Buenos días! Na recepci plovoucího hotelu Racek začíná zasněžený den

Jsou celkem tři, zvenku jsou si velmi podobné, a všechny už půl století kotví u vltavských břehů na různých místech v metropoli. Jde o nejznámější velké botely, tedy plovoucí hotely, které se jmenují Admirál (kotví u Smíchova), Albatros (u Štefánikova mostu) a Racek (u plaveckého areálu v Podolí).

Právě sem jsme se na začátku týdne vypravili. Racek na stejném místě v Praze kotví už přes padesát let. Poslední hosté zrovna na nejvyšší třetí palubě končí snídani, je tu slyšet španělština, ruština, angličtina.

„Tak vy chcete vědět, jak to u nás vypadá a funguje. Měl jste přijít v létě, to na terase grilujeme. Teď si po ránu můžete užít leda ten sníh,“ směje se v recepci za vchodem obchodní manažer Karel Krejčí. Sám musí zůstat kvůli hostům, takže mě přenechává řediteli Olegovi. Bere mě na pokoje v tomto druhém patře, kde jsou čísla 204 až 208 momentálně volná. Zaklepání na dveře, ano, nikdo tam není. Můžeme na obhlídku.

Plovoucí hotel má na délku 110 metrů, dvě řady dveří do pokojů – vlastně kajut – jsou po stranách dlouhatánské chodby. Ve funkčně zařízené kajutě zabírá většinu prostoru dvojlůžko, výhled přes Vltavu je odsud na smíchovskou stranu Prahy.

Venku mrzne, tady je příjemně, displej na ovládání topení a klimatizace ukazuje vnitřní teplotu 20,5 stupně. „Máme tady 87 pokojů se 180 lůžky. Většina jsou dvojlůžkové pokoje, ale máme i pět velkých rodinných apartmánů po čtyřech lůžkách,“ říká Oleg Rafikov. Na pozici ředitele je necelý rok, ale jinak pracuje na Rackovi už asi dvacet let. „Pracujeme v týmu. Já mám na starosti technické a administrativní věci, kolega Karel jako obchodní manažer zase ty provozní,“ podotýká.

Nic se nehoupe. Není slyšet ani šplouchnutí. Ticho jako v hotelu někde na pevné zemi. Tady jsme ale mezi nebem a vodou. Za recepcí s vánoční výzdobou a stromečkem jdeme chodbou doprava, dalo by se říct na pomyslnou záď – vždyť půdorys působí obdélníkově.

Po odemknutí šedých dveří s okénkem se dostáváme na zasněženou palubu. Sousední dveře vedou do kotelny, kam sestupujeme po schodech. Tady jsou konečně typická kulatá lodní okénka, zařízení je ale zcela moderní. „Měli jsme tu klasický kotel na plyn. Od rekonstrukce využíváme tepelné čerpadlo a máme centrální systém, přes který funguje v zimě topení i v létě chlazení,“ vysvětluje ředitel.

Teplota v pokojích se nyní automaticky udržuje průběžně na osmnácti, devatenácti stupních, host si pak může přitopit až na čtyřiadvacet stupňů. Poněkud překvapivou informací je, že horké léto může být energeticky náročnější než mírná zima. „Chlazení je dražší než topení. Letní sezona pro nás může být i o něco dražší než ta zimní,“ popisuje Oleg Rafikov.

Botel je napojen na všechny sítě z pevniny, tedy vodu, plyn i elektřinu, navíc odsud automatický systém každý den odčerpává obsah odpadních čtyřkubíkových nádrží do městské kanalizace. Stačí prý, aby byl botel na noc plný hostů a ráno jsou nádrže plné. O jejich vyprázdnění se starají dvě čerpadla a není den, aby byly bez práce. Celková rekonstrukce se konala těsně před covidem, od té doby je prý Racek úplně nová loď. Navzdory tomu, že z okolo projíždějící tramvaje vypadá už dlouhá desetiletí stále stejně.

Vyběhneme schody z kotelny, projdeme zpátky dlouhou chodbou, a od recepce zamíříme o patro výš. Mezi sedmou a devátou hodinou se tady podává snídaně formou švédských stolů. Velký otevřený prostor s barem slouží v zimním období netradičně jen od čtvrtka do soboty i jako restaurace pro veřejnost, kam se dá zajít na večeři. Od stolů je tu hezký rozhled na obě strany, na jedné je vidět plavecký stadion Podolí, na druhé je ostrov se stromy, přes řeku domy na smíchovské straně.

Kousek proti proudu dlouhodobě kotví uprostřed řeky „stavební loď“ s jeřábem a dalším technickým vybavením. Od poloviny září poblíž začíná pomalu vznikat nový Dvorecký most přes Vltavu, který propojí Prahu 4 s Prahou 5. Ze silnice od tramvajové trati toho není tolik vidět, ale tady, z rozlehlé kryté terasy bude stavba jako na dlani. Pod nohama chroupe vrstvička sněhu, chápu poznámku o vhodnější letní návštěvě s grilováním. Mě ale zajímalo právě zimní období.

Letmo nakoukneme do kuchyně, kde se teď nic neděje. Moderní provoz v nerezu v čerstvém pondělním dopoledni spí. Už je skoro po snídaních, jedna pracovnice stačí na úklid stolů. Bonusem pro kuchaře je opět krásný výhled na řeku. Je až překvapivé, jak plovoucí hotel jen kousek pod hladinou okolního městského terénu působí, jako kdyby byl někde v přírodě. Tady se s Olegem rozloučíme.

Na recepci se zastavují dvě turistky, které jsou tu už několik dní ubytované: „Buenos días!“ Karel Krejčí na ně spustí španělsky, před chvílí mluvil s jiným hostem rusky, komunikuje ale i německy a anglicky. „A trochu česky,“ vtipkuje a zmiňuje, že zrovna tyto ženy jsou báječné, protože pocházejí ze španělského Cádizu, kde byl shodou okolností letos v létě na dovolené. „To vám moc doporučuju, tam si užijete spoustu chutí,“ rozplývá se.

Na recepci zaskakuje za nemocnou kolegyni. Když se zrovna nevěnuje hostům, dokončuje finální verzi rozpočtu na příští rok. Se všemi zdražujícími vstupy včetně energií to prý jde těžko. „Proč máme dražší elektřinu než v Německu, to nechápu. Jenom za listopad už byla faktura opravdu strašná,“ krčí rameny. „Zdražování sice promítám do cen ubytování, ale velmi opatrně. Hotelový trh v Praze je extrémně konkurenční,“ tvrdí muž. Ví, o čem mluví – stará se ještě o jeden hotel stejných majitelů přímo v centru v Prahy. Na Rackovi je od roku 2020.

Ceny za ubytování v hlavním městě podle něj dlouhodobě skáčou brutálně nahoru a dolů, víkendy mohou být klidně i trojnásobně dražší oproti všedním dnům. Jak dodává, dnes se vyplatí rezervovat si pobyt v Praze s předstihem, klidně už i na jaro a léto. „Rozdíl v ceně stejného typu pokoje může být klidně dvojnásobný mezi hosty, kteří si rezervují lůžka tři měsíce dopředu a těmi, kteří se ozvou jen pár dní před příjezdem,“ vysvětluje.

Ačkoliv je zima, Racek hlásí vyprodáno o všech adventních víkendech, ani dál přes Silvestra si tu nemohou na obsazenost stěžovat.

Za obrovskou výhodu Karel Krejčí považuje, že k botelu patří okolní pozemky. „Tedy i naše velké soukromé parkoviště, protože zaparkujte dneska auto, když přijedete do centra Prahy,“ zmiňuje. Hosté si podle něj často chválí pražskou hromadnou dopravu, proto na recepci nabízejí celodenní jízdenky. Tramvají je odsud Václavské náměstí sotva čtvrt hodiny.

„Ani po dvaceti letech v byznysu není týden, kdy by mě tady něco nepřekvapilo. Ať už jde o klienty nebo cokoliv jiného. A nikdy nevěříte, že se něco takového může stát,“ říká. Několikrát do roka si třeba klient objedná jednolůžkový pokoj, a pak si prý stěžuje, že tam byla jen jedna postel, na kterou se nevejdou dva lidé. „Oni to napíšou i do hodnocení, že si druhou snídani museli doplatit,“ kroutí hlavou.

Někdy se také stane, že divočejší hosté opustí palubu skokem do řeky. Naštěstí si zatím vždy vybrali tu správnou stranu, kde není mělčina.