Chcete si udržet paměť až do stáří? Zahoďte chytré telefony, radí expertka

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Málokdo si nestěžuje na svoji paměť. Zapomínání je asi nejčastější jev, který se prohlubuje s přibývajícím věkem. Někdo se spokojí s konstatováním, že je prostě starý, a tak si nemůže všechno pamatovat. Jiný by s tím něco rád udělal a vrátil svou paměť do doby, kdy mu ještě bylo -náct nebo -cet.

Je něco takového vůbec možné? A dá se efektivně trénovat paměť, abychom neustále něco nezapomínali? Seznam Zprávy se na to zeptaly Petry Steinové, trenérky paměti a místopředsedkyně České společnosti pro trénování paměti a mozkový jogging.

Jací lidé k vám chodí trénovat paměť a v čem takový trénink spočívá?

Chodí k nám většinou lidé, kteří dojdou k závěru, že už jim hlava neslouží tak, jak by si představovali. Trápí je, že si sem tam nedokážou vzpomenout na věci, které znali, a vnímají, že uložit do dlouhodobé paměti nové informace je pro ně čím dál tím obtížnější. Pokud ale pochopí, že mozek funguje v šedesáti letech jinak než ve dvaceti, a naučí se využívat jeho schopnosti, zjistí, že zapamatovat si mohou absolutně cokoli.

Jak tedy pracuje mozek starších lidí?

Nejde jen o lidi v důchodovém věku. Spousta z nás z vlastní zkušenosti ví, že třeba ve třiceti letech už si nejsou schopni zapamatovat nové informace tak snadno, jako když jim bylo patnáct. Naučit se něco nazpaměť se pro ně stává hororem. Paměťová schopnost se totiž se vzrůstajícím věkem postupně transformuje z mechanické na logickou. Zároveň s ní se ale posiluje i schopnost zapamatovat si abstraktní pojmy a obrazy. Zjednodušeně řečeno – přibližně do pětadvacátého roku života dokáže náš mozek nasávat nové informace jako houba, ale když dozraje, začne nové informace navazovat na to, co jsme do mozku do té doby uložili. Navazuje nové informace na staré pomocí takzvaných asociačních háčků.

Můžete to víc vysvětlit?

Pokud jde o paměť, naši schopnost pamatovat si nové věci ovlivňují naše znalosti. Proto platí, že čím víc toho víte, tím lépe si pamatujete. Tím jednodušeji totiž můžete vytvářet paměťové háčky. Bohužel pokud člověk v hlavě nic nemá, není na co navazovat. To je nevýhoda u lidí, kteří si myslí, že je zbytečné něco ukládat do paměti, protože přece jen stačí zmáčknout tlačítko vyhledávače a ten jim všechny informace naservíruje na stříbrném podnosu.

Dobře, ale že člověk zapomíná, to je prostě fakt…

Samozřejmě, zapomínání je zcela přirozený proces, který nás chrání před přehlcením. Když do našeho vědomí vstoupí nějaká nová myšlenka nebo vjem, nedojde automaticky k jejich uložení do dlouhodobé paměti. Protože kdyby se tak stalo, brzy bychom se utopili v množství bezvýznamných informací.

Jak tedy paměť funguje?

Většinu věcí, které procházejí naším mozkem, si nepotřebujeme pamatovat déle než malou chvilku, kterou strávíme jejich vnímáním nebo případnou reakcí. Nové informace zůstanou uchovány v jakési provizorní čekárně, jíž říkáme pracovní paměť. Tady vyčkává všechno, co v dané chvíli lomcuje naším vědomím. A jen pár vyvoleným je nakonec dovoleno vstoupit do onoho ráje dlouhodobé paměti, která sídlí v našem neokortexu.

Pracovní paměť mají i počítače…

Pracovní paměť má zásadní roli, protože slouží jako filtr mezi tím, co potřebujeme vědět a co nikoli. Problém nastává ve chvíli, kdy je náš mozek přesvědčen o tom, že telefonní číslo kamarádky nebo datum, kdy padla Bastila, není pro naše přežití zásadní. A tak pokud si něco takového chceme zapamatovat, musíme to znovu a znovu vracet do čekárny, ze které je to opakovaně vyhazováno, až do chvíle, kdy se jednoho dne náš mozek unaví a řekne si: tak jo.

Když k tomu tedy člověk správně přistupuje, může si pamatovat hodně věcí i ve vyšším věku?

Spousta lidí si vzpomíná na to, jak jim to myslelo, když byli mladí. Říkají si, že když se dokázali tehdy naučit nazpaměť cokoli, měli by to dokázat i teď. A jsou nemile překvapeni, že tomu tak není. Někteří kvůli tomu dokonce získají pocit, že blbnou. My jim ale na kurzech dokazujeme, že tomu tak vůbec není. Lidé od nás odcházejí s tím, že jsou schopni třeba v osmdesáti letech odříkat zpaměti pí na sto desetinných čísel.

K čemu je mi znalost pí na tolik desetinných čísel?

Umět pí na sto desetinných čísel k životu určitě nepotřebujete, ale změní vám to pohled na sebe a svou schopnost pamatovat si.

Máte nějaký konkrétní příklad?

Měla jsem na kurzu paní, která mi plakala na rameni, že už jí dcera nechce půjčovat vnoučata. Myslím, že tam zazněla i slova o lehké demenci. Když se ale maminka na našem kurzu naučila pí na sto desetinných čísel a následně je své dceři předvedla, tak ta na ni okamžitě změnila názor. Dokonce se jí omluvila za to, že si myslela, že by se nedokázala postarat o svoje vnoučata. Protože v jejích očích maminka dokázala něco, co by ona sama nikdy nedokázala.

Co ale ten pohled na sebe samého?

Nejde jen o to, že zapamatováním si něčeho „nezapamatovatelného“ změníte pohled svého okolí na vás. Změníte především vnímání sebe sama. Zjistíte, že limity si ve své hlavě nastavujete jen vy sami a že nic není nemožné. Platí to samozřejmě ale i naopak. Pokud si budete každý den říkat, jak jste hloupý a že si nic nepamatujete, tak se to může opravdu stát.

Jaké metody trénování paměti na kurzu učíte?

Jde o techniky, které používali už staří Řekové a Římané. Pokud si chtěli něco zapamatovat, nemohli si dělat poznámky na papír, používali k tomu mnemotechniky. Když zvolíte správnou mnemotechniku, dokážete si opravdu zapamatovat mnohé. Třeba seznam dvaceti nejdelších českých řek tak, jak jdou za sebou, všechny pražské mosty nebo nákup o sto položkách. Když pochopíte, jak mnemotechniky fungují, můžete je aplikovat na vše, co si potřebujete zapamatovat, a pamatovat si to skutečně budete.

Může si člověk nějak trénovat paměť sám?

Rozhodně. Nejjednodušší je, když si přestanete vše psát. Když jdete třeba na nákup, napište si seznam, ale nechte ho doma a nakupujte z hlavy. My jsme dnes také zvyklí používat ke všemu techniku. Na jedné straně nám sice usnadňuje život, na druhé straně nás ale nenutí používat náš mozek aktivně. Schválně: Kolik telefonních čísel znáte nazpaměť? A kolik jste jich znali před třiceti lety?

Pomůže tedy i omezit použití technických vymožeností?

Ano. Všichni dnes jezdíme podle navigace. Zkuste se ale někdy podívat do mapy a jet podle ní. Nebo zajděte do knihovny. Hledat informace v knihách je samozřejmě zdlouhavější než zadat heslo do internetového vyhledávače a čekat, co z něj vypadne. Ale takhle získané informace vám v hlavě vydrží mnohem déle. Dnešní padesátníci a starší si ještě pamatují na dobu před příchodem nových technologií. Jaké to bylo, jak si zjišťovali informace, co všechno si museli pamatovat, jak aktivně používali mozek. Dnes se ale spoléhají jen na techniku.

Pamatuju si, že jsme znali zpaměti i jízdní řády.

Někteří z nás určitě. Chápu, že naučit se nazpaměť jízdní řád je dnes asi pro většinu lidí něco nepředstavitelného. Ale telefonní čísla byste znát měli.

Proč právě telefonní čísla?

Před dvěma lety jsem zachraňovala u nás v Libni třicetiletého učitele, kterého porazila tramvaj. Srazila ho, když přecházel přes ulici s mobilem v ruce. Měl rozdrcenou pánev a lehčí zranění páteře. Trpěl silnými depresemi a tehdy se vracel od svého psychologa domů. Když jsme čekali na sanitku, poprosil mě, zda bych zavolala jeho přítelkyni, aby se o něj nebála. Problém byl v tom, že během srážky s tramvají se kromě jeho pánve rozbil i jeho telefon. A on neznal zpaměti jediné telefonní číslo! Nechci si ani domýšlet, jakým očistcem musela procházet jeho rodina, když nedorazil domů.

Dobře, nehoda se může stát, ale pravděpodobnost není zas tak velká…

Nemusí vás ale nutně srazit tramvaj. Stačí, že se vám třeba jen vybije telefon a potřebujete dát vědět domů, že jste v pořádku. V tu chvíli jste ztracený, protože neznáte číslo na manželku, přítelkyni… Takže já vždycky říkám, že z mého kurzu neodejde nikdo, kdo nebude znát alespoň tři telefonní čísla svých nejbližších.

Co třeba křížovky?

Luštění křížovek vám rozhodně nemůže uškodit. Pokud ale luštíte křížovky už dvacet let, začnete po čase do políček jen automaticky doplňovat omezenou zásobu slov a to už nemá s aktivním trénováním paměti nic moc společného. Zkuste raději začít dělat věci běžného, každodenního života jinak.

Jak?

Třeba tak, jak jste byli zvyklí, když ještě nebyl internet a chytré mobily. A také se snažte každý den dozvědět něco nového. Je úplně jedno, o co se zajímáte, nejdůležitější je samotná zvídavost. A úplně nejlepší je, když se o nově získané znalosti okamžitě podělíte s někým dalším, protože tak si zároveň ověříte, že jste si je zapamatovali. Pokud vám totiž zvídavost vydrží, váš mozek nebude hloupnout ani v devadesáti, můžete se učit po celý život. V každém mozku – a nezáleží na tom, kolik je vám let – jsou totiž oblasti, které zůstávají stejně výkonné jako v mozku dítěte.