1000 kilometrů sněhem: „Když vyrazím, nezastavuju,“ říká závodnice na psím spřežení

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jako první člověk z Česka dokončila v roce 2009 norský závod Finnmarksløpet na 1000 kilometrů. Stala se zároveň i první ženou s týmem sibiřských husky v historii tohoto závodu, jež závod dokončila.

Vystudovaná inženýrka sklářských a keramických strojů pracovala jako konstruktérka sklářských pecí pět let, než se jejím životem staly smečka sibiřských husky, sáně a adrenalin. Zastihli jsme ji v Horním Maxově v Jizerských horách, kde si začátkem února užívá ideální sněhové podmínky pro trénink, přestože jindy žije s přítelem přes zimu ve Švédsku. Letos má ale jiné plány.

Zažila jste při závodech sněhové bouře i orkán. Šlo někdy vám nebo vašim psům o život?

Myslím, že ne. Nesmíte se nechat „vyhoukat“ ani situacemi v extrémních podmínkách. Pokud člověk nezpanikaří, je vždycky schopný si někam zalézt a přečkat tam nejhorší. Problém je, když psi nechtějí ve vichru odbočit tam, kam mají, protože je žene jinam. Jasně, že se z toho můžete cítit zoufale, ale žádná situace není neřešitelná. Navíc si na saních vždy musíte vézt výbavu, abyste byli schopni přežít venku čtyřiadvacet hodin.

Zahrabávala jste se tedy někdy se psy do sněhu, abyste situaci přečkala v bezpečí?

Naštěstí jsem vždycky všechno zvládla. Když jsem najela do velkého vichru, měla jsem tak velkou hrůzu zastavit, že jsem projela trasu až na další checkpoint. Tam jsem se dozvěděla, že ti, co jeli za mnou, to otočili zpátky, protože situaci vyhodnotili jako neprůjezdnou. Rozhodně jsem nezůstala stát, to je to nejhorší, co bych mohla udělat.

Je pravda, že se psí spřežení nedá na prvních 20 kilometrech závodu zastavit?

Psi vyrazí do závodu s chutí a velkým nadšením, takže ani nemá smysl dávat v tu dobu nějaké příkazy. Vyklidní se opravdu až po nějakých 20 kilometrech a teprve pak začnou přemýšlet hlavou.

První závod na 1000 kilometrů vám kdysi zabral osm dní a 16 hodin. Musíte mít všechny zásoby s sebou?

Nachystáme si zásoby předem do speciálních pytlů a organizátoři nám je přepraví na stanoviště na trase. Musíme dobře přemýšlet, protože dodatečně už nejde nic přidat. Tam si odpočinete, dozásobíte se a jedete zase dál.

Kolik hodin v tahu můžete uhánět?

Při dlouhých závodech je ideální rozplánovat si cestu tak, abyste byl padesát procent v pohybu a padesát procent odpočíval, pak se psi umí dobít na sto procent a zase vyrazit. Když jedete rychlý závod na 24 hodin, je ideální mít šestihodinové úseky – jet, odpočívat, jet, odpočívat. Závody se ale začínají zrychlovat. Jedete šest hodin, ale odpočinek je jen čtyři nebo tři. Pak se může stát, že člověk nedojede, protože psi už nemají sílu.

Jak je v mrazech krmíte?

Zmražené maso jim zaleju vodou ohřátou ze sněhu, pak jim to naservíruju s velkou parádou. Mají plnou misku vody, masa a granulí. Pes na vás kouká, počká, až poodejdete, a vyklopí si to do sněhu.

Proč?

Huskyové jsou takoví labužníci, že si nechají žrádlo chvíli zmrznout a s radostí ho pak vykusují z ledu. Ohřívám vodu, protože se to tak dělává, a pak koukám, jak ji jeden za druhým vylejou.

Asi mají rádi zmrzlinu?

Je pravda, že rádi jedí maso s ledem, na chroupačku. Jsou tak na to nastavení ze Sibiře. Jsou jiní, než ostatní psi. Když si čtete o arktických psech, tak sice vypadají jako normální psi, ale mají v sobě výbavu do polárních podmínek. I když máte huskyho vychovaného v českých podmínkách a vyrazíte s ním poprvé na sever, jste překvapení, jak se okamžitě přizpůsobí.

Jak to, že teď nejste v druhém domově ve Švédsku jako každou zimu?

Je to zcela výjimečné, protože už tam máme koupený i vlastní domeček. Závodní psi ale zestárli, je jim deset dvanáct let, a ti noví jsou ještě moc mladí, takže bychom ve Švédsku stejně nejeli žádný závod. Až za rok.

Ale trénujete?

Je jim teprve jedenáct měsíců, na závody mohou od osmnácti měsíců. Jsou to ještě prckové, kterým se vyvíjejí růstové zóny, takže je nesmíme přetěžovat. Jezdíme teď s nimi na Maxově okruh do deseti kilometrů. Chodíme s nimi s přítelem i do města mezi ostatní pejsky, aby si zvykli a byli snášenliví. Huskyové jsou docela rasisti. Když vidí jiné husky, jsou v klidu. Když ale vidí psa jiné rasy, nejprve přemýšlejí, jestli ho nesežrat.

Co když váš husky potká na závodech malamuta?

Husky nejsou blbí. Nikdy nepůjdou do malamuta nebo grónského psa, kteří jsou větší. Jinak je ale potřeba pracovat s tím, že jsou to od přírody lovci. Posledních 6000 let žili na Sibiři, a když je Čukčové nepotřebovali na práci, byli vypuštění navolno a starali se sami o sebe lovem. Proto jsou tito psi svobodomyslní, a když mají čas a prostor, jdou lovit cokoliv, co uznají za vhodné.

Fascinuje mě, že máte doma kolem třiceti psů. Proč tolik?

Přesně třicet. Osm psů je mladých na nový tým do zápřahu. Dvaadvacet psů je starých, které si u sebe vždy necháváme. Chci mít čisté svědomí, že se o své psy vždycky postarám.

Máte je jako na vejminku?

Přesně tak, i když jsou staří a nemohoucí. Závodit mohou zhruba do šesti let, dál už pak jenom rekreačně, protože vás to baví. Nevím, jak to dělají jiní lidé, kteří mají každý rok mladé psy. Na závody jezdím od roku 2000 a zatím mám teprve třetí generaci. Po šesti osmi letech pak mám vždycky od závodů pauzu, protože závodní psy prostě nemám, a jezdíme si pro radost tady kolem baráku. Je potřeba být realista. Na jedné straně je touha vyhrávat, na druhou stranu spolupracujete se zvířaty, takže nesmí jít jen o vítězství. Musíte závodit rád, i když předem víte, že to nedopadne.

Závodní psí spřežení je vždycky osm psů?

Longové závody na delší tratě se ve Skandinávii jezdí se dvanácti nebo čtrnácti psy – řekněme 650 kilometrů na Femundu nebo 1200 kilometrů nahoře na Finnmarksløpetu. S osmi psy jezdíte trasy 450, ale i těch 650 kilometrů, je to jednodušší kategorie.

Pokud se zkazí počasí, jak se orientujete?

Mám sice velkou GPS, ale je jen pro kontrolu, když se ocitnu opravdu v „ouzkejch“. Jinak ji mám schovanou hluboko v kapse, aby si tam chrochtala v teple, protože v minus třiceti vám mráz rychle vymlátí baterky.

Podle pravidel musíme mít i papírovou mapu se zaznačenou trasou. Tu vám ale jednak velký vítr vezme, a také každý, kdo běhal orienťák, ví, že nejtěžší je určit, kde se na ní zrovna nacházíte. Nahoře ve Skandinávii navíc nemáte orientační body, kterých byste se mohli chytit a zlokalizovat se. K tomu mám na ruce hodinky, na kterých vidím, kolik kilometrů jsem ujela a jak rychle se pohybuju.

Zabloudila jste někdy i tak?

Ne, jsem opatrná, a v mládí jsem dělala orienťák. Nejsem člověk, který by se ztratil v pravotočivé zatáčce. Snažím se mít mapu předem načtenou, vědět, kde jsou jaké horizonty, držet se vrstevnic. Tuším, kdy bych měla přejet nějaký hřbet a začít padat dolů k řekám.

Největší problém je asi v tom, když před sebou vidíte jiného mushera, předpokládáte, že jede správně, a trase nevěnujete tolik pozornosti. Najednou můžete zjistit, že vás ten dotyčný zatáhl někam do pryč.

Dostala jste se někdy do situace, že jste se spolehla jenom na psy a jejich instinkt?

Bylo to v rámci jedné etapy na zamrzlé řece. Můžete mít představu roviny, ale v zatáčkách voda vytváří tlaky, takže jsou tam obrovské boule i prohlubně, do kterých můžete spadnout. Najeli jsme do toho za tmy, na břeh nemůžete kvůli obrovským balvanům. Nejdřív jsem se snažila navigovat psy „horem dolem“, pak už jsem ale nevěděla, co dělat, tak jsem je nechala běžet.

Co se vám v tu chvíli žene hlavou?

Jenom se držíte saní a věříte, že se z toho dostanete. Psi odsud chtějí také vypadnout, takže jste spojenci. Nemůžete zastavit a čekat, že vám někdo pomůže nebo vás někdo přijde zachránit. Když vyrazím, jedu dopředu a nezastavuju.

Jak se vám daří tuto aktivitu financovat?

Nemáme hromadu sponzorů, kteří by nám foukali peníze. Na veškeré naše zábavné věci, že si chceme vyrazit někam na závod i s našimi psy, si peníze musíme vydělat. Spojujeme ale příjemné s užitečným a pořádáme akce pro děti, jarní pobyty, letní tábory, zimní víkendy. Děláme exkurze pro školy v Jizerských horách. Živí nás programy. A zaručují, že jsme schopni uživit třicet psů. A popřípadě se vypravit na nějaký ten závod.

Už jste si splnila největší sen, závod Iditarod na Aljašce na 1600 kilometrů, který jste původně plánovala na rok 2018?

Nepovedlo se to, a hned z několika důvodů. Už jsem byla na Aljašce a zjišťovala podmínky a možnosti ubytování, zajišťování víz na půl roku. Překvapilo mě, že si tam všichni myslí, že všichni z Evropy jsou bohatí. Platíte za všechno, pomalu i za podání ruky. Musela jsem z toho vycouvat, nejsem člověk, který by mohl házet miliony sem a tam, i když jsme zvažovali, že si třeba půjčíme.

Říkal jsem si, jestli vám do toho nehodil vidle covid?

To je další věc. Vlastně jsme měli štěstí. Někteří kolegové tehdy měli problém dostat se odsud domů. Norský musher Thomas Verner se vrátil do Norska po půl roce čekání jen díky tomu, že jedno jejich muzeum zakoupilo na Aljašce historický bombardér, ve kterém odletěl i se svými psy do Osla.

A kdyby přišel velký sponzor, je to stále váš sen?

Už je to pasé. Ani současná situace v Americe nic nezaručuje. Já si vždycky můžu sbalit batůžek a zmizet, ale co se psy? Nechci, aby jim šlo o život. Změnily se také podmínky pro cestu letadlem s určitým počtem psů na osobu. Navíc se mění celý svět a Idytarod se dostal do hledáčku ochranářů zvířat, kteří na tento závod dělají celkem nechutné útoky. V očích běžných lidí už závod nemá takový kredit jako dřív. Celé je to na takové divné hraně.

I když je tento styl života pro husky náplní stovky, tisíce let?

Je, jenže v minulých letech vznikly i dokumentární filmy z produkce těchto organizací a popisují odvrácenou stranu tohoto závodu. Jsou tam celkem nechutné věci. A nedivím se, že se zhrozí člověk, který má rád zvířata.

Dá se tedy říct, že ne každý musher je lidský?

Najednou zjistíte, že není. A že nechcete být hozený do jednoho pytle s tím vším. Radši si budu jezdit tady na Maxově s pejskama, ale budu mít jistotu, že to je na pohodu.

Koukal jsem, že od vás z Horního Maxova to máte do Svegu ve Švédsku, kde také žijete, lehce přes 1600 kilometrů. To je přesně délka aljašského závodu. Nezvažovala jste někdy dát to se psy, ať už se sáněmi nebo letní károu?

Jsem si této vzdálenosti vědomá. A když vystoupíme z trajektu ve Švédsku, ještě pořád to máme k baráku tisíc kilometrů, a jet to autem je úplně hrozné. Máte přesezený zadek, už vás to nebaví. Díky tomu si ale uvědomím, že takovou dálku se svými psy umím ujít a ujet v rámci jediného závodu.