Článek
Čas vánoční radosti a veselosti byl tentokrát poměrně drsně a symbolicky ukončen „Vánočním poselstvím prezidenta republiky“. Pokud by projev Miloše Zemana mělo definovat jedno slovo, byla by to asi „bezútěšnost“. Z jakého zdroje přesně tato bezútěšnost vytryskla, není jisté. Nabízí se samozřejmě smutná epidemická situace. Ale ta byla zlá i loni touto dobou, a přesto dovolila prezidentovi kromě mnoha kritických, až útočných slov také poděkovat zdravotníkům, vojákům a dobrovolníkům a na závěr popřát osloveným spoluobčanům zdraví, štěstí a úspěch.
Snad letos ponurá nálada vyplynula z toho, že sněmovní volby nedopadly ani zdaleka podle prezidentových představ. A to nejen pohledem samotného výsledku, ale především kvůli zlým zdravotním problémům, které Miloši Zemanovi znemožnily plnohodnotně sehrát roli, na kterou se dlouhé roky těšil.
Na optimismu celému projevu asi nepřidal ani fakt, že jej Zeman tentokrát nemohl ze zdravotních důvodů zakončit tradičním přípitkem – pozvednutím číše vína na kameru, mírně křečovitým úsměvem a přáním zdraví, štěstí a úspěšného nadcházejícího roku. Při koncipování projevu dospěla hlava státu k závěru, že když není číše na připití, nebude ani přání. A tak projev skončil jen dvěma hodnotnými, ale léty užívání notně opotřebenými citáty od Aloise Rašína a JFK.
Jinak jsme se dozvěděli, že 2021 „nebyl dobrý rok“, což tedy podle hlavy státu nebyl ani ten předchozí: „Dnešní zhodnocení bude bohužel smutné,“ zahájil Miloš Zeman své poselství na Štěpána roku 2020.
Ne, že by Zeman neměl pro svůj pesimismus argumenty. Letos prý byl problém hlavně v „kapitulaci“ NATO v Afghánistánu, což zásadně zhoršilo bezpečnostní situaci. Na tom jistě něco je. Ruské vojenské manévry na ukrajinských hranicích patrně podle Zemana bezpečnostní situaci v Evropě nijak neohrožují, takže mu nestály při analýze bezpečnostních rizik za zmínku.
Další vrásky přidělal hlavě státu evropský Zelený úděl, z nějž bychom se měli „vyvázat“. Což je také dobré a důležité téma k diskuzi. Jen tedy místo fatalistického „vyvazování se“ by bylo namístě spíš apelovat na rozumné vyjednávání a nalezení snesitelné české pozice v evropském zeleném rámci, který nás na otevřeném trhu zasáhne tak jako tak, i kdybychom se vyvazovali sebeurputněji.
Třetím důvodem k prezidentskému pesimismu se stal stav veřejných financí. I zde lze s prezidentem souhlasit v identifikaci problému, nikoli už v návrhu řešení. Miloš Zeman se upnul k rušení daňových výjimek, v nichž vidí potenciál 380 miliard dodatečných rozpočtových příjmů. Ne, že by tu nebylo o co hrát, ale víc než polovinu této částky dělá jenom základní sleva na poplatníka, která se týká všech a není tedy fakticky daňovou výjimkou. Její případné zrušení by bylo nejen evropsky unikátní, ale hlavně extrémně asociální, neboť by brutálně dopadlo hlavně na životní úroveň lidí s nejnižšími příjmy. Paradoxně právě o životní úroveň lidí postižených energetickou drahotou se prezident strachoval ještě v úvodu své řeči. Během dalších minut na ně ale zjevně zapomněl.
Nicméně lze s povděkem kvitovat, že Miloš Zeman znovu vnesl do debaty o konsolidaci veřejných financí téma vylepšení příjmové strany rozpočtu, tedy de facto zvýšení daní. To nová vláda pořád nechce slyšet a je třeba jí připomínat, že myslí-li konsolidaci vážně, bez nových příjmů se neobejde. Pro konkrétnější řešení nechť si tedy raději dojde jinam než do Lán. Ale že ta připomínka zazněla, je fajn.
Více než polovinu svého poselství věnoval prezident nikoli spoluobčanům, které přitom v úvodu oslovil, ale nové vládě, před niž vytyčil trojici úkolů, kterou pak rozebral. Kdyby s takovým projevem vystoupil na zasedání kabinetu, kam se dle Ústavy může kdykoli dostavit, byl by to přes všechny sporné body dobrý příspěvek do diskuze. V žánru vánočního poselství by ovšem knížecí rady z Lán neměly hrát tak zásadní roli.
Celkové vyznění projevu připomínalo nápis nad branou dantovského pekla: Zanechte vší naděje, kdo vstupujete. Jakkoli Česko jistě nečeká lehký rok, takhle zle přece jenom není. A od „vánočního poselství“, zvlášť je-li proneseno hlavou státu, by člověk alespoň špetku optimismu očekával. I kdyby měl být tak trochu z povinnosti.
