Stanislav Petrov – muž, který odmítl jaderný poplach. A zachránil svět

„Měl jsem takový divný pocit v žaludku,“ vzpomíná Stanislav Petrov. Sovětský důstojník, který krátce po půlnoci seděl v monitorovacím bunkru nedaleko Moskvy před obrazovkou počítače. Právě sem vyslal satelit zprávu, že Spojené státy odpálily pět jaderných střel.

Protokol hovořil jasnou řečí: Povinností důstojníka ve službě je nahlásit poplach nadřízeným. Prostě zvednout telefon a víc nepřemýšlet. Možná snad o tom, co přijde za necelou půl hodinu.

Studená válka byla v jednom ze svých nejkritičtějších bodů. Jaderný útok nešlo vyloučit. Sovětští politici a vojáci ho dokonce považovali za pravděpodobný.

Ale Stanislav Petrov měl divný pocit v žaludku. Chvíli přemýšlel.

A později o něm světová média psala jako o „muži, který zachránil svět“.

Příběh z roku 1983 je dnes znovu vysoce aktuální. Rusko, respektive diktátor Vladimir Putin, hrozí použitím jaderných zbraní ve válce na Ukrajině. A proti jejím západním spojencům. Dostává se svět znovu do blízkosti sebezničení?

V té souvislosti se logicky nabízí otázka, kdo definitivně rozhodne o tom, že k jadernému útoku dojde. Nebo nedojde. Je svět rukojmím jednoho šílence, který vydá rozkaz a namačká kódy?

Tak to samozřejmě není. Ale jak přesně to je, ví málokdo. A především: aby byla katastrofa odvrácena, musí se vždy najít někdo, kdo se postaví proti.

Zjednodušeně: Pokud Vladimir Putin – nebo někdo jiný – vydá rozkaz k použití jaderných zbraní, vede cesta k jejich odpálení přes několik dalších stupňů ve velitelském řetězci. Až k tomu poslednímu vojákovi, který obrazně řečeno zmáčkne tlačítko.

V tomhle řetězci je vždy šance, že někdo vypoví poslušnost. Ale jak velká?

„Toho jedince, co by nesouhlasil, by samozřejmě mohl nahradit někdo jiný, ale to by nějakou dobu trvalo. Je tam celá řada možností, jak něco takového přerušit nebo zastavit. Dosud se v historii reálně něco takového nestalo. Nikdy to nikdo doopravdy neudělal, takže nevíme přesně, jak by to probíhalo,“ říká spíše trochu skepticky vojenský analytik Lukáš Visingr.

Bývalý diplomat a odborník na mezinárodní vztahy Vladimír Votápek je optimističtější: „Jsem přesvědčen, že se Kreml nikdy neodváží použít jaderné zbraně nebo jiné zbraně hromadného ničení. Respektive, pokud by tam jeden člověk úplně zešílel, například Vladimir Putin, a tento rozkaz vydal, věřím, že řetězec plnící rozkaz nezafunguje a povede spíš k Putinovu odstranění.“

Jenže: Nikdo to dosud doopravdy neudělal.

V roce 1983 byl svět pravděpodobně nejblíž jaderné válce.

Americký prezident Ronald Reagan se rozhodl „uzbrojit“ a zničit „říši zla“, Sovětský svaz a jeho satelity.

Už před jeho nástupem byli sovětští politici stále více přesvědčeni o tom, že USA chystají jaderný útok. Podle dokumentů zveřejněných teprve před deseti lety „je nepochybné, že po roce 1979 byly špičky sovětské politiky, armády a tajných služeb stále více nervózní ohledně možnosti západního překvapivého jaderného útoku. Sovětská tajná služba vytvořila špionážní síť, která měla za úkol posuzovat pravděpodobnost takového útoku. Nervozita vrcholila mezi lety 1982-1984“.

Špionážní síť zaměřená na zisk informací o případné přípravě jaderného útoku nabyla v roce 1981 podobu největší mírové špionážní akce v sovětských dějinách – tajné operace RJAN (Raketno Jaděrnoje Napaděnije).

Spojené státy připravovaly velké cvičení vojsk NATO simulující mimo jiné průběh jaderného konfliktu, cvičení Able Archer.

1. září 1983 sestřelila sovětská protivzdušná obrana korejské civilní letadlo KAL 007. Letadlo na pravidelné lince z Anchorage do Soulu se chybou pilotů odchýlilo od kurzu a vletělo do sovětského vzdušného prostoru. Sovětská armáda vyhodnotila let jako nepřátelskou špionážní akci a nechala KAL 007 sestřelit letounem SU-15. Zahynulo všech 269 cestujících a členů posádky. Včetně amerického kongresmana Larryho McDonalda.

Podle mnoha historiků nebyl svět nikdy blíž jaderné válce.

V bunkru nedaleko Moskvy seděl 26. září u monitoru Stanislav Petrov.

A měl divný pocit v žaludku.

Siréna, červený blikající nápis „útok“, vyděšení kolegové, kteří ho obklopili a očekávali, co udělá. „Věděl jsem, že bych měl reagovat okamžitě. Že každá vteřina zdržení může ohrozit naši obranyschopnost. Ale nemohl jsem se pohnout. Připadal jsem si, jako bych seděl na rozžhavené pánvi,“ připomíná Stanislav Petrov svoje pocity.

Nemohl se pohnout, cítil blížící se paniku, ale přinutil se přemýšlet. Monitorovací systém ukazoval, že Spojené státy odpálily pět jaderných střel. „Pět střel? Mají jich tisíce. Pěti nás nezničí. Proč by někdo, kdo chce rozpoutat jadernou válku odpálil jenom pět střel?“ přinutil se před blikajícím monitorem Petrov k uvažování.

A zároveň mu hlavou letěla zásadní otázka: „Jsem připraven převzít zodpovědnost za zahájení jaderné války?“ A odpověděl si: „Ne, nejsem.“

Petrov se nakonec pohnul. Snad po několika desítkách vteřin, které ostatním vojákům v bunkru připadaly jako nekonečno. Pohnul se a zvedl sluchátko telefonu. Veliteli nahlásil poplach a označil ho za falešný.

A pak se začal modlit. Nemohl si být jistý. Odhadoval, že šance, že se rozhodl správně, je 50 na 50. Dvacet minut musel čekat, jak to dopadne.

„Bylo štěstí, že jsem tam tu noc seděl já,“ připustil později Petrov. „Měl jsem technické civilní vzdělání a snad mi to pomohlo ke kritičtějšímu uvažování. Všichni kolegové, kteří se se mnou ve službě střídali, byli profesionální vojáci. Myslím, že by se bez většího rozmýšlení řídili protokolem.“

Stanislav Petrov odešel z armády za necelý rok poté a pracoval ve výzkumném ústavu, který vyvíjel varovné systémy. Světově proslulým se stal až po roce 1998, kdy svoje paměti publikoval generál Jurij Votincev, penzionovaný velitel sovětské protivzdušné obrany.

Petrov získal několik mezinárodních ocenění a stal se hvězdou světových médií. V jednom z rozhovorů řekl: „Američané by v Rusku vyhladili 100 milionů lidí. I my bychom vygumovali nejméně polovinu amerického obyvatelstva. S jediným rozdílem: Kdo by byl zaútočil jako první, žil by o 20 minut déle.“

Poplach spustil neobvyklý odraz slunečních paprsků. Počítačový program ho vyhodnotil jako start jaderné střely. Petrov to později komentoval s nadhledem: „Jsme chytřejší než počítače. Vytvořili jsme je.“

Příběh z roku 1983 je tak aktuální ještě z dalšího úhlu pohledu.

Studie RAND Corporation prestižního amerického think-tanku varuje, že využívání umělé inteligence pro vyhodnocování bezpečnostních rizik může vést k jaderné válce kolem roku 2040.

Autoři studie upozorňují na několik zásadních problémů spojených s umělou inteligencí: Zvyšuje se tlak na její zavádění, přestože není dostatečně vyzkoušená. Nelze se na ni stoprocentně spolehnout, může selhat.

A může navrhovat řešení, která jsou sice racionální, ale nefungují v reálném světě. Například: Vést preventivní útok proti „nepříteli“, abychom získali rozhodující výhodu. Ovšem za situace, kdy „nepřítel“ neplánuje žádný útok.

Nemusíme výzkumníkům z RAND Corporation věřit. Jsou jistě jiné studie, které tvrdí něco jiného. Ale problém to být může.

Když počítač ohlásí jaderný útok.

A nesedí u něj někdo jako Stanislav Petrov.