Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Zapadlý jazyk, dýchání z úst do úst, stabilizovaná poloha, doporučení nehýbat s člověkem v nabouraném autě. Mýty nebo zkušenostmi dávno překonaná opatření? Přístup k první pomoci se postupně vyvíjí, a co se v kurzech na záchranu života učilo dříve, už dnes nemusí platit.
Své o tom ví doktor urgentní medicíny, záchranář Marek Dvořák, který pracuje jak u pozemní i letecké záchranky, tak i na urgentním příjmu největší české nemocnice. Vadí mu, že mnoho lidí umírá zbytečně, protože jim nikdo včas a správně nepomůže. Začal proto šířit osvětu o první pomoci na svém instagramu.
Magazín Seznam Zpráv
Cestování | Jídlo | Životní styl | Architektura | Historie
- Vetřelci v české krajině: 10 invazních druhů, jež ohrožují přírodu i zdraví
- Křišťálové lustry září v Kamenickém Šenově už tři sta let. Jak dnes vypadají?
- Váš nový přítel chlad: Zlepšuje zdraví i náladu. Pozvete ho domů?
- Roadtrip po Namibii. Dobrodružství, které musíte zažít
- Za husou i vínem. 10 tipů, kde si pochutnat na svatomartinských hodech
Dnes je z něj influencer v oblasti první pomoci, na instagramu ho sleduje více než 330 000 lidí, vyšla o něm kniha a na svých webových stránkách kryjemevamzada.cz ve spolupráci s herečkou a influencerkou Nikol Leitgeb nabízí za relativně nízkou cenu online kurz první pomoci. Během jedné hodiny sdělí vše podstatné, co o první pomoci potřebujete vědět.
Já jsem absolvoval několik kurzů první pomoci a vlastně si z toho pamatuji jenom zlomek. Máte svůj kurz koncipovaný tak, aby si z toho lidé pamatovali co nejvíc?
Přesně s tím jsem se potýkal, když jsem ten kurz tvořil. Lidé mi hodně psali, ať udělám nějaký ucelený kurz, ale takových jsem absolvoval spoustu a vlastně skoro žádný mě nebavil. A přitom je to téma, které docela „žeru“. Jenomže většina kurzů byly prezentace, kdy už u pátého slajdu usínáte. A já jsem pořád přemýšlel, jak to udělat, aby mě to bavilo, kdybych se na to díval já.
Jak jste na to tedy šli vy?
Asi jsme se trochu vydali na tenký led, když jsme zvolili formu, že to prolínáme s černým humorem, s nadsázkou lidem tykáme, a vytvořili jsme prostě jiný druh kurzu, než na jaký jsou lidé zvyklí nebo jaké se doteď dělaly. Hlavně je v nich kladený důraz na zásadní zákroky, které by měl člověk ovládat. A je vidět, že lidi to v drtivé většině chytlo.
Marek Dvořák
- Vystudoval 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 2013 nastoupil ke Zdravotnické záchranné službě v Hradci Králové, kde pracuje dosud – u pozemní i letecké záchranky. Působí také na urgentním příjmu největší české nemocnice v Praze Motole.
- Po setkání s influencerkou Nikol Leitgeb si před pár lety zřídil vlastní instagramový účet @dvorak155, který měl ke dni sepsání tohoto rozhovoru 336 tisíc sledujících. Zhruba rok nato vydal na internetu první online kurz první pomoci. Kniha o něm, Marek Dvořák: Mezi nebem a pacientem od Martina Moravce, získala cenu čtenářů v soutěži Magnesia Litera 2024.
- Marek Dvořák je otec dvou dětí. Na svém webu kryjemevamzada.cz uvádí, že se ve volném čase rekreačně věnuje MMA. Ale přiznává, že na to nemá moc času.
Říkáte zásadní zákroky – co hlavně by měl člověk umět?
Vycházím ze své praxe na záchrance, na urgentním příjmu a na letecké záchrance – přišel jsem „jen“ na čtyři stavy, které musíte vyřešit, než přijede záchranka. Všechno ostatní počká. Když někdo omdlí, nebo má problém s cukrovkou, nebo mrtvici, nebo si zlomí nohu…, tak to do příjezdu záchranky nemusíte řešit. I kdybyste na toho člověka ani nesáhli, záchranka se už o to postará. Ale u čtyř stavů člověk umře, pokud mu nepomůžete vy, a žádná záchranka s tím nic neudělá.
Které stavy to tedy jsou?
Typicky když se vám zastaví srdce, tak nemáte prokrvený mozek a ten umírá za šest minut hypoxie – tedy bez kyslíku. Celorepublikově nejlepší dojezdový čas záchranné služby na výzvě nejvyšší priority je osm a půl až devět minut. Takže když vám mozek umře za šest minut a záchranka přijede za devět, tak už přijede k mrtvole. Proto v takovém případě potřebujeme člověka, který postiženého udržuje při životě a tím nám ho pomůže zachránit.
Co dalšího sem patří?
Dalším takovým případem je dušení, protože když se dusíte, tak to z vás někdo musí dostat, jinak máte smůlu. Třetí situace je masivní krvácení – když z vás stříká krev, tak taky nemůžete deset minut čekat na záchranku. Poslední situací je oblíbené fotbalistické: když se někdo praští do hlavy a „zapadne“ mu jazyk – to je jeden z mýtů, jazyk nikam nezapadne. Postiženému je potřeba zaklonit hlavu, aby se mu uvolnily dýchací cesty. Na tyto čtyři situace je kurz hlavně zaměřený, a protože mezi sledujícími jsou velmi často dívky na mateřské, tak jsme tam dali i sekci pro děti, máme tam sekci o dopravní nehodě, něco o prevenci a pak tam máme rozhovor s operátorkou tísňové linky, která říká, jak účinně přivolat pomoc na čísle 155.
Jaké jsou největší mýty o první pomoci, když už jste nejméně jeden zmiňoval?
Většina lidí si myslí, že záchranka přijede hned – to už jsme si vyvrátili. Přijede nejdřív za osm až devět minut. Druhý mýtus je zapadlý jazyk – ve chvíli, kdy se někdo praští do hlavy a nedýchá, tak mu strčím prsty do pusy a vytáhnu ho. To je blbost. Nikomu nestrkejte prsty do pusy. Potom: Když má někdo anafylaxi, závažnou alergickou reakci, tak mu vrazím propisku do krku, aby mohl volně dýchat. To je taky nesmysl. To byste tomu člověku hodně ublížil. A pak ještě panuje mýtus při dopravní nehodě: Na nikoho nesahám, co kdyby měl něco s páteří.
Takže tohle neplatí?
My nově učíme, že pokud to jenom trošku jde, tak všechny z toho auta vyndat. Protože jedině tím zjistíte, jestli náhodou ten člověk nemá zástavu oběhu a nemusíte ho resuscitovat – i to totiž mohla být příčina nehody. To jsou všechny ty malé ťukance na Jižní spojce, kdy člověk sedí v bezvědomí za volantem, auto je v podstatě netknuté nebo jenom odřené a všichni se řidiče bojí vyndat, protože co kdyby měl něco s páteří. Ve chvíli, kdy dojde k takovému impaktu, že ten člověk bude mít něco s páteří, tak bude v autě tak zaklíněnej, že ho stejně nevyndáte. Proto to zjednodušujeme a říkáme: Všechny se pokuste z auta vyndat, jak jen to jde.
Co dýchání z úst do úst?
Dýchání z úst do úst je už taky dávno pasé, u dospělého člověka víme, že když mu budete po kolapsu osm minut stlačovat hrudník, tak to bohatě stačí a nemusíme do něj jako laici dýchat. Dýcháte jen v případě, že je to dítě, tam se to pořád vyplácí, protože mechanismus zástavy u dětí je trochu jinačí než u dospělých. Ve specifických případech, nebo když máte hodně podrobný kurz první pomoci, kde vás to dobře naučili a jste si tím jistý, tak můžete nasadit i dýchání z úst do úst. Ale když to nebudete dělat technicky správně, tak tomu člověku spíš ublížíte.
Při dýchání z úst do úst se ale sám vystavuju riziku, ne?
Ano, hlavní zásada první pomoci zní: Vždycky dbejte především na vlastní bezpečnost. Ať se děje cokoli. I u dopravní nehody – bezmyšlenkovitě se tam nehnat, ale nejdřív se podívat, jestli do mě nemůže nabourat jiné auto. Stejně tak nebudu skákat pro tonoucího, který je ještě při vědomí, protože by mě stejně stáhl dolů, spíš mu něco hodím. Nebudu dýchat do člověka, kterého neznám, má krev kolem pusy a mohl bych něco chytit. Vlastní bezpečnost je na prvním místě.
Co třeba helma u motorkářů? Sundat, nebo ne?
Velmi šetrně, ale vždycky sundat. Dřív se říkalo, že ne, ale někdo mu ji sundat musí a my potřebujeme zhodnotit, jestli dýchá, zaklonit mu hlavu, podívat se, jestli někde nekrvácí z hlavy, jak je při vědomí, jestli mluví a podobně. Helma je velmi nekomfortní a ve chvíli, kdy nejedete nebo se vybouráte, tak se vám v ní blbě dýchá.
Ještě jsme se ve škole učili stabilizovanou polohu. Platí alespoň ta?
Za deset let na vrtulníku letecké záchranky jsem u nikoho nepoužil stabilizovanou polohu. Myslím si, že to není úplně potřeba. To je dobré pro opilé lidi, když jdou spát, aby si lehli na bok. Nemusí to být stabilizovaná poloha, může to být jakákoli alternativa nebo její podoba. Zejména hodně opilí lidé jsou ohrožení tím, že vdechnou zvratky, tak ti určitě ať spí na boku, ale pokud řešíme první pomoc jako takovou – dopravní nehodu, zástavu, bezvědomí –, vždycky stačí být u postiženého, nechat ho ležet na zádech se zakloněnou hlavou, dívat se, jak dýchá. V případě, že zvrací, dát ho na bok, a až se vyzvrací, zase ho vrátit na záda. Na zádech je jediná správná možnost, jak zjistit, jestli dýchá.
Je v rámci poskytování první pomoci tak rychlý vývoj technik, že stojí za to si zopakovat pravidla jednou za rok či za déle, nebo se to stačí naučit jednou pro vždy?
Dobře víte, že cokoli se naučíte a delší dobu nepoužíváte, tak to zapomenete. Sám na sobě mám vyzkoušené, že jednou za půl roku by se to mělo opakovat. I když školíme naše lidi na nějakou dovednost, kterou využívají, tak jednou za půl roku po nich chceme, aby si to zopakovali a aby si to manuálně vyzkoušeli. Je také důležité říci, že náš kurz je online, čili je to teorie. Pokud si seženete kurz, kde si to všechno můžete prakticky vyzkoušet – obvázat končetinu, zaškrtit, resuscitovat, použít defibrilátor, je to k nezaplacení. Mechanická paměť je velmi důležitá, náš kurz je první krok, ale určitě je dobré si to vyzkoušet i prakticky.
Hodně se mluví o zneužívání záchranky, jaká je vaše zkušenost?
U letecké záchranky je expozice závažných věcí velmi vysoká, naopak na urgentu to skoro všichni pacienti, o které se staráme, přežijí a až polovina lidí, kteří přijdou na urgent, z něho odchází rovnou domů – ani je nehospitalizujeme, jenom je zaléčíme. Když si myslím, že mi jde o život, a zavolám si záchranku, tak je to naprosto v pořádku. To není zneužití, ani když se potom zjistí, že to byla blbost. Ale to nemůže laik vědět.
Hodně se začínají ve městech instalovat místa s defibrilátory. Dokážu to jako laik použít?
To je naprosto zásadní věc pro přežití pacienta s komorovou fibrilací, což je většina dospělých se zástavou oběhu. A zvládne to kdokoli, to je naprosto blbuvzdorné. Nejde tím ublížit, má to jenom dva knoflíky, jeden na zapnutí, jeden na výboj a dvě samolepky, které nalepíte na hrudník podle vyobrazení u přístroje a je to. Samozřejmě lepší je, když s tím pracuje poučený člověk, který s tím umí zacházet. Ale i když není, tak to je opravdu velmi jednoduché.
Jak na masáž srdce:
Má to nějakou ochranu proti chybám laiků?
Kdybych si teď na sebe nalepil defibrilátor a zapnul ho, tak mě nezabije, jenom ohlásí, že výboj není doporučený, a je to vyřešené. On nedá výboj ve chvíli, kdy to není potřeba. To je naprosto bezpečné zařízení.
Jak poznám, že má člověk zástavu?
Poznáte to tak, že dotyčný nereaguje, nedýchá nebo dýchá jakkoliv jinak než normálně. Pak má zástavu a srdce je potřeba resuscitovat. Se zbytkem vám pomůže operátor tísňové linky.
Svůj kurz první pomoci do konce září nabízíte zdarma, díky partnerství jednoho diskontního řetězce. Jak to vzniklo?
Na teambuildingu toho řetězce jsem měl vloni školení první pomoci. Zúčastnilo se ho jenom pár lidí a nakonec mě oslovili, že by bylo fajn, kdyby můj online kurz mohli věnovat všem svým devíti tisícům zaměstnancům. Absolvovali kurz a představte si, že do měsíce jsme měli už tři záchyty – přímo na prodejnách zachránili zákazníky. Jeden z nich byl pán před obchodem v Jaroměři, který měl zástavu srdce a vedoucí prodejny ho úspěšně resuscitoval. Na to konto se zrodila myšlenka darovat můj kurz co největšímu počtu lidí. Já vlastně celý život nedělám nic jiného, než že informuju, jak poskytovat první pomoc, jaké jsou mýty kolem první pomoci a podobně. Takže vidina, že to dostanu mezi co nejvíce lidí, mě nadchla. Od doby, kdy jsme to spustili, využilo téhle možnosti padesát tisíc lidí.
Kam byste se chtěl s vaší aktivitou ještě posunout?
Už teď to brutálně překonalo moje očekávání. Píšou nám lidi, že díky tomu, že viděli náš kurz, zachránili někomu život. Zrovna dneska mi psal pán, že zachránil život tatínkovi. Minimálně to lidem dodá klid ve chvíli, kdy se stane průšvih, protože aspoň trošku vědí, co mají dělat. Takže za mě to už dávno splnilo to, co to mělo splnit. Já jsem za to nesmírně šťastný a samozřejmě můj cíl je, aby co nejvíc lidí umělo poskytnout první pomoc. Aby když k nim přijedeme a pomůžeme, mohli jsme jim říct: Zachránil jste tomu člověku život. To je nejkrásnější věta, kterou můžu na záchrance říct.