám tam tedy přesah i do toho, čemu se dnes věnuji profesně.

Desítky let se věnujete i buddhistickým meditacím. Není vám ani z tohoto pohledu proti mysli zajít si do kostela, chvíli spočinout?

Přesně tak. Někdy máme pocit, že náboženství nás rozdělují. Na úrovni konceptů je to pravda, ale pokud jde o praxi spočinutí, „uvnitřnění“, ta je stejná v jakýchkoliv náboženstvích. Člověk ani nemusí následovat žádné z nich. Na naše buddhistické meditační kurzy jezdí jak buddhisté, tak křesťané, ale i ateisté.

Ano, sklouzneme i k debatě, jak medituje ten či onen. Pak se ale lidí zeptám: „Dobře, když vnímáš přítomný okamžik, svůj nádech a výdech, co s tím má společného, jestli se označuješ za křesťana, buddhistu nebo muslima?“ Nádech a výdech, živá přítomnost, to je pro každého z nás stejné.

Svoje české Vánoce už máte za sebou, s mámou i s kaprem?

S mámou, s rodinou, ale bez kapra. Ten mé ženě moc nevoní, protože je zvyklá na španělské čerstvé ryby. Vždy je velmi složité domluvit se, co budeme o Vánocích všichni jíst. Moje máma zase není na mořské plody… Průsečíkem je tedy klasický kuřecí řízek, ale s bramborovým salátem.

Kapr nevoní vaší ženě fyzicky, nosem, nebo je tam druhý význam a vůbec jí nechutná jako ryba?

Když je propraný z kádí, sám bych si nějakého pachu nevšiml. Ani tento kapr jí ale ve srovnání s mořskými rybami nechutná.

Jak jste pojali českou oslavu Štědrého večera s předstihem?

Velmi minimalisticky. Šlo o to, abychom se viděli, abychom pobyli společně, také jsme omezili dárky. Sami nic víc nepotřebujeme, proto zase podpoříme lidi, kteří to mají jinak. Rád přispívám organizaci Člověk v tísni, takže zřejmě někomu v Africe koupím studnu. Z takového obdarování člověk může mít krásný pocit, a tím je sám obdarován.

Vnímáte nějaký rozdíl ve vánoční atmosféře v Česku a ve Španělsku?

Ve Španělsku je poměrně silný křesťanský duch zejména u starší generace. Mladší lidé už se ale nepovažují za konfesní katolíky, kteří by chodili na mši. Nicméně napadá mě zajímavý detail: mám pocit, že lidé ve Španělsku slaví Vánoce mnohem víc vesele na rozdíl od melancholie u nás v Česku.

Stačí si pustit naši koledu, kde je led, málo světla, v zimě se zahříváme u kamen… a pak tu španělskou, kdy vezmete kytaru a jdete na sluníčko – některé z nich, to je rachot! Veselá fiesta! Vánoce mohou být vnímány prostřednictvím jiných pocitů a emocí.

Dárky vás čekají 24. prosince?

Ve Španělsku se 24. prosince slaví rodinnou večeří, ale dárky a takový ten největší svátek pro děti jsou až Tři králové. Dělají se velké průvody ve městech, děti mohou potkat tři krále a dostat od nich dárečky. Nicméně moje zkušenosti jsou z Katalánska, odkud pochází moje partnerka, a tam je to ještě jiné než ve zbytku Španělska. Kultura je na rozhraní s francouzskou a toho 24. prosince je tady všední den a neslaví se vůbec nic.

Lidé se ale scházejí 25. prosince k obědu a děcka po obědě dostávají dárečky. Nejsou ale jen tak od rodičů, je to tradice, která pochází z předkřesťanských dob. Dárky jim doslova vykaká kmen stromu. Doma mají jeho imitaci, jmenuje se Tió, do toho kmene se tluče a pod ním pak děti najdou dárečky, které byly schované třeba pod dekou.

A jak to mají dospělí?

My dospělí se něčím můžeme obdarovat, ale do kmínku netlučeme. A protože tam neznají vánoční cukroví, po obědě 25. prosince se ještě jí turecký med.

Jíte nějaké tradiční jídlo, jako je u nás třeba kapr se salátem?

Vyloženě tradiční jídlo spojené s Vánocemi v Katalánsku nemají. Často ale jedí kuře, teda říkají tomu tak, ale v podstatě je to spíš kapoun. Je to obrovské, jako husa, nají se z toho celá rodina. Ve španělských rodinách se v ten den jí, co mají lidé rádi – maso, mořské plody, ryby, krevety, cokoliv.

Kdybyste přeletěl z 24. na 25. prosince z Česka do Španělska, mohl jste mít dvoje Vánoce.

Je to tak, ale mohl bych to mít v tomto ohledu ještě jednodušší. Naše katalánská rodina žije jenom asi pět kilometrů za hranicí Katalánska, v Aragonii. Nemusel bych tedy přelétávat, stačilo by, abych měl vánoční večeři 24. prosince na jedné straně hranice a další den v kterémkoliv městečku na druhé straně.

V Česku jsou první a druhý svátek vánoční, jak je to ve Španělsku?

Ve Španělsku mají svátek 24. a 25., v Katalánsku 25. a 26. prosince. Největší rozdíl od nás ale je, že opravdu jedou svátečně až do 6. ledna, do Tří králů. Ten letos připadá na pátek, takže všichni tam půjdou do školy a do práce až 9. ledna.

Za ty dva týdny, možná dva a půl, už všichni bývají společensky unavení, přejedení, takže už se zase do práce těší. A vlastně je tam ještě jeden krásný neformální zvyk – 24. prosince večer se sejdeme celá rodina, u nás v Katalánsku i se širším příbuzenstvem, a jíme horkou čokoládu.

Jíte, nebo pijete?

Jíme. Je to hodně hustá, hořká záležitost, které se uvaří kotel, pak se rozlévá a namáčí se do ní croissanty nebo nějaké křupavé pečivo.

Vánoce jsou v mnohých rodinách spojeny se shonem, sháněním dárků ve stresu, ve frontě… Když pak přijde Štědrý večer, jak z toho módu vyskočit a užít si svátek?

Důležitá je už příprava. Pokud jsme utahaní z posledních adventních týdnů, je fajn všímat si svého nastavení ještě před Štědrým dnem. Dostáváme se do stresu tím, že nejsme v přítomnosti, ale děláme pořád něco „abych“. „Abych si pak konečně užil toho 24. prosince podle svých představ.“ Dívat se pořád dopředu je jeden z návyků naší mysli, že až to bude „tak a tak“, bude to v pořádku.

A tím přecházím k druhé podmínce, kdy si často říkáme, že abychom ty věci mohli zakoušet „tak a tak“, potřebujeme, aby všechno kolem nás fungovalo podle našich často idealizovaných představ. Zapomínáme přitom, že to, jak zakoušíme realitu, si tvoříme tím, jak se k ní vztahujeme, jak ji vnímáme.

Když si budeme předem dávat podmínky, za kterých si Vánoce užijeme, kdy všechno musí být po našem skvěle zorganizované, pak můžeme prožít týdny předem ve velkém stresu. Neodpočineme si ani 24. prosince, protože pak na nás všechno dolehne.

Co s tím, z pohledu mindfulness?

Můžeme si vyzkoušet pravidlo dělat věci na devadesát procent. Na sto procent je stejně neuděláme, protože je to nedostižný ideál. Pozor, když je člověk chirurg nebo letecký dispečer, to je něco jiného. Pokud se ale budeme držet Vánoc, které chceme mít na sto procent, tam si to můžeme dovolit. Zkusme si dovolit těch devadesát procent, ať se něco prostě nepovede úplně přesně a dokonale. O to přece ani nejde.

Pak zjistíme, že můžeme prožít i tu přípravu posledních dní před Štědrým večerem v mnohem větším klidu a bez velkých stresů. Nemusíme ani dělat nějaké časově náročné techniky. Je pravda, že před vánočními svátky spousta z nás nemá moc času, ale jedna z věcí, která nezabere skoro žádný čas navíc, je, když si zvolíme jinou cestu domů než obvykle. Letos už to takový efekt nepřinese, ale Vánoce budou i příští rok.

Proč to máme dělat?

Je to hodně jednoduchá věc, najednou jsou tady nové vnější stimuly, které vnímáme se zájmem. Pozorně si u toho všimneme, jak se cítíme, co vnímáme. Pomůže nám to vystoupit ze zahlcené mysli, která se točí dokolečka jako tornádo. Úplně stačí vyskočit chvíli z myšlenkového tornáda, co a jak podle mě musí být. Podobně nám jako určité kotvy mohou posloužit mikromeditace.

Když si dáme kávu, můžeme si v tu chvíli užít její vůni, chuť na jazyku, nedělat při tom nic jiného, nekoukat do mobilu. Vnímat v dlaních teplo hrnečku. Stejně tak si můžete užít zalévání čaje, pro mě se to stalo rituálem. Vnímám, jak napouštím konvičku, jak potom čaj plynule odtéká někam jinam, jaký to vydává zvuk. To všechno jsou okamžiky, které nás odpojují od zahlcení a vracejí nás k nám samým.

Výborně, dostávám chuť jít na vánoční trh na svařák. Ten si také mohu užít přítomně, jeho vůně, v lepším případě i chutě. Napadá mě, že mi ohledně vnímání času pomáhá adventní věnec, teď během rozhovoru jsou už částečně odhořelé tři svíčky. Pomáhá mi uvědomovat si, jak se blíží Štědrý den a svátky. Každé zapálení u mě zároveň podporuje rodinné propojení. Pro mě je to vlastně šikovná vánoční pomůcka, která mi pomáhá dostat se k sobě.

To je účel tradic i liturgií, které se mohou zdát povrchní, ale velmi často mají skrytý význam, který nás vrací k nám samotným, abychom se propojili nejenom s tělem, ale i s duší, s naším srdcem.

Zmínil jste, že nádech a výdech je všem lidem společný. Napadá vás ještě nějaká jednoduchá technika, kterou můžu klidně začít den?

Nemusí to být speciální techniky. Pomůže vůbec si svého dechu všimnout. Zároveň ho ale nemáme pozorovat za účelem, abychom ho kontrolovali. Jde spíš o to se se svým dechem skamarádit, vždyť kyslík je pro nás jeden ze zdrojů života. Vnímejme nádech a výdech jako dva kamarády, se kterými můžeme vědomě pobýt. Nádechy a výdechy lze vnímat jako svůj přístav v rozbouřeném moři našeho života. Pomůže už jen tato změna postoje ke svému dechu.

A když už pak cítím, že toho je moc, jsem rozpumpovaný, jak se uzemnit? Čím to ze sebe můžu bezpečně dostat ven?

Když vidím, že je toho na mě hodně, tak dostat to ven je dobrá varianta. Zároveň bych se přimlouval, aby to nepoškodilo lidi v okolí. Abych tedy neseřval svého kolegu nebo děti. Mohu si zařvat na místě, kde mě nikdo neslyší, nebo mohu aspoň zrychlit chůzi, přidat fyzickou aktivitu.

Doporučit mohu vizualizační techniku, která se nazývá vnitřní stabilita. Člověk si představuje, že je stromem ukotveným kořeny hluboko v zemi, třeba stovky let na jednom místě. Komíhající větve jsou ty naše problémy, ale my se vnímáme jako kmen stromu. Mám ji v audiopodobě na svém YouTube kanálu, takže si ji každý může najít.

Co vás ještě napadá k propojení Vánoc a mindfulness?

Pokud hledáme pokoj a klid a máme pocit, že se nám nedostává, tak abychom ho hledali hlavně v sobě. Tam je zdroj našeho pokoje. Když máme pocit, že život je jako hurikán, je potřeba najít svůj střed – můžeme si ho představit jako oko hurikánu. To tiché oko je právě přítomnost.

Já se jdu někdy pro pokoj a klid projít na hřbitov.

To je dobré! Chodím také, blízko to mám na Vyšehrad.

Tam právě chodím! Koukám na náhrobky na jména dávná i nedávná, a říkám si, že já jsem ještě živý.

Ano, člověk nikdy neví, jak dlouho na světě bude. Nikdo nemáme jistotu, že tu budeme třeba ještě za rok. Nechci, aby to vyznělo pesimisticky, ale mě návštěva hřbitova vede spíše k docenění toho, co mohu prožívat díky tělu právě teď.

Pomáhá mi to také neodkládat věci na „někdy až nikdy“.

Určitě, žijme plnou přítomnost. Jak jsem říkal na začátku – pokud budeme čekat na dokonalost, která přijde v budoucnu, až… Můžeme tam dosadit cokoliv – až budu mít ideálního partnera, až budu mít skvělou pozici a plat, až budu mít kdoví jaké meditační zkušenosti. Pořád něco podmiňujeme. Přítomnost je ale pořád stejná a je to brána do našeho vnitřního pokoje. Kdo hledá pokoj, doporučuji dívat se spíš dovnitř než ven.