Hlavní obsah

Stačí věta a vím, co to bude za detektivku, říká autor Případů 1. oddělení

Foto: Václav Mašinda

Bývalý šéf oddělení vražd Josef Mareš.

Bývalý šéf oddělení vražd Josef Mareš: Ve spoustě kriminálních seriálů jsou nesmysly, naší výhodou je, že se psaním scénářů neživíme.

Článek

Josef Mareš býval ředitelem oddělení vražd krajského ředitelství Policie České republiky v Praze, teď je známý jako spoluautor scénáře televizních seriálů Případy 1. oddělení a Devadesátky. V Ranním klubu rádia Expres s ním rozhovor vedl Miloš Pokorný.

V České televizi běží Případy 1. oddělení, zároveň vyšla kniha Moje případy z 1. oddělení. Na kolik se kryjí ty televizní příběhy, které jsi napsal jako spoluscenárista, s těmi v knize?

V knize je to, co se nevešlo do seriálu. Zároveň bych tě chtěl poopravit: není to moje kniha, ale naše kniha, napsal jsem ji s Martinem Moravcem, který se ptá, protože je to kniha rozhovorů. Takže se ptá na to, co ho zajímá a co myslí, že by zajímalo čtenáře. Já jsem se snažil odpovídat, aby on i čtenáři byli spokojeni.

Když srovnáš práci scenáristy a spoluautora, jaký pro tebe byl vypravěčský rozdíl?

U knihy jsme měli volnou ruku. To, co chci, jsem tam dal. Martin mi nechával volnou ruku, pokud se mi něco nelíbilo, tak jsem to opravil a stál jsem si za tím sám. Ale když píšete scénář, tak nad vámi je dramaturg, režisér, producent, klidně řeknou, že je to hezky napsaný, ale nenatočí to, protože to tak nejde nebo by to bylo špatně, takže nevíte, jak to dopadne.

Byl jsi 30 let u policie. Po kolika letech kriminalista otrne, už to bere jako práci a nepouští do toho emoce?

Kdo dělá na vraždách, ten tam dělat chce. Nikdo tam nedělá z donucení, protože těch lidí, kteří by tam chtěli být, je určitě víc, než se na oddělení vejde. Člověk si může vybírat a jsou tam fakt lidi, který to dělat chtějí. Navíc se nemůže stát, že by se nováček potkal s mrtvolou poprvé, protože lidi, kteří jsou vybíráni na 1. oddělení, musí mít nějakou praxi na obvodech, tam se setkávají s těžkým zraněním, sebevraždou, nešťastným úmrtím a podobně. Takže určitě mrtvolu nevidí poprvé až na vraždách. Pokud je člověk už na místě činu, opravdu vypne nějaké emoce a soustředí se pouze na svoji práci, to znamená zajistit co nejvíce stop a zjistit co nejdřív pachatele.

Po nějaké době, když tu práci děláš, získáváš k tomu trošku jiný přístup nebo vztah? Dokážeš teda oddělit ty emoce od té situace například, když je tam ta mrtvola?

Přesně tak, protože to jinak nejde, stejně to mají i soudní doktoři, ale i lékaři, kteří na to pochopitelně myslí, ale určitě se nezblázní z toho, že tam mají nějakého umírajícího pacienta. Pak jdou domů a musejí trošku přepnout, protože jinak by se z toho zbláznili. To samé máme my. Ne, že bychom mysleli na ty hrůzy, ale spíš jsme mysleli na to, že pachatel nám běhá na svobodě. To je horší.

Ale stejně, bylo po letech něco, co tě třeba opravdu překvapilo? Že sis říkal: „Tak tohle je síla.“

Jsou to určitě úmrtí lidí, kteří si to, když to řeknu obecně, nezaslouží. Jsou to třeba děti. Normální člověk má děti rád, takže je to pak těžké pochopit, jak to někdo mohl udělat. To se týká také starších. Pokud někdo zabije 90letou babičku, která má metr padesát a 40 kilo, tak si člověk říká, že do ní stačilo jen strčit a vytrhnout jí tu kabelku, ale ne aby ji někdo zabíjel. Pokud je člověk na špatném místě ve špatný čas, ale jinak celý život žil řádným životem, pak si řeknete, že takový člověk si to nezaslouží a je to strašné.

Co je nejčastějším motivem vražd?

Asi určitě osobní vztahy. Byly třeba i roky, kdy nám převažovaly loupežné vraždy, ale pak zase další rok vůbec nebyly, kdežto osobní vztahy, hádka, opilost, žárlivost, to je tam vždycky. Pak jsou lidi, kteří to neřeší fackami, ale sahají po noži.

Bude čtvrtá série Případů 1. oddělení?

Nebude. Dohodli jsem se se spoluscenáristou Honzou Malindou, že už bychom trošku vařili z vody. Nejenom s těmi případy, ty bychom ještě možná vymysleli, ale s postavami. Tohle jsme říkali i po druhé sérii, že třetí nebude, pak tedy vznikla, ale myslím, že tohle je definitivní. My už teď děláme jiný projekt. Docenta. Je to třídílná detektivka, která poběží na jaře v České televizi a právě v současné době, abychom nemysleli na Případy 1. oddělení, už připravujeme pokračování Docenta.

Žádná z televizí se neobejde bez detektivek. Když se to k tobě dostane, co z toho je nesmysl, co se blíží realitě a u čeho si říkáš, že je to slušně udělané?

Já nechci doporučovat, protože se na další detektivky moc nedívám, ale obecně si myslím, že je toho moc. My jsme začínali s nápadem, že napíšeme kriminální seriál, když běžela na Nově jen kriminálka Anděl. Když jsme to nabízeli Nově, chtěli jen Kriminálku Anděl, na Primě řekli, že o kriminálních seriálech neuvažují. Česká televize nám řekla ano, ale dlouho trvalo, než jsme našli Michala Reitlera, který byl producentem. A do roka jsme se dívali na první díl. Nicméně tím, jak jsme měli úspěch s 1. oddělením, přišel velký boom a já myslím, že už je to až moc. Sám si říkám, že už bychom v tom neměli pokračovat, ale je to to jediné, co umím nejlíp, napsat kriminální seriál. Myslím, že to časem vyšumí.

Josef Mareš

  • Pražský rodák Josef Mareš vystudoval kybernetiku na Fakultě elektrotechnické ČVUT.
  • U policie začínal v roce 1990 jako vyšetřovatel v Praze 4, o tři roky později přešel na oddělení vražd, odkud v listopadu 2019 odešel do civilu.
  • V seriálu Devadesátky si zahrál praporčíka Jana Vetchého, zatímco Ondřej Vetchý hraje v Případech 1. oddělení postavu Tomáše Kozáka inspirovanou právě Marešem.
  • Mareš, Vetchý a seriálový Kozák mají také jednu společnou vášeň, jsou velkými fanoušky AC Sparta Praha.

Co je pro tebe podmínkou, aby kriminální příběhy byly uvěřitelné?

Stačí mi, když se podívám na první díl a je tam třeba „odvezeme to na patologii“ a už vím, že ten člověk, který to psal, s kriminální policií nemá nic společného. My navíc máme i rozdíl mezi operativci a vyšetřovateli. Chápu, ale že scenáristicky je to velice složité, takže v Docentovi tohle vypouštíme a máme tam jen policisty z 1. oddělení nebo policisty z vražd.

To jsou takové ty legendární věty, kdy se detektiv ptá, jak dlouho je oběť mrtvá a dostane odpověď „Počkej po pitvě“…

Z 80 procent, pokud vám to soudní lékař neřekne na místě, protože tam jsou nějaké mrtvolné skvrny, tuhnutí a tak dále, na pitevně vám to už neřekne. Jedině z obsahu žaludku, protože člověk to třeba nemá ještě natrávené. Jsou tam nesmysly. Někdy seriály na jiných stanicích vznikají tak, že napíšou námět a za půl roku už to vidím v televizi. My s Honzou to píšeme poctivě celý rok, pak se to připravuje a pak natáčí. Ten proces je o hodně zdlouhavější, myslím, že je logické, že jsme věrohodnější nebo lépe hodnocení. Nechci říkat, že scenáristi jinde jsou horší, protože jsou pod tlakem, ale my máme výhodu, že se tím neživíme. Snažíme se to napsat kvalitně, abychom se za to nestyděli, ne proto, abychom měli druhý den na jídlo. Na kolik musel upravovat pro televizi reálné příběhy, které zažil? O čem jako bývalý kriminalista nesmí mluvit? A do jaké hraniční situace se dostal? Poslechněte si v podcastu:

Související témata:

Doporučované