Vetřelci v české krajině: 10 invazních druhů, jež ohrožují přírodu i lidské zdraví

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V české přírodě se vyskytuje přibližně 600 nepůvodních druhů zvířat. Některá se do Evropy dostala díky globální dopravě, jiná utekla z kožešinových farem nebo si je lidé jako „roztomilé mazlíčky“ sami přivezli z různých koutů světa. Více než stovku z nich odborníci označují za invazní. Pokud mají dostatek prostoru a vhodné podmínky, mohou škodit jak okolní přírodě a původním druhům, tak i lidem – například přenosem některých nemocí.

„Invazní nepůvodní druhy jsou nejen rizikem pro naši přírodu, ale způsobují i citelné finanční škody, v některých případech ohrožují i lidské zdraví,“ uvádí na svém webu ministerstvo životního prostředí. A dodává, že způsobují i citelné finanční škody. Náklady na jejich likvidaci a omezování jejich výskytu vycházejí na stovky milionů korun ročně.

Loni se v německém Bonnu konalo setkání renomovaných expertů na biologickou rozmanitost ze 49 zemí světa, kterého se účastnili i čeští odborníci. V souhrnné zprávě se experti shodli, že počet invazních nepůvodních druhů se celosvětově zvyšuje a s tím rostou i jejich negativní dopady.

Ekonomické náklady, které způsobují invazní druhy, podle jejich zjištění převyšují 423 miliard dolarů. Živočichové a rostliny způsobují škody v zemědělství, lesnictví, vodním hospodářství i ve zdravotnictví. Například nepůvodní druhy komárů šíří nemoci, jako jsou malárie, zika nebo západonilská horečka.

Na evropském seznamu invazních druhů je aktuálně 88 druhů živočichů a rostlin, část z nich se vyskytuje také v české přírodě. Připomeňme si deset z těch nejrozšířenějších.

Nutrie patří k nejinvazivnějším živočichům planety. Lidé je považují za neškodné tvory a někteří je i krmí. Vyskytují se dokonce i v centru Prahy. Mezi vyhlášená místa patří Střelecký ostrov, kde sice visí cedulky ze zákazem krmení, ale návštěvníci včetně zahraničních turistů se jimi stejně neřídí. Nutrie přitom vytlačují původní druhy živočichů, narušují břehy budováním nor a přenášejí různé druhy nemocí, například leptospirózu, tularemii nebo salmonelu.

„Za poslední roky zaznamenáváme nebývalý nárůst nutrií. Pravděpodobnou příčinou rozšíření jsou velmi mírné zimy a příhodné podmínky v krajině. Nutrie se v těchto podmínkách rozmnožuje několikrát za rok, přičemž rodí čtyři až šest mláďat v jednom vrhu,“ uvedl před časem Ondřej Mikulka z Mendelovy univerzity v Brně.

Původně byla do Evropy přivezena jako okrasný druh do parků či zoologických zahrad. Ze zajetí pak samovolně pronikala do okolí, a to i na větší vzdálenost, problémem pro ni nejsou ani několikasetkilometrové přelety. V České republice byla poprvé zjištěna v roce 1979, pak až v roce 1993. První hnízdění byla prokázána roku 2008 v západních a jižních Čechách, již o dva roky dříve patrně zahnízdila i v Ostravě.

Podle Agentury ochrany přírody a krajiny ČR je hlavním problémem husic nilských jejich takzvaná teritorialita. „Jedinci agresivně vytlačují ze svého okolí i zástupce jiných druhů. Svou přítomností tak snižují počty hnízdících druhů v lokalitě,“ vysvětluje agentura.

Patří rovněž mezi druhy, které byly do Evropy nebo i do Severní Ameriky dovezeny ze svého původního domova v Asii záměrně, a to v 80. letech. Smyslem tohoto „přesídlení“ bylo, aby likvidovalo mšice a jiný hmyz, který škodí v zemědělství. „Tuto roli plní opravdu zdatně, bohužel vzhledem ke své žravosti ničí kde co, dokonce dovede požírat i larvy našich slunéček,“ říká Tomáš Görner z Agentury ochrany přírody a krajiny.

Poprvé se v české krajině objevil tento hmyz v roce 2006, od té doby se rozšířil po celé republice. Nejčastěji je k vidění v pozdním létě, kdy si hledá místo k přezimování, častokrát i v lidských obydlích. Oproti domácí berušce je větší a také nesmírně barevně variabilní. „Je známo okolo 200 barevných forem, z nichž více než 100 je pojmenovaných,“ uvádí ministerstvo zemědělství.

Mýval severní přirozeně obývá Severní a Střední Ameriku od jižní Kanady po Panamu. V Evropě se poprvé objevil v první polovině 30. let, kdy byl záměrně vysazen lesníky u německého Kasselu. Rozšířenou domněnkou je, že to bylo na podnět úřadu pro myslivectví, který vedl nacista Hermann Göring. Jak však před časem napsal list Die Welt, pracovníci hesenské správy lesů zjistili, že to není pravda, zmíněný úřad byl dokonce proti a Göring o tom zřejmě vůbec nevěděl.

K rozšíření napomohly také kožešinové farmy, odkud se zvířata dostala do volné přírody. V České republice jsou podle Agentury ochrany přírody a krajiny zatím dvě hlavní centra jejich výskytu, a to západní Čechy a niva řeky Moravy.

Problémem je, že se mýval stává konkurentem domácích druhů šelem, protože loví raky, obojživelníky, plazy nebo ptáky. Mývalové mohou také přenášet nemoci a parazity, například vzteklinu, psinku či škrkavku.

Do volné přírody se patrně dostal z akvaristických chovů. V České republice byl poprvé objeven na podzim 2015 v parkovém rybníčku na pražském Proseku, posléze se objevil na dalších místech. Když byl před několika lety nalezen v Prostředním rybníku v pražských Dolních Chabrech, magistrát nechal tento rybník vypustit.

Nebezpečí onoho invazního druhu je podle přírodovědců zejména v jeho schopnosti rozmnožovat se takzvaně partenogeneticky, tedy i z neoplozených vajíček. K založení životaschopné populace tak postačí jediná samička, která se dostane do volné přírody. Stejně jako další zavlečené severoamerické druhy raků je přenašečem račího moru – fatálního onemocnění pro domácí druhy, tedy raka říčního a raka kamenáče.

Před dvaceti lety byla zavlečena do Francie se zásilkou zboží z východní Asie. Od té doby se šíří západní Evropou. Podle zkušeností z Francie, Portugalska, Španělska a Belgie, tedy zemí, kde jsou k dispozici dlouhodobé údaje, je důležité zajistit okamžitou likvidaci nalezených hnízd. Kdyby se situce v prvních letech podcenila, sršeň se na území trvale usadí a její lidkvidace už pak bude velmi obtížná.

Sršeň asijská je nebezpečná hlavně pro včely, které napadá přímo v úlech. „Ohrožuje ale i volně žijící druhy hmyzu, protože se jimi živí,“ upozorňuje Agentura ochrany přírody a krajiny. Hnízda sršně asijské jsou kulovitého až hruškovitého tvaru a mají vchod z boku. Nejčastěji bývají vysoko v korunách listnatých stromů nebo v lidských stavbách, výjimečně i v zemi.

Je jednou z nejchovanějších sladkovodních želv na světě. Jen mezi lety 1987-1997 zamířilo z Ameriky do Evropy na 52 milionů exemplářů určených k prodeji. Právě z akvaristických chovů se tato želva dostala i do volné přírody, kde může narušovat rovnováhu sladkovodních ekosystémů. „Vypouštějí ji tam lidé, kteří si pořídili malou roztomilou želvičku a nepočítali s tím, že vyroste,“ říká Tomáš Görner z Agentury ochrany přírody a krajiny.

Česká zima těmto želvám zatím nedělá moc dobře, ale jsou známy případy, kdy přečkaly i chladné měsíce. Navíc s postupujícím oteplováním se jim mohou podmínky pro život ve zdejších podmínkách zlepšovat. První záznamy přes zimu přežívajících želv nádherných pocházejí z ostravských nezamrzajících kalových nádrží v blízkosti parovodního potrubí. Později lidé zaznamenali výskyt několika exemplářů například na dolním toku řeky Moravy.

Do Evropy se dostal jako okrasná rostlina. První zmínka o bolševníku velkolepém na českém území pochází z roku 1862, kdy ho vysadili a pěstovali zahradníci v zámeckém parku Lázní Kynžvart. Dnes patří mezi nejznámější a nejrozšířenější rostlinný invazní druh. „Dostal se do první desítky Evropu zamořujících invazních druhů, které se podepisují na ztrátě její druhové rozmanitosti,“ říká ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL).

Jakmile se někde objeví první kvetoucí rostlina tohoto druhu, zjara jsou kolem ní desítky malých semenáčků. Ty pak znemožní růst dalším druhům. Vedle negativního dopadu na biodiverzitu způsobuje bolševník i zdravotní rizika. Obsahuje toxické látky, které mohou citlivým lidem způsobit popáleniny až třetího stupně. Zcela zásadní je u tohoto druhu zamezit kvetení, respektive dozrání nové várky semen a tím i šíření rostliny dále do krajiny.

Původní domovinou této dřeviny je Čína. Do Evropy se dostala v druhé polovině 18. století. Z Braniborska, kde byl pajasan vysazen roku 1780, se šířil dál na východ, až se dostal do Čech – první zmínky pocházejí z roku 1874. V současnosti je v české krajině známo podle Agentury ochrany přírody a krajiny asi 200 lokalit, kde pajasan roste. Nacházejí se především v teplých oblastech jižní Moravy a v Polabí. Pajasan se rovněž pěstuje záměrně jako okrasný strom v desítkách zámeckých či městských parků.

„Proniká hlavně do travinných a skalních porostů, luhů, lesních světlin a rumišť a svým intenzivním vegetativním rozrůstáním zde decimuje původní, často hodnotná společenstva. Při kontaktu s kůží působí na citlivější pokožce kožní záněty. Jeho pyl je alergenní. Celá rostlina, zejména semena a kůra, je pro člověka slabě jedovatá. Pajasan také hostí řadu škůdců,“ vypočítává zdravotní rizika zmíněná agentura.

Pochází ze západní části Himálaje a do Evropy byla přivezena jako okrasná rostlina. Zaujala pravděpodobně svými nápadnými květy v široké škále barev od bílé až po temně fialovou, které se objevují od poloviny léta až do prvních mrazů. Poprvé byla pěstována ve Velké Británii ze semen zaslaných z Kašmíru do botanické zahrady v Kew v roce 1839. Zprávy o prvním pěstování v České republice pocházejí z roku 1846 ze zámecké zahrady v Červeném Hrádku u Jirkova.

„Netýkavka mění vzhled říčních břehů, kde tvoří souvislé porosty. Podporuje erozi půdy, neboť její kořenový systém je velmi mělký,“ uvádí Agentura ochrany přírody a krajiny. Další rizika jsou spojena s přetahováním opylovačů z květů původních druhů rostlin, ty pak mají nižší produkci semen.