České sklo stále udivuje svět. A je i dobrou investicí. Poradíme, kdo je v kurzu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Sklo od českých umělců a umělkyň je ceněné u nás i v zahraničí už velmi dlouho. Během své několikasetleté tradice si vybudovalo výbornou pověst. Města jako Nový Bor, Kamenický Šenov či Železný Brod už za Rakouska-Uherska zásobovala užitkovým sklem celou Evropu.

Vysokou kvalitu se podařilo udržet i po roce 1948, kdy po odsunu Němců, který už sám o sobě byl pro celý obor dost zásadní ranou, došlo ke znárodnění skláren. Právě v 50. a 60. letech 20. století se navíc objevili nadaní sklářští výtvarníci, kteří svým pojetím práce se sklem předběhli svět tím, jak se soustředili na volnou autorskou tvorbu.

„Výroba stagnovala, nepodléhala zákonitostem běžného marketingu, a tak se do výroby dostával jen zlomek vynikajících návrhů vysoce kvalifikovaných výtvarníků, kteří nebyli jako designéři dostatečně využití. Tradičně vysoce vzdělaní skláři se proto dali na tvorbu jinak zaměřenou, kterou ovšem ihned prorazili v zahraničí,“ konstatuje Sylva Petrová, kurátorka sbírky moderního skla Uměleckoprůmyslového muzea na stránkách tohoto muzea.

Osobnosti jako Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, René a Miluše Roubíčkovi, Pavel Hlava, Václav Cigler, Vladimír Kopecký, František Vízner nebo Karel Wünsch zkoumali nové přístupy ke sklu a jeho zpracování a postupně se prosazovali nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí.

Představitelé tehdejšího režimu totiž brzy rozeznali, jaké přednosti umělecké a technologické kvality díla českých sklářů mají. Proto je rádi prezentovali na Trienále užitého umění v Miláně nebo na EXPO v Bruselu 1958 či v Montrealu 1967, kde jejich díla sklízela obdiv.

Jistou dobu se tak zdálo, že mnozí z těchto tvůrců jsou zastoupení ve sbírkách primárně v zahraničí. Po 90. letech, kdy se začali objevovat sběratelé i v Česku, se to však změnilo. Sbírání skla má přitom jednu velkou výhodu –⁠⁠ finančně je stále dostupnější než například malby. Ateliérové unikáty z dílny Libenský a Brychtová jsou již sice drahou položkou, i bez nich je však možné budovat sbírku sériového skla od těch nejlepších.

Právě jména Libenského a Brychtové ukazují, že autorské kusy od českých sklářských umělců se prosadily i na aukcích. Například v roce 2024 se v dražbě 1. Art Consulting vydražil rozměrný skleněný objekt Prostor VI od této světově proslulé dvojice za téměř 2,2 milionu korun.

Samotná Jaroslava Brychtová se pak podle ročenky Art Plus dostala mezi desítku nejdražších umělkyň v roce 2023 – její objekt Pták z roku 1994 se vydražil za více než 3,7 milionu korun.

Dílo Libenského a Brychtové vydražené v Paříži za 45 500 eur (cca 1,2 milionu Kč):

V případě aukcí se ukazuje, že vysokých cen dosahuje i současná sklářská tvorba. Zůstaneme-li u výsledků dražeb za rok 2023, objekt Stromy rostou do nebe od Ronyho Plesla z roku 2022 byl šestým nejdražším vydraženým dílem.

Dílo odkazovalo na autorovu ceněnou prezentaci na Bienále v Benátkách 2022 v renesančním kostele Santa Maria della Visitazione. Téměř tunovou realizaci vytvořil sochař, designér a profesor UMPRUM Rony Plesl spolu se sklářským expertem Jiřím Šínem technologií tavení a lití křišťálového skla.

Podle čeho se ale rozhodovat, pokud chceme nakupovat sklo? „Doporučil bych se zorientovat v zavedených autorech, u nichž bych nejdříve nastudoval jejich nejvýraznější tvůrčí období a z něj bych si vybral několik stylově charakteristických děl,“ radí Adam Hnojil, analytik investičních příležitostí investičního fondu Pro Arte.

Pokud je pro vás investice zásadní nebo chcete do skla investovat větší obnos peněz, podle Adama Hnojila je dobré zkusit před nákupem kontaktovat odborníka na dané téma. Oslovit je možné kurátory ze sbírkotvorných institucí, na sklo se orientuje i řada soukromých galerií.

Při výběru konkrétních kusů je podle Hnojila dobré, aby to bylo certifikované nebo publikované dílo. „Snažil bych se zjistit, kolik bylo vytvořeno odlitků. S ohledem na křehkost skla je pak dobré dát si pozor i na stav, zda není exemplář poškozený,“ upozorňuje Adam Hnojil.

Stejně jako u investice do obrazů či soch ale platí jedno: vybírat byste si měli objekty nejen podle ceny a investičního potenciálu, ale i podle toho, nakolik vás oslovují a dělají vám radost. Pravděpodobně s těmito kusy budete žít, proto je dobré volit to, co se vám líbí, bez ohledu na cenu.

Jmen, která jsou mezi sběrateli nyní populární, je podle Adama Hnojila několik. „Zlatým standardem jsou ikony Libenský/Brychtová, Roubíček, Pavel Hlava, František Vízner, Zdeněk Lhotský, Václav Cigler. Z mladší generace rezonují Martin Janecký nebo Rudolf Burda,“ vyjmenovává odborník.

Níže příklady několika současných umělců, do jejichž děl stojí za to investovat.

V českém prostředí se Martin Janecký zcela vymyká. Jak svými realistickými skleněnými skulpturami, tak uměleckou dráhou. Sklu se začal věnovat už jako dospívající –⁠⁠ začal studovat v Novém Boru, s plným zápalem se vedle toho ale i pustil do práce ve sklárně. S nadsázkou se o něm dalo říct, že byl nejmladším sklářským mistrem.

Pak se však rozhodl odejít do světa. Cestoval a získával zkušenosti v Evropě i mimo ni, především však studoval na sklářské škole v Pilchucku ve státě Washington, u významných umělců Richarda Royala a Williama Morrise. U nich si mistrovsky osvojil techniku tvarování horkého skla metodou „inside sculpting“, kterou vytváří realistické plastiky hlav, zvířat, figur apod.

Je to technicky náročná práce, kterou ve světě zvládá jen pár mistrů a která vyžaduje rychlost, přesnost a neustálou koncentraci. Díla se totiž foukají a modelují ze žhavého skla bez jakýchkoliv forem.

Martin Janecký tak každou sochu tvaruje pomocí kovových nástrojů, kdy otevírá nafouknutý tvar na druhém konci bubliny a modeluje ho zevnitř. Jeho práce, které byly vystaveny po celém světě, jsou zastoupeny ve státních i soukromých sbírkách v Česku i v zahraničí. V roce 2019 Janecký založil na Malé Straně v Praze vlastní sklářskou huť – Janecký Studio.

Věnuje se volné umělecké tvorbě a také interiérovému designu, vytváří návrhy pro malosériovou i velkosériovou výrobu, jako produktový designér spolupracoval s firmami, jako jsou Lasvit, Rückl, Bomma, Moser nebo Preciosa. Vede ateliér skla na pražské UMPRUM, kde formuje novou silnou generaci sklářských umělců a designérů.

Není divu, že jméno Ronyho Plesla znají i lidé, kteří se jinak o sklo tolik nezajímají. Práce tohoto mezinárodně uznávaného tvůrce, který zkoumá možnosti skleněné plastiky, je přitom unikátní v tom, jak propojuje historii se současností a tradice s modernou. Zkoumá hranice současného umění, technologie a vždy umí svým dílem překvapit.

Plesl svou práci představil publiku v řadě respektovaných galerií a v roce 2022 i na jedné z nejprestižnějších přehlídek současného umění Benátském Bienále. Jeho projekt Stromy rostou z nebe, představený v renesančním kostele Santa Maria della Visitazione, měl podobu tří vertikálních křišťálových stromů a jednoho horizontálního kmene ve smaragdově zářivém uranovém skle. Během sedmi měsíců ho zhlédlo téměř sto padesát tisíc návštěvníků.

Sochař, malíř, designér, člen skupiny Tvrdohlaví, žák profesora Libenského. A především fenomenální sklář, který se prosadil v zahraničí jak svou vlastní tvorbou, tak tím, jak náročné projekty dokáže ve svém studiu v Pelechově u Železného Brodu zpracovat pro jiné designéry.

Asi nejslavnější z těchto prací je unikátní skleněný sarkofág pro dánskou královnu Markétu II., vyrobený podle návrhu sochaře Bjørna Nørgaarda a dokončený po několika letech práce v roce 2020.

Nørgaard několik let jezdil po světě a hledal, kdo by dokázal ztvárnit jeho vizi, až se setkal se Zdeňkem Lhotským. Ten si sice uvědomoval, jak obtížná tato práce bude a co vše se může stát, ale zároveň zde neviděl problém. A opravdu –⁠⁠ sarkofág, poskládaný z několika obrovských kusů, které trávily v peci různou dobu od 3,5 do 4,5 měsíce, po několika letech dokončil.

Neméně ceněné jsou i autorské práce Zdeňka Lhotského. Unikátní je přitom jeho technika vitrucell, barvení skla uvnitř hmoty. Díky ní dokáže Zdeněk Lhotský z křišťálového skla udělat barevné s plástvovou strukturou. Během let přitom tuto techniku vyladil k širokému spektru barev. Autorsky z něj tvoří tři tvary – sloupy, kostky a mísy, které bezesporu zazáří v jakémkoli interiéru.

Pokud někdo navštíví degustační večeři v restauraci Štangl, kromě chutí ho mohou zaujmout i skleničky nebo skleněné talířky a tácky. I sem totiž umělecká sklářka a výtvarnice Eliška Monsportová, která tvoří pod vlastní značkou a pseudonymem Elis Monsport, dodává své sklo.

Právě skleničky patří mezi její nejprodávanější komodity. Do kolekce nápojového skla Forester otiskla Elis Monsport kus své cesty, když putovala po Pyrenejích. Jako suvenýr si domů přivezla kousek korkového dřeva, který sklu propůjčil originální strukturu. Další funkční i krásné produkty, které s nadšením tvoří, jsou vázy, ať už jde o ručně foukané Fossil nebo celoryté „tetované“ vázy.

Elis Monsport při práci na „tetované“ váze:

Čím dál tím častěji se dnes věnuje i volné tvorbě. Na pomezí funkčního a uměleckého předmětu jsou její zrcadla, která ručně gravíruje motivy svých autorských kreseb. Věnuje se též velmi náročné a specifické disciplíně: velkoplošné rytině, která se může skvěle uplatnit v architektuře, například jako členící prvek v místnosti. Ovšem s uměleckou nadstavbou.

„Malířka, která místo pláten používá skleněné vázy. Posouvá je za hranice pouhého dekoračního předmětu, přistupuje k nim jako k vyjadřovacímu prostředku svých myšlenek a povyšuje je na umělecké objekty.“ Tak se definuje Dominika Petrtýlová.

Sama původně opravdu chtěla studovat malbu, na přání rodičů však nastoupila na nejbližší střední uměleckou školu v Železném Brodě, kde se začala věnovat malbě na sklo a kde pochopila, jak unikátní materiál sklo je. Posléze nastoupila do ateliéru skla Ronyho Plesla na UMPRUM a už během studií se začala prosazovat jako svébytná umělkyně, která dokáže dekorační předměty proměnit ve skutečná umělecká díla.

Mezi její poslední počiny patří kolekce váz Vandalvase, ve které se snaží mixovat současné umění, architekturu, faunu a floru a „městskou kaligrafiii“, jak Petrtýlová přezdívá graffiti. Společně s Monikou Martykánovou z Ateliéru keramiky a porcelánu UMPRUM otevřela nový ateliér a showroom LeAťák v Praze 7.