Zdeněk Pohlreich: Nemám žádné kamarády

Miloš Pokorný si do svého podcastu Boomer Talk pozval šéfkuchaře Zdeňka Pohlreicha, který se rozhodl svůj život zasvětit gastronomii a restauračnímu byznysu. Povídání se však z větší části točilo kolem cestování, módy či sportu.

Začneme otázkou, kterou na rozmluvení dostávají úplně všichni: Zdeňku, co si představuješ pod pojmem boomer?

Vůbec nevím, co je boomer.

Boomer je člověk, kterému v určitých věcech maličko ujíždí vlak, úplně to nevzdává, ale v něčem je pro něj problém soupeřit s novou generací. Máš pocit, že ti v nějaké oblasti tak trochu ujíždí vlak?

Máš kategorii superboomer? Tam bych určitě patřil já. Jsem úplně namydlený. Přednedávnem jsem si připustil, že nechápu, co se v současnosti děje. A asi nikdy nepochopím. Jestli tedy někomu ujíždí vlak, tak mně, jsem dinosaurus.

Jsou nějaké oblasti, kde ti to vadí, a některé, kde je ti to jedno?

Vadí mi to v oblastech, kde si myslím, že se ten vývoj ubírá nesprávným směrem. Starší generace z principu nadávají na ty mladší, že jsou horší, což asi má nějaký důvod. Vadí mi taková ta posedlost tím novým za každou cenu, protože já si myslím, že novější vždycky neznamená lepší. Jsou věci, které si troufnu se svojí životní zkušeností zhodnotit tak, že nemůžou dobře dopadnout. To jsou okamžiky, kdy mi to trochu vadí.

Jak to máš s technikou?

Můj vývoj skončil u uživatelského ovládnutí počítače, u mobilních telefonů, dál se do toho moc nemontuji. Kde to pro mě funguje dobře, tak z toho mám radost, a když něco nejsem schopen pochopit, tak se tím nezabývám.

Když vidíš reklamu na nový telefon nebo tablet, zajímá tě to?

Než jsem šel sem, nechal jsem si vyměnit baterii ve svém mobilu. Moje žena říkala, ať si koupím nový. Já ho ale nepotřebuji a za každou cenu nemusím mít poslední model iPhonu, mám osmičku, a dokud telefonuje, jsem rozhodnutý tu věc užívat. Myslím si, že je to správný přístup.

Máš to takhle třeba i s autem?

Jsem specifický druh, protože díky spolupráci mám jednou za rok nové auto a nemusím to řešit. Je to něco, co bych asi nepotřeboval. Kdybych ale kupoval auto za svoje peníze, budu ho používat do nějaké hranice spolehlivosti.

Když sis vydělal svoje první velké peníze, měl jsi tendenci udělat si něčím radost, třeba motorkou nebo autem?

Abychom si rozuměli, mám rád kupování zbytečností. Vím, že doma mám hromadu věcí, které jsou lepší, než bych potřeboval, a kdybych si je býval nekoupil, nic by se nestalo. Ale o tom život je, pokud máš možnost koupit si něco, co se ti líbí a nepotřebuješ to, tak to, alespoň mně, přináší obrovské uspokojení.

Stává se ti, že kamarádi, kteří tě lákají třeba na pivo a ty je několikrát odmítneš, časem odpadnou?

To už se stalo. Shodou okolností jsme dnes ráno s mojí ženou řešili oslavu jejích narozenin, koho pozveme, a já si uvědomil, že žádné kamarády, které jsem míval, už nemám. To není věc několika posledních let, jak šel život, naše cesty se rozešly. Každý dělá něco jiného, já byl svého času hodně vytížený a tam někde se to seklo a kontakty se přestaly udržovat. Nemám kamarády, se kterými bych chodil na pivo.

A nechybí ti to?

Nechybí, já jsem si toho užil dost. Pár kámošů mám, ale bude to do deseti lidí. Takové to vysedávání, jako když jsme byli mladší, dnes už moc nepraktikuji. Když jdu na pivo, tak dvakrát za rok a většinou s mojí ženou – vyrazíme do Prahy a dáme si od cesty pár piv. Že bych ale každou sobotu někde pravidelně vysedával, tak to vůbec.

Chtěl bys v gastronomii začínat v současné době?

To je dobrá otázka. Říkám si, že spíš ne, protože dnes je situace hodně složitá. Souvisí to s věkem. Když jsi mladší a děláš to dobře, můžeš začít kdykoliv. Asi už bych nechtěl znovu začínat.

Poté, co jsi začal dělat v oboru, jsi odjel do Austrálie. Co ti odjezd přinesl?

Byla to úplně zlomová věc. Za starých časů, když ses vyučil nějakému řemeslu, sbalil ses a jel do světa poznat, jak to funguje jinde. Je strašně důležité získat nějaký rozhled a porozumět tomu, jak to povolání funguje ve světě. Mně to pomohlo i v tom, že jsem pochopil obchodní myšlení.

Byla pro tebe stěžejní restaurace Gilotina?

Ano. Byl to zásadní okamžik a můj život nabral zásadně jiný směr. A přestože to nebylo v mnoha ohledech jednoduché a musel jsem si hromadu věcí protrpět, je to tak. Samozřejmě je snazší to udělat ve dvaceti, protože jsi ohebný. Když je ti třicet, jako bylo mně, už se to blbě polyká a daleko víc to bolí. Čím dříve odjedeš a čím dříve uvidíš kus světa, tím lepší přehled si uděláš a věci se naučíš daleko přirozeněji.

Co ti dal baseball?

Baseball mi dal hrozně moc. Myslím si, že sport je pro děti klíčový, a pokud je kolektivní, tím lépe. Sport má jednu skvělou vlastnost, že tě dokáže naučit přijímat porážky a vítězství, což je do života hrozně důležitá věc. Smířit se s tím, že jsi to prošvihl, a druhý den hrát znovu. Dnes je ve společnosti cítit, že sport tuto funkci neplní, a když už jsem ten boomer, musím si postěžovat, že je to velká škoda.

Obecně mi dal baseball možnost poznat kus světa v době, kdy nikdo nikam nesměl. Měli jsme úžasnou partu kamarádů, se kterou jsme si užili nekonečné množství srandy, bylo to takové to chlapské kamarádství, které je vzácné. Jakkoliv se s těmi kluky nestýkáme, kus svých životů jsme prožili v partě, která byla každý víkend na hřišti. Hráli jsme to přes veškeré překážky, které jsme měli.

Dalo mi to hodně, společensky to bylo fajn, byli tam prima lidi a mně samotnému to otevřelo cestu do ciziny, kde jsem pochopil různé věci, které pro můj pozdější život byly důležité.

Proč sis vybral zrovna baseball?

Přitáhl mě kámoš, který to začal hrát. Chodil jsem se dívat, jak hrají, přišel jsem tam, někdo nemohl hrát, tak mě tam postavili. Běhat jsem uměl z atletiky. Chytlo mě to skoro hned a baseball jsem nakonec hrál 14 let.

Jak to máš se sportem dnes?

Hraji konzistentně blbě golf, už roky. Cyklistice neodevzdávám to, co bych měl, hanba mi, v rohu mi stojí krásné kolo, ale lenora občas zvítězí. Pravidelně si dvakrát týdně chodím zacvičit.

Jsi fanouškem fotbalu. V čem je to pro tebe důležité?

Abychom si rozuměli, nejsem velký fanda fotbalu, ale miluji ty kecy okolo. Baví mě, když se někdo snaží vysvětlit, že prohra 0:4 je vlastně vítězství. Fotbal sleduji na úrovni Ligy mistrů, ale že bych se díval na českou ligu, takový fanoušek zase nejsem.

Jak se zpětně díváš na Ano, šéfe? Máš radost, že se ti podařilo pozvednout českou gastronomii?

Nevím, jestli se to podařilo přímo mně, ale jsem rád a hrdý, že jsem součástí českého gastronomického průmyslu. Je to branže, která se za své soukromé peníze dostala z tragického stavu do stavu, který není úplně špatný, jsou tu mraky dobrých lidí a dobrých restaurací. A jestli moje televizní sláva stála na tom, že jsem říkal, jak to všechno nestojí za nic, dneska musím říci, že dobrých restaurací je hodně a kouká se na to dobře.

Líbí se mi, že do té branže jdou mladí lidé a mám rád i principy věcí, jako je street food, a té opravdovosti, kdy do toho lidi jdou proto, že si to vybrali, a ne proto, že jsou to snadno vydělané prachy. Prostě proto, že to mají rádi. A kouká se mi na to moc dobře.

Je příznivcem společných dovolených? Kam se chystá příští rok na jaře? Co už by nikdy neudělal? Jak to měl s emigrací? Jak se mu ráno jezdí do práce? A jak vidí budoucnost gastronomie? Poslechněte si v podcastu v úvodu článku.