Mikuláška, Lucky, žber. Znáte všechny tradiční postavy českého adventu?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Velká většina lidových zvyků, které souvisí s významnými křesťanskými svátky a dalšími obdobími v astronomickém roce, jako jsou slunovrat, rovnodennosti, masopust a dušičky, mají původ v předkřesťanském období.

Původ křesťanských Vánoc sahá do keltských slavností zimního slunovratu - odtud pramení třeba zvyk rozkrajování jablka, zlaté prasátko i magická moc jmelí.

Stejně tak i postavy spojené s adventem mají kořeny jak v křesťanské, tak v pohanské tradici. Lucky, Mikuláš nebo nejděsivější Peruchta oživovali adventní čekání na Štědrý den a nejdelší noci v roce. Každá postava se objevovala vždy v předvečer svátku příslušného světce a obcházela domácnosti.

První postavy byly spíše hodnější povahy a děti od nich obdržely nadílku. S postupně se blížícím Štědrým dnem se však začal účel postav měnit spíše ve strašáky, kteří měli děti přimět doma poslouchat. Celkově byly obchůzky spojené s lidovým divadlem a postavy chodily buď samy, nebo s družinou. Maškarní průvody se konaly hlavně k příležitosti svatých Barbory, Mikuláše a Lucie, ale mohly být i v jiné dny.

Barborky chodily v předvečer 4. prosince a byly to spíše kladné postavy, které přinášely kromě bonbonů či drobných dárků první vánoční atmosféru mezi lidi. Byly bíle zahalené s vlasy po záda i přes obličej, tedy zároveň i trochu strašidelné. Při obchůzkách bouchaly březovou metlou do oken.

S tradicí svátku svaté Barbory jsou jinak spojené i jiné barborky. Tři týdny před Vánocemi se nařežou větvičky třešní nebo višní. Ve váze pak mají v teple domova šanci do Vánoc rozkvést. Bílé květy mají symbolizovat Ježíše Krista a zároveň oslavují zimní slunovrat. Dívka, které barborky do Štědrého dne rozkvetou, se podle pověry do roka vdá.

Tato tradice se jako jediná dochovala a stále přetrvává ve velkém měřítku po celé zemi. Mikuláš doprovázený čertem a andělem chodí 5. prosince v podvečer. V historii ale doprovázelo Mikuláše postav víc, dokonce celá družina podobná masopustu, a v ní například husaři, bába, myslivci, vojáci, Turci, žid nebo mouřeníni/kominíci a maska koně či kozla.

Svátek svatého Mikuláše se slaví každoročně 6. prosince. Hlavním zvykem se však stala mikulášská nadílka, při níž chodí po domech už v předvečer svátku, a naděluje hodným dětem sladkosti. Zajímavé je, že kostým Mikuláše vychází z historického slavnostního biskupského šatu.

Den po Mikuláši naháněl děti metličkou u kostela světec Ambrož. Byla to postava v košili, se špičatým čepcem a obličejem zakrytým průsvitným plátnem, která měla děti pobavit a sladkosti jim většinou házela na zem. Ambrož je postava známá jen ze středních Čech, jako je oblast Kolínska, Kutnohorska a Podřipska.

Mikuláška, matička či Nikolajka v některých krajích, zvláště na Moravě, představovala matku svatého Mikuláše a chodila s družinou nebo sama v předvečer 8. prosince. Objevuje se v dětské říkance: „Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni, hledali, nenašli, byli oba smutní.“ Někde nosila dárky pro hodné děti, jinde je naopak dětem od svatého Mikuláše brala.

„Lucie noci upije, ale dne nepřidá“ - známé rčení, které má původ právě v době, kdy se svátek svaté Lucie slaví. Pochází z dob, kdy zimní slunovrat vycházel na dobu kolem 13. prosince. Kalendář byl posunutý, než ho v roce 1582 změnil o deset dnů papež Řehoř XIII. kvůli tomu, aby víc odpovídal skutečnosti.

Bíle oblečené Lucie obcházely domácnosti a kontrolovaly, jestli je doma uklizeno v rámci předvánoční doby. Nebo jestli se doma nepřede na kolovrátcích, které byly od tohoto svátku zakázané - pokračovat se na nich mohlo až po Vánocích.

Některé Lucky měly u sebe husí peroutky, kterými čistily domácnosti, nebo nějaký proutek či dřevěný nůž na kolovraty. Jindy Lucky strašily mlsné děti nebo si dělaly legraci z mužů tím, že je potíraly hořčicí či kolomazí.

Jinak též klokavé nebo klovcové báby, štuchavé báby nebo vrtibáby. Byly to v podstatě strašidelnější Lucky. V jižních Čechách nebo Pojizeří byly zahalené v bílém prostěradle a na obličeji měly masku s dlouhým zobákem.

Tato postava, která byla obdobou Lucie, také chodila včer před svátkem svaté Lucie. Byla to velká obluda zahalená koudelí, vezoucí na vozíku s koňmi nebo osly měchy koudele.

Říkalo se, že se žber zastaví v každém domě, kde mají nehodné děti. Vešel do jizby, nepoddanci prý rozřezal břicho, vnitřnosti vybral a místo nich vložil koudel. Za týden se vrátil a mrtvého nepoddance odvezl do svého obydlí daleko kdesi za Kojetín.

Žber u dětí budil veliký strach. Matky jim hrozívaly: „Budete ticho, že na vás zavolám žbera!“ - A děti ztichly jako beránci,“ píše historik a folklorista Čeňek Zíbrt v knize Seznam zvyklostí pohanských z VIII. věku.

Chodila na Štědrý den, ale mohla se zjevit i kdykoliv během adventu a byla nejstrašidelnější ze všech - měla nejčastěji tvář zahalenou šerednou maskou se zubisky, kožich a v rukou krvavý nůž a vědro.

Peruchta má původ v mytických postavách známých již od keltských národů a reprezentuje ducha našich předků. Měly za úkol hlídat dodržování půstu, tomu, kdo se přejedl, vyhrožovaly rozpáráním břicha. Peruchta měla spoustu podob: s maskou na hlavě, špičatou čepicí a počerněným obličejem, nebo naopak s obličejem bílým od mouky, oblečená v červeném, černém nebo bílém.

Chodily v předvečer Nového roku a byly to ženy oblečené v černých šatech a s bílým šátkem zakrývajícím obličej a husím brkem v ruce. Ometačky symbolicky ometaly pece, aby dobře hořely, a také strašily děti. Existují i mužské verze těchto strašidelných postav, jako třeba ometači známí také pod názvy kališi nebo smítalci. Ti chodili o Štědrém večeru, ale i v jiné dny vánočního období. Obodobou byli klempeři, kteří chodili týden po svaté Lucii.