V bazénu jede vlnobití, podzemní strojovna hučí. To chce každý slyšet dvakrát

Sem se nechodí v plavkách. Spíš v montérkách, rukavicích a někdy i ochranných brýlích. „Máme tady 75 kilometrů potrubí. Kabeláží, jako jsou třeba elektrické rozvody, je dalších 780 kilometrů. A je tu i 220 cirkulačních čerpadel pro různé atrakce,“ sype čísla Jaromír Hrdý, hlavní technolog provozu Aquapalace Praha v Čestlicích. Stará se o fungující zázemí od strojních technologií po hygienické limity.

Vedle pokladen pro návštěvníky sjedeme bočním výtahem do podzemí. Naše výprava začíná v rozlehlé šedé chodbě, kudy by projela i dodávka. „Areál má celkem pět tisíc metrů čtverečních zastavěné plochy. Toto spodní patro je celé technologické, plus v horním patře nad bazény máme další tři a půl tisíce metrů čtverečních plochy se vzduchotechnickými jednotkami,“ říká muž, který v čestlickém akvaparku pracuje pátým rokem. Do všeho prý pronikl poměrně rychle, takže už po měsíci a půl věděl, kde co je.

Je dopoledne všedního dne, voda v bazénech má jako vždy kolem třiceti stupňů, ve vířivkách ještě o pět stupňů víc. Klasické akvaparkové dění se odehrává kdesi nad námi. Jaromír Hrdý ukazuje na schémata pověšená na zdi, zdálky vypadají jako obrázky pyramid. Při pohledu zblízka jsou vidět půdorysy tří jednotlivých pater komplexu. „Na prvním plánu vidíme strojní zázemí. To je to patro minus jedna, kde jsme teď. Za zády máme čističku odpadních vod a jímky užitkové vody. S vodou se snažíme zacházet co nejhospodárněji,“ vypráví.

Představuje devět základních bazénových okruhů, které mají vzletné názvy jako palác dobrodružství, palác vlnobití nebo palác relaxu. „Nikdy se nám nestalo, že bychom museli přerušit provoz kvůli havárii. Neumím si představit, co by se muselo stát, aby se jeden z okruhů zastavil. Všechno je nejméně třikrát jištěné. A drobnější servisní úkony provádíme v noci, takže o tom zákazník vůbec neví,“ tvrdí technolog.

Na mapě našeho podzemního podlaží jsou vidět modré půdorysy vodních ploch na zcela jiných místech, než jsou bazény o patro výš, zobrazené na dalším schématu. „Každý bazénový okruh musí mít svoji retenční nádrž, která se dá nazvat jeho srdcem. Je to jímka, do níž se vytlačí přebytečná voda, když do bazénu naskáče hodně lidí najednou,“ popisuje v podzemní zásobovací chodbě, kde stojí řady vozíků s lůžkovinami s cedulkami z prádelen a čistíren, které míří do zdejšího hotelu.

Největší změny v množství vody jsou pravidelně v bazénu s umělým vlnobitím. Když tato oblíbená atrakce začne, voda se z něj začne přečerpávat pomalou řekou do sousedního paláce. Funguje to podobně jako přesýpací hodiny. „Návštěvník ale nic nepozná, protože nám stále běží cirkulační čerpadla. Voda je stále ve stejné výšce, protože odtéká přes přelivné žlábky a skimmery, což jsou ty boční otvory v bazénech na úrovni hladiny,“ vysvětluje Jaromír Hrdý. Fungují na stejném principu jako otvor zašpuntovaného umyvadla zabraňující jeho přetečení.

Voda se kvůli hygienickým předpisům denně do akvaparku připouští z běžného vodovodního řadu. Na jednoho návštěvníka je to šedesát litrů na den. „Když tady máme tisíc zákazníků, je to šedesát metrů kubických vody. Celková spotřeba akvaparku je okolo 110 tisíc metrů kubických vody za rok. Je to velké množství, ale snažíme se každou kapku využít na maximum,“ zdůrazňuje Hrdý a ukazuje na jedno z míst na mapě.

„Tady třeba máme vsunutou jímku odpadní vody, kam nám vtéká neuvěřitelné množství teplé vody z pískových filtrů. Stéká se tam voda i ze sprchoven, a my si z ní bereme pomocí tepelných čerpadel zbytkové teplo. S jeho pomocí si pak předehříváme vodu, kterou dopouštíme do jednotlivých bazénových okruhů. Voda obraná o teplo následně míří do čističky odpadních vod na přečištění, pak se s ní ještě například splachují toalety,“ říká technolog.

Nevyužité přebytky odsud vypouštějí jako takzvanou přečištěnou vodu do potoka tekoucího do blízké dendrologické zahrady. Podle Hrdého je to podobný systém, jako je klasická čistička odpadních vod ve větší obci, kde se z vody odstraňují i kaly.

Otevírají se velké dveře, za nimi je výrazné teplo i hluk. V prostoru je cítit pach chlorované vody, jsme jako v obrovské potrubní stavebnici, kterou po stěnách doplňují různé hadičky a displeje. „Tady tomu místu říkáme náměstí, protože se nám sem stékají nejméně čtyři bazénové technologie. Je to zároveň jeden z největších prostorů tady v minus jedničce. Vedle sebe jsou tu k vidění pískové filtry, je tu ovládání bazénových technologií, dvou bazénových okruhů, k tomu ještě bezpečná podtlaková chlorace,“ ukazuje kolem sebe rukama.

Na řadu přijde bazénová cirkulace. Zjednodušeně řečeno – co dělá voda z bazénu, když zrovna není v bazénu, než se do něj zase vrátí. „Hlavním srdcem je tamhle za tím oknem retenční nádrž na 450 kubických metrů vody, což je zhruba dvacet rodinných bazénů. Dál je tu cirkulační čerpadlo, které nám žene vodu na pískový filtr. Předtím do ní ještě přidáváme flokulant, který sráží drobné nečistoty,“ podotýká technolog.

Jednou za pět hodin veškerá voda procestuje přes ozon, pak se zase vrací zpět do bazénových okruhů. „Cestou ji ale ještě čeká filtr s aktivním uhlím a také UV lampa, kde fotolepticky rozbouráváme DNA a RNA řetězce tak, aby se viry a bakterie dále nepomnožovaly. Přidáváme také speciální chemii na úpravu pH, my využíváme plynný chlór – to jsou ty trubky tady nahoře. Platí, že čím teplejší voda, tím je ho potřeba víc. Platí to i pro slunečné počasí, které chemii ve vodě odbourává rychleji,“ pokračuje Hrdý v přednášce. Voda dál putuje přes tepelné výměníky, aby se dostatečně nahřála.

A teď už jde konečně do bazénu, kde se pak přes žlábky a skimmery vrací zpátky do retenční nádrže. „Toto je v kostce celý cirkulační okruh. Jednou za sedm až deset dní ještě používáme prostředek na hubení řas,“ doplňuje Hrdý. Vážně nemá žádný z bazénů vypouštěcí ventil u dna, něco jako výlevku se špuntem? „Máte pravdu, že z některých bazénových okruhů kvůli optimálnímu směšování odchází čtvrtina vody ještě skrze dnové výpusti,“ připouští.

Co se posunout na povídání tady z toho horka někam dál, napadá mě. Kdepak, nejde to. „Tady už je hic všude,“ směje se hlavní technolog. „V podzemí nám topí všechna cirkulační čerpadla, kterých je kolem dvou set padesáti. Teplu už se nevyhneme, naopak může být ještě hůř a hůř. Třeba u stropu dosahujeme teplot kolem čtyřiceti stupňů,“ upřesňuje.

O patro výš bychom přešli z paláce toboganů do paláce vlnobití. Tady dole laik zběžným pohledem nic takového nepozná. Stejně tak by nad námi klidně mohlo být parkoviště. Nezbývá než věřit průvodci, že je zrovna nad námi spojka ke Korálovému dómu s mořskými akvárii.

Procházíme dalšími chodbami s tlustými černými trubkami a velkými modrými cisternami, které střídají velké šedé nádrže. „Jak vidíte modrou barvu, jsou to buď pískové či uhlíkové filtry, nebo ozonové reaktory, ve kterých se ozon směšuje s vodou,“ stíhá Jaromír Hrdý informovat s tím, že delší procházky jsou tady v zázemí na denním pořádku.

A teď je tu teprve hukot! Jsme ve velkém, světlém prostoru, dominuje mu u stěny žluté zařízení s masivní trubkou, která se u stropu rozbíhá do čtyř oddílů. Technolog se mi něco snaží říct, jenže v hluku nerozumím. Pochopím ve chvíli, že je to vtip. Zesiluje hlas a říká, že tohle chce každý slyšet dvakrát. Známá hláška z filmu Na samotě u lesa, kde přednášku „pana otce“ v podání Ladislava Smoljaka přehlušuje rachotící mlýnské zařízení.

Najednou je ticho, plavci už zase mají načas jen klidnou hladinu. „Koukáme na hlavní dmychadlo, které může za ty mořské vlny nad námi,“ vysvětluje mi průvodce.

V této části akvaparku se nacházejí čtyři kesony, ke kterým vedou žluté trubky od dmychadla. „Můžete si je představit jako jeskyně. Do půlky je voda, nad tím prostor vyplněný vzduchem. Spuštěným dmychadlem pak vženeme do vrchní části kesonu vzduch, který vytlačuje dané množství vody do bazénu. Vlny tedy nevytváříme přidáváním vody, ale vzduchu,“ vypráví. Díky tomu, že jsou kesony čtyři, dají se v bazénu vytvořit různé programy vlnobití.

Vedle schodů leží na zemi hromádka náramkových čipů. Zajímá mě, jestli jsou to ztráty a nálezy a kde se tady vzaly. „Přesně tak, jsou to nasáté věci od cirkulačního čerpadla. Lidé plavou, ztratí to, někde se musí objevit,“ říká technolog a směje se, když se ptám po možných nálezech ztracených zlatých prstenů s diamanty.

„Bylo by to krásné, ale takové věci se případně dostanou až do pískových filtrů. Musel byste být dobrý zlatokop, abyste to odsud dostal. Máme tady nějakých šedesát tun písku, který se mění jednou za pět let. Děje se to v noci, kdy přijede firma, starý písek se odveze a nahradí se novým,“ krčí rameny.

Přes den má v areálu k ruce dva strojníky, kteří se věnují rozborům vody: „Každé čtyři hodiny se musí obejít všechny bazénové okruhy. Kontrolujeme třeba i to, jestli měrná stanice měří správně. Jednou za čtrnáct dní sem navíc jezdí laboratoř provádět vlastní odběry vody, které posílá na hygienu.“

Dostáváme se do velína, což je prý jediná místnost strojovny, která má okno. „Odsud máme vzdálený přístup a dohled měření a regulace celého akvaparku. Celý systém může mít odhadem kolem dvou a půl tisíce stran, na každé z nich samozřejmě hlídáme jinou věc. Tamhle třeba vidíte rozvody pitné vody, kolik jí je ve které nádrži,“ říká technolog. Vedle jsou na displeji vidět diagramy dětských bazénů s aktuální teplotou 34,8 stupně. „Odsud můžeme ovládat čerpadla i dmychadla atrakcí dálkovým přístupem,“ podotýká.

Je tady ale i obyčejná nástěnka s kontakty na vodohospodářskou společnost v Průhonicích. „Vyjíždíme pravidelně diagramy, které posíláme vodohospodářům, aby nás mohli kontrolovat. Je s nimi výborná domluva. Když potřebujeme dopustit bazén, stačí jim zavolat a dají nám čas, kdy můžeme začít. Kdybychom ale porušili domluvené kapacity odběrů vody, hned by se to projevilo. Máme přívod, který by strhl tlak v celých Průhonicích,“ říká Hrdý.

Odsud, z jeho podzemního království, přitom vůbec není zřejmé, kolik bazénů, toboganů a dalších atrakcí se kdesi nad námi nachází. Ptám se, kdy byl naposled v plavkách ověřit si na vlastní kůži, že všechno opravdu šplouchá tam, kde má. „Minulý víkend. Samozřejmě musím uživatelsky testovat, že to tam všechno je,“ směje se: „A když vidím lidi, kteří se ve vodě baví, tak mi dává smysl tuto práci v podzemí dělat. Však se pojďte podívat nahoru.“ A tak jsem v akvaparku, mezi lidmi v plavkách, poprvé oblečený v kalhotách a košili.