Sníh, bazén, povidloň. Jak se lyžuje na jihu Čech

Ještě před Českým Krumlovem je dcera (11) nešťastná, že navzdory předpovědím meteorologů budeme bez sněhu. V krajině sice leží bílý povlak, ale závěje to nejsou. Ze zcela holé Prahy vyrážíme o posledním lednovém pátku vlakem, v Budějovicích přestupujeme na autobus. Plán zněl – auto nechat doma, nic netahat s sebou, vše půjčíme a uvidíme.

„Ano, občas je náročnější přesvědčit lidi, že se u nás lyžuje, když v Budějovicích není ani vločka sněhu,“ směje se mnohem později, v sobotu před polednem, mluvčí Skiareálu Lipno Olga Kneiflová. Povídáme spolu na čtyřsedačce „Lipno Expres“ cestou vzhůru, na vrcholu čeká na sympatickou blondýnu televizní štáb – a není to za víkend poprvé. Kromě druhého kola voleb hlavy státu je tématem tohoto víkendu sníh. Je tady!

Na sjezdovkách sice leží díky sněžným dělům a vodě z Lipna v různém množství po celou sezonu, ale teď je ho kvůli mrazům jednoznačně nejvíc, zhruba 65 centimetrů, a s koncem víkendu ještě 15 centimetrů přibude. I stromy jsou bílé, jako by tu řádil pohádkový děd Mrazík se svou holí.

Ve skutečnosti lyžařům přeje i využívání moderního systému s názvem SNOWsat, který umí měřit výšku sněhové pokrývky satelitem s přesností na tři centimetry, a při zasněžování sjezdovek prý umí ušetřit až dvacet procent vody a elektrické energie.

Ale postupně – od výběru, cesty přes ubytování a půjčovnu až po gastrozkušenosti.

Jsme rekreační lyžaři. Tomu odpovídá výběr míst, kam s dcerou jezdíme. Loni jsme v tomto čase zamířili do Mladých Buků – skiareálu pro rodiny s dětmi. Letos jsem vybral skiareál v Lipně nad Vltavou zaměřený na podobnou cílovku. V květnu jsem totiž v rámci jiné reportáže zavítal obytňákem do místního autokempu, na dohled od místní mariny, a zaujala mě pestrost lokality – od rozhledny, která je otevřená i v zimě, přes možnost krytého plavání s výhledem na přehradu po moderní čtyřhvězdičkový hotel přímo u sjezdovky, ze kterého je všude kousek, i k autobusu.

Pro zajímavost – cesta z Prahy až k hotelu trvá přes tři a půl hodiny včetně pauzy v Budějovicích dostatečně dlouhé nejen na přestup, ale i na občerstvení (start 9:21, v ČB 11:01, z ČB v 11:56, cíl 12:56). Jeden směr vychází pro dospělého a dítě na necelou pětistovku, tam a zpět tedy do tisícovky. Volba bez auta mě baví (číst si za jízdy!), i vzhledem k tomu, že vezeme jen dvě tašky s oblečením a plavky.

Jednou z dalších místních možností je totiž i menší prosklený aquaworld s výhledem – jak jinak – na hladinu přehrady. Všechno tady stojí zhruba jako v centru Prahy, takže žádná změna.

Autobus zastavuje vedle parkoviště. Před námi jsou dvě souběžné budovy našeho hotelu Element s restaurací Stodola, cukrárnou Povidloň, infocentrem a sportovní prodejnou s půjčovnou lyžařské výstroje. Pomyslné náměstíčko uzavírá moderně pojatá prodejna Coop s bankomatem a nápojovým bistrem na rohu. Na jednom místě je všechno, přes den tu stojí i food truck. Ve vyhlášené Stodole se zrovna koná asijský víkend, to nám ovšem nebrání dát si z klasické nabídky třeba řízek nebo hamburger. První večer po lyžích nás chuťově uchvátily už jen polévky – vývar a gulášovka! Výborné.

Nejprve ale vyrazíme do místního infocentra, kde si za zálohu půjčujeme dva kousky takzvané Lipno Card, na kterou si načteme všechny služby a vstupy z on-line objednávek. Je tu spousta velkých displejů, a kdo zvládne v obchodě u samoobslužné pokladny koupit rohlík, zvládne tady podobně koupit skipas. Případně jsou k ruce i živí lidé. A pro pořádek - dvě Lipno karty jsme obdrželi i na recepci hotelu jako formu elektronického klíče, ale chtěl jsem si vyzkoušet, jak tato služba funguje bez ubytování. Funguje – nahrané jsou skipasy, vstupy do aquaworldu i na Stezku korunami stromů.

Začínáme večerní lyžovačkou už v pátek večer od 18 do 21 hodin (protože předtím jsou volby a výprava míří nečekaně nikoliv na místní úřad, ale do budovy pošty kdesi v kopci). Za tmy je osvětlená sjezdovka s názvem Jezerní, která končí kousek od našeho hotelu a jejíž název se naplno odhalí další den za světla. Říkám si podle jednoduchosti tohoto svahu, jestli to tady nebude dětské až moc? Nebude. Přes vrchol kopce jsou další sjezdovky, kde se dá lyžovat i rychleji – z modrých přesedláme na červené. Celkem tady jezdí tři čtyřsedačky a jedna dvojsedačka.

„A nevadí vám, že jedete s takovou babičkou?“ ptá se mě na lanovce s názvem „Střecha“ dáma v elegantních letech, když ji slušně pozdravím. Rozpovídá se, jak jsou teď zimy nanic, protože přehrada prý šest, sedm let nezamrzla tak, aby na ní mohla běžkovat. „V okolí ani letos nedělají běžkařské stopy, protože nemají v čem. Já si ale stejně vyjedu do lesa, mně i ta trocha sněhu stačí,“ vypráví žena a zmiňuje, že zažíváme jeden z těch krásných víkendů. „Před Vánocemi se lyžovalo také hezky, ale pak se oteplilo. Divím se, že se jim tady povedla udržet část sjezdovek v provozu,“ podotýká.

Než jsem se ale dostal na svah, vše potřebné jsem zařídil a objednal předem on-line, ještě z Prahy. Třeba půjčovna lyžařské výstroje díky tomu nabízí patnáctiprocentní slevu oproti vyřizování na místě. Ze tří úrovní carvingových lyží jsem vybral ty základní, které jsou podle popisu na webu „více tolerantní k chybám, nabízejí mnoho pohodlí při lyžování a vyžadují pouze trochu úsilí“. Výborně, to je přesně pro nás. Kámen mi spadl ze srdce, i lyžáky dobře padnou na mé široké hobití chodidlo. Stačí už jen klasicky nahlásit výšku + váhu, rychlé seřízení vázání a dva komplety míří do vyhřívané hotelové lyžárny v těsném sousedství.

„Táto, mám hrozný hlad, ale neboj, těhotná nejsem,“ hlásí jedenáctiletá dcera ve zjevně žertovné náladě, mně z jejího prepubertálního humoru povyskočí levé obočí nad normál. Už dvě hodiny po hotelové snídani, která mě zasytila až do pozdního odpoledne, si dává obědovou pauzu. Líbí se nám restaurace Energo na vrcholu sjezdovky Jezerní vedle Stezky korunami stromů v nadmořské výšce 940 metrů, odkud za hezkého počasí bývají vidět Alpy, na to ale nemáme štěstí.

Jeden den tady dcera zvládla už před polednem lívance s ovocným žahourem, druhý den borůvkové knedlíky – obojí po 175 korunách. Výhodou jsou tady moderní toalety, které si nezadají se zázemím kdejaké prémiové restaurace. V dřevěném nápojovém stánku stejného názvu prodávají různé horké drinky. „Nejlepší je javorový a pomerančový,“ hlásí po třech dnech dcera. Samozřejmě mají i svařáky a bombardino, ale to nepijeme. Počkám si večer na šnyta a hladinku, čepované ve Stodole do skla z tanku. Jídlo nabízí i sousední Kramolín, kde měli přes obědy plno a odkazuje na to i cedule před vchodem.

Kdo si chce užít kromě jídla i rozhledu do krajiny, zamíří do dřevěné restaurace U Yettiho v půlce sjezdovky. Josef Lada by tady na zahrádce měl asi radost a maloval by na papír zimu, kterou jsme si v této podobě zvykli nazývat ladovskou. Jen místo kocoura Mikeše by mohl ztvárnit myš – opravdu, jednou mi přes sjezdovku nečekaně přeběhl malý černý rejsek. A Ladův typický kostelík by na některých obrazech vystřídalo lipenské jezero s hladinou třpytící se ve slunci. Z Jezerní sjezdovky je na něj mezi stromy hezký výhled.

Poslední lednovou sobotu mají narozeniny hned dva členové naší rodiny. I když my dva to nejsme, jdeme to s chutí slavit do cukrárny Povidloň, která je součástí hotelového komplexu.

„Znám vás z webu, vy jste pan Povidloň, že jo?“ zkusím to na muže za pultem, protože jsem se díval předem na jejich webovky. „Nejste první, kdo si to myslí. Jedna paní se kvůli tomu se mnou i fotila, což jsem zjistil zpětně, když si fotku se jménem bráchy postovala,“ usmívá se dvacetiletý Matěj Mandys, mladší bratr šéfcukráře Michala, a vysvětluje mé dceři, co že to je „brambora“ a vedle „šiška“.

Později ale šéfa zahlédneme – do jeho dílny je v cukrárně krásně vidět přes panoramatické sklo. Za zeptání nic nedám – a prý bude mít čas za chvíli, hned jak dodělá malé bílé lístečky. „To byly ozdoby z bílé čokolády na náš dort s mangem, červeným pomerančem a limetkou,“ říká po chvíli muž v bílé cukrářské uniformě, sedíme u espresa.

Kde se vzal povidloň? „To je tradiční zákusek původně z druhého konce Šumavy, od pramene Vltavy. Odtud si ho pamatuju z dětství, protože jsem vesloval a v zimě jsme tam jezdili na běžky. V pekárně na Kvildě měli povidloň, ale ve velké, neforemné podobě, vypadalo to jako kremeš. Člověk do toho kousl a měl to všude,“ vzpomíná Michal Mandys. Když přišel sem, vymyslel ho v nové podobě inspirované francouzským éclairem a dostal se i do názvu podniku.

Michal prý měl vždycky rád sport a jídlo, chvíli se proto rozhodoval, jestli se nevyučí kuchařem. „Cukrář mi ale přišel kreativnější, v tom jsem se našel. Po škole jsem pak nejvíc času strávil u cukráře Skály v Praze, který byl mým mentorem. Dohromady jsem byl pod ním už od školy sedm let. Pak přišla nabídka od Michala Hrudy, který vede sousední Stodolu, jestli nechci vést něco vlastního. Prošel jsem výběrovým řízením a vzali mě. Vypracoval jsem se od studenta po šéfa,“ vypráví muž, kterému je teprve čtyřiadvacet a v této pozici pracuje už rok a půl, od otvíračky.

Za víkend tady stihneme s dcerou ochutnat kromě mandarinkové zmrzliny hned čtyři zákusky, cenově se pohybují kolem stokoruny. Mě bavil punčový řez, při jehož prvním soustu jsem skoro vykřikl: „Konečně punčák!“ Však mě mladší cukrář upozorňoval, že je v něm panák alkoholu. Naopak stylová čokoládová šiška vyvedená do detailu i se slzami borové pryskyřice na mě byla až moc sladká. „Cože, šiška pro tebe byla nejslabší? Vždyť byla na Nobelovku!“ oponuje dcera, kterou koncept ve stylu kinder bueno rozhodně zaujal. Ovšem povidloň, podle kterého se jmenuje cukrárna, se prostě nevešel.

Dceru bolí břicho. Chtěla „asii“, cukrárnu, všechno… Je podvečer, jdeme zrovna za tmy marinou do aquaworldu, přemýšlím, jestli to otočit. „Pojď, dojdeme do tepla, uvidíš,“ říkám a po chvíli už s překvapením zjišťuji, jak může oblíbená činnost zastavit i bolesti. Od vstupu do komplexu se bolest břicha vypařila. Blbneme celé dvě hodiny, plaveme pod vodou na čas, na čtvrt hodiny se vypnu v teplé vířivce. Je sobota podvečer, ale je tu skoro prázdno. Jsem spokojený. Do té doby, než se večer vrátíme do Stodoly.

Šnyt má lehce pozměněnou chuť v koncovce vzadu na patře, následující hladinka pro ověření také. To ale nejsou moje první piva tady a ostatní hosté vypadají spokojeně. Jdu za výčepním – je to naštěstí pivní srdcař se zájmem o věc – a povídáme si o možnosti, jestli může chlor po dvou hodinách v bazénu změnit nastavení chuti člověka. „To jsem nikdy neslyšel, ale zajímá mě to. Budu to muset vyzkoušet,“ říká muž za výčepem a vybavuje se mu jeden štamgast, který si tu běžně dává deset piv. „Když ale přijde po sauně a bazénu, tak zvládne jen dvě. Že to do něj neteče. To budu muset vyzkoušet,“ opakuje zamyšleně.

„Dobrý den, mám tady rezervaci na instruktorku lyžování, na jméno Jan David,“ hlásím v neděli ráno v prostoru, kde jsme si o dva dny dřív půjčovali lyže, jen u jiného pultu. „A v jakém roce se Honzík narodil?“ ptá se žena za pultem a chystá visačku do reflexní vesty. – „To ani nechtějte vědět,“ směju se, „ten Honzík jsem já. Instruktorka je pro dceru.“ Je to rychlé, je to velmi drahé, sraz stylově u černé vlajky pro privátní klienty. „Jde mi o procvičení techniky a víc zkušeností kvůli důvěře,“ vysvětluju instruktorce, která naštěstí dceru zaujme.

Vrací se po domluvených 105 minutách spokojená (párkrát jsem je zahlédl na dvou svazích), mimo jiné ví, že má držet hůlky, jako když se nese bedna piva. „A ty víš, jak se drží bedna piva?“ – „Jo, já ji jednou držela, ale bez piva.“ Vida. Vracíme se na svahy před polednem spolu, hotel jsme sice měli uvolnit do 11 hodin, ale po domluvě si necháváme sbalené věci na recepci, protože máme čas do půl čtvrté do odjezdu autobusu. Převlékáme se pak v lyžárně, pohoda.

Vracíme lyže, to je na pár minut, bez problémů. Dvě Lipno karty – s už vyčerpanými skipasy a vstupy do bazénu – vsunu do automatu u parkoviště, vypadnou čtyři padesátikoruny. V pořádku. Ještě za našeho pobytu na konci ledna tady platily ceny hlavní sezony, třeba denní rodinný skipas pro 1 dospělého a 1 dítě do 15 let vycházel na 1544 korun. Víkendy jsou s dvacetiprocentní slevou, ale ideální je podívat se na ceníky.

Osobní tip na svah – za slunečného dopoledne jsem si užíval až meditační jízdu na lanovce „Střecha“, nejprve ozářené pláně, potom les. Sjezdy mě nejvíc bavily podél sousední lanovky s názvem „Promenádní“. Nevím jak jindy, ale celý tento víkend byl bez front. Co bych chtěl jinak? Být tady déle. „Táto, nemůžeme jet až zítra?“ ptá se dcera. Nemůžeme. Spoustu věcí jsme v krátkém čase nestihli, třeba povidloň. Tak možná na jaře, až se otevře cyklostezka kolem Lipna.