Freeride lyžování je trochu jako surfovat na sněhu. Jak s ním začít?

Freeride lyžováním se rozumí jakékoliv lyžování mimo upravené sjezdovky a snowparky. Nejčastějším snem freeriderů je nadýchaný, hluboký prašan. Ten nejsušší se vyskytuje ve vyhlášených freeridových oblastech v Japonsku a na Aljašce. Prachový sníh ale padá všude, jen je trochu složitější ho najít.

Často za ním musíte vystoupat do míst, kam nevedou vleky. Nebo naopak sjet do údolí, ze kterého se složitěji dostává zpět k lyžařskému areálu. Jízda v prašanu ale stojí za to. Připomíná surfování, proplouvání krajinou s až meditativními pocity. Navíc v prostředí, kam se ne náhodou stahovali mniši všech možných náboženství – v odlehlých horách.

Při prvním hledání prašanu se nelze vyhnout dvěma situacím: špatným sněhovým podmínkám a lavinovému nebezpečí. Avšak tomu, kdo dvě zmíněné výzvy překoná nebo si nechá pomoct od zkušenějších, bude odměnou kombinace požitků, které lze stěží popsat slovy.

Podobnou radost z pohybu zažívají surfaři na vlnách, ostatně pohybově je freeridové lyžování surfování v lecčems podobné. Navíc se při freeridu dostanete na odlehlá, romantická místa.

Podobně jako slavný spisovatel Sir Arthur Conan Doyle, který své freeridové zážitky před 130 lety popsal takto: „Měli jsme radost, kterou žádné boty poskytnout nemůžou, jedině lyže. Třetinu míle jsme klouzali mírným svahem dolů, aniž bychom museli hnout nohama. V té neprošlapané pustině bez známek života, krom kamzíků a lišek, jsme bez námahy svištěli na lyžích.“

Největším strašákem freeridového lyžování jsou laviny. Lavina je sesuv sněhu - buď samovolný, například vlivem slunečního záření, anebo spuštěný dodatečným zatížením, tedy lyžařem. Vstoupíte na svah a sníh ujede – v lepším případě jen s vámi, v horším zasype i skupinu pod vámi.

V případě lavinové nehody existuje postup záchrany, který je nutné alespoň základně nacvičit před prvním výjezdem do terénu. Nezbytnou součástí výbavy do volného terénu je trojice: lavinová sonda, lopata a vyhledávač. K tomu se hodí i lavinový batoh.

Velmi důležitou ochranou před lavinovou nehodou je ovšem také lavinová prevence. Tedy minimalizovat pohyb v rizikovém terénu a mimo jiné dbát výstrahám proti lavinovému nebezpečí.

Na první freeride se rozhodně vyplatí najmout si horského vůdce s odbornou kvalifikací UIAGM, což je certifikát mezinárodní federace národních svazů horských vůdců. Postará se za vás o snížení lavinového rizika na vaší túře a přitom dokáže najít právě ten prašan, který je pro freeride ideální.

Čeští horští vůdci pořádají také freeridové kempy, které vyjdou levněji než horský vůdce pro jednotlivce. Vůdce vybere vhodnou lokalitu vzhledem k počasí, během túry vyhodnocuje lavinové riziko i vaše schopnosti a sjezdy upravuje tak, abyste z nich měli maximum.

Ostatně freeride je hlavně zážitek, výkon se u tohoto sportu měří celkem složitě. „Freeride je v úzkém slova smyslu hlavně o prožitku z plynulé rychlé jízdy vedené po logické a krásné linii. Z toho důvodu se přirozeným oceněním jízdy stává fotografie, video nebo on-line pohled na jízdu,“ říká Karel Kříž, vedoucí vzdělávání horských vůdců v ČR. Právě záznamy bývají také obvvykle součástí takových služeb.

Vzhledem k tomu, jak může být freeridové lyžování nebezpečné, opravdu dbejte na výběr kurzu a lektorů. Horští vůdci UIAGM mají vysoké standardy a jsou zárukou toho, že i v nebezpečných situacích budete v dobrých rukách.

Pokud přijmete, že riziko pádu laviny nelze nikdy zcela odstranit, ale budete se jej snažit minimalizovat, přijde na řadu druhé uvědomění – ne vždy jsou skvělé sněhové podmínky. Kdo chce lovit jen čerstvý prašan, musí sledovat, kdy sněží a mít možnost v ten správný čas vyrazit.

Prašanové okno trvá dva až tři dny. Po většinu zimy jsou však podmínky na horách proměnlivé a prašan najdete jen na svazích skrytých před sluncem. Dostat se k nim ale znamená probojovat se sněhem mokrým, rozbředlým, zmrzlým firnem a nejhorším možným sněhem pro lyžování, takzvanou krustou.

Lyžování v tak rozmanitém terénu je velkou výzvou a může značně potrápit i závodního sjezdaře. Nutné jsou totiž zcela jiné dovednosti než u lyžování na sjezdovce. Proto jsou k freeridu nutné dobré lyžařské dovednosti a průprava.

To nejjednodušší, co můžete udělat, pokud pokukujete po terénu mimo sjezdovky, je začít malými kroky. Končíte s lyžováním, když je odpoledne sjezdovka rozježděná? Tak jezděte dál a berte to jako trénink na freeride.

Zkuste vyhledávat terénní nerovnosti a udržet balanc při přejíždění nahrnutých muld. U křížení sjezdovek použijte zkratku neupraveným sněhem, nebudete první. Pozor při přejezdu hrany sjezdovky, bývá zde tvrdý schod. Ale hlavně se pak rozhlédněte, zda můžete zpět na sjezdovku vjet. Ostatní lyžaři vás nemusí vidět a případná kolize pak jde za vámi.

Jedno z prvních cvičení, které můžou praktikovat lidé, toužící po volném terénu, jsou přejezdy přes hranu sjezdovky. Ten okraj, který je nahrnutý rolbou, takový malý skokánek. Jedním obloukem ze sjezdovky ven, druhým zpět, a tak pořád dokola. Malé obloučky, velké…

Pro freeride je potřeba umět rychle reagovat na změnu terénu a podél sjezdovky to lze velmi snadno simulovat. Nezapomeňte ale, že i „malý freeride“ mezi sjezdovkami v areálu je stále freeride a i zde můžou padat laviny.

Absolvovat předtím alespoň víkendový kurz práce s lavinovým vyhledávačem, sondou a lopatou je nutností, stejně jako provozování této aktivity alespoň ve dvou. Pak to může být aktivita bezpečná zhruba stejně jako lyžování na sjezdovkách, kde zase hrozí pády ve vysoké rychlosti a srážky s jinými lyžaři – to ve freeridu odpadá.

Autor je novinář specializovaný na lyžování z magazínu Snow.cz