Článek
Srší z něj pozitivní energie. V šestnácti už toho dokázal dost - je mistrem světa v plavání a držitelem dvou světových rekordů. Hraje na kytaru a na klavír, má rád šachy, chce se stát psychologem. Je rovněž chlapcem z plakátů. Davida Kratochvíla teď můžete vidět na billboardech, jak zabírá v bazénu, se sloganem: „Vášeň je stejná. Jen své soupeře neuvidím.“
O první oko přišel kvůli rakovině sítnice v necelém roce, o druhé v šesti. „Rodiče mě na to připravili tak, že jsem se vůbec nebál,“ říká vděčně špičkový parasportovec v rozhovoru pro Seznam Zprávy před svými prvními hrami v Paříži.
Začněme pojmem z vašeho sportu, které asi každý nezná. Co má na starosti tapér?
Je to od anglického slova tap, tapper - ťukač, dalo by se říct. Tapéři jsou na obrátkách na každé straně bazénu. Ťuknou mě do hlavy dva, dva a půl metru před stěnou, a já vím, že udělám záběr a pak obrátku, to je u kraula. Na prsa nebo na motýla mě ťukají blíž ke stěně a na dohmat, abych byl úplně co nejblíž na stěně.
Správné načasování obrátky je o tréninkovém drilu?
Jo, hlavně je o tom natrénovat ťukání, takže o tapérech, kteří si musí natrénovat, v jaké rychlosti ťuknout takhle a takhle. Je to o důvěře, že jim musím věřit, aby mě ťukli fakt správně, aby to bylo vypočítané.
Stane se ještě, že zaspí a vy narazíte do stěny?
Když jsme to ze začátku trénovali, tak se mi to stalo hodněkrát. Třeba jednou na rozplavání, když jsem se z jedné dráhy přesunul do druhé. Tapér na druhé straně mě neviděl, pořád si myslel, že jsem v té první, tak jsem to tam napálil. Většinou je to naštěstí v pomalé rychlosti. Ale z 99 procent se to neděje.
Jsou stěny bazénů aspoň vyměkčené?
Věříte tapérovi a v závodě tam jsou omegy, takže stěna je měkčí. Ale to se v závodě nestane, že byste narazil.
Magazín Seznam Zpráv
Cestování | Jídlo | Životní styl | Architektura | Historie
Vašimi tapéry jsou rodiče. Pohádáte se občas, že jste chtěl ťuknout jinak?
To já jim řeknu, že ťukli blbě. Komunikace mezi námi funguje v pohodě. Dřív jsme měli dvoumetrovou slepeckou hůl, teď už to máme vytvořené z rybářských podběráků. Na konci je molitanový míček obalený ve třech vrstvách balonků, aby tam netekla voda a nebyl těžký. Kontakt cítím už podvědomě, ani si neuvědomuju, že už mě ťukli, a dělám obrátku. Musím přemýšlet, kolikátý mám bazén, protože už je to takový automat.
Dovolíte si k rodičům víc než k trenérovi?
Je to někdy zajímavé, ale dokážeme to doma oddělit. Když je na tréninku můj hlavní trenér, tak je to jiné, než když tam jsou rodiče. S rodiči si dovolím víc diskutovat než s panem Petrem Týlem.
Váš příběh je také příběhem vašich rodičů a jejich rozhodnutí. Přivedli vás k plavání?
Jako malý jsem hrál hokej, pak jsme hledali sport, který mohu dělat sám, a narazili jsme na plavání. Zkusili jsme to a od té doby deset let plavu.
Máte cit pro vodu?
Ano, voda mi hodně sedla.
Srší z vás pozitivní energie. Dokázal jste se díky sportu lépe vypořádat se ztrátou zraku?
Když jsem byl malý, rodiče to se mnou hodně probírali. Říkali mi úplně všechno, co se stane. Takže jsem se vážně vůbec nebál toho, že oslepnu. Hrozně mi to pomohlo. Sport je fajn, ale rozhovory s rodiči byly zásadní.
Stejně, v šesti letech se vůbec nebát takového zákroku je pozoruhodné. Možná i to potvrzuje, že děti mají jedinečnou schopnost vypořádat se s těžkými situacemi lépe než dospělí.
Bylo to právě těmi rozhovory. Myslím si, že teď mám výhodu. Jak jsem viděl, dokážu si strašně moc věcí představit. Mám super představivost, když mi někdo popíše barvy. Vím, jak vypadá oranžový barák. Když to řeknete slepci nevidomému od narození, tak si myslím, že si barvu představit nedokáže.
A není těžší ztratit něco, co jste měl, než to nikdy nemít a je to tak pro vás přirozené?
Když vidíte a oslepnete a vypořádáte se s tím psychicky, tak je to o dost lepší.
O druhé oko jste přišel v šesti letech. Pamatujete si ještě tváře rodičů?
Upřímně, obličeje už si nedokážu představit, postupem času se mi ztrácí. Ale barvy, obrysy lidské postavy a spoustu dalších věcí si představit dokážu. Hlavně ty barvy, což je výhoda. Pamatuji si, jak jsme jezdívali na rybník do lesa, jak jsme chytali ryby, to si vybavuji, jak to vypadalo. Když jsme si hráli s bráchou, tak mi jednou složil v pokoji céčka. Vzpomínek mám hodně.
Když jste se jako malý kluk dozvěděl, že přijdete také o druhé oko, semklo to ještě více vaši rodinu?
Měl jsme z rodiny hrozně velkou podporu. Je obdivuhodné, jak to zvládli se mnou. Ale jejich obavy si už tolik nepamatuji, myslím, že je přede mnou skrývali. Připravili mě na to, ale na rovinu. Nezabalili to do nějaké omáčky, že mám šanci. Ne. Řekli, že je to prostě tak.
Potřeboval jste dětského psychologa?
Ne, jen kruh rodiny.
Fotky: Nevidomý David Kratochvíl je vycházející hvězda českého para plavání
Existuje v dnešní době vyspělé umělé inteligence naděje, že vám zrak vrátí?
Medicína se vyvíjí, zrakové nervy mám zakonzervované, ale mám oční protézy, takže už by přicházela do úvahy jen transplantace oka v úzkém nervu, nebo nějaká kamerka, ale to ještě není vynalezené úplně dokonale. V hlavě ovšem tuhle naději nemám. Neprahnu po ní. Už jsem si zvykl na svůj život a nepotřebuji hned vidět.
Co je pro nevidomého plavce nejtěžší, když poprvé leze do bazénu?
Ty jo, to je zajímavá otázka! Nejtěžší byla orientace v dráze, abych věděl, že plavu rovně, abych nekličkoval. I když tedy zakličkuju, úplně rovně plavat nejde, ale není to ze strany na stranu.
Cit pro vodu jste ukázal záhy. V patnácti jste získal dva světové rekordy - na 50 metrů a 200 metrů znak. Pomyslel jste si v tu chvíli, že jste fakt rychlý?
Bylo to pro mě překvapení. Oba svěťáky jsem udělal na jednom závodě v Berlíně. Bylo to hustý, wow! Takové nakopnutí dál. Po světových rekordech jsem vyhrál mistrovství světa v Manchesteru.
To bylo loni, v disciplíně na volný způsob. Jaké je být v něčem nejlepší na světě?
Super, ale obhájit to, to bude těžší. Ovšem ten skvělý pocit bych přál zažít úplně každému. Posledních padesát metrů jsem byl sedm metrů za prvním.
Ale to jste asi nevěděl, ne?
To mi řekli rodiče až po závodě. Prostě jsem si řekl: Tak to nakouříme! Je to poslední závod. Taťka mě ťukl úplně výborně, že jsem byl fakt na stěně a doplaval jsem o devět setin první. Taťka se koukl na výsledkovou tabuli, myslel si, že jsem druhý, ale pak se podíval správně, řekl mi to a byli jsme strašně šťastní. Vylezl jsme z bazénu a mohl jsem plavat znovu, jaká to byla euforie.
David Kratochvíl je držitelem dvou světových rekordů
- Loni si doplaval na mistrovství světa v disciplíně 400 metrů volný způsob pro zlatou medaili a letos na jaře k ní přidal dalších pět medailí včetně titulu mistra Evropy.
- Je držitelem dvou světových rekordů – na 50 a 200 metrů znak.
- David Kratochvíl je student tachovského gymnázia a po maturitě by rád vystudoval psychologii. Kromě plavání se věnuje šachům, hraje na kytaru, na klavír i akordeon.
- Na paralympiádě v Paříži bude nadějný plavec startovat hned v šesti kategoriích: v plavání volný způsob 400 metrů, volný způsob 50 metrů, znak 100 metrů, polohový závod 200 metrů, prsa 100 metrů, motýlek 100 metrů.
Z evropského šampionátu v Madeiře jste si odvezl jedno zlato, dvě stříbra a jeden bronz. To vypadá na formu před hrami v Paříži, co?
Jsem spokojený. Vůbec jsem nečekal, že by mohlo být tolik medailí. Na stovku znak a čtyřstovku kraul jsem nějakou očekával, to jsou mé dvě hlavní disciplíny. Ale že budu mít na padesátce kraul stříbro, to jsem byl překvapený.
Těšíte se v šestnácti na první hry, anebo jsou to nervy?
Jak jsem vyhrál mistrovství světa, hodně se na mě dává důraz, že mám na paralympiádě velkou šanci. Je pravda, že od lidí je tlak, že všichni říkají, jak je jasné, že přivezu medaili, ale ono to není jasné.
Ve sportu není nikdy nic jasné.
Je to také o štěstí, jak se to sejde, jestli bude dobrý den. Je určitá šance, ale jsem spokojený, že tam vůbec jsem, a když budu do šestého místa, budu úplně nadšený. Na čtyřstovku jsem druhý nasazený, ale nikdo neví, jak makali ostatní.
Ale vy víte, jak jste makal. Pomáhá vám vaše cílevědomost, že se umíte kousnout tam, kde už druzí vylézají z vody?
Cílevědomost mi pomáhá v disciplíně v tréninku. Když mám udělat sedm stovek a pak mi trenér sleví na pět, řeknu: Ne, řekl jste sedm, tak si jich dáme sedm! Fakt se kousnu. Řeknu si, že tady mám nějaký cíl, tak ho musím dát.
A na gymnáziu se cílevědomost také projevuje?
Tam ne, to mě nebaví! Moc se neučím, ale známky jsou dobré. Měl jsem jednu dvojku. Jsem spokojený se školou a hlavně se třídou, sedlo nám to. Kamarádi jsou skvělí, asistentka i učitelé také. Na partu ve škole se těším, ale na ty hodiny ne.
Budou vám spolužáci držet pěsti?
Jo, už mi psali o časy, kdy budu plavat. To je hezké.
V šestnácti může být těžké se soustředit plně na sport, víte, jak to myslím.
Měl jsem přítelkyni minulý rok, teď nemám nikoho a je to asi před paralympiádou lepší. Mohu se soustředit jen na sport.
Po gymnáziu chcete studovat farmacii?
No, teď to ve mně vře. Měl jsem vybrané dvě školy a teď tam přišla třetí. První byla práva, ale to jsem zjistil, že úplně jako ne. Pak jsem si řekl farmacii, protože mě strašně baví biologie. Ale nevíme, jaké bych měl uplatnění třeba s mikroskopy. Teď si myslím, že by mě nejvíc bavila psychologie.
A klavír?
Hraju na něj i na kytaru.
To slečny ocení.
Hlavně kytaru u táboráku. Musím na tom ještě zapracovat. Je to dobré lákadlo! Ale víc hraju na klavír. Mohu hrát cokoli. I vážnou hudbu, klasiku - Beethovena.
Váš sen?
Mít medaili z paralympiády, to by byl splněný sen fakt kompletně.