Zabijeme tě! 55 let od největšího rasového střetu v americkém městě

Isaiah McKinnon byl jedním z prvních Afroameričanů mezi detroitskými policisty. Sloužil od roku 1965.

Když o dva roky později vypuklo „detroitské povstání“, jeden z největších rasových střetů v amerických městech, bylo 93 % policistů „bílých“. 30 % obyvatel Detroitu byli černoši.

Průzkum vedený prezidentskou komisí po konci pouličních bitek ukázal, že z policistů sloužících v černošských čtvrtích bylo 45 % „extrémně rasistických“ a 34 % „předsudečných“.

Policisté v černošských čtvrtích lidi terorizovali, ponižovali, bezdůvodně je zatýkali. I zabíjeli. Černoch podezřelý z kapsářství byl zastřelen několika ranami do zad. Černou dívku v doprovodu mladíka zastavili policisté na ulici. Obvinili ji z prostituce a zatkli ji. Vytrhla se… Policista ji zastřelil třemi ranami do zad.

Zdánlivě bylo vše při starém.

Jenže společnost se měnila. Rosa Parksová nepustila sednout bělocha v autobuse. Hnutí za práva Afroameričanů se stalo masovým a neústupným. Prezident Lyndon Johnson vydal v roce 1964 zákon rušící rasovou segregaci. A přímo v roce 1967 nabyly na síle protesty proti válce ve Vietnamu. Muhammad Ali odmítl narukovat, Cleveland jako první velké americké město zvolil starostou černocha. A Ústavní soud potvrdil, že zákaz mezirasových sňatků je neústavní.

Byla to výbušná směs.

23. července nad ránem zahájili detroitští policisté razii v nelegálním černošském baru na 12. ulici. Probíhala tam oslava na uvítanou dvou navrátilců z Vietnamu. Ve městě bylo dusno, nikomu se nechtělo ven. Policisté se rozhodli zatknout všech 82 účastníků party a trvalo jim hodinu, než je vyvedli před budovu.

Mezitím stále houstnul dav, který akci přihlížel. Kdyby bylo vše při starém, asi by se zase všichni více méně pokojně rozešli.

Jenže nebylo.

Vzduchem prolétla první lahev. Roztříštila se o zem a policisté ji ignorovali. Jenže pak začaly létat další. Jedna prorazila okénko policejního vozu. Policisté raději vyklidili pole.

Byla neděle brzy ráno, ve službě bylo málo mužů. Navíc policisté předpokládali, že to dopadne jako vždy, jakoby vše bylo při starém – „černá lůza“ se brzy uklidní. Pak je mohou pozatýkat.

Rabování začalo v obchodě s textilem na 12. ulici. A šířilo se dál. Pamětníci popisují, že dav ovládla „karnevalová atmosféra“. První velký požár byl založen brzy odpoledne. A překvapení a nepřipravení policisté stále jen více méně přihlíželi.

Detroitskou policii posílily jednotky státní michiganské policie, ale už v pondělí bylo jasné, že nemají šanci situaci zvládnout.

Bylo založeno 483 požárů, každou hodinu bylo hlášeno v průměru 231 násilností, zatčeno bylo 1 800 lidí. Dav přitom už ani zdaleka nebyl bezbranný: během „povstání“ bylo z obchodů ukradeno 2 498 pušek a 38 pistolí.

Po desetiletí nahromaděný hněv se přelil od karnevalové atmosféry do rabování a žhářství.

Nešlo to zastavit.

Až do té doby si obyvatelé Detroitu mysleli, že ta nenáviděná válka je kdesi v Indočíně. Po několika dnech pouličních bitek zažili mnozí z nich něco nepochopitelného. Něco, z čeho se dlouho nemohli vzpamatovat: pod okny jejich domu projížděly tanky a obrněná vozidla.

Prezident Lyndon Johnson nakonec souhlasil s vysláním armády. Jednání byla složitá a zbytečně dlouhá. Johnson byl prezident za demokratickou stranu. Guvernérem Michiganu byl George Romney, který usiloval o nominaci do prezidentských voleb za republikány. A starosta Detroitu, demokrat Jerome Cavanagh, měl s guvernérem dlouhodobě špatné vztahy. Sám byl nastupující politickou hvězdou pomýšlející na boj o Bílý dům.

Pánové se hodiny drželi v šachu a „karneval“ v Detroitu pokračoval.

25. července zastřelili vojáci čtyřletou Tanyu Blandingovou. Tank zaujal pozici přímo proti domu, kde rodina Blendingových bydlela. Když vojáci uviděli v okně záblesk – pravděpodobně si někdo zapaloval cigaretu – zahájili palbu z pušky a kulometu.

Celkem nepřežilo „detroitské povstání“ 43 lidí. 33 černých, 10 bílých. Přes tisíc lidí bylo zraněno, přes 7 tisíc zatčeno. Nejmladšímu zatčenému byly 4 roky, nejstaršímu 82.

Přes 2 500 obchodů bylo vyrabováno a poničeno. 412 domů shořelo nebo bylo poškozeno do té míry, že musely být strženy.

Podle odhadů se „vzpoury“ aktivně účastnilo kolem 10 tisíc lidí. Dalších 100 tisíc přihlíželo v ulicích.

Jednoznačná hrozivá čísla. A jedna temná otázka navíc:

Proč?

Detroit byl v 60. letech minulého století prosperujícím bohatým městem. Relativně dobře se dařilo i místním Afroameričanům. Desítky tisíc jich sem přijížděly z jihu USA za slušně placenou prací v automobilkách.

40 % detroitských Afroameričanů bydlelo ve vlastním domě, což bylo výrazně víc než v jiných částech Spojených států.

Tak proč právě tady dali černoši průchod své nespokojenosti tak masivně a tak brutálním způsobem?

Nabízelo se pohodlné vysvětlení, na první pohled přijatelné pro bílé i černé obyvatele města: nepokoje byly dílem asociálů, kriminálníků, lidí z okraje společnosti. Jenže nikoli všem připadalo věrohodné.

Obrazy rasové segregace: „Chceme bílé nájemníky v naší bílé komunitě“

Profesor psychologie na Michiganské univerzitě Nathan Caplan ve spolupráci s novinářem Philipem Meyerem provedli už krátce po „vzpouře“ rozsáhlý terénní výzkum mezi detroitskými Afroameričany.

Zjistili, že na ochotu zapojit se do vzpoury nemělo vliv ani vzdělání, ani sociální status. Nepotvrdila se ani hypotéza, že za vzpourou stáli nedávní přistěhovalci z jihu. Vzdělaní a relativně zámožní rodilí Detroiťané byli v centru dění ve stejné míře jako nezaměstnaní teenageři.

Caplan s Meyerem jednoznačně zjistili, že hlavním důvodem nespokojenosti místních Afroameričanů byla policejní zvůle.

Ta výbušná směs – v Detroitu stále přibývalo černochů. A to i černochů, kteří měli slušnou práci a bydleli ve vlastním. Už pár let směli v autobuse sedět kdekoli chtěli a měli dokonce stejné volební právo jako bílí.

Jenže policisti byli stále z 93 % bílí a z více než 70 % rasisti. A změnu si nehodlali připustit.

Afroameričané už už začínali okoušet normální život, naději, bezpečnou budoucnost… A vždy znovu a znovu zjišťovali, že je to iluze. Že je kdykoli nějaký násilník v uniformě může na ulici ponížit, nebo je rovnou zatknout. I zabít.

Prezidentská komise, která vyšetřovala příčiny vzpoury, konstatovala: „To, co bílí Američané nikdy plně nepochopili – ale to, co černí nikdy neodpustili – je to, že bílá společnost vedle sebe vytváří ghetto. Bílé instituce ho vytvořily, bílé instituce ho udržují a bílá společnost tomu přihlíží.“

Komise shrnuje: „Náš národ směřuje ke dvěma společnostem, jedné bílé, druhé černé – společnostem odděleným a nerovným.“

Isaiah McKinnon, kterého málem zastřelili jeho bílí kolegové, se rozhodl stát policistou ve 14 letech. Tehdy ho cestou do školy zbili bílí policajti. Chtěl změnit systém. A možná i svět.

Mezi lety 1993–1998 byl McKinnon v Detroitu policejním šéfem. A v letech 2013–2016 byl náměstkem detroitského starosty.

Happy end? V jistém smyslu jistě. Obecně to ale neplatí.

V roce 2010 zastřelil detroitský policista sedmiletou dívku Aiyanu Jones. Policejní komando vtrhlo do bytu, kde hledalo muže podezřelého z vraždy. Nebyl tam. Byla tam Aiyana a její babička. Policista tvrdil, že dospělá žena se mu snažila zbraň vytrhnout. Žádné otisky prstů se na ní ale nenašly. Aiyana zemřela na místě, policista nebyl potrestán.

Ale byla to jen předzvěst.

V roce 2013 zastřelil bílý policista sedmnáctiletého černocha Trayvona Martina v Sanfordu na Floridě. Martin se vracel z obchodu a policistovi připadal podezřelý. Podle jeho výpovědi došlo mezi nimi k potyčce, střílel v sebeobraně. Byl zproštěn viny.

O rok později zastřelil bílý policista ve Fergusonu v Missouri osmnáctiletého neozbrojeného černocha Michaela Browna. Byl podezřelý z krádeže cigaret.

Do pohybu se dalo hnutí Black Lives Matter, série demonstrací, rebelií, diskusí…

Hněv a frustrace zase jednou nabyly podobu otevřeného protestu, „vzpoury“.

Protesty proti policejnímu násilí se promítly i do zájmu akademiků a médií o tuto oblast. List The Washington Post například zjistil, že statistiky FBI zachycují přibližně jen polovinu případů, kdy policista někoho zastřelí. Hlášení policejních oddělení jsou dobrovolná.

Washington Post mapuje smrtící střelbu policistů od roku 2015. Dospěl k závěru, že celkový počet zabitých je více méně stálý – kolem 1 000 lidí za rok. Poměr mezi zastřelenými černochy a bělochy se ale výrazně liší:

Pravděpodobnost, že policista zastřelí černocha, je téměř 2,5krát vyšší, než že zastřelí bělocha.

Studie akademiků z Harvardovy univerzity dospěla k ještě dramatičtějším výsledkům. Podle ní je pravděpodobnost, že policista zastřelí černocha, dokonce více než třikrát vyšší.

Federální ministerstvo spravedlnosti Spojených států nechalo vypracovat studii o situaci ve Fergusonu, kde byl zastřelen Michael Brown. Ve městě žije asi třetina bílých obyvatel, ale podle statistik to vypadá, že přestupků proti zákonu se dopouštějí téměř výhradně černoši:

Tvořili 85 % těch, které policie zastavila v autě, 93 % zadržených a 95 % uvězněných na více než dva dny.

Podle ministerstva spravedlnosti je tady jen jedno možné vysvětlení: Policisté ve Fergusonu zcela běžně porušují zákonná práva černošských obyvatel města.

55 let po „detroitské vzpouře“ to na happy end stále nevypadá.