Vytiskneme, pozlatíme! Kutná Hora potěší nejen historickou knihtiskárnou

„Do Kutné Hory,“ odpovídal jsem většinou v posledních dvaceti letech na otázku, do kterého českého města bych rád vyrazil. Nevím proč, byl to pocit. Coby kutnohorský neználek jsem si konečně toto malé přání splnil. A ne jednou, ale hned třikrát po sobě. Cestou od místních lidí dostávám tipy, kam na jídlo, kam na kávu, něco najdu i sám.

Do historického města, ve kterém se kdysi těžilo stříbro, jedu vlakem. Všechny jednodenní návštěvy vlakem z Prahy a zpět se odehrály v rámci posledního čtvrt roku. A pozor, cesta není drahá – o víkendu stojí zpáteční jízdenka pro dva dospělé a tři děti necelé čtyři stovky!

Popravdě, jede nás teď druhou únorovou sobotu víc. Celé vedlejší kupé obsadila jedenáctiletá dcera s šesti stejně starými kamarádkami. Naproti mně sedí tři mladí Francouzi z Lyonu, kteří jsou poslední den v Česku a před večerním odletem domů se jedou na otočku podívat na „skeletony“ do kutnohorské kostnice. Po chvíli si přisedne ještě žena s knihou od Agaty Christie v angličtině, která jede domů navštívit rodiče. Ha, sám osud mi ji poslal do cesty.

„Ve městě je teď pusto prázdno, protože centrum žije turisty, kteří přijíždějí až se sezonou. Je to ospalá díra. Když si chci s kamarádkou v sobotu večer někam sednout, kavárny zavírají v šest. Mám to tu ráda, ale přes zimu je to ospalá díra,“ vypráví osmatřicetiletá Vlaďka. „Lidé tady žijí hlavně mimo centrum. Teď jsme projeli kolem sedleckého kláštera, ale do centra to máme ještě dva tři kilometry,“ vysvětluje.

Svatou Barboru sice každý najde pomalu poslepu, a i když se dá dnes všechno najít v mobilu, není nad hřejivé lidské slovo. Kam zamířit na něco dobrého? „Na kávu nebo čokoládu ráda zajdu na Kozí plácek. Na jídlo určitě Ruthardka a Dačický, skvělá je restaurace Čtyři sestry.“ – „A není to málo, Antone Pavloviči?“ směju se s odkazem na známé dílo ruského autora v kombinaci s otázkou Járy Cimrmana. „Ano, to je náš oblíbený fórek,“ zasměje se i Vlaďka s tím, že je tam hezký interiér a moc dobře vaří. A málem… jsme přejeli stanici.

Kutná Hora – Město. To je název zastávky, kam nás z hlavního nádraží na okraji města odvezla lokálka navazující na náš rychlík.

Co tady stihneme zhruba za půl dne? Jdeme do nejvzdálenějšího bodu – ke katedrále svaté Barbory je to podle mapy asi jeden a půl kilometru. Je to vážně kousek, i s bandou holek vstupujících nejen do historického centra, ale i do puberty. Procházíme staré uličky za Vlašským dvorem kolem kostela sv. Jakuba. „Tady je to jako ve Španělsku,“ rozlehne se prostorem dívčí hlas komentující kousek české historie.

Míjíme restauraci Ruthardku, kterou znám nadvakrát z předchozích návštěv. Výborné pivo, skvělá jídla, ve vstupní části s výčepem mají otevřený krb, a naproti na poličce nenápadně trůní lidská lebka. „Je opravdová?“ – „Jasně, tady kde kopnete do země, tam najdete nějaké lidské kosti,“ říká obsluha. Zvědavě si pak prohlížím objednaná žebra.

A už vidíme katedrálu! Projdeme kolem Jezuitské koleje, kde dnes sídlí vyhlášená galerie GASK. Zastavujeme se ale až u Kaple Božího Těla. Stop!

Zavřeno, upozorňuje cedule s odkazem na natáčení. Přes hradbu nahoře se nakloní chlap a dělá na nás s prstem na rtech: „Pssst!“ Co se dá dělat. Zvenku naprosto nenápadná stavba připomínající bránu ve zdi však jindy stojí za návštěvu. Za dřevěnými dveřmi ukrývá jednu z mála celistvě dochovaných vrcholně gotických prostor u nás. Kdo miluje tento typ architektury a hodně prostoru, tady se ho může nadechnout. Sousední katedrála by byla na samostatný seriál, při jedné z předchozích návštěv jsem uvnitř strávil skoro půl dne.

Renault Estafette z roku 1972 se speciální pošťáckou nástavbou, který stojí venku, je přestavěný na pojízdnou prodejnu kávy. Prozradil mi to Michael Drahoš, který ovládá páky velikého kávovaru uvnitř. „Jsme místní pražírna s kavárnou tady zpoza kopce ve vesnici Přítoky, máme ji už přes deset let. Hledali jsme místo, jak kávu přiblížit lidem, a myslím, že se nám to povedlo,“ říká z okénka. Parkuje tady vždy od pátku do neděle, nabízejí vlastní produkci pod mnoha podivuhodnými názvy.

Vývěsní štít láká na vlastní značku Kávy pitel, a není to chyba. „Ve filmu Cech panen Kutnohorských byl Mikuláš Dačický, o kterém se říkalo, že je frejíř a vína pitel – tedy děvkař a ochlasta,“ usmívá se jednatřicetiletý muž a připravuje mi objednané Thorovo kladívko, což je název pro dvojité espresso. Ovšem nejvyšším kalibrem je tady Šrapnel, hned pět espress najednou, tedy čtyřicet gramů kávy ve 150 mililitrech vody. „Jednou tu byl pán na nějaké akci, přišel si dát šrapnel ráno i večer. Je pravda, že chodil velmi svižně,“ vzpomíná Michael Drahoš.

O stupínek výš než moje „dvojité kladívko“ je trojnásobné Thorovo kladivo. Ani v jednom případě ale nejde o název inspirovaný filmy o Avengers. „Jde o ochrannou zbraň ze starší Hvězdné brány,“ podotýká kavárník. Po chvíli tedy piju boží zbraň proti malé únavě.

Rychle zafunguje, kochám se opět detaily na fasádě katedrály. Nabízejí tu také výborné kulaté oplatky lázeňského stylu, které pocházejí z Hořic od rodiny Kubištů. Moje dcera je však rázně proti koupi: „Chceme se s holkami víc těšit na horkou čokoládu s maršmelounkama!“ Obdivuhodné odříkání, už jsem totiž rezervoval stůl v té vyhlášené kavárně na Kozím plácku.

A kam by Michael zašel na pivo? „V pozdější hodině, od sedmi, tu funguje Bar 22, tam mají Bernarda. Pak je vyhlášená Ruthardka s plzní a nově nám tu otevřeli Kozlovnu.“

Holky obíhají katedrálu, já si ještě nabitý kofeinem užívám slavnou historickou stavbu. Mám tady svobodnější pocit než v Praze u sv. Víta, který stojí na nádvoří v sevření okolních budov, kde je všude pod nohama jen dlažba. Tady jsem v parku, se stromy, jejichž větve se v elegantních obloucích zvedají vzhůru jako pomyslné svícny. A úžasná byla prosincová Kutná Hora s napadaným sněhem. Katedrála tehdy vyrůstala z neporušené bílé pláně jako kouzelný chrám světla. Musím sem dorazit ještě zjara, jak se vše začne čerstvě zelenat.

Teď už ale musíme běžet zpět podél „jezuitů“, abychom se dostali do Knihtiskárny – interaktivního muzea v Barborské ulici naproti Hrádku s muzeem stříbra. Stále jsme na „hlavní promenádě“, je to jen kousek cesty zpátky. V poledne máme sraz s jeho ředitelem Tomášem Gryčem, který je už čtvrtou generací kutnohorského tiskaře.

Ocitneme se v jeho úžasném království poctivých historických strojů, které si návštěvníci mohou vyzkoušet. Kofein ze mě už určitě vyprchal, jsem jen prostě nadšený, když vidím kus dávného řemesla – mechanické funkční mašiny staré i dvě stě let.

„V tiskárně tady v Kutné Hoře pracoval už můj praděda jako faktor – vedoucí výroby. Můj děda, sazeč, ji koupil po válce, ale při znárodnění v roce 1949 mu ji vzali. Velkou půjčku však musel splácet dál, a splácela ji i po jeho smrti babička ještě v 70. letech,“ přibližuje historické zázemí firmy osmačtyřicetiletý muž, jehož otec byl tiskař, stejně jako bratr, matka zase byla sazečka.

Když rodinný podnik s dnešním názvem Tiskárna Grafia Gryč oslavila stoleté výročí, otevřeli toto muzeum. „Myslím, že je to zejména pro dnešní děti obrovské obohacení, jak se dřív tisklo, zvlášť když si mohou skoro všechno zkusit,“ zmiňuje. Souhlasím, proto jsme tady. Už v prosinci jsem tady tisknul sněhuláka na vánoční přání jako divý.

Holky se zatím seznamují ve vstupní místnosti s několika stroji, na kterých si třemi různými technologiemi vytisknou, vyrazí a ozdobí přání s aktuální valentinskou tematikou. „Óóó!“ rozlehne se z mnoha hrdel, když se dozví, že je budou i zlatit.

To je rychlá dílna pro veřejnost, před tím si ale dopřejeme prohlídku muzea s výkladem – nejčastěji sem prý zamíří školní skupiny – od základních po vysoké školy – nebo naopak lidé zajímající se profesně o grafiku nebo o funkční historické stroje, které si mohou vyzkoušet. Stejně jako my, třeba když se rozhučí technický skvost s názvem Intertype, ve kterém se dodnes na ukázku odlévá řádkové písmo.

Expozice nás provází dobou zhruba od poloviny 19. století, nejdražší je tady Dinglerův ruční lis z roku 1836. Každá jednotlivá mašina zaujme i holky, které se autorsky podílejí na tvorbě školního časopisu, a vidí, jakou fušku dala výroba kdysi. A hned je napadá podobnost s využitím linorytu na hodině výtvarky.

Tomáš Gryč je viditelně ve svém živlu, historie mu ožívá pod rukama i za pomoci chytlavého komentáře. Holky se dozvídají o dřevorytech z hruškového nebo třešňového dřeva, o tom, jak tady Karel Havlíček Borovský několik let tiskl časopis Slovan, jak se vyráběl klih, klasické lepidlo z kostí a kopyt, a proč byl mnohem lepší pop z obyčejné vody a mouky. Když se rozpovídá o zlatníkovi a vynálezci Guttenbergovi, bylo by to na další článek. A tamten typ stroje s výrobním číslem 967 prý tisknul první rakousko–uherské známky!

Průjezdem přichází tiskařův kamarád Boris Buňka. „Když píšete o Kutné Hoře, určitě se ho zeptejte na jeho Muzeum kutnohorských pověstí, duchů a strašidel ve sklepení Vlašského dvora. Mohli byste tam třeba zajít,“ doporučuje Tomáš Gryč, když nás ještě bere do muzejního podzemí starého pět set let. Sestupujeme chodbou, kde se na nic nesmí sahat. V největší místnosti nám ukazuje u kamenného stropu bílé útvary připomínající tvarem pavouky.

„Je tady speciální druh plísně, který je postupně obalí. Nemají šanci,“ říká Tomáš Gryč. – „Jakože to jsou mrtví pavouci?“ ujišťují se holky a dostávají potvrzení, že zůstali nedobrovolně uvěznění v bílých sarkofázích.

V částech chodby jsou vidět zazděné průchody, v minulých stoletích se prý dalo dostat pod městem všude, klidně i ke svaté Barboře. A kam zajít dnes po povrchu na něco dobrého? „Určitě bych zkusil novou Kozlovnu, mají tam výborné pivo. Z restaurací skvosty jako Ruthardka nebo Dačický,“ podotýká.

Boris – pojmenovaný svým otcem po slavném šachistovi  – souhlasně přikyvuje. Jeho muzeum s duchy a strašidýlky dneska nestíháme, ale kus řeči dáme. „Jinou formou se hodně dozvíte o Kutné Hoře, o významných osobnostech a legendách. Třeba tu o mnichovi Antoňovi, který tady objevil tři stříbrné pruty, o něž usiloval i sám kníže pekel. Dělal jsem podobné expozice po celé republice, v Praze, Plzni, Krumlově, včetně expozic magie nebo mučících nástrojů. Tato je ale pro mě, jako pro místního, srdeční záležitost,“ vypráví padesátník Boris Buňka a nechává se vyfotit v Barborské ulici, kde ukazuje směr, kudy zamířit do jeho světa pověstí.

Blížíme se ke Kavárně na Kozím plácku. Ve skutečnosti se samostatný, historicky vypadající domek se střechou z dřevěných šindelů nachází na nevelkém prostoru pod názvem Dačického náměstí – hned naproti několikrát zmiňované restauraci Ruthardka. „Prosím vás, sedmkrát horkou čokoládu s maršmelouny,“ objednávám a holky dostávají verzi ve větších hrncích, která je ovšem svou velikostí nezvládnutelná. „Na tu velkou musíte mít hlad, abyste ji zvládli,“ smějí se v kavárně. Je tak hustá, že po odchodu přelitá do kelímků zcela tuhne a stává se z ní zase čokoláda. „A jedno espresso pro mě, prosím.“

„Nazvala bych to tady omyl jménem kavárna,“ dává se se mnou ochotně do řeči Barbora Rázková, paní majitelka, původem z Turnova. S rodinou žila různě po světě dvacet let, s Kutnou Horou neměla nic společného. Po návratu do Prahy před pár lety nejprve učila francouzštinu, organizovala jazykové tábory a hledala, co dál. Do této oblasti ji přivedl inzerát.

„Zaujalo mě kouzlo tohoto místa, samotný dům i koncept kavárny. A protože opravujeme barák v Uhlířských Janovicích, nemáme to sem daleko,“ usmívá se příjemná dáma. O historii tohoto objektu ví jen to, že babička jedné z brigádnic si sem chodívala jako malá holka hrát, a kdysi tu jeden čas bydlel bezdomovec.

Minulý majitel postavil dům zgruntu znova, protože prý nebyl památkově chráněn. „Srovnal původní zdi jen na metr a vše ostatní nově postavil. Snažil se ale zachovat původní ráz. Dělal to s památkáři, takže jsou použité historické materiály, trámy jsou staré odjinud, dveře jsou z jiného stavení,“ popisuje majitelka v prostoru s krbovými kamny, kde se cítím jako ve voňavé pohádkové chaloupce. „Někdy tady sedí architekti a ptají se – odkud máte ty trámy? Protože poznají, že některé nenápadné detaily na nich nesedí,“ podotýká Barbora Rázková.

Kavárnu si Barbora Rázková nepořídila v nejlepší čas, proto ono slovo „omyl“. Nejprve přišlo tvrdé covidové období, následovala energetická krize. „Dva roky se snažím přežít. Věděli jsme, že do toho nejdeme v ideální době, ale netušili jsme, že to bude tak dlouhé,“ krčí rameny. „Zatím tady jsme, tak snad i zůstaneme, snad to mělo smysl.“ Kávu tady připravují ne zcela častým způsobem s názvem „vacum pot“, kdy pod skleněnou baňkou hoří plamen.

Když zjistím, že v podkroví je jeden pokojík k pronájmu pro turisty, musím ho vidět. A z okénka vidím i Barboru. Tu svatou! Šance rychlého návratu do tohoto města vzrůstá. Barbora Rázková mi však jako jediná nemůže dát tip, kam ve městě jinam vyrazit.

„Víte, za ty dva roky jsem si nemohla dovolit nikam dojít, bylo nepředvídatelné, co bude – jaké zásoby dělat, kdy hnát holky do práce, jestli přijdou lidé, kolik máte udělat dortů… Když to vypadalo, že mám vše pod kontrolou, nastoupila energetická krize. A je to tu zase. Nevím, jestli další měsíc vyjdeme nebo ne,“ popisuje. Je ale šťastná, že se sem naučili chodit i místní. „Dvě paní sem třeba chodí obden, prý si sem chodí pro energii,“ říká a já jí to věřím – dívčí smečka výrazně ožívá! A blíží se čas návratu na vlakové nádraží.

Při dopisování tohoto článku v jedné pražské kavárně si ke mně přisedne kamarád a začne básnit o Českých Budějovicích. Nedávno jsem v tomto městě přestupoval na vlak směr Lipno, kde jsem čerpal náměty pro reportáž z lyžařského areálu. Slyším cosi o bludném kamenu přímo na náměstí Přemysla Otakara II., kterého jsem si sice nikdy nevšiml, ale asi jsem přes něj kdysi omylem přešel. Slyším o lebce, kde si lidé dávají sraz, o podniku Díra zajímavém svým netradičním vstupem z chodníku, o minipivovaru… Že by příště? Z Prahy je to vlakem za… – moment, hledám – …za hodinu a čtyřicet minut.