Z fotbalisty sklářským géniem: „Vezmete písek a uděláte vázu. Je to magie“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vlasy ledabyle stažené do culíku, volné jednobarevné oblečení a vlídný hlas, který v sobě nese zvláštní klid. To je Jan Plecháč, dnes přední český designér. K úspěchu měl nakročeno už jako student – jeho absolventská práce před patnácti lety oslovila odborníky natolik, že si v soutěži Czech Grand Design vysloužil titul Objev roku.

Kdysi vášnivý sportovec propadl kouzlu designérského řemesla, s hlubokou úctou k němu. Pracoval s různými materiály a jako vystudovaný architekt se pouštěl také do navrhování domů a interiérů. Pravidelně ale kroužil kolem skla. A našel v něm nakonec zalíbení natolik, že v roli kreativního ředitele Moseru posouvá tradiční českou sklárnu do nové éry.

Jeho kreativní svět má čisté linie, odvážná řešení i nadčasový styl. Obdivovat ho nyní můžete i v brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu díky právě zahájené retrospektivě jeho díla.

Svou bilanční výstavu jste pojmenoval Vzhůru! Proč?

Název v sobě nese několik rovin. První je osobní – jde o mou retrospektivu, která mapuje cestu od prvních důležitých projektů až po současnost. Na začátku té náročné patnáctileté cesty stál titul Objev roku v rámci Czech Grand Design, na jejím konci ocenění Grand Designér. Druhou rovinou je samotný prostor výstavy, protože instalace se nachází v obřím světlíku Uměleckoprůmyslového muzea Moravské galerie a působí, jako by se vznášela směrem k designérskému nebi. Jednotlivé roky a projekty se tam na sebe vrství.

Jsou na výstavě i novinky?

Ano, jedna byla nedávno představena v Paříži. Kromě toho je výstava „živá“, a to nejen pravidelnou obměnou exponátů, ale i tím, že mě na cestě vzhůru výstavou doprovází několik důležitých lidí, kteří mi hodně pomohli.

Můžete být konkrétnější?

Například Jura Pelcl (designér Jiří Pelcl – pozn. red.) sehrál klíčovou roli při mém diplomovém projektu a Maxim Velčovský mi zase otevřel dveře k Lasvitu. Jsou to lidi, kteří se zasloužili o to, že jsem se dostal tam, kde jsem. A tak jsme je trojrozměrně naskenovali a vytiskli do velikosti malých panáčků, které výstavou různě trousíme.

Profesor Jiří Pelcl vychoval spoustu skvělých designérů. Jakou radu vám dal?

Dal mi zcela jednoduchý, až obyčejný pohled na svět, že je důležitá lidská pokora. Toho si asi nejvíc vážím. On má přístup pragmatika. Přímého a upřímného. Potkal jsem víc takových lidí, třeba Liběnu Rochovou, kteří mají společnou takovou lidskou obyčejnost. Zní to divně, ale asi bych o nich mohl říct, že jsou sami sebou. To je velmi důležité, zejména v době, kdy se to vytrácí. A Jura tu pravost má. Na nic si nehraje, protože to člověka zbytečně zatěžuje.

Ze studenta mu vyrostl rovnocenný partner, svébytný autor. Změnilo to váš vztah?

No konečně mi nabídl tykání. Snad na to nečekal patnáct let, až dostanu toho „grand designéra“. Když jsem před lety přebíral cenu Objev roku, zapomněl jsem mu na pódiu poděkovat. Už od toho večera mě to hrozně trápilo. Pak jsme byli s tehdejším parťákem Henrym několikrát ve finále Czech Grand Design a já své ženě Markétě i Henrymu říkal, že musím tu cenu dostat a svou chybu napravit. Loni se mi ulevilo, když jsem na pódiu mohl konečně říct: „Díky, Juro!“

Tou cestou vzhůru jste šel mnoho let společně s parťákem Henrym Wielgusem. Měli jste úspěch, navrhovali jste pro prestižní značky jako Bomma, Cappellini, Menu, La Chance nebo Lasvit. Jaký byl váš tvůrčí přístup?

Nedělali jsme kvanta věcí, toho jsem se držel i později, když už jsem pracoval sám. Měli jsme jemné síto, jímž propadlo velmi málo věcí, které jsme opravdu chtěli zrealizovat. Naší metou nebylo dělat toho hodně.

Proč?

Nechtěli jsme dělat zbytečné věci a zaneřádit svět dalším čurbesem, to nebyl a není můj cíl. Naopak, důležité je být k sobě kritický a vybrat to, co dává smysl, co něčemu pomáhá nebo na něco reaguje. Toho není potřeba dělat tolik.

Zažil jste si za tu dobu i těžší chvíle?

Nejbolavější asi bylo, jak se některé projekty s firmami táhly léta. To už mi docházela energie a částečně i trpělivost, tak jsem se rozhodl dělat věci zase sám pro sebe. Dostalo mě do správných otáček, že můžu svobodněji tvořit a můžu být u samého zrodu. Když jsme dělali projekty pro sklárny, jezdili jsme na huť, kterou jsme si platili, a já jsem prototypoval. To mi vrátilo energii. Miluju, když se věci posouvají, ne když vám někdo říká, že to není možné, že to bude trvat dlouho, že to nejde. To vám žere děsně moc energie.

Vy jste vlastně k designu a architektuře přišel z úplně jiného prostředí – původně jste se věnoval sportu, hrál jste fotbal. Jak jste se dostal na tuhle cestu?

Jó, byl jsem sporťák. Je vtipné, že když si mě Jura Pelcl pozval na pohovor během talentovek, moc mu nevonělo, že hraju fotbal. Nakonec nás vzali dva fotbalisty, já hrál za Slavii a Zbyněk Krulich za Bohemku. Znali jsme se z hřiště, on byl útočník a já obránce.

Stále jste mi ale neodpověděl, kde se ve vás vzala touha jít uměleckou cestou.

Mám ji od útlého věku. Měli jsme rodinného známého, designéra, který za námi jezdil ze západního Německa. Byl jsem jeho aurou úplně unešený. Celý oblečený v černém jezdil v nejnovějším černém Porsche. Byl to fantastický chlap, měl skvělou ženu, vždycky to vypadalo, jako by za námi do východního bloku přijeli dva ufoni. Krásně kreslil a měl takovou tu ušlechtilou osobní kulturu, jestli víte, co tím myslím. A já jsem si řekl, že chci dělat přesně tohle.

Takže vyhrálo Porsche?

(smích) Jasně, stará sportovní auta jsou má slabost. Plním si tím klučičí sny. Tak jsem mámě v deváté třídě řekl, že jdu na střední umělecko-průmyslovou školu, ale máti mi povídá, že vůbec neumím kreslit. Zařídila mi přípravku u akademické malířky a pak už to znáte…

To bylo opravdu tak snadné?

Jak jste řekla, vidina Porsche byla dost silná motivace.

Poslední roky svou energii věnujete Moseru, slavné české sklárně, kterou jste jako umělecký ředitel převzal začátkem roku 2022. Tuhle firmu si většina lidí dlouho spojovala s těžkými vázami u babiček. Čím je i dneska přitažlivá?

Řemeslem. To je úplný základ. Je neskutečné, co se pod tou střechou odehrává, kolik řemesel je na jedné chodbě. Tohle ve světě jen tak nevidíte.

I když jste měl už dost zkušeností, byla to nová práce. Co pro vás bylo nejtěžší?

Z toho krásného, co Moser nabízí, byly nejtěžší barvy. S těmi jsem do té doby moc nepracoval, vždycky jsem barvou jen něco akcentoval. A teď jsem ve fabrice, kde je všechno barevné. Musel jsem se s tím srovnat a posunout to do kvalit současného světového designu, aby to zároveň rezonovalo u mladší generace. Po sto letech se tak budeme pouštět do úplně nových barev, které tvořím. Výsledky zatím vypadají super.

Co je z těch profesí v Moseru unikátní rarita, moserovská specialita?

Unikátní jsou naši rytci. Mistrovských rytců je na světě jen hrstka, a když jich máte několik pohromadě, je to fakt něco výjimečného. Mně osobně rytina na skle dřív nic neříkala, ale za těch pár let, co tvořím kolekce pro tchajwanského klienta, kde se jede čistě na rytinách, jsem k tomu získal hluboký respekt. Pak jsou tu naši brusiči a malířky skla – říkáme jim „zlatíčka“.

Zlatíčka?

Ano, starají se o pozlacování. Samotné nanášení zlata není až tak složité, ale leštění je úplná magie. Používají k tomu lešticí kameny, což je neskutečná rarita. V dnešní době vidět, jak někdo leští zlato oblázkem připevněným na tyčce, je skoro jako návrat do středověku. A přitom to dokonale funguje! Sklářství je plné těchhle fascinujících rituálů.

V jakém smyslu?

Celé je to úlet. Vezmete obyčejný písek, roztavíte ho a proměníte v nádhernou vázu nebo skleničku. Nejdřív se sklo „uvaří“, pak se tvaruje, brousí, maluje, zušlechťuje. Když na huti foukáte sklo, tvarujete ho a leštíte mokrými novinami – což mimochodem žádný moderní materiál nepřekoná – a pak sledujete, co z něho vznikne, to je prostě magie.

A přitom má sklo taky svou náladu, že?

Přesně. To je další stupeň té alchymie. Sklo si žije vlastním životem. Je to materiál, který nikdy nemáte úplně pod kontrolou. Stačí, aby byla jiná vlhkost, nebo aby písek nebyl „dobře vyspalý“, a už to neklapne. Není to jen o lidské zručnosti, je tam spousta proměnných, které prostě neovlivníte.

Jací jsou chlapi skláři?

Srdcaři. Musí být, jinak by tu práci nemohli dělat. Je to sakra těžká dřina v nevlídných podmínkách. Na huti je vedro, v brusírně máte neustále mokré ruce, bolí vás nohy, záda. Sklářství není pro slabé povahy. Musíte něco vydržet, ale když to máte v krvi, už si jiný život ani neumíte představit.

Když jste tam prvně jako umělecký šéf přišel, jak vás přijali?

Sklářská huť? To je takové předpeklí. Vždycky jsem říkal, že jsou to vlčáci a čekal jsem, jak si na mně smlsnou. To byly začátky. Teď jim říkám horalové. Jsou to sveřepí lidé, kteří si k sobě jen tak někoho nepustí. Ale když vidí, že s nimi sdílíte stejné hodnoty, přijmou vás. A pak zjistíte, že jsou to dobří lidi.

Dovolí si vám říct, že něco nejde?

Dnes už vím, co možné je a co není. Když mi řeknou, že něco nejde, snažím se s nimi hledat cestu. Nedělám naschvály, abych je drtil nesmyslnými nápady. Práce musí dávat smysl. Občas je ale trochu tlačím, protože z toho vždycky vzejde něco skvělého. Třeba když jsem přišel s první vázou Abbys, skláři se smáli: „Proč nám tohle děláš?!“ A já na to: „V klidu, příště to bude větší pohodinda.“

A byla?

No… s tou „pohodindou“ jsem tam zatím ještě nepřišel.

Působíte jako pohodář. Je to tak i na huti?

Snažím se, protože je to lepší než být předem naštvaný. Ego ve sklárně nevyhraje, naopak důležité je naslouchání. Někdy všechny trochu popíchnu, abych v nich probudil zápal, ale největší výhra je, když výzvu převezmou sami. Když se jim pak něco podaří, ta radost je obrovská.

Takže jste se v Moseru už zabydlel?

První rok jsem navnímával DNA. Vedení na mě netlačilo, věděli, že potřebuju čas. Nakreslil jsem cestu, kudy půjdeme a kdy změna začne nést ovoce. A ono se to do posledního puntíku opravdu stalo. Chvíli jsem sice neviděl břeh před sebou, ale plul jsem vytyčeným směrem. Důležité bylo to ustát. Dnes je jasně cítit, že se v Moseru něco děje. Stojíme na prahu další mety – říkám tomu Moser 2.0.

Jsme ve vašem pražském ateliéru a za vámi na stěně visí myšlenková mapa s hesly jako tradice i nové vize. Jak bude vypadat další cesta Jana Plecháče 2.0, který sotva čtyřicetiletý řídí velkou firmu, drží prestižní ocenění a má retrospektivu?

Mám z toho trochu husí kůži, jak mi to tady popisujete. Všechno je tak, jak má být. Řeka plyne a já jedu, vesmír se o mě postará. Co mu pošlu, to se mi vrátí, s tím jsem v míru.