Čtyři stupně, na zemi pastička na myši. Vítejte na zámku mimo sezonu

Vstup zakázán, stojí na cedulce vedle masivních dveří. Kastelán otáčí jedním z klíčů velkého cinkajícího svazku – on sem může. A my dnes s ním. Je sobotní dopoledne a v sezoně by se tady točily pětadvacetičlenné skupiny návštěvníků po deseti i po pěti minutách za sebou. „Dejte pozor, chodit se smí pouze po kobercích,“ žádá Radek Ryšavý i po pečlivém očištění bot od zbytečků roztátého sněhu.

Je potřeba nenarušit ochrannou vrstvu historických parket, ošetřených včelím voskem. „Voda by ho rozleptala, museli bychom to místo vydrátkovat a znovu rozleštit,“ vysvětluje kastelán složitý postup údržby, kvůli kterému by měli návštěvníci šlapat pouze na koberce i během sezony.

„Hlavním cílem je návštěvníkům představit dochované kulturní a umělecké hodnoty, kterými zámek disponuje. Každý rok přitom dostáváte otázku – A co máte nového pro letošní sezonu? Vím, že jsou kolegové, kteří odpovídají – Zaplaťpánbůh, už tři sta let pro vás nic nového nemáme,“ podotýká kastelán. Jak dodává, i když doprovodný program chystají, nejsou v první řadě kulturním domem ani galerií současných umělců.

Barokní zámek Vranov nad Dyjí se tyčí na velké skále nad řekou, což je pro tento typ stavby velmi netradiční. Vyrostl na místě dávného hradu, z jehož věží se do dneška zachovala jediná. Proti modré obloze na ní vlaje ve větru česká vlajka, vedle ní stojí už od druhé poloviny 19. století postava rytíře se štítem, na kterém je erb šlechtického rodu Stadnických. „Vlajku už na jaro budeme muset pořídit novou, silný vítr nám ji přes zimu vždycky roztrhá,“ poznamenává kastelán.

Zámek je oproti jiným poznat hned na první pohled díky dominantní oválné budově, ve které je samostatný velký sál, takzvaný Sál předků. Tam se dnes také dostaneme – bez jindy všudypřítomných návštěvníků i průvodců, kterých tu v sezoně rotuje po dvou prohlídkových okruzích i dvanáct najednou.

Nejprve ale procházíme chodbou s krásnými dveřmi do kanceláří. Jen na zdi visí obyčejná nástěnka s papíry potištěnými úkoly. Plán práce z poloviny prosince pokračuje podle rozpisu až do března, mimo obnovy oken či košů je tam poznamenaný třeba bod – strhat břečťan z mostu v prvním příkopu.

„Je to invazivní rostlina. Když je přebujelý, na čas ho zredukujeme, i když stejně zase vyroste. Omítky na pilířích mostu jsou přece jen křehčí než třeba kamenná hradba, a břečťan má tendenci je rozrušovat,“ vysvětluje kastelán. Pod jeho prsty se ozývá rychlé ťukání a pípání mnohočetného číselného kódu. Hotovo. Můžeme dál. Procházíme kolem dvou velkých papírových modelů zámku, jeden je dárkem od bývalé kolegyně, druhý od šikovného studenta.

Zámek je tak členitý, že než s opravami dojdete na konec, vypadá to, že budete muset začít zase od začátku. „To máte samozřejmě pravdu. Krásně se nám to potvrdilo při rekonstrukci střech trvající od roku 2016. Začalo se velkým Sálem předků a hlavním zámeckým traktem, šlo se tedy od východní strany po západní, kdy se pokračovalo budovami prvního nádvoří. Během několika let jsme zrenovovali i zámeckou věž a dva domečky u brány. A kdyby na to byly peníze, teď bychom opravdu mohli začít znovu od východu, tentokrát fasádami,“ krčí kastelán rameny.

Nyní se na zámku věnují například natírání oken. „Jsme teď ve fázi, kdy… Vidíte, já ani nevím, kolik jich tu přesně je. Ale hodně,“ směje se. „Jeden můj kolega říká, že i malý zámek má příliš mnoho oken na to, aby byla vždy dostatečně udržovaná. A Vranov je velký,“ podotýká a upozorňuje, že každý správný zámek by měl mít šikovné údržbáře. „Jsem rád, že tady takové máme. Mohli se pustit i do renovace částí oken, která jsou desetitabulková, a to v každém křídle. Očistit, odstranit starý kyt, vytmelit dřevo, přesklít prasklé tabulky…“

Radek Ryšavý je na vranovském zámku kastelánem od roku 2016. S hrady a zámky je však podle svých slov propojený odjakživa, protože část jeho rodiny pochází z východních Čech, kde se nachází malý zámek Skalka u Dobrušky.

Dnes už je soukromý, ale počátkem 80. let byl ještě přístupný veřejnosti. „Přímo pod zámkem bydlel můj strýc a jezdili jsme tam na prázdniny. Když jsem s ním zrovna nebyl na traktoru, tak jsem byl v pokladně zámečku, protože jsem bydlel přímo pod ním,“ vzpomíná.

Vždycky mu přišlo přirozené vyběhnout 110 schodů na malé nádvoříčko, kde seděla v pokladně milá paní kastelánka. Dokonce tehdy asi desetiletého chlapce zakomponovala do prohlídky zámku. „Mohl jsem jí nosit klíče a byl jsem šťastný. Na to, jak je Skalka malý zámek, má docela velké klíče,“ usmívá se dnešní kastelán Vranova nad Dyjí. Už jako chlapec tedy otvíral zámecké dveře a vítal návštěvníky slovy – Račte tudy.

Směr cesty Radka Ryšavého podpořila také publikace hradů a zámků východočeského kraje, která byla k dostání na pokladně. Lákala k návštěvám míst od Hrubého Rohozce na Semilsku po Lipnici na Havlíčkobrodsku. „Brzy jsem přišel domů s tím – mami, tati, bratře, sestro, mám plán! Budeme je všechny objíždět. Byl jsem takový poctivec, který si odškrtával, kde už jsme byli, a plánoval jsem, kam ještě musíme,“ popisuje začátky.

Aby se stal vytouženým průvodcem, musel si počkat, než mu bude šestnáct let. Hned jak to šlo, rozeslal žádosti, a vyšlo to na zámku v Náchodě. Postupně se stal průvodcem i na dalších místech – následoval překrásný zámek v Novém Městě nad Metují, také v Ratibořicích – v Babiččině údolí, nebo na zámku Žleby u Čáslavi, který se mu vždy nesmírně líbil.

Poslední štací před Vranovem byl zámek ve Slatiňanech, kde už byl zástupcem kastelána. „Když jsem byl osloven, promýšlel jsem to, a zjistil, že takovému úžasnému objektu, jako je Vranov, se nedá říct ne.“

Pokračujeme v zimní prohlídce po schodech do patra, a než vystoupáme do reprezentačních interiérů, probíráme téma obrazů na stěnách. Je tu zajímavý grafický soubor španělské jezdecké školy, která se dodnes zachovala ve Vídni. Dveře už se ale otvírají a na návštěvníka dýchá atmosféra až pohádková. Mohou za to i závěsy, které tlumí paprsky ostrého poledního slunce a změkčují pokoje do tlumených pastelových barev.

„Přímý sluneční svit interiérům dost škodí. Navíc teď slunce bývá nízko a prozářilo by nám úplně celou místnost,“ vypráví kastelán. Proto jsou přes zimu zatažené závěsy. Naopak všechny šuplíky, zásuvky a skříňky jsou pootevřené. „Znepříjemňujeme tím život červotočům a dalšímu škodícímu hmyzu, nemají průvan rádi,“ dodává.

Nábytek v komnatách je od podzimního úklidu seskupený často nesourodě v několika kusech pohromadě, zároveň je tak nachystaný na úklid jarní. Některé kusy jsou pod bílou pokrývkou, ale tentokrát tím není míněný napadaný sníh. „Je to něco, co dělávali už kdysi dávno naši předkové, když odjížděli do svých zimních rezidencí. Takovéto zámky totiž využívali především jako letní sídla,“ vysvětluje kastelán.

Když odsud podle něj cestovali, zpravidla do Vídně, do městských paláců, přesně takto je zakonzervovali. „Interiéry zatemnili, a nábytek a další předměty ukládali pod bílé lněné přehozy, kvůli světlu i kvůli prachu,“ podotýká Radek Ryšavý s tím, že na Vranově nemají velkou prašnost, takže jsou tu zakryté pouze některé kusy.

Dá se říct, že zámek si přes zimu dopřává zasloužilý odpočinek: „Objekt načerpává energii a my s kolegy také. Když v říjnu po náročné sezoně zavřeme, první týdny bez lidí si užíváme, uklízíme, opravujeme. Od ledna začneme chystat novou sezonu, ale v březnu už se těšíme, až návštěvníkům zase otevřeme. Je to koloběh.“

Na bohatě zdobeném stole v druhé místnosti upoutá pozornost vedle stříbrného svícnu a ornamentální skleněné dózy prostá bílá krabička. Je to teploměr s vlhkoměrem, ukazuje 4,2 stupně Celsia a vlhkost vzduchu 52 procent. „Bývá tady vždy a nestydíme se za to. Lepší, než abychom ji někde schovávali a lezli k ní po kolenou. Návštěvníci se díky tomu mohou doptat, co obnáší současná péče o památku,“ říká Radek Ryšavý a v následující místnosti ukazuje vedle zdobného kování na komodě nastraženou pastičku na myši.

V zimním období si nepřipadá jako samotář, protože přichází do kontaktu s kolegy, byť omezeně. „Jsme státní příspěvková organizace, takže máme jasně daný počet pracovních míst. Je to ale složitější, jako dědictví předchozích dob, kdy všichni pracovníci vranovského zámku nemají plný úvazek. V tuto chvíli třeba nemáme paní uklízečky, které nastoupí zase až v březnu, stejně tak jako jeden z údržbářů bude až od února. Podobně je to i se zahradnicí.“

Je fascinující stát v obrovském Sále předků bez velké skupiny. Jediným kusem nábytku je tady malý zlatý stůl, občas se tu konají svatby. Prostorem mezi sochami rezonují naše hlasy, kastelán ukazuje na část fresky nad vstupem. „Tady vidíte Vranov v době, kdy část byla ještě hradem. Tam, kde dřív stála gotická věžovitá kaple, už ale stojí tento Sál předků. Podívejte, tehdy tu ještě stály tři věže, nakonec zachovali jedinou,“ ukazuje rukou vzhůru.

S Radkem Ryšavým by se dalo povídat celé hodiny. Vycházíme zase ven, vyhlídka na nádvoří s krásným výhledem do kraje a městečko hluboko pod námi je před sněhem zakrytá plachtou. „Zakrýváme ji na zimu, aby netrpěla drsnými povětrnostními podmínkami, které tady často panují, a nemuseli jsme její povrch opravovat každý rok,“ vysvětluje kastelán na dohled od ceremoniálního schodiště se sochami antických hrdinů Hérakla a Aenea.

„Jsme tu primárně od toho, aby to, na co se tady díváme dneska my, mohli návštěvníci vidět třeba ještě za dvě stě let. Proto jsou důležitá pravidla jako nešlapat mimo koberce, nedotýkat se štukatur, neosahávat vzácné plátěné malované tapety. „Ve chvíli, kdy řeknete, že jsou to originály z 18. století, divil byste se, kolik lidí už natahuje ruku. Jenže kdyby si každý sáhnul, za deset let už tu tapetu nemáme,“ vysvětluje kastelán.

V následujících měsících se naleštěný mobiliář začne postupně vracet na své místo. Vrátí se i uklízečky a pomohou zámek nachystat na sezonu. Teprve podruhé po sobě bude zase otevřena věž s vyhlídkou, jeden z mála viditelných pozůstatků dob starších, než je barokní zámek.

„Přijeďte se podívat, až bude otevřeno. Od dubna do října. A dejte pozor, ještě v květnu je to uvnitř na zimní bundu,“ dodává kastelán a naposledy zarachotí jeho klíče u kované vstupní brány. Zámek pod tenkou vrstvou sněhu zase na chvíli zcela utichne.