Veslař Ondřej Synek: Skončil jsem šťastný a s úsměvem na tváři

Ondřej Synek je historicky nejúspěšnější český veslař. Několikanásobný mistr světa i Evropy má i tři olympijské medaile. S Milošem Pokorným hovořil o konci kariéry, ale i sociálních médiích, životosprávě a práci s mladou generací.

Začínáme standardní otázkou na začátek. Víš, kdo je boomer?

Nevím.

Boomer je výraz pro ty z nás, kteří už něco pamatují, ale určité věci nestíhají a možná ani stíhat nechtějí. Cítíš se tu a tam boomerem?

Musím říci, že ano. Spousta věcí, které ode mě dnešní moderní doba očekává, nedělám, dělat nechci a kolikrát ani nestíhám.

Můžeš být konkrétnější?

Tak třeba sociální sítě a podobné vymoženosti dnešní doby. Třeba Instagram mám, občas se tam podívám, ale že bych byl nějaký král sociálních sítí, to vůbec. Jestli přidám dva tři příspěvky za rok, je to hodně, a spíš jen proto, že bych tam občas něco hezkého dát měl.

A z věcí, které patří k této době, které rád využíváš a přijdou ti fajn?

Samozřejmě internet, telefon a takové ty věci, které doznaly pokroku, lidem zpříjemňují život a dříve nebyly, třeba celoodpružené kolo. Zkrátka mám rád věci, které lidem slouží dobře a pokrok je na nich znát.

A jak jsem říkal, influencerství mi nic neříká, vadí mi taková ta umělost, když se něco schovává za něco, co tak doopravdy není a realita je jiná. Doba, ve které jsem se narodil a ve které jsem vyrostl, podobné věci neznala. Dnes mi kolikrát přijde, že mladí lidé věří něčemu, co je ve skutečnosti úplně jinak.

Velkou část života jsi prožil sportem – jsi několikanásobný mistr světa, olympijský medailista. S aktivní kariérou jsi skončil a nedávno se rozloučil i se svými fanoušky, jaký to byl pocit?

Samozřejmě zvláštní, protože u vrcholového sportu jsem byl dvaadvacet let, dennodenně jsem trénoval a závodil na nejvyšší úrovni a najednou to všechno skončilo. Je to životní kotrmelec, po té rutině tréninků a závodů se člověk úplně vypne. Naštěstí jsem u sportu zůstal, jsem trenérem nebo přesněji sportovním ředitelem české veslařské reprezentace, takže docela blízko, ale na vodě už nikdy nebudu.

Na domácím mistrovství světa jsem jel rozlučkový exhibiční závod, bylo to naposledy, ale úžasné, krásné – tleskala a děkovala celá tribuna a já divákům děkoval také.

Všichni tví největší soupeři a kamarádi se s tebou přijeli rozloučit. Říkal jsi, že cílem bylo dojet, protože všichni už z toho vypadli. Kdo na tom byl nejlépe a kdo nejhůře?

Nejhůř na tom byl můj největší celoživotní soupeř, Novozélanďan Mahé Drysdale, který přijel o 35 kilo těžší, navíc vůbec netrénoval. Byl jsem rád, že dorazil přes půl zeměkoule. Bylo super vidět je všechny pohromadě, nejlépe na tom byl Nor Olaf Tufte, který se pořád udržuje, já byl druhý až třetí, vše dopadlo, jak mělo. Nakonec mě nechali vyhrát, takže to byla důstojná rozlučka a hezká a symbolická tečka za mojí kariérou. A nejenom za mou, ale i za kariérou těch dalších pěti kluků.

Stihli jste rozebrat váš současný život?

Den před závodem jsme se bavili u piva až do snídaně. Je to zajímavé a různorodé – Mahé ze Zélandu je u financí, věnuje se rodině, sport mu vůbec nic neříká, v podstatě na něj rezignoval. Je to pochopitelné, já to cítím na sobě - tělo je za těch dvaadvacet let přejedené, řekne ne, končí a nechce se mu nic dělat, protože si pamatuje, jak dlouhou dobu to bolelo.

Lassi Karonen ze Švédska dělá projektanta oprav historických budov. Olaf Tufte má svoji farmu, pěstuje kukuřici a dělá teambuildingové akce. Iztok Čop ze Slovinska prodává lodě a já z téhle party zůstal jako jediný u veslování. Olaf i Iztok se kolem veslování sice točí, ale nevedou týmy.

Říkal jsi, že tělo už nechce být zatěžováno a podvědomí dá tu pomyslnou psychickou stopku. Takhle to funguje?

Kvůli tomu jsem i skončil, měl jsem syndrom vyhoření, navíc v kombinaci s extrémní fyzickou zátěží. Hlava tělu vystavila stopku a poslala ho do nouzového režimu, takže já mohl normálně trénovat, to mi nevadilo, ale jakmile přišel závod, rozsvítila se pomyslná kontrolka, jak v autě, kdy nejde jet rychleji než 80 km/h, aby se nepoškodil motor. A to samé se stalo mně, hlava tělo zablokovala a už nebylo návratu.

Samozřejmě by to šlo, člověk si dá pauzu, zregeneruje se, nastartuje chtíč, ale je to třeba otázka dvou let a to ve čtyřiceti letech u vrcholového sportu nejde, takže to více méně byla konečná. Musím ale říct, že toho nelituji, to rozhodnutí bylo dobré, přišlo v pravý čas a skončil jsem šťastný a s úsměvem na tváři.

Když jsme u toho syndromu vyhoření, ono je asi rozdílné o tom slyšet a pak zažít na vlastní kůži.

Přesně tak, slyšel jsem o tom, ale nevěnoval tomu pozornost. Potom mi sportovní doktor řekl, že je to diagnóza, tak jsem se o to začal trochu zajímat. Třeba se mi stalo, že když jsem jel kolem Vltavy, bylo mi na zvracení. Nebo když jsem viděl loď, všechno se ve mně svíralo. Začal jsem to řešit, ale stejně mi to nepomohlo.

V tak dlouhé profesionální kariéře jsou přece jen určité vlny. Kdy jsi definitivně věděl, že to opravdu nepůjde?

Kariéru jsem měl naštěstí docela nahoře, šestnáctkrát za sebou získal medaili z mistrovství světa nebo olympiád, což je ojedinělé. Plán byl, že to dotáhnu do olympiády v Tokiu a pak stejně asi skončím, protože věk už jsem na to měl, bylo mi čtyřicet. Najednou tu byl tlak, mně to nešlo, poslední kolo světového poháru jsem skončil dvanáctý, což byl můj nejhorší výsledek v kariéře.

Říkal jsem si, že něco není v pořádku, konzultoval to s lékařem, který mi řekl, že mám syndrom vyhoření a že si mám dát 14 dní pauzu od veslování a pak že uvidíme. Po čtrnácti dnech dovolené jsme odjeli do Livigna na soustředění, sedl jsem si do lodě na prvním tréninku a po třech kilometrech věděl, že to jsou poslední tempa mé sportovní kariéry. Prostě to nešlo a ta hlava řekne: „Ne, už to nemáš zapotřebí, vykašli se na to a sleduj to jen ze břehu.“

Je to spíše o fyzičce, tělo tě nepustí, nebo o hlavě, ve které je nějaký demotivační blok?

Je to o té hlavě, tělo bylo v pořádku, měl jsem natrénováno a fyzicky na tom byl dobře. Je to, jako když začneš něco nenávidět a máš k tomu odpor. Je to psychická nemoc.

Kdy se to vrátilo zpátky, překonal jsi ten odpor a věděl, že se do lodi můžeš posadit, i když jinak?

Na Dukle jsme můj pokariérní život plánovali s nadřízenými od roku 2013, jenom se čekalo, kdy skončím, takže jsem určitou jistotu měl. Neměl jsem odpor k tomu sportu nebo lidem okolo něj, ale k tréninku a závodění. A ve chvíli, kdy jsem si řekl, že končím, to ze mě spadlo, všimla si toho i má přítelkyně a najednou jsem ožil, protože nebyla ta očekávání. A po dlouhé době jsem měl dovolenou, užil si léta a pomalu se do toho pracovního procesu zase dostával, 1. ledna 2022 nastoupil a jsem v něm až doteď.

Existují v tvém sportu nějaké věci, u kterých víš, že jsou zastaralé nebo by šly udělat lépe?

Ten základ je dobrý. Klidně ať lidé jezdí na slupkách od banánů, a když jsou dobří, tak se propracují k nejlepšímu materiálu. My s tím nemáme problém. Když jsem v dospělé kategorii před dvaadvaceti lety začínal já, dostal jsem nejhorší dřevěnou loď, musel jsem se ukázat, propracovat, a pak jsem dostal ty nejlepší.

Dnes jsou všichni zvyklí, že dostanou to nejlepší, já držím princip, že si to musí zasloužit. Bojujeme s financemi pro trenéry, kteří v loděnici tráví nejvíc času a nejsou úplně dobře placení. Díky tomu máme těchto šikovných lidí málo.

Změnily se nějak třeba trendy v trénincích? Můžeš srovnat svoji a současnou generaci?

Loď vypadá pořád stejně, materiál je jiný, ale na její rychlost to nemá žádný vliv. Pokud však vezmeme přístup dnešní generace, ten je jiný. My jsme na loděnici žili, ve dvě jsem přišel ze školy, udělal co nejrychleji úkoly a běžel na loděnici, kde jsme byli až do osmi večer, jak říkám, prostě jsme tam žili.

Dnes rodiče děti přivezou a po tréninku si je zase odvezou, je to jiné – na jednu stranu to chápu, ale u té mladší generace mi chybí ten život před i po tréninku, trochu mě to i trápí a celkově se to odráží i na reprezentaci. Holky a kluci chtějí makat, trénují hodně, ale pak poměrně dost času tráví na telefonu. S odborníky jsme se shodli, že to nějakou energii bere – být za hezkého, všechno nafotit atp., je to taková neviditelná ztráta energie, kdy mozek vyvíjí nějakou aktivitu a je pořád zapojený.

Jsi vyučený zlatník. Když ses rozhodoval, co budeš dělat po skončení sportovní kariéry, bylo ve hře i něco úplně jiného, třeba tvé původní řemeslo?

Ne, chtěl jsem zůstat u sportu, protože si myslím, že mu mám co vrátit a dát. Ale samozřejmě mám vymyšlenou i variantu B, která je o tom, že bych se vrátil ke zlatničině. Nebo i k jinému řemeslu, protože mě baví pracovat rukama a se dřevem.

Dá se dělat zlatničina jako hobby?

Určitě dá, je to, jako když si někdo slepuje letadýlka. Akorát ta zlatničina je nákladnější koníček, stojí hodně peněz a prvotní investice do dílny je třeba milion.

Jsou lidé od vody kamarádští? Jak se změnily jeho vztahy s kolegy po nástupu do manažerské funkce? A co rád pije a jí? Poslechněte si v podcastu v úvodu článku.