Adrenalin v bílé stopě: Zkuste na vlastní kůži čtyři legendární závody na běžkách

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Laufy, tedy dálkové běhy na lyžích, možná řadu lidí odradí už slovem „dálkové“. Pomiňme, že je to zdravé, přirozené, tradiční, spojující, inkluzivní a celoživotní. Vysvětlení, proč to dělat, je jednoduché jako facka: Prostě je to boží.

Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti. Sám jsem vyzkoušel čtyři běžkařské závody klasickou technikou s různou délkou i náročností, které se konají ve čtyřech různých zemích. Článek můžete brát jako pozvánku na ně, a to i s itinerářem pro případ, že byste si je chtěli zaběhnout všechny během jediné sezony. Zvládnout to rozhodně jde, i když já jsem na to potřeboval sezony dvě.

Nejste si jisti svou formou po měsících bez lyží a v Česku ještě nejde lyžovat? Chcete si udělat hezký předvánoční výlet? Nebo jste prostě fanoušci dálkových běhů seriálu Ski Classics a tu atmosféru chcete zažít ihned, bez čekání na Jizerskou 50? Pak sáhněte po závodě Gastein Classics.

Cestou na něj se můžete stavit i v Salcburku, ve kterém se roku 1756 narodil Wolfgang Amadeus Mozart, který Čechy tak mile adoptoval a tím i my jeho. Salcburk má před Vánoci nádhernou atmosféru, kterou by rozhodně byla škoda minout po dálnici.

Jen 90 kilometrů od něj vzdálený Bad Gastein je jednou ze vstupních bran do Vysokých Taur. Hohe Tauern, jak zní jejich německý název, jsou 200 kilometrů dlouhé pohoří, nejmohutnější v Rakousku. A Bad Gastein je lázeňským městem, jež má nezaměnitelný šarm. Přímo v jeho centru najdete i vodopád a od něj je úchvatný pohled do údolí.

Jen 10 kilometrů od centra města se nachází středisko Sportgastein. Zdejší tratě leží v nadmořské výšce 1590-2650 metrů, takže téměř s jistotou sněhu. Proto právě zde hostí úvodní zastávku seriálu Ski Classics včetně prezentace závodních týmů. Je to jedinečná příležitost odchytit si svou oblíbenou hvězdu a pozvat ji na čaj, aby rozmrzla a mohla se vám podepsat do památníčku.

Profíci v Bad Gasteinu mají vlastní uzavřené závody. Ale nemusíte jim závidět, pro amatéry a hobíky mají nachystánu trať na stejně nádherném místě, v otevřeném závodě Gastein Classics na 30 kilometrů. Má podobu čtyř okruhů, což ne každému musí nutně vyhovovat. Přiznám se, že i já, když jsem to zjistil, jsem z toho byl trochu kyselý. Daleko raději totiž běhám z místa A do místa B. Jenže v tomto místě tak nádherně sevřeném horami ani nic jiného vymyslet nemohli.

Řešení s okruhy má dokonce i jisté výhody. Je tu velmi snadné občerstvování a můžete si odložit část oblečení na místě, kterým pojedete víckrát. Můžete zkoušet jet každé kolo jiným tempem. A také si na sobě otestovat, zda vás někdo z top lyžařů, kteří tady také startují, předjede o jedno či dvě kola, anebo se jim ubráníte.

Ale co je hlavní: na masivu Vysokých Taur je toho spoustu k obdivování. Tím spíše, že závod je relativně komorní záležitostí, běhají ho jen jednotky stovek závodníků. Takže nemusíte být pořád ve střehu, kdo vás kdy zašlápne, a můžete si tak to exkluzivní panorama skutečně užít.

Na závod je až geniálně skvělé spojení veřejnou dopravou. Do Bad Gasteinu jezdí vlak, z Prahy s přestupem v Linci a Salcburku. Do Sportgasteinu jezdí místní bus, který je podobně jako všechny další lokální spoje pro běžkaře zcela zdarma. Stačí ukázat řidiči běžky a jedete přímo ke stopám.

Okolí Bad Gasteinu nenabízí žádnou přehršel předlouhých stop. Ale těch několik stojí za projetí, třeba v rámci tréninku na závod. Já jsem trénoval v Böcksteinu a v údolí Angertal. Do obou míst jezdí místní autobus a dokonce tu funguje i autostop.

Jizerskou 50 mají všichni, kteří to s běžkami myslí jen trochu vážně, vlastně skoro až povinnou. Kamarádům a hlavně kibicům všeho typu se těžko vysvětluje, že i když se na lyžích nepovažujete za bůhvíjakého „bombarďáka“, nebo vám není po chuti „loktovačka“ s tisíci závodníků (a máte tudíž nemálo alibi Jizerku nejet), opravdu jste to jizerské vábení nevyslyšeli.

Nebudeme si nic nalhávat, loktovačka to je. Zvláště když jedete poprvé a jste tudíž nemilosrdně, ale logicky umístěni do poslední startovní vlny. V roce 2024 se závod pro oblevu nejel, v tom předcházejícím se ho účastnilo přes 4400 závodníků. Takže pro slušný výsledek se musíte kromě poprání se s nástrahami trati a případně počasí obrazně řečeno trochu poprat i s tisícovkami lidí před vámi.

Snad vás uklidní, že jakmile si vyjedete výsledek, příště budete zařazeni do rychlejší vlny, a to nejen na Jizerské. Výsledky se uznávají napříč závody a s určitou „amortizací“ i napříč roky v celém seriálu závodů. Takže po úspěšné Jizerské máte příhodnější startovní vlnu třeba i na „Vasáku“, o kterém bude řeč dále. Když už máte vyjetou tu vlnu, tak je přece škoda ten Vasák nejet, no ne?

Ale zpět do Jizerek. Můžete si nakrásně říkat, že trať dokonale znáte z tréninků nebo výletů. Závod je prostě něco jiného. Sám jsem byl překvapen, jak odlišně jsem ta důvěrně známá místa vnímal s číslem na prsou.

Atmosféru závodu dává nádherně poskládaná trať. Neustále se na ní střídají stoupání a klesání a uvidíte z ní téměř celé Jizerské hory. Včetně nejkrásnější zdejší osady Jizerky, kterou závod projíždí z kopce, takže si ji krásně vychutnáte. Ale nejen to. Atmosféru závodu dotváří i vědomí, že je memoriálem Expedice Peru 1970. Zahynulo na ní patnáct jejích členů při zemětřesení. Na jejich počest je zde postavený památník, který minete těsně za startem závodu. Navíc je ze závodu navždy symbolicky vyřazeno prvních patnáct startovních čísel.

Takže až se budete mačkat před závodem v narvaném autobuse z Liberce či Jablonce, nebo během závodu hned v prvním stoupání právě od zmíněného památníku, vězte, že svou účast na téhle akci doceníte až později. Všechny strasti stojí za to a dávají smysl. Co by ti horolezci z Peru, umačkaní kameny, dali za to, být umačkáni jen částečně v autobuse plném lidí, kteří běhají i na jejich počest…

Tenhle závod odděluje opravdové laufaře od, s prominutím, „zbytku světa“. Jestli je Jizerská 50 loktovačkou, která stojí za to, „Vasák“ je extrémní loktovačkou, která za to stojí také extrémně. Cpát se budete jen na prvních třech kilometrech, ale „zbylých“ 87 kilometrů je už jen čistá euforie.

Nehleďte na to, že hlavní závod běží 18 500 závodníků, kteří startují ze 49 stop. Tlačenice na začátku je daností, se kterou každý počítá. Nikdo s ní nic nezmůže, a tak je možné ji využít třeba k česko-švédské družbě.

Sám jsem na místě zažil ten „špunt“ na trati, který vzniká dramatickým snížením počtu stop a faktem, že je nutné vystoupat sjezdovku. A v něm jsem si vyslechl až s otcovskou láskou míněný názor, že za ním je to už jen 87 kilometrů z kopce, a tudíž je až zbabělé mazat stoupací vosk. Moudří ovšem vědí, že je-li trať téměř přímka a leží-li v mírně zvlněné vysočině středního Švédska, není reálné, aby bylo hned 87 kilometrů jen z kopce. A ono také není.

Ten již legendární špunt na trati prostě patří ke koloritu závodu, vzniklého v roce 1922 na počest Gustava Erikssona Vasy. Vasa, v roce 1521 ještě „pouhý“ šlechtic, prchal ze švédské Mory do Norska, protože se mu nedařilo přesvědčit místní zabedněné vesničany k povstání proti Dánům, kteří Švédy nepěkně šikanovali.

Když místním konečně došlo, že revoltu a s tím i Vasu skutečně potřebují, vydali se ho hledat. Dva borci, kteří pro něj tehdy jeli na lyžích, si tak vlastně zaběhli svůj první „Vasák“. I když tedy bez čísla a v protisměru. Vasu ovšem našli a přivedli zpět a společně o dva roky později vyhnali nenáviděné Dány. Gustav Vasa se pak stal králem a ten příběh legendou. Až takovou, že jí byl věnován zmíněný závod.

Vasaloppet je největším během na lyžích na světě a modlou nejen ve Skandinávii. Bez přehánění – kdo se tam udrží na lyžích, má snahu alespoň jednou za život závod celý zajet. Protože v opačném případě je ostatními považován málem za podezřelého hypochondrického podivína.

Startovní čísla na hlavní závod zpravidla zmizí za pár minut, ale nezoufejte. Pořád máte šanci číslo koupit od tour operátora, tedy cestovní kanceláře, nebo od někoho, kdo se nestihl zranit dříve a načasoval si to až těsně před závod. Čímž si, doufejme, ten skvělý zážitek jen odložil na jindy.

A zážitek to opravdu je. Celou tu nekonečnou štreku přes šumně zvlněnou provincii Dalarna si s vámi někdo povídá nebo vás povzbuzuje. Ať jiní závodníci, diváci, či na mnoha místech muzikanti u trati. Na občerstvovačkách vás povzbudí skvělá borůvková polévka Blåbärssoppa, bez které mi najednou každý jiný závod přijde jako až nesnesitelně špatně zásobený.

Dojezd do cíle je náloží euforie vždy. Ale když máte tu smůlu (nebo štěstí?), že vám, stejně jako mně, ten v Moře (výslovnost je v „Můře“) vyjde do tmy, kterou planou louče a svíce a na obzoru je polární záře, je to zážitek až neopakovatelně magický. Já jsem si v cíli pořádně zařval, ale ve skutečnosti se mi chtělo dojetím brečet.

Startovní Sälen je sice od Prahy 1600 kilometrůdaleko, ale dostupný je překvapivě snadno a rychle. Vasák je už dávno „český“ závod, od nás na něj míří stovky lidí. Takže je většinou snadné najít nějakou partu nebo zájezd, který vás vezme do auta a ubytuje v typické švédské chatě.

Já jsem zvolil cestu tam po svém, se zastávkou ve Stockholmu. Je to zatraceně zajímavé město, které rozhodně stojí za návštěvu. A jezdí odtud přímý autobus do Mory nebo Sälenu. Zpět už jsem jel s jednou partou dodávkou, tím pádem se skvěle vyspal na trajektu mezi Trelleborgem a Rostockem. Ale hlavně jsem pochopil, že se to skutečně dá jet i autem, takže žádné strachy.

Na Reistadløpet, který se koná daleko za polárním kruhem a je doprovázený polární září, je to autem navigačně snadné. V Oslu lze najet na státovku číslo 6 a po ní dojet až na start v Setermoenu. Ale nejezdí tak ani místní. Cesta přes dvě třetiny Norska je úchvatná, ale autem je to prý za trest.

Já jsem jel z Osla kombinací vlaků a autobusů. A už teď vím, že tady snad s výjimkou lodní linky Hurtigruten nelze vymyslet nic nádhernějšího. Zvláště v úseku Trondheim–Bodø, který se dá vlakem a je to zážitek na celý život.

Reistadløpet je závod, který dost možná ani neznáte. Norskou legendou je spíše Birkebeinerrennet zvaný Birken. Ten se jezdí ve středním Norsku z Reny do Lillehammeru – města, které v roce 1994 hostilo za mě nejkrásnější zimní olympijské hry. Jistě, Birkenu s tradicí od roku 1932 Reistadløpet vzniklý „až“ v roce 1958 konkurovat neumí. Ale v mnohém jiném ano.

Je to memoriál plukovníka Oleho Reistada (1898-1949). Byl nejen olympijským účastníkem na hrách v roce 1920, ale také mistrem Norska o dva roky později v pětiboji. Stal se dokonce vítězem na olympiádě v roce 1928, a to v někdejším military sportu – lyžařském závodu na 30 kilometrů. Oblíbenost a proslulost mu ale přineslo, že v okolí Bardufossu dokázal doslova „zblbnout“ lidi do sportování a budování sportovišť, lyžařských tras a základen.

Reistadløpet je řádně drsný členitý závod, donedávna s prestiží posledního hájemství, kde to na dálkových bězích technika soupaže prohrává s tou klasickou střídavou. Tento axiom na hlavu postavil až letos Johan Hoel, který jel soupaží a klasiky porazil o 0,4 sekundy. Závod je tvrďácký až tak, že je spolu s Birkenem pouze jedním ze dvou, který nezvládla ovládnout Britta Johannsson Norgren, šestinásobná vítězka seriálu Ski Classics.

Trať se line úžasně liduprázdnou krajinou přes 400 kilometrů na sever od polárního kruhu. Potěší jak ultimátními stoupáními, která lze jedině „vyťapat“ stromečkem, tak dlouhatánskými táhlými sjezdy, během nichž si zřejmě zlepšíte svou maximálku na běžkách. Jen se před tím raději pojistěte…

Oproti Vasovu běhu i Jizerské 50 je to komorní záležitost, v hlavním závodě startují pouhé nižší stovky závodníků celkově, z toho jen desítky Čechů. Možná překvapí, že i když je Švédsko od startu vzdálené vzdušnou čarou jen 50 kilometrů, jsou Češi po domácích Norech druhým nejčastěji zastoupeným národem.

Až tam pojedete i vy, vezměte si pořádnou dovolenou, protože tamní tratě vás dostanou. Mnou doporučený přídavek je z cíle Reistadløpetu v Bardufossu pokračovat ve stopách závodu Summit2Senja, který je jen pro profíky, ale jehož trať je bez přehánění epická.

Dalším možným pokračováním je celá oblast severní Skandinávie, kde jsou po měsících tuhých mrazů a přívalů sněhu ideální podmínky na lyže v dubnu. S tím operuje finský, ale od norského Reistadløpetu jen 400 kilometrův zdálený závod Ylläs-Levi. Ten se jede laponským národním parkem Pallas-Yllästunturi, který je také za severním polárním kruhem. Ale o tom třeba někdy příště…

Autor je novinář specializovaný na lyžování z magazínů Snow.cz, Nordic a Bezky.net