Článek
Je krátce před osmou ráno, napadl bělostný sníh a s fotografem Radimem Hlaváčem vyjíždím do Mladé Boleslavi, kde v parku Štěpánka žije mnoho veverek. Vede tam naučná stezka, která už malým dětem vysvětluje, jak tato zvířátka žijí a jak se k nim má člověk chovat.
Ačkoliv jsou veverky plaché, v parku si zvykly na to, že jim lidé přinášejí do krmítek zavěšených mezi stromy tak, aby se k nim nedostala kočka, potravu – ořechy či slunečnice. Jíst potřebují, protože přes zimu nehibernují, a tak po malém přemlouváním a opatrném zjišťování toho, zda nejsme nebezpeční, sbíhají s vysokých korun dolů, rychle berou naházená semínka do tlapek a mizí zase do větví.
Vše trvá jen pár minut, pak zase odpočívají a seběhnou dolů až v okamžiku, kdy to bude nezbytné, jinak dají přednost spánku. Do sněhu se za potravou tentokrát vydaly téměř dvě desítky veverek. Podívejte se, jak jim to slušelo. V galerii se dozvíte i to, kam volat, když je potřeba veverky zachránit. (Pro snadnější procházení galerií klikněte na poslední fotku v náhledu ukazující počet dalších snímků, pozn. red.).
Veverky obecné jsou velmi plaché. Abyste se mohli potěšit jejich blízkostí, musíte být trpěliví.
Do parku se vyplatí jít ve všední den ráno, kdy v něm neběhají děti a psi jsou už vyvenčení. Na první pohled ale po veverkách není ani vidu, ani slechu.
Ale tam v korunách musí někde být – hnízda si staví 10 až 20 metrů nad zemí.
A skutečně. Když si oči přivyknou na barvu stromů a přirozený ruch kolem nich – dokážou ve větvích identifikovat malá rezavá klubíčka (kmen prostředního stromu).
A zde je veverka zachycená fotografem Radimem Hlaváčem. Zvířata začal fotit před pěti lety. Rád fotí faunu žijící v Česku a líbí se mu hlavně žáby, hadi, ještěrky a hmyz. Veverkám však věnuje nejvíc času. „Člověk si vždy při focení zvířat vyčistí hlavu, stačí je jen pozorovat. Veverky jsou ale něco speciálního. Když jich je pohromadě víc, dokážou udělat dobrou náladu v celém lese,“ říká muž, který se před dvěma lety stal Ambasadorem Olympus Česká Republika a své snímky vystavoval v galeriích po celém světě, například v Agora Gallery v New York City, Valid World Hall Gallery v Barceloně či Indian Habitat Center v Dilí.
Veverky samy jen tak dolů na zem, kde jim hrozí nebezpečí, nepolezou. Je třeba je nalákat. Stačí na to ořechy (bez jakékoliv úpravy) či semena. Naopak pečivo či cukroví by jim uškodilo, proto se jim dávat nesmí.
Fotit veverky v krmítku však není tak atraktivní jako přímo na sněhu.
Proto je třeba se položit na studenou zem a trpělivě vyčkávat.
Vyplácí se to. Za chvíli veverky opatrně sbíhají po kmenech dolů.
Na takovýto dobrý snímek je třeba i změnit stanoviště.
A pak čekat, minuty čekat.... (K fotografování se připojil i další fotograf Filip Martinek.)
Trpělivost se vyplácí.
V Česku žijí veverky obecné. Mohou mít různé zbarvení srsti od rezavé, přes šedou, hnědou, načervenalou až bílou či naopak černou. Vždy ale mají bílé bříško. V zimě jim na oušcích vyrůstají štětičky.
Skočí do sněhu, přikrčí se a chvilku vyčkávají, zda se ten člověk na zemi nepřibližuje moc blízko, a není tak nebezpečný...
Pak si odhopkají k pohozeným semínkům a okamžitě se jimi ládují.
Co to je? Děje se něco? Člověk se maličko pohnul....
Tak v pohodě, mohu hodovat dál...
Je to fakt dobrota!
Co? Už tu jsem asi dlouho a je čas zase odběhnout...
Tak ještě poslední semínko!
Ale co to? Tady je oříšek, dokonce tři! Jak je všechny poberu?
Hup na strom do bezpečí a rychle ten první sníst!
A hup zpět na zem a znovu. A pak ještě potřetí.
Veverky hodovaly zhruba 20 minut. Pak všechny naráz vylezly zpět do korun stromů a už se neukázaly. „Jsou dost chytré. V zimě zbytečně neplýtvají energií. Když to jde, tak jedí, když ne, tak spí,“ vysvětluje jejich chování provozovatelka záchranné stanice Veveruška ve Slapech nad Vltavou, která se specializuje na záchranu veverek už 12 let a daří se jí vrátit do přírody zhruba 90 procent z nich.
Když sleze sníh, mají veverky první mláďata, která občas vypadnou z hnízda. Může to být už koncem ledna a trvat až do druhého vrhu do konce srpna. Vypadlé mládě je nutné zahřát a okamžitě převézt do záchranné stanice, protože potřebuje jíst speciální stravu každé tři hodiny. „Není jednoduché ho krmit. Když to lidé neumějí, většinou ho zabijí třeba i jen tím, že ho utopí, jak se ho snaží nacpat tekutinou,“ vysvětluje provozovatelka Veverušky.
Český svaz ochránců přírody shromažďuje kontakty na všechny záchranné zvířecí stanice v Česku. Vždy je dobré najít tu nejbližší a okamžitě se s ní spojit. V případě nouze je možné volat centrální dispečink Národní sítě záchranných stanic na telefonu 774 155 155.
