Šťastný, Fanta, Ismail… Jak a proč si muži v Česku mění svoje příjmení

„Haló, je tady vůbec muž, který má svoje původní příjmení z dětství?“ napsal jsem na facebook se smajlíkem, když jsem dostal zhruba k padesátce různých tipů na muže po změně příjmení.

Někdo se tím chce odpoutat od rodinné minulosti, někdo od příjmení typu Šourek nebo Pytel, protože se tak nechce jmenovat novomanželka, další se chce změnou naopak napojit na objevovanou historii mužské části vlastního rodu.

Muž prostě nemusí nutně vyjít po dlouhých letech z vězení, aby chtěl začít další etapu života s novou identitou. Může jen chtít nové příjmení, ze kterého bude mít radost. Někdo zase změnu vnímá až jako přechodový rituál – v některých kulturách bylo běžné měnit svoje jména. A nemusí to být způsobeno jenom u nás nejtradičnějším obřadem svatby, kdy stále ještě většinou přebírá příjmení mužovy mužské linie žena.

Jindy změnu přinese soukolí dějin. „Můj děda si změnil příjmení za války, z židovsky znějícího Weil na nežidovsky znějící Valenta,“ napsal mi kamarád Honza.

„Ahoj všichni, dnes jsem udělal pro někoho nepodstatnou, ale pro mě velkou životní změnu. Roky jsem se trápil se svým příjmením. Každý druhý mi ho zkomolil, často bylo terčem posměšků a navíc v sobě neslo alespoň pro mě energii chudinkovství, oběti, nešťastníka,“ napsal jeden z kamarádů veřejně na sociální sítě koncem loňského roku.

„A protože jsem se rozhodl, že tuto energii už nehodlám v sobě podporovat a s tímto příjmením po celý zbytek života zápasit, tak jsem dnes podal na úřadě žádost o změnu… Mám radost, že jsem se k tomu konečně odhodlal,“ podotkl muž, který má dnes oficiálně příjmení Šťastný. „Trochu se mi to ještě plete, občas se představím pod starým jménem. Okolí tu změnu ale přijalo velmi dobře, lidé mi vyjádřili pochopení a podporu,“ komentuje změnu. Je opravdu jeden z těch šťastných.

Zvoní mi telefon, na displeji vidím jméno. „Ahoj, viděl jsem tvoji výzvu, tak ti volám. Jmenoval jsem se totiž jinak,“ slyším hlas muže od Benešova, se kterým jsme se neviděli a neslyšeli dobrých sedm let. Tohle jeho „tajemství“ jsem neznal. Odvypráví mi příběh, který se odehrál asi před patnácti lety. Jen v půlce hovoru zmíní, že to celé nechce zveřejnit se všemi detaily.

„To je jen pro tebe, střípek do mozaiky,“ upřesňuje. Slyším příběh člověka, jehož celá rodina si nechala změnit příjmení, protože se chtěli rozloučit s tím původním. On, manželka, jejich děti… Hledali něco, co s nimi všemi bude rezonovat, co se jim bude líbit. Našli si příjmení, které nesl jeden z našich panovníků a které dodnes nesou i některé historické památky na našem území. „Prostě to s námi rezonovalo,“ dodává. Loučí se a já pokračuju dál ve sbírání příběhů, zase už i na jméno.

Proč se ze spolužáka Josefa Sedláčka stal před lety Josef Fanta? Přemýšlel, jestli do článku půjde, nakonec souhlasil a v jedné studené březnové noci jsme popovídali na zahrádce oblíbené studentské hospody. „Po svatbě jsem zůstal Sedláček, žena byla Sedláčková Fantová,“ začíná vyprávět podivuhodný příběh, který vyvrcholil překvapující rodinnou dohrou zasahující i do budoucího dělení majetku. „Až čtvrtý syn se narodil jako Fanta, předchozí tři mají v rodném listě ještě Fanta, rozený Sedláček. Stejně jako to teď mám já,“ vypráví Josef, popíjí v noci pivo po akci na lezecké stěně, mně bleskurychle chladne káva.

Zatímco Sedláčků vždy byly „štosy v telefonním seznamu“, Fantů jsou řádově jenom stovky. Jde o české příjmení, nemá nic společného s limonádou odvozenou od slova „fantastic“. „Příjmení má původ ve slově fant, to znamená zastarale sázka. Tohle slovo a jméno spolu souvisejí,“ popisuje Josef.

Jednou měl právě v této restauraci genderovou rozmluvu se ženou o přejímání mužského příjmení ženami. „Tvrdila, jaká to je uzurpace, že si chlap přivlastňuje ženskou. Vysvětloval jsem jí, že je to složitější, že si žena sebrala po svatbě cíchy a přestěhovala se do rodiny muže. Bylo to označení, že patří do té rodiny, a ne že patří manželovi,“ tvrdí. Tady je prvopočátek toho, že se stal ze Sedláčka Fanta.

Josefova rodina fungovala na úrovni zdvořilostních návštěv. „Jenže když potřebujeme pohlídat děti, tak může dědeček Fanta. Při stěhování pomůže švagr od Fantů. Něco dalšího, volám jejich strejdovi. Když je nějaká oslava, je to megaoslava z téhle rodiny. Došlo mi, že se manželka nepřivdala do mojí rodiny, ale že jsem se já, reálně, fakticky, přiženil k nim,“ pokrčí rameny.

Toto poznání ho překvapilo, nějakou dobu ho v sobě zpracovával. Následně si vzpomněl na prvního československého prezidenta. „Vzal si po ženě Garrigua, ale nechal si i Masaříka,“ vtipkuje Josef. Jeho vyprávění ale v závěru vtipné nebude.

„Rozhodl jsem se, že změnu příjmení dám své ženě k sedmému výročí svatby. Neudělali jsme to u svatby, uděláme to teď. Budeme Fantovi. Připadalo mi to jako hrozně hezký, super nápad,“ zmiňuje. Nejstaršímu synovi v té době bylo sedm let, už chodil do školy. Ze změny prý ale měli ohromnou radost všichni kluci, protože s dědečkem Fantou byli pořád. „S mým tátou ale tahle interakce nefungovala. Věděl jsem, že rodičům bude složité to vysvětlit, ale nenapadlo mě, že to vůbec nepoberou. Bylo to špatné. Mysleli si, že mě do toho žena naočkovala.“

Časem Josef náhodou zjistil, že rodinné nemovitosti jsou přepsané jen na jeho sestru. „Už jsem nebyl Sedláček, vydědili mě zaživa. Říkal jsem, že jsem pořád jejich syn. Nikdy jsem jim nedokázal vysvětlit, že jsem to chtěl já. Matka mi řekla, že se za mě stydí, otec mi řekl – Měl jsem Sedláčka, ty jsi nějaký Fanta. Před dvěma měsíci zemřel a ještě pár týdnů předtím opakoval, že on je poslední Sedláček, že jsem se zbavil jména.“

Nejvíc ho mrzí, že mu rodiče neřekli své rozhodnutí do očí: „Asi se báli, že bych jim zakázal stýkat se s vnoučaty. Nezakázal! Jak tohle může změnit příjmení?“

Tohoto kouče z Prahy jsem kdysi poznal jako Aleše Vavřince. Za čas jsem si v on-line světě všiml, že si přidal prostřední jméno Ismail. Myslel jsem, že je to kamarádská přezdívka, vzhledem k jeho mírně exotičtějšímu vzhledu v české kotlině. A najednou, od posledních Vánoc, po rychlém procesu, je Aleš Ismail. „Narodil jsem se v roce 1985 s tímto příjmením po tátovi, který se o dva roky později vrátil zpátky do Sýrie, a já jsem tady s mámou zůstal sám. Asi z komfortu, abychom měli stejné příjmení, mě přejmenovala na Vavřince,“ vzpomíná. Zjistil to, když byl větší, šmejdil po bytě a našel vyjádření nějaké komise z okresního úřadu, která „to paní Vavřincové povolila“.

„Pamatuju si na ten první šok. Kdo vlastně jsem? Celý život mě provázel určitý rozkol identity, že sem jako nepatřím, v létě se hodně opálím. Necítil jsem se tu jako doma a nerozuměl jsem tomu,“ vypráví. Po divoké pubertě, kdy výrazně testoval svoji sílu a hranice, v něm začala růst potřeba otce.

„I když mě máma očkovala, že ho nepotřebujeme. Říkala, že bez něj je to lepší, což jsem v té době přejal. V sedmnácti letech jsem začal žít sám a zjistil, že mi někdo stále víc chybí,“ říká. I když se bál, že otec bude zloduch, začal psát dopisy do Sýrie, obcházet ambasády, jenže kvůli válce to bylo složité. Navíc jméno Mohamed Ismail je tam podobně časté jako u nás Josef Novák.

Zhruba před dvěma lety napsal na internetu intimní tematický článek ke Dni otců, a po měsíci se mu ozval muž ze Saúdské Arábie, který napsal, že mu tátu najde. „Už jsem tomu nevěřil. Po dvaceti letech hledání jsem byl skeptický,“ připouští při našem setkání v centru Prahy. Muž se ale brzy ozval, že našel v Praze tátova kamaráda ze studií, přes něj pak našel dalšího, šlo to rychle. „Znám tvého strejdu, bydlí v Belgii, slyšel jsem. Za dva týdny jsem tam letěl. Čekalo na mě deset chlapů, protože ta rodina je obrovská,“ směje se Aleš Ismail. Další bratrance má v Německu, kam utekli před válkou.

Třetí den dostal Aleš do ruky telefon s informací: Táta. „Bylo mi třicet šest, díval jsem se na displej, tam byla starší verze mě. Bylo to pro mě silné, celou hodinu jsem byl jako zmrzlý. Vím už ale, že za ním chci letět, až to půjde,“ popisuje.

Jeho česká rodina ale jeho „arabské jméno“ nepřijala s nadšením. „Moje žena to nejprve těžce nesla, 4,5letý syn zůstal Vavřincem. A z máminy strany cítím ochladnutí. To mě mrzí. Vzala si to osobně, i když jsem jí vysvětloval, že to není proti ní,“ dodává s tím, že ostatní se s tím ještě musí srovnat, pro něj je to už uzavřená věc.

Další příběh je specifický tím, že jeho hlavní aktér – říkejme mu pan O. – si zvolil příjmení, které v Česku před ním nikdo jiný neměl, neexistovalo. Nenapadlo by ho to předem, protože jde o běžné přídavné jméno. Upozornili ho na to ale na matrice, a žádali po něm doložení znaleckého posudku od nějakého lingvisty, že je to možné.

Slíbil jsem panu O., že jeho příjmení nezmíním, protože podniká, a nechce být na internetu dohledatelný v této souvislosti. „Už tak si často lidé v oboru myslí, že jsem se nechal přejmenovat účelově, aby nové příjmení ladilo k našemu typu byznysu. Tak to ale není. Je pravda, že příjmení je atypické, takže ho lidé často komentují,“ vysvětluje pan O. O příběh se ale podělí.

„Vyslyšel jsem vnitřní volání na základě svého visioquestu, cesty hledání osobní vize, v rámci seberozvojového procesu. Příjmení jsem si vybral podle kvality, kterou přináší jeho autentický význam, který chci přinášet do svého života a okolí,“ popisuje kamarád. Ke změně se rozhodl před pěti lety, v dávno dospělém věku. Dva roky ale trvalo, než se mu změna povedla. Na první matrice se mu nedařilo, až po přestěhování narazil na vstřícnější úřednici, která mu nechtěla házet klacky pod nohy a posudek nepotřebovala.

Změnu se svým okolím předem neprobíral, nejprve ji zařídil, následně oznámil. „Nejprve přišel údiv. Bylo to pro ně jako blesk z čistého nebe,“ vzpomíná na první reakce. „Když jsme se o tom ale bavili víc, mámě se moje motivace líbila. Napadly ji různé domorodé kultury, národy, u kterých není neobvyklé měnit své jméno nebo dostávat nové jméno podle určitých kvalit v průběhu životních etap. Pro tátu to ale bylo náročné, těžko rozuměl mým důvodům, protože si málo povídáme o osobních věcech a vnitřním světě. Vlastně se s tím srovnává dodnes,“ vypráví.

Možná je to i tím, že jeho starší bratr nemá děti, takže jejich rodné příjmení nemá následovníky. Sám pan O. už má se ženou syna a dceru, v Česku tedy existuje první příjmení svého druhu hned čtyřikrát. „Jednou jim chci nabídnout, že když se budou chtít vrátit ke svému rodovému příjmení, jsem s tím v pohodě. Jsem zvědavý,“ podotýká.

Popisuje ještě zajímavou zkušenost, kdy se objevil zádrhel kvůli životnímu pojištění k hypotéce – na úřadech existovaly k jeho rodnému číslu dvě různá příjmení. „Agentka mi volala, jestli jsem já skutečně já. Měla podezření, že se snažím pojistit na někoho jiného,“ směje se. Po aktualizaci systémů v pojišťovnách a bankách už vše bylo v pořádku.

Ozvala se mi milá žena, masérka Petra. Jak zapadá do příběhů o mužích? „Zaujal mě tvůj příspěvek se změnou příjmení. Pokud se budeme s Mírou někdy brát, dohodli jsme se spolu úplně přirozeně na společné změně příjmení,“ rozpovídá se. „Rozhodli jsme se tak začít novou kapitolu v našich rodech, bez zátěží minulosti, která za nimi je. Obě naše příjmení – Vavrochovi a Švancarovi – jsou hornická. Když se vezmeme, budeme Heřmánkovi,“ říká.

Robert Slezák ze Slovácka také přidal svoji část: „Moje babka si zhruba v patnácti letech vzala za manžela Frantu Smetanu, on byl ale členem skupiny Světlana, protikomunistické organizace, a po jedné akci strany skončil ve vězení na patnáct let…“ Popisuje, jak na něj „babka“ čekala, ale on vězení nepřežil. „Babka mezitím otěhotněla s MUDr. Josefem Leisserem. Bylo to samozřejmě nevítané, protože měl rodinu a byl to vážený pán. Tak si babka vzala zpět své dívčí jméno Slezáková. Jinak by měl můj táta a já příjmení Leisser,“ směje se.

Jan Beránek zná ze svého okolí minimálně tři příběhy, kdy si muž změnil své příjmení. „Vždycky to mělo společného jmenovatele v tom, že se táta moc nestaral, syn s ním nechtěl mít moc společného. A při svatbě si radši vzal jméno manželky. V jednom z těch případů ale hrála roli i určitá rodinná hrdost – nevěstin táta měl dvě dcery, na kluka čekal marně, a tak mu dcera udělala radost,“ popisuje. „Ta nevěsta je moje bývalá, taky jsem to svým způsobem jako pozdní teenager zažíval. Prostě kluky dcer tak trochu adoptovali. Jak moc v tom hrálo roli to, že se pantáta nedočkal kluka, to vědí jen oni sami,“ dodává.

Všechny tipy jsem ani zdaleka nevyčerpal, většinu z mužů jsem oslovit ani nestihl. Prostřednictvím konkrétních příběhů jsem se ale zorientoval v tom, proč si muži mění svoje příjmení, a hlavně – co všechno to s sebou přináší.

Také já, autor článku, jsem se do svých deseti let věku jmenoval Jan Nagl. Neznal jsem svého biologického otce, máma se tak rozhodla – abych prý nebyl půjčovací děcko na víkendy. Rodiče se rozešli, když jsem byl malý. Když mi bylo deset let, z malého městečka na jihu Vysočiny jsme se po mámině svatbě přestěhovali do Prahy, jedna celá rodina. V novém městě, s novým příjmením.

Jeden z mužů z článku se změněným příjmením se mě zeptal, jestli mohu říct nahlas své jméno s původním příjmením. Zkusil jsem to. „Jaké to je?“ zeptal se. Zajímavé, příjemné. Dotyk něčeho známého. „Nezvažoval jsi někdy změnu na původní příjmení?“ ptal se. Zatím nikdy. Že by jeden z příštích článků byl o cestě přejmenování? Kdepak. Ale někdy zavítáme do městečka mého původu a okolí, protože je zajímavé a starobylé.