Trénink na Vltavě aneb Jak se řídí loď holandského typu

Pro loď této velikosti je na jedné straně hraniční stopkou přehrada Slapy – dál se nedostane přes hráz –, ale na druhé straně je to až moře. „Tak daleko ale plujeme jen do servisu, který je v Nizozemsku. S klienty jsme u nás pluli třeba do Mělníku nebo do Ústí nad Labem. Přece jen i do bližšího Mělníka trvá cesta naší výletní rychlostí jeden den,“ říká David Pátek, kapitán a spolumajitel třináctimetrové lodě Explorer.

Milovník všeho technického kromě této a jedné menší, devítimetrové, lodi provozuje ještě libocký minipivovar v Praze 6 a k tomu restauraci.

Potkáváme se v Praze u železničního mostu pod Vyšehradem. Jeho loď s výtlakem sedmnáct tun na chvíli přirazí ke kamenné náplavce. Seskočí z paluby na pevnou zem a uvazuje lano k pacholeti. „Před chvíli jsme měli na lodi pánskou rozlučku se svobodou, tak jsme uklízeli,“ vysvětluje. Už ale zase sedá za kormidlo a odplouváme od břehu, proti proudu Vltavy, z výhledem na vyšehradskou skálu na levoboku.

„Že by nás hned zastavila policie?“ ptá se kapitán spíš sám sebe, když zahlédne služební člun s typickými žluto–modrými barvami. Jak David Pátek vysvětluje, i na řece fungují kontroly, podobně jako na silnicích. „Několik let mě nezastavili ani jednou, ale letos jsem foukal už čtyřikrát,“ říká dvaapadesátiletý muž. Hlídka podle něj při kontrole počítala třeba i lidi na palubě, jestli je dodržená maximální kapacita.

„Jsou hodně aktivní, ale ono je to potřeba. Kvůli veslařům se tady nesmí jezdit rychle, v kluzu, ale někdo si to tady stejně valí,“ podotýká. Policejní loď tentokrát proplouvá dál bez povšimnutí. K večeru prý ale občas odsouvají paddleboardisty ke břehu, aby se nemotali do cesty parníkům.

Lodě, jako je Explorer, se vyrábějí v Nizozemsku na zakázku a pronajímají se na plavby po klidných vodních kanálech. „Mají sice certifikát i na příbřežní plavbu na moři, ale nejsou na to přímo stavěné, ani výběrem motoru. Tato loď vyvine maximální rychlost nějakých 16 až 17 kilometrů v hodině,“ vysvětluje kapitán. „Jednou jsme s ní ale pluli i rychleji, když jsme asi před pěti lety – v zimě, mimo sezonu – mířili do servisu v Holandsku,“ usmívá se.

„Bylo tehdy víc vody a na Labské soutěsce v Hřensku jsme zaznamenali rychlost 24 kilometrů v hodině. Dolů to jelo hodně rychle,“ vypráví o lednové cestě, která trvala dvanáct dní. V březnu se pak loď vracela po vodě zase zpátky.

Ať už na lodi nebo v pivovaru, Davida Pátka vše kolem techniky baví. Pětadvacet let pracoval jako letecký mechanik v Praze na Ruzyni, věnoval se i modelaření a létal na menších strojích typu Zlín a Cessna. „Jenže jak se nám narodily děti, dostal jsem z létání strach. Letělo nás jednou víc letadel do Tater, a dál do Polska. Když jsme se vraceli, jedno z nich udělalo manévr, který mě dost vyděsil. Do té doby jsem žil v domnění, že jsem zodpovědný, a že když si budu všechno hlídat, letectví je bezpečné. Najednou jsem si uvědomil, že nezávisí všechno jenom na mně,“ svěřuje se.

Za kormidlo usedl poprvé v roce 2004 při týdenní plavbě v Nizozemsku, kam pak vyráželi každý rok. „Žena mě časem překvapila, když chtěla koupit do Prahy vlastní loď,“ zmiňuje David Pátek. Pořídili tehdy první, menší loď.

„Je jenom devítimetrová. Díky tomu se ale dostaneme lodním výtahem i přes přehrady proti proudu až do Českých Budějovic, přitom se na ni vejdeme celá rodina,“ vypráví David Pátek. Několik let ji měli v oblíbeném nizozemském Frísku, kam na ni jezdívali plout šestkrát, sedmkrát do roka. „Pak naše tři děti postupně začaly chodit do školy, tak jsme loď přivezli sem,“ podotýká. Nyní je zakotvená ve Smíchovském přístavu.

Druhá, větší loď Explorer má v Praze na řece velmi rozdílnou klientelu. „Děláme výcvikové plavby pro lidi, kteří se chystají do Holandska, aby se tam na vodě uměli chovat a znali plavební předpisy. Učíme je kompletní ovládání lodě, aby s ní uměli přistát u břehu, uměli ji uvázat, včetně detailů, například proč je třeba vyřadit rychlost při dobíjení baterky, jak se projíždí zdymadlem, ale také na co si dát pozor při převzetí z půjčovny,“ vyjmenovává David Pátek.

Jak říká, že plavby pro něj nejsou práce, ale chodí si za kormidlo od práce odpočinout. Nejradši má výletní plavby, které bývají rodinným dárkem pro dědu nebo babičku, kteří v mládí jezdili na lodích. „Na obdarovaných je vidět ta velká radost, je to vážně pěkné,“ usmívá se.

Jeho častými klienty bývají také lidé loučící se se svobodou. Předsvatební rozlučky se ale podle jeho zkušeností liší, alespoň tady na řece. „Pánové se většinou opijí, plavba je pro ně jenom jednou z mnoha aktivit na dlouhém tahu. Většinou se jen snaží vypít co nejvíc a pak pokračují někam dál, třeba na paintball,“ vysvětluje.

„Holky“ podle něj bývají při rozlučkách mnohem tvořivější. „Mají nachystaný propracovanější program, často je jejich rozlučka delší, hrají různé hry. Plavba s nimi bývá zábavnější,“ popisuje.

Na nejluxusnější romantické plavby se dá domluvit i přítomnost kuchaře na palubě s tříchodovým menu, jednou si prý klient dokonce objednal i hudebníky. „K jídlu jim hráli na housle,“ říká David Pátek. Podotýká, že tato loď se pronajímá vždycky s kapitánem, navíc když se plánuje proplouvat komorami, musí na palubě být ještě jeden člen posádky kvůli dodržení pravidel bezpečnosti.

Plujeme od Barrandovského mostu zpátky, po proudu, máme teď možnost zamířit do centra nebo do Smíchovského přístavu. Druhá volba jasně vyhrává, sem běžně vidět není, jenom z vody. „Tam je to vážně hezké,“ slibuje kapitán a stočí kormidlo doleva. Dostáváme se do specifického světa, který je očím Pražanů ukrytý u vody mezi stromy, na smíchovské straně řeky. Je tady neuvěřitelná skladba různých lodí a hausbótů, včetně plovoucí jurty nebo zvláštně přestavované lodi připomínající svými tvary Noemovu archu.

„Není úplně pravda, že se sem lidé nemohou jen tak dostat. Některé hausbóty se pronajímají třeba přes Booking,“ říká David Pátek. Jak dodává, část vodního areálu provozují České přístavy, část mají pronajatou různé sportovní spolky, další část se pronajímá komerčně. A když hrozí vyšší povodňový stupeň, shromažďují se sem pražské lodě do bezpečí mimo proud na otevřené řece.

Některé hausbóty jsou obydlené celoročně, na několika z nich žijí i známí herci, na jiné lidé jezdí na víkendy jako na chatu. „Je tady úžasná symbióza lidí, nepotkal jsem nikoho, kdo by nebyl sympatický. U vody jsou lidé pohodoví,“ pochvaluje si kapitán a ukazuje na jednu z kotvících lodí. „Tu má kamarád, mechanik, dobrá duše přístavu, který umí opravit úplně všechno. A ještě tam pořádá zabijačky,“ usmívá se.

Pomalu je čas na návrat. Vracíme se k železničnímu mostu, zamáváme – a David Pátek odplouvá pro další pasažéry. Vítr si na zádi pohrává s českou vlajkou.