Husitský biskup: Vánoce připomínají světlo v nás

Věnuje se duchovnímu doprovázení lidí, kteří trpí těžkými chorobami nebo mají psychické problémy od spirituálních krizí po úzkostné stavy. „To je skrze osobní rozhovory moje hodně častá práce. Oba vánoční dny kolem oslav narození Krista se ale snažím být primárně jen pro svoji rodinu a bohoslužby,“ vypráví muž, který je i hudebník a baví ho hloubka tvrdé metalové muziky. V rozhovoru se Seznam Zprávami se dostane i k duchovnímu odkazu nového koronaviru a člověka u konce s dechem.

Jak bude vypadat váš 24. prosinec?

Velmi pokojně, slavím vždy Vánoce s rodinou. Dopoledne chodíme u nás v Hodoníně koledovat, také držíme půst.

Co je to za tradici – dopolední koledování?

Naše šestičlenná rodina – tedy já s manželkou a naše čtyři děti – vezme hudební nástroje. Mám kytaru, žena flétnu a děti hrají na violoncello, dvoje housle a bubínek. Máme připravené dvě tři koledy a chodíme po přátelích, kteří se pravidelně ptají už od adventu, jestli dorazíme, že nás čekají. Zazvoníme, zazpíváme, dám požehnání pro všechny členy rodiny. Chvilku dáme čaj a jdeme dál.

A ten půst?

Dáváme si postní oběd ve formě čočkové polévky a takzvané bobálky s mákem, něco jako buchtičky, je to zvyk od nás ze Slovenska. Jinak se celý den nejí a po západu slunce, když zasedneme k štědré večeři, tak máme klasicky rybu a salát.

Chystáte i mši známou jako půlnoční?

Bohoslužbu dělávám 25. prosince ráno, další pak o den později. Takzvaná půlnoční mše se může sloužit i v pět odpoledne, v sedm nebo deset a někdy se koná opravdu hodinu před půlnocí, protože podle tradice se Kristus narodil o půlnoci z 24. na 25. prosince.

Na některých fotkách jste zachycen s kytarou i v kněžském rouchu. Hrajete na ni věřícím i o Vánocích?

Ano, hrávám na bohoslužbách docela běžně, takže také o Vánocích. Jednu z vánočních bohoslužeb mám dokonce takovou alternativní a při té hraju na kytaru vždy.

Jaký je rozdíl mezi klasickou vánoční bohoslužbou podle husitské církevní tradice a tou alternativní?

Na jednu stranu máme oficiální liturgii doktora Karla Farského, kterou naše církev používá a která má svoji historickou kontinuitu. Alternativní liturgii jsem vytvořil já v duchu starokřesťanské tradice. Některé části jsem zhudebnil a ty také hraju na kytaru, k tomu mě doprovází kolega na varhany nebo na violu.

V čem bych jako laik zažil rozdíl?

Oficiální liturgie může být pro laika méně pochopitelná a uchopitelná. Hodně se v ní zpívá, vyžaduje znalosti, lidé tedy vědí, co odpovídat, zapojují se. A proto jsem vytvořil tu druhou, i když slovo alternativní, to je jenom terminus technicus. Je to liturgie, kterou mohu odsloužit i s lidmi, kteří ani nemusí o křesťanství nic vědět, přitom se díky jednoduchosti krásně zapojí. Díky mantrickému opakování zpěvu to jde samo.

Je husitské pojetí oslav Vánoc jiné oproti katolíkům?

Vánoce vnímáme stejně. Možná je rozdíl v tom, že v naší církvi klademe důraz spíše na tichost Vánoc, určitou intimní rovinu, na zvnitřnění. Pro mě je důležité, aby lidé šli mystickou cestou. U nás nejsou bohoslužby tak pompézní. Není to taková masovka jako v katolické církvi. Ano, máme také slavnostní ráz, ale spíše v kontemplativní rovině oslav Kristova narození, samozřejmě zpíváme koledy.

Můžete přiblížit duchovní význam Vánoc v dnešní rychlé době?

Význam Vánoc má více úrovní. Mezi ty nejmarkantnější patří ticho a světlo. Když o vánoční noci vyjdete ven, do lesa, sám a vnímáte přírodu, vnímáte úžasné propojení s celým stvořením, posvátnou atmosféru, která nemá vysvětlení. Stačí jen být, naladit se, že jsem tady a teď a cítím úžasné tajemství v celém stvoření. To je to ticho. Z tohoto ticha zároveň vyzařuje světlo. Když se mu otevřeme, cítíme ho velmi živě.

Jako civilizace toto stále podvědomě vnímáme, takže jsme si vytvořili určité náhražky. Budovy, stromy, města se přes advent obalí světýlky, zatímco naši předkové zapalovali svíčky na věncích, protože očekávali příchod světla, Kristova světla do našeho srdce. A my jsme toto světlo vizuálně umístili do vnějšího prostoru, aby nám připomínalo světlo uvnitř nás.

Blikající světýlka tedy nemusíme vnímat jen jako vizuální ozdobu?

Světýlka jsou připomenutím. Říkají dodnes – člověče, je v tobě světlo Kristovo, spoj se s ním. Jenom jsme zapomněli na podstatu, že to světlo už je v nás. A advent symbolizuje zastavení, abychom ho uviděli. Jenže z adventu naše společnost vytvořila nákupní horečku. Lidé nakupují ještě víc než jindy. Světla z výloh a reklam nás oslepují natolik, že jsme ztratili pointu. Člověk, který chce jít do hloubky, se od tohoto všeho musí umět odpojit, aby objevil tajemství Vánoc v sobě.

Mluvíte o návratu světla a období Vánoc je spojováno i s předkřesťanskými oslavami slunovratu, se spoustou zvyků. Jak vnímáte tento aspekt svátku?

Vnímám ho jako stále pravdivý a autentický. Vánoce se kdysi slavily v den, který nyní připadá na takzvaný svátek Tří králů, neboli Zjevení Páně, to je 6. ledna. Termín změnil až císař Konstantin svým zejména politickým rozhodnutím, aby se pohanům zabránilo oslavám zimního slunovratu, když se v pozdně starověké římské říši uctíval kult slunečního boha Mithry. Oslava ve starém Římě ale netrvala jeden den, bylo to několik dní, bylo to spojeno i s nevázanými saturnáliemi.

Císař Konstantin ale měl i své duchovní rádce. Jeho rozhodnutí tedy nevnímám jenom jako politické, ale i spirituální a pravdivé. Staří křesťané vnímali to viditelné, fyzické slunce jako zhmotněný projev Krista. A vnímali to pravdivě, protože stejně jako Kristus, tak i slunce nám dává světlo, teplo a lásku.

Nejde o paralelu symbolickou, ale spirituální, která vychází z podstaty. Pokud je k vám někdo laskavý, co cítíte z takového člověka? Teplo a světlo na duši, cítíme se s ním podvědomě dobře. Stejně tak slunce dává celému světu světlo a teplo. To jsou atributy lásky. Duchovně to stejné dává Kristus. Slunovratové světlo, které přichází dnes odpoledne v pět hodin je Kristus, který se rodí (rozhovor vznikal v úterý 21. 12., pozn. red.). Stačí se tomu otevřít a vnímat.

K tomu tedy můžeme směřovat ztišením v adventní době?

Pro mě celé posvátné období začíná už na svatého Martina – 11. listopadu. V tomto období, které je předstupněm adventu, začínám vnímat stěhování síly přírody do země. Je to pro mě signál, že mám jít více do nitra, do duše, protože my lidé jsme součást přírody. V adventu pak už země zamrzá, alespoň v nedávné minulosti tomu tak bylo, a tím přechází do meditačního stavu. Stromy a keře se ocitly bez listí, byliny na pohled uschly, ale žijí. A na jaře se to ukáže.

Můžeme se přírodou inspirovat?

Ano, je to výzva – pojď i ty. Je tragédií naší společnosti, že se advent stal nákupní horečkou, a nikoliv bytím v meditaci. Když budeme sladěni s přírodou, může nás dovést automaticky do meditace ve světle, v tichu, v bytí. A síla adventních meditací je neporovnatelná díky období, kdy se Kristovo světlo opakovaně rodí.

Jak to myslíte?

Kristus se narodil před dvěma tisíci lety fyzicky, ale duchovně se rodí neustále, je to proces ve vesmíru. Nejde o bajku starých babiček, je to reálná Kristova síla, která vstupuje do duchovní roviny země a rodí se v nás. My lidé jsme součástí země. Neotevíráme se tedy pouze na slunovrat, ale už od svatého Martina až po konec vánočních svátků. Je to úžasné, požehnané období a čas Kristova narození do toho zapadá jako puzzle.

Tedy až po svátek Tří králů.

V křesťanské tradici je to první neděle po Třech králích, která ukončuje vánoční období, kdy se sundává výzdoba i stromek v kostele, přestávají se zpívat koledy. Ostatně tento název je lidový, folklorní. Oficiální název zní epifanie, což znamená Zjevení Páně. Kristus se v tento den zjevil světu. A přišli se mu poklonit mudrci, nebyli to králové. V původním řeckém biblickém textu je použito slovo „magoi“, takže doslova mágové – byli to perští hermetici, duchovně osvícení jedinci. Ve skutečnosti ani nevíme jestli byli tři, víme pouze to, že přinesli tři dary. Z toho se usazuje jejich počet. Třeba jich bylo pět…

Kdysi jste byl katolík, jak jste se stal husitou?

Vyrostl jsem v katolické rodině, ale katolíci mě na teologické fakultě nechtěli. To by byl delší příběh. Chtěl jsem studovat teologii a měl jsem s tím samé problémy. Nakonec jsem tedy vystudoval pravoslavnou teologii, následně jsem přešel do husitské církve, která je velmi otevřená, ekumenická, liberální. Jsem rád, že sama sebe vnímá jako společenství lidí, kteří jsou nedokonalí, obyčejní, mají své chyby a nevnímáme se jako elita, která by měla být vzorem pro druhé.

Jsme obyčejní hříšní poutníci za Kristem. A to se mi líbí. Je mi blízká tradice křesťanské mystiky a takzvaných pouštních otců, vnitřní modlitby… Vnímám bohatství této cesty propojení se sférou ducha, živý vztah s Bohem tady a teď, prožívání Boží přítomnosti kdekoliv jsme. Proto to předávám dalším lidem, aby mohli být naplnění, šťastní, aby rozvíjeli svojí lidskost a spirituální potenciál.

Zastihl jsem vás v kanceláři v Brně, ale působíte i v Hodoníně, kde žijete. Jak máte rozdělenou svoji službu biskupa a faráře?

Ano, mám dvě funkce. Jsem hodonínský farář a zároveň brněnský biskup, svoji pozornost proto dělím mezi tato dvě místa. V Hodoníně mám svoji farnost a v Brně mám biskupství pro region jižní Moravy. Bývám tady v Brně tak dva dny v týdnu, jinak vyřizuji věci po telefonu, e-mailem. Mám v kanceláři také výborné spolupracovníky, kteří zabezpečují potřebné věci a připravují třeba jednání a dokumenty k podpisu. Mám rád tyto prostory s velkým, vzácným, dřevěným křížem na stěně s ukřižovaným Kristem. V Hodoníně se zase věnuji farnosti a doprovázení lidi v jiném typu setkání.

Nedávno jste prodělal covid, jak se díváte na nemoci z pohledu člověka, který nežije pouze materiálním pohledem na svět?

Nemoci vždy vnímám z jejich vnitřní podstaty. Snažím se za nimi vidět symboliku, morfologii a duchovní odkaz, který nám přinášejí. Naše tělo zrcadlí, co se zrcadlí v naší duši. To je princip – jako v nebi, tak i na zemi. Jako nahoře, tak i dole. To, co se nám somatizuje, to nejprve zarezonovalo a proběhlo naší myslí i duší. Pokud přijde něco tak velkého, jako pandemie koronaviru, tak vnímám, že nemocné je celé lidstvo.

Jak to myslíte?

Korona zasáhla imunitní systém globálně, celosvětově. Příroda a vyšší moc, Bůh, který je za přírodou, nám říká – člověče, zastav drancování světa, neomezený a hrabivý přístup nemůže jít takto dále. Pokud se ale neumíš zastavit sám, zastavím tě já.

K tomu mi teď přichází – člověče, budeš u konce s dechem.

V neděli jsem měl v Hodoníně přednášku přímo o covidu a léčivých bylinách na virus SARS-cov2, který následně způsobuje chorobu covid-19. Mluvil jsem o duchovních odkazech, které nám tento koronavirus přináší. První z nich je, abychom se zastavili, začali žít ekologicky a s posvátnou úctou vůči přírodě. Druhý je ten, abychom dokázali žít bděle a zpřítomnit se, žít skrze naše smysly. Jinak nežijeme, ale pouze přežíváme. Covid nám omezil propojení se světem a zasadil tímto směrem ránu. Třetí rovina je právě ten zmíněný dech, přesně to, co jste zmínil.

Můžete to rozvést?

Covid nás všechny omezil na dýchání, nasadil nám roušky na ústa a nos. Začali jsme se bát svého dechu nebo aby se nás druzí nedotkli jejich dechem. Lidé bohužel na covid i umírají a nejčastěji na dýchací problémy a selhání plic. Kdo se ale věnuje dechovým cvičením a meditaci dechu, je daleko odolnější. Je to jako memento a připomenutí, abychom vnímali svůj dech, abychom si ho vážili, děkovali za něj a začali se ve svém dechu spojovat s Bohem a s bytím.

Víte, až když něco ztratíme, tak si začneme uvědomovat, že to bylo skvělé. Dokud všechno vidíme očima, tak to bereme jako samozřejmost a nevěnujeme tomu pozornost. Kdyby nám ale někdo zrak odejmul, zjistili bychom, jaký dar jsme měli. Po jeho návratu bychom si víc vážili, že můžeme vidět krásy světa a vesmíru. Ze své zkušenosti mohu říct, že díky koroně si mnozí lidé začínají uvědomovat svůj dech a vážit si jej. Můžeme se nadechovat s vděčností a láskou v srdci a také vydechovat lásku a vděčnost. Můžeme dechem šířit požehnání celému světu.

Jakou Kristovu myšlenku byste předal pro vánoční čas?

Vánoce bych určitě spojil s jeho myšlenkou, kterou řekl svým učedníkům: Milujte se navzájem tak, jako jsem já miloval vás. Kristova láska byla bezpodmínečná, univerzální, absolutní a všezahrnující. Byla to láska bez hranic, která nás přijímá takové, jací jsme. Tedy nic ve smyslu: Budu tě mít rád, až splníš to a to, nebo: Až když mi uděláš radost tím, že budeš mít dobré známky, jak rodiče často říkají dětem. My musíme dávat lásku, která si neklade podmínky: „Milujte se navzájem tak, jako jsem já miloval vás.“