Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
V šestnácti jako nejmladší hráčka naskočila mezi profesionálky do Ladies European Tour. Byla v jednom kole turnajů, přeletů, tlaku na výsledek. Klára Davidson Spilková, nejúspěšnější česká golfistka, vítězka podniků Lalla Meryem Cup 2017 v Maroku, KPMG Women’s Irish Open 2022 a trojnásobná účastnice olympijských her, získává po čtrnácti letech na túře odstup od toho kolotoče. Kvůli zranění kyčle ohlásila konec sezony.
Na charitativním turnaji ve Vésce u Olomouce tradičně pomáhala spolku Dobré místo pro život, pak si v salonku sedla do koženého gauče u krbu, usrkávala limonádu a v rozhovoru pro Seznam Zprávy uvolněně vyprávěla o tom, jaké myšlenky se jí honí hlavou.
Jak se teď cítíte?
Vlastně dobře. Vše potřebuje čas a v průběhu sezony není jednoduché si ten čas na rehabilitaci najít. Hodně turnajů, cestování, stresu. Musela jsem teď poprvé v kariéře udělat radikálnější rozhodnutí, ukončit soutěžní rok o něco dřív, ale je to pro mé dobro.
Kolik času bude kyčel na zotavení potřebovat?
Doufám, že do začátku příští sezony. V turnajovém rytmu hraju už hodně dlouho, čtrnáct let, teď si tělo vybralo svou daň.
Je to golfové zranění?
Ani ne, indispozici k tomu mám odmala a je to svým způsobem chronické. Když hrajete hodně a každodenně kyčel zatěžujete, tak se ozve. Někdy méně, jindy více.
Po patnácti odehraných turnajích Ladies European Tour vám patří letos 84. místo, kartu na elitní evropskou túru pro příští rok uhájí hráčky v TOP 70. Je to komplikace?
Když se na začátku roku vrátím v plné síle, tak na to herně mám. Nikdo z nás nikdy neví, co se stane. Sama tomu mohu jen věřit. Vždy jsem žila v přítomném okamžiku, jsem za svou povahu vděčná. Z hlavy jsem dokázala vypustit, co by bylo kdyby.
Jak je těžké po čtrnácti letech na okruhu udržet v sobě oheň sportovce, když přijde zranění? Nepřepadají vás myšlenky na mateřství?
Určitě bych jednou děti mít chtěla, ale i golf je velkou součástí mého života. Odmalička jsem mu dávala sto procent. Jít ale ze sta na nulu je extrémní změna. Takhle si to nepřeju. Věřím, že změna bude pozvolnější. Každou sezonu jsem odehrála naplno, nikdy jsem neměla delší volno než dva měsíce, tak by to byl trochu šok.
Zápal pro golf tedy zůstává stejný?
Hodnoty se mění s věkem, to je přirozený proces. Nemůžete být stejný jako v šestnácti, prostě se vyvíjíte. Odmalička ale dělám vše srdcem, proto zápal nemizí. Ke sportu mám přirozenou lásku. Jako sportovkyně jsem si splnila spoustu přání. V patnácti to bylo jediné – hrát na Ladies European Tour, a nakonec jsem si toho splnila mnohem víc. Vyhrála jsem dva turnaje, hrála na třech olympiádách, byla jsem na LPGA Tour v Americe. Pořád je co si plnit, pořád přemýšlíte, co ještě. Tohle! A tamto! Je pak těžké odhadnout, co je pro vás to pravé. Všichni chtějí vyhrávat, být nejlepší. Chce to mít prostor a podívat se na vše s odstupem. Co je pro mě a co bych ještě chtěla dokázat. Teď odstup mám.
V tomhle zranění přišlo vhod?
Ano, poslední rok bylo pro mne hodně těžký a musím být za vše vděčná. Až mě to kolikrát mrzelo. Sama jsem si říkala: Ty jo, taková krásná místa, turnaje, ale proč to bylo pro mě tak těžké, jsem nevěděla. Asi to bylo proto, že jako sportovec se pořád někam přesouváte a nemáte ani čas to zpracovat. Jedete na olympiádu, pak hned do Skotska, poté hrajete British Open v St. Andrews a hned zase do Irska. To jsou krásná místa, jen je jako člověk nemáte čas zpracovat. Vše se děje šíleně rychle. Teď si mohu s odstupem říct: Jé, to bylo fakt super! Zastavila jsem se a došlo mi to. Za to jsem vděčná.
Jak těžké bylo dospívání na profesionální golfové túře, kde jste byla v šestnácti nejmladší?
Dospějete rychleji. Jste donucen se o sebe sám postarat. Já ale měla štěstí, že se mi rodiče vždy snažili říct, abych se víc socializovala a chodila co nejdéle do školy, když to půjde. V tu dobu jsem nastoupila na gymnázium Oty Pavla a první čtyři roky mezi profesionály při škole byly opravdu náročné. Rodiče mi kladli na srdce, že z toho budu jednou těžit. Prožila jsem si to jinak, ale prožila. Pak jsem se rozhodla nejít na vysokou, to už mi přišlo absolutně neslučitelné. Měla jsem tehdy klapky na očích. Hrát na nejvyšší úrovni znamená i umět si okolo sebe vybudovat ochranu, bariéru a jít si jen za tím, co chcete. Ty klapky jsem měla na očích dlouho. Měla jsem okolo super tým, super asistentku, která se mnou jezdila po turnajích do třiadvaceti. Pomohlo mi i zázemí, proto jsem byla schopná si tím projít a vše zvládnout.
Nechybí vám kamarádky?
Nechybí, vždycky jsem je měla, i když méně než ostatní. Zato mám opravdové kamarádky. Pár lidí, kterým můžu věřit a můžu se jim svěřit.
Co bylo na profi okruhu nejsložitější?
Je tam spousta úrovní, které potřebujete postupně zvládnout. Cestování, samotu na turnajích a tlak na výkon. V golfu si každý rok musíte uhrát pozici na další sezonu. Pro ženy to může být velice stresující prostředí, nikdy nemáte pocit jistoty a bezpečí. S tím je potřeba pracovat a nepřemýšlet o tom, co bude ani co bylo, ale spíš se nacítit na přítomný okamžik. Každý rok je jiný. Záleží, jak si vše sedne, jak hrajete, jestli jste v tom správném flow, jestli si věříte. Nebo neuděláte pár cutů (neprojdete do finálových kol, poznámka redakce) a nevyděláte si nic. Jen tlak je na finance je veliký.
Jak je těžké se golfem uživit? Když cutem neprojdete, zaplatíte si náklady a letíte zase jinam…
Vždy si platíme všechny náklady – letenky, hotely, caddyho. Sezona je hodně drahá. Když máte štěstí a najdete sponzory, hodně to pomůže.
Tohle štěstí jste měla od začátku?
Určitě. V Česku jsem byla dlouho jediná hráčka na tour, měla jsem manažera, který mi s tím pomáhal. Ale musela jsem tomu také sama hodně dát. Máte plnění smlouvy, zároveň jsem se vždy snažila pomáhat charitě, naplňuje mě to a za těch čtrnáct let jich bylo hodně. Byly to hodně intenzivní roky, když se na to teď zpětně podívám.
Pomáhat je pro vás přirozené, nebo tento přesah sportovce vám ještě více došel v zahraničí?
Pořadatelé mě oslovovali od začátku, charity ke mně přirozeně přicházely. Dobročinnost se u nás nosí a hodně se děje na golfových hřištích. Když mi došlo, že mám přes sport možnost pomáhat, přišlo mi to spojení pomoci s golfem krásné.
I charita odlepuje z golfu nálepku drahého sportu pro snoby, nebo to už je dávno jen prázdné klišé?
Golf už hraje spousta různých lidí, i když tu nálepku bohužel pořád má.
Jak nahlížíte na golfovou ligu LIV financovanou státním investičním fondem Saúdské Arábie? Nejsou odměny ustřelené od reality?
Na Ladies European Tour máme pět turnajů sponzorovaných Saúdy. Ano, je to odskočené, hraje se na velice prestižních hřištích, je to hezky zorganizované. Klade se důraz na servis pro hráčky. U mužů jsou odměny ještě úplně jiné. Vytvořili si svou tour a aby tam nejlepší hráče dostali, museli jim dát spoustu, spoustu peněz. Někteří to vzali a jsou spokojení, a někteří už úplně spokojení nejsou. Záleží, jaké máte hodnoty, kde chcete hrát, v jakém jste zrovna stádiu kariéry. Po patnácti letech je asi taková nabídka fajn. Snažím se to nehodnotit. Do ženského golfu přinesli Saúdové pár fajn dotovaných turnajů. Je zajímavá zkušenost se do Saudské Arábie podívat, poznat jinou kulturu. Na turnaje do Kataru nebo Dubaje už létáme dlouho.
Profesionální golf je nejistý byznys podobně jako tenis, kde musíte být v první stovce, abyste začali mít trošku klid?
Když se vám nepovede pár turnajů za sebou, není jednoduché to zpracovat. Ale když se vám daří… To je prostě profesionální sport. Vždycky to bude takový gambling. Buď jste nahoře, nebo dole. Je potřeba balancovat a umět se přizpůsobit.
Je to jeden velký cirkus a také jedna velká rodina. S hráčkami jste pořád na letištích a hotelích. Vznikají přátelství, nebo rivalita?
Na Ladies European Tour jsme rozdělené na skupinky většinou podle národností. Dlouho jsem byla sama. Kamarádila jsem se Slovenkou Zuzkou Kamasovou, která pak odešla. Teď je nás tam z Česka už pět, což je příjemné. Můžeme sdílet věci. Ladies European Tour je spíš jedna velká rodina. Price money tam nejsou tak velké a často si musíte pomáhat. Bydlíme ve stejném pokoji, protože se můžeme o cenu ubytování podělit. Nebo si bereme společně jedno auto.
Je to pragmatičtější.
Rozhodně. V Americe na LPGA Tour je to jiné, tam si všichni jedou víc sami na sebe. Je to hodně na výkon, jsou tam větší peníze. Také energie je dost jiná, ale i tam si najdete dobré kontakty, skamarádíte se, dá se to přežít.
Co dělá z dobré golfistky výjimečnou?
Nevypíchla bych jednu věc. Je tam spoustu malých nuancí. Hra je dlouhá, na hřišti jste pět hodin, emoce se vám mění. Může to být v technice, citu pro míček, jak se vyspíte, v jaké jste zrovna své periodě, jak si věříte, jak máte natrénováno, jak se cítíte v týmu kolem sebe. Rozdíl dělá spousta věcí. Třeba i to, jak se vám daří v osobním životě.
Udržet si konzistentnost výkonů je výzva i pro hvězdné golfisty, jakými jsou Brooks Koepka nebo Jordan Spieth. Také oni se propadu neubránili.
Vyletěli, byli světové jedničky a teď jsou třeba dvacátí, ale jsou pořád top. Mají šanci vyhrát, což ne každý z nás má. Konzistentnost je náročná, už nikdy nebudete Tiger Woods. Konkurence je o mnoho větší, než bývala.
Ani Scottie Scheffler nebude jako Woods?
No, ten třeba bude! Uvidíme, jestli to ale takhle bude zvládat deset let. Konzistentnost je v golfu velice důležitá. Když dáváte cuty a jste do dvacítky, tak se potom na vše můžete mnohem víc spolehnout.
Klára Spilková: nejúspěšnější golfistka v historii Česka
- Profesionální kariéru odstartovala už v 16 letech, kdy se stala nejmladší hráčkou, jaká se kdy kvalifikovala do první evropské ligy Ladies European Tour.
- Na kontě má dvě vítězství mezi profesionálkami, která získala na Ladies European Tour (Lalla Meryem Cup 2017 – Maroko, KPMG Women’s Irish Open 2022 – Irsko).
- Byla první českou hráčkou, která se kvalifikovala na olympijské hry (Rio de Janeiro 2016) a svou účast zopakovala o pět let později v Tokiu (2021) a letos v Paříži.
- Kromě profesionální kariéry se věnuje i charitativním projektům a rozvoji mladých hráčů.
- Ve volném čase ráda lyžuje, bruslí, čte a chodí do přírody.
Potkala jste Woodse osobně?
Nepotkala, ale byla jsem se podívat na British Open v Liverpoolu, přišla jsem na první jamku, byla jsem u odpaliště, moc jsem přes tu spoustu lidí neviděla. A on dal hole in one (zasáhl jamku první ranou, poznámka redakce). A já si řekla: Jo, tak tohle je Tiger Woods! To byla má první zkušenost s ním. Myslím, že pak celý turnaj vyhrál.
Tigera Woodse znají i ti, kteří o golf nezavadili. Ovlivnil i vaši cestu?
Měla jsem spíš dosažitelné vzory, nejlepší české hráčky. Bylo hezké, že jsem měla zpětnou vazbu. Měla jsem nedávno besedu s dětmi. Ptala jsem se jich, kdo by se chtěl dostat na olympiádu a říkala: No vidíte, já jsem se tam dostala, tak vy můžete taky!
Byla jste na třech. Čeho si v kariéře nejvíc považujete?
Olympijské hry vás ovlivní na celý život, je to něco mnohem většího, než jste vy. Je to o té energii. Jsem ráda, že jsem se dostala na všechny tři. Golf je individuální sport, ale na hrách jste najednou součástí něčeho většího, celého českého olympijského týmu. A to mě baví.
Mezi ženami má solidní konzistentnost výkonů Nelly Kordová. Taky dobrý vzor?
Určitě. Je to o tom najít věci, co vám fungují a dělat je pořád dokola. Věřit jim. Nedělat to ve velkých objemech, spíš po menších, ale pořád. Pak na tom můžete stavět.
Pomáhá vám i sportovní psycholog?
Ano, ale hodně věcí si snažím hledat sama. Od třinácti mám odbornou podporu, k psycholožce jsem chodila dlouho. Teď používám mentálního kouče, který mi pomáhá přijímat věci tak, jak jsou. Občas s tím dodnes bojuju.
Být profesionální golfistkou není zrovna typický sen pro dívku v Česku. Neměla jste mnoho průkopnic před vámi.
Divné, co? Vždycky jsem chtěla být profesionální sportovkyně, i proto jsem šla takhle brzo k profíkům. Byl to můj sen. Naši mi říkali: Když budeš něco dělat, dělej to pořádně. Ok, baví tě golf, tak mu dej energii a čas. To mi bylo osm. Jako dítě věříte svým rodičům. Táta se mě ptal: Chceš to? A já: Tak asi jo! Je systematik. Máma nám dávala zázemí domova, táta se mnou cestoval. Nechci říct, že to byl i jejich sen, ale dali do toho hodně energie. Nebylo to jen o mně, ale sama jsem se nemohla dovézt na tréninky. Od dvanácti už jsem s holemi jezdila metrem do Erpetu. V té době jsem byla poprvé u Jana Krause a když na to dnes koukám, říkám si, jak jsem si tehdy mohla být tak jistá, že golf je moje pravá cesta.
Byly chvíle, kdy jste hodila holemi, že to balíte, že si chcete radši zatančit s kamarádkami?
To víte, že jo. Ale nikdy jsem to nemyslela vážně a rychle mě to přešlo. Chvilkové emoce k tomu patří. Jsme jenom lidi.
Golfový švih je náročný na techniku, dá se v něm udělat snad tisíc chyb. Jak se piluje k dokonalosti?
Je to právě hodně o té konzistentnosti, o tom mít někoho, kdo vás správně navede a mít vlastní švih, kterému věříte.
Golf se stále posouvá i technologicky. Míčky létají dál, tím se zkracuje hřiště. Zastaví se to?
Je to problém víc u chlapů, starší hřiště už jsou na ně krátká. Třeba St Andrews neprodloužíte. Dělají se opatření, aby to nelétalo tak daleko. Neříkám, že se technologie nebude lepšit, ale v holích už omezení jsou, a budou.
Jak život profesionální golfistky kloubíte s manželským? Váš muž, Američan Sean Wesley Davidson, přednáší právo v Praze na Univerzitě Karlově, zatímco vy létáte po světě.
Když jsem byla na americké tour, tak cesty byly dlouhé a náročné. To jsme se viděli zezačátku vztahu méně. Ale on je dost flexibilní, v létě má volno. Takhle mě potkal, takhle to bere. Je schopný se přizpůsobit. Já se o to, když můžu, snažím také. Jsme spolu rádi.
Kde je pro vás doma?
V Praze. Jsme hodně i ve Španělsku, pořídili jsme si tam bydlení minulý rok. Mohu tam celoročně trénovat. Manžel je napůl Ital, má jižanský temperament. I kvůli tomu je v Evropě. Má to tady rád. A já si to taky užívám. Máme ve Španělsku víc klidu na sebe. V Praze je to hektika, i když ji mám moc ráda. Máme dva rozdílné světy, a ještě do toho létáme za jeho rodinou do Ameriky. Máme to pestré, ale jsme spokojení.
O čem sníte?
S dovolením si sny nechám pro sebe. Teď jsem ráda, že jsem ráda, že jsem mohla být v Olomouci na charitě se super lidmi, pomáhat dobré věci a také s vámi dělat tenhle hezký rozhovor.